PARTNER JE MÉ ZRCADLO

Mezi základní lidské potřeby řadím i sdílení a soužití. Mít vedle sebe druhou polovičku. Sdílet s ní radosti. Být na starosti dva. Splynout v jedno tělo i v jednu duši.

Láska a partnerství provází lidstvo po staletí. Opěvovaná zamilovanost i strast v sonetech básníků. V románech popisované osudy měnící vztah žena a muž. Smutné, ale i ty se šťastným koncem.

Romeo měl svou Julii, Petr Lucii, Adam Evu, tatínek maminku a každý životní příběh dvou lidí je plný nejen štěstí a bezpodmínečné lásky, ale i zvratů, smutku, nevěry. Jejich setkání nebylo náhodné. Byli přitaženi k sobě svým podvědomím. A opaky se přitahují.

Svazku dvou lidí totiž vládne zákon přitažlivosti. To, co jeden nechce, dostane přehršel od druhého. Odříkaného chleba je vždy nejvíce.

Co vysílá jeden, druhý mu ukazuje. Naše obavy si přivolávají to, z čeho máme strach. Nespokojenost s vlastním vzhledem vždy vyvolá na druhé straně výsměch na váš účet. Odmítání sama sebe je cesta partnera nemít.

Partnerství je „nemocnice emocí“. Nejenže ránu ukáže, ale i diagnostikováním (zrcadlením) ukazuje, kam máme zaměřit péči o sebe. Vaše na tisíc kousků zlomené srdce je radar pro dalšího z lamačů. Už při namlouvání řve „zase další, co odejde“. Ale proč jste celý život opuštěná a vaše srdce je jako řešeto?

ZA VŠÍM HLEDEJ RODIČE

Na téma rodiče by se dalo polemizovat v mnoha ohledech. Třeba hypotéza, že si své zploditele vybíráme, má své odpůrce. Copak se někdo „dobrovolně“ narodí jako nechtěné dítě matce alkoholičce, otci, který pro facku nejde daleko a vychovává řemenem než dobrým slovem, a k tomu všemu jako „bonus“ dostane úchylného strýčka? Ale má i své příznivce, kteří v útrapách v dětství vidí úkol duše.

Co je nepopiratelné, je fakt, že v průběhu dětství nasáváme data z okolí a ukládáme si na svůj harddisk v hlavě. I úlek nastávající matky se usídlí ve spleti neuronů tvorečka. A uloží se pro „strýčka Příhodu“. Na věčné časy a nikdy jinak. Pak stačí sebemenší impuls a jsme podvědomě vedeni tam, kam jít nechceme. S pocitem nechtěného dítěte budeme věčně hledat lásku.

Aniž si to uvědomujeme, děti nás skenují, ukládají si do svých mozečků pocity, nálady, chování rodičů. Přesně si zapíší, jak se doma řeší spory. Tatínkovo chování k mamince. Žárlivé scény. Majetnické sklony rodičů. Vidí i to, co vidět nelze. Tatínkovu špatnou náladu, dusno a výlevy nálad. Maminčiny utajované slzy a smutek. Nadřazenost, podřazenost. O nichž se nemluví a není viděna první pohled.

Žena se srdcem na padrť si neuvědomuje, že její podvědomí má někde hluboko obraz nefungujícího otce, jenž odešel a nestaral se. Cítila se smutně, nemilovaná, odstrčená. A právě tento vzorec při každé nové známosti vystrčí růžky. A už je tu muž „na pár chvil“.

Otec alkoholik je 90% zárukou, že po boku jeho dcery se objeví nadměrný konzument lihu anebo láska k démonu jménem alkohol čeká ji.

Milenka ženatého muže je ochrana před vážným vztahem. Bojí se jít do normálního vztahu, aby jí nebylo ublíženo, jak viděla v dětství u rodičů.

Nezralý otec odsoudí své ratolesti ke vztahu se stejně „postiženými“ muži.

Matka, která svému synovi nedá lásku, z něj dělá zase věčného hledače lásky.

Dívka týrané matky prožije obdobné útrapy anebo ze strachu nikdy vztah nenaváže.

MOJI PŘEDCI A JEJICH NASTAVENÍ

V mé rodině byl nastaven řád. Po generace život mladých řídila starší generace. Děti se rodily se štafetovým kolíkem poslouchat a pomáhat a hlavně se řídit Radou starších. Generace a generace hodných potomků. Uvnitř dušených povinností bez možnosti amnestie. Rada starších přesně věděla, jak zachovat maloměšťáckou morálku v mezích. Navenek fungovala jako ideální familie, ale uvnitř bylo mnoho „boláků“ skrývajících v sobě hnis – psychické týrání (vzájemné), alkoholismus, fyzické týrání žen a dětí, velmi citlivé muže hledající útěchu ve vodce a dokazující si svou sílu na bezbranných ženách, životem utrápené ženy hledající útěchu u jiných mužů, mlčenlivě trpící pod dávkou ran, ve čtyřiceti zmožené stařenky úmorem na polích a v domácnosti, pijící trosky.

I má rodina byla nasáklá těmito vzorci. Ač byli máma i táta každý z jiné rodiny, z jiného kouta republiky, přesto se jejich osudy spojily a oni si vzali svůj kříž a padaje hlouběji do marastu rodinného předurčení šli svoji brázdu, vyjetou stoletím plným emočních situací a výzev.

JAK MĚ OVLIVNILA MÁ RODINA

Vztah mých rodičů byl víceméně nesourodý. Dle modelu pradědečků citlivý taťka podepsal pakt s démonem chlastu. Své nesebevědomí, útlaky ze stran mých prarodičů, si bral velmi osobně. Dusila se v něm nesvoboda, nespokojenost, strach, poslušnost, žárlivost, rodinné prokletí „musíš vydržet“. Na povrch z něj klokotala zloba, nenávist. Despotické chování. Nejen máma snášela tyto útrapy. Fyzické i psychické. Zapíjela a zajídala si svůj nedostatek lásky, něhy. Xkrát mi plakala na dětském ramínku, jaký je to tyran, její slova byla nevybíravá, plna zášti. To se ve mně uložilo jako silný mindrák z mužů.

V naší rodině se nikdo nerozvádí. U nás se zůstává a přes to nejede vlak.

Měla jsem dvě možnosti ve výběru partnera:

  1. a) muže stejného jako otec,
  2. b) opak otce,
  3. c) mix a) a b).

Má volba většinou byla jistá. I „b“ když byla, je dost diskutovatelné, co mé partnery spojovalo. (Ač byl jejich věk v rozmezí 20–50.)

Myslela jsem si, že si vybírám opak, ale to je jen laskavá kopie. Tedy c) je správně.

  1. citově chladní
  2. citově nezralí
  3. „malí kluci“ v dospělém těle
  4. žárliví
  5. permanentně nevěrní
  6. panovační
  7. držící ve vztahu
  8. poslušní chlapečci
  9. závislí
  10. pod vlivem matky
  11. hledači lásky

A rozhodnutí, že nebudu jako máma, se zvrtla taktéž.

  1. Pro vztah jsem se byla schopna rozkrájet.
  2. Jen s mužem jsem měla hodnotu.
  3. Ustupovala jsem, jen aby byl klid.
  4. Svého muže jsem kritizovala.
  5. Svého partnera jsem si nevážila.
  6. Mít partnera byl pro mě doklad, že si zasloužím lásku.
  7. Udržovala jsem vztah za každou cenu.
  8. Nedostatek lásky jsem zajídala.
  9. Útěchu jsem hledala ve víně.

Opakovaně se mi muži tohoto nastavení vkrádali do života, a to jsem několik desítek let podvědomě opakovala naučenou roli v tragikomedii, jejímiž autory byli mí předci.

OPAKOVÁNÍ MATKA MOUDROSTI!

Vztah mezi ženou a mužem je škola. Škola života. Učební osnovy poměrně přísné. A za každé pochybení čeká reparát. Kolikrát jste žily ve stejném vztahu?

Vrhaly se z náruče despoty do druhé náruče stejně naladěného muže? Dělat  opravnou zkoušku novým vztahem je záruka toho, že opět „rupnete“. Ani póza chudinky není správný přístup k probíranému učivu. Takový postoj si zaslouží, co chcete. Budete zažívat vztah s mužem, který vám k roli oběti poskytne veškerý servis. Jen žena (muž), která si je vědoma sama sebe a má se ráda, přitáhne svého Božského.

JAK TEDY NAJÍT TOHO PRAVÉHO PARTNERA

Za vším hledejte ženu. Tedy sebe. Odložte růžové brýle. A dívejte se. Jaké vztahy měli rodiče mezi sebou skutečně? Opravdu bylo vše zalito sluncem a pohodou?

A co váš vztah? Jste v něm šťastná? Umíte rozpoznat své nastavení? Vidíte své já v chování své drahé polovičky? Co vlastně vidíte? Nepřipomíná vám jeho chování někoho z blízkých?

Kdo jiný může změnit svůj život než vy? Pracujte na svém osobním rozvoji. Analyzujte své strachy a obavy.

Každé partnerství je dar a je správné. Nebojte se s láskou přijmout nového partnera. Pozorně sledujte, co vám svým chováním k vám dává najevo. Změňte to sama v sobě.

Možností je v naší nabídce několik. Lucie Königová připravila skvělý seminář Cesta k harmonickému partnerství.

Na něm dostanete mnoho odpovědí na své otázky. A co se nedozvíte, máte možnost probrat skoučkami jejího týmu přímo v konzultační zóně, která je součástí a v ceně semináře.

Zavřené dveře, za kterými stojí ON, si můžete otevřít i pod pravidelným a intenzivním vedenímkouček.

Klíč od nich máte hluboko ve svém srdci pod nánosy špatných zkušeností, vzpomínek a zranění.Otevřete se lásce, je tu i pro vás.