Byla jsem predátor. V kůži citlivé ženy jsem číhala na svoji oběť. Muže, který mi dá lásku a bude jenom můj. Žíznila jsem po splynutí duší, romantické lásce na celý život a pak společném skonu. Usnuli bychom v objetí a probudili se v nebi. Ani krok jeden bez druhého, stejný vkus a chutě, totožné touhy při milování. I zájmy by byly jako přes kopírák. Jen já a on, jsme jedno tělo, jedna duše, jedna mysl.

Jakmile jsem zavětřila tu „správnou“ oběť, úplně jsem se změnila. Každé jeho přání bylo splněno, každá jeho představa se stala skutečností. Ostatní jsem odsunula na vedlejší kolej. Dokázala jsem uvařit vybrané jídlo, být mu vždy k dispozici a přes sex si upevnit své postavení. Pomalinku jsem ho jako liána svazovala. Obmotávala jsem se a upínala čím dál víc. A když se oběť začala cukat, vyrukovala jsem s (generacemi) osvědčeným prohlášením: „Podívej, kolik jsem toho pro tebe udělala, jak se máš se mnou dobře.“ To musel vidět i slepý.

Můj první muž byl lapen do mé sítě. Spíše jsem si převzala od dominantní tchyně loutku poslušného chlapce. Vzala jsem provázky na vedení do svých rukou. A vedla jsem ho. Po několika letech mě hodný chlapec pojal za ženu. Bál se, že o mě přijde (přijde trest), když neposlechne, a já se bála, že mi uteče, zradí mě, přijdu o jeho lásku. Prostě jsem si ho pojistila. Co jednou „oddávající“ spojí, nikdo nerozdělí. Jenže ouha. Jen pár let jsem se tetelila ve statusu „manželka“, a mé instinkty polevily. Zjevila se milenka. Obratně převzala vodicí lanka dusící se marionety a bylo po manželství. Marně jsme s tchyní tahaly zpět za drátky. Naléhaly, prosily, on poslušně šel, kam jej srdce a nitky táhly.

Pojišťování vztahů, to mi šlo. Druhého partnera jsem si pojistila synem. Tak dlouho jsem se bála, že odejde, až jsem vítězoslavně přišla s dvěma čárkami na těhotenském testu. V ten okamžik se mi můj plán na udržení zvrtl v rukou. On se stal tou dusivou liánou. Víc a víc mě pevněji a silněji ovíjel. Mé přidušení mi zrcadlil syn – akutními záchvaty astmatu. Ale byli jsme rodina. Já a on, jedno tělo, jedna mysl. Stejné chutě, stejné naladění. Dalo by se říci splněný sen. Jenže bylo to klubko hadů. Závislost, manipulace, nevěry a zneužívání. Z obou stran. Já si to zmijí klubko přestříkala na růžovo.

Ve všech mým vztazích se mi zrcadlily vzorce z dětství. Neurovnané vztahy s otcem mě hnaly za kořistí. Má hlava mě řídila těmito vzorci:
nejsi hodna lásky
nikdo tě nebude chtít
lásku si musíš zasloužit
každý od tebe uteče
najdeš stejného chlapa, jako jsem já
bez chlapa jsi méněcenná

Naštěstí teď už mám tyto záznamy smazány. Mé strachy ze samoty mizí jako jarní sníh. Hnacím motorem pracovat na sobě jsou mé děti a jejich budoucnost. V jakém prostředí budou žít v dospělosti, když doma mají vzor dusícího a dušené, nebo obráceně? V tom lepším případě si vyberou opak rodičů. V horším budete mít oči pro pláč, uvidíte-li dceru, která ve vztahu trpí, nebo syna, jenž marně hledá ženu, která mu dá svobodu i lásku.

Jsem stále na cestě. Řeším si své nastavení a vztahy; jak se pomalu odlupují nánosy a vzorce, mění se i můj život a postoj k němu. Jste-li na startu změny, trápíte se ve vztahu a nevíte kudy kam, obraťte se s důvěrou na mě nebo mé kolegyně, budeme Vám nápomocny.

Vše má řešení, stačí jej najít uvnitř vás.

 

Zdenka Rumlová – autorka tohoto článku
Certifikovaná koučka u Lucie Königové. 
„Naučte se mít rádi sami sebe.“
Více informací o autorce zde.