Když to uděláme tak, jak chtějí druzí, budou nás mít víc rádi, myslíme si. A když řekneme opravdu NE, mohli by nás odmítnout. Být naštvaní. Hodné holčičky nebo kluci – ti mají rádi především ty druhé. Dávají ostatním lásku a pozornost. Rozkrájí se pro druhé. Plní přání na počkání.

Proč to dělají?

Myslí si, že čím víc dělají pro druhé, tím bude přicházet více lásky, po které tolik lidí touží. Jsou často odpojení od sebe a napojení především na ty druhé. Na kohokoliv. Na partnera, děti, rodiče, sourozence, kolegy v práci. Dělají to ve všech vztazích. S tímto nastavením se chtějí všem zavděčit. Především aby byli ti druzí spokojení. Aby se cítili šťastně. Protože si myslí, že jim pak budou automaticky lásku vracet. Že pak budou šťastní i oni. Bojí se žít život po svém. Žijí životy druhých. Neustále vnitřně vyhodnocují, čím by se jim zavděčili. Proč?

Ze strachu. Nevěří si. Pro lásku. Pozornost. Pochopení. I pro klid.

Bohužel přebíráme toto nastavení v našem dětství od svých rodičů. Sami sebe, toho vnitřního človíčka, většinou ani neznáme. Co cítí. Jak se cítí. Co mu dělá radost. Co mu pomáhá. Jak mu můžeme projevit lásku. Protože jsme napojení hlavně na ty druhé! Neustále nám hlava vyhodnocuje, co chtějí ti druzí. Předáváme jim naši zodpovědnost. A na oplátku od nich očekáváme pozornost a lásku.

Jenže takto to nefunguje. I moje vnitřní studánka svým nekonečným dáváním a rozdáváním časem vyschla. Byla prázdná. Vyprahlá. Bez kapičky vody. Bez života. Bez lásky. Neměl jí kdo dávat.
A jak to měli v tu chvíli ti druzí? Překvapivě dál žili veselý, šťastný, spokojený život. Beze mě. U druhých se nic nestalo. Nic se nezměnilo. Naopak, byli mým neustálým dáváním posilněni.

V tu chvíli jsem se cítila na druhé koleji. Pro ně. A hlavně pro sebe!
Byla jsem těm druhým jedno. Najednou jsem začala cítit vnitřní bolest. Zklamání. Prázdnotu. Strach. Odmítnutí. Samotu.
V hlavě mi lítaly myšlenky. Proč? Tolikrát jsem pomohla. Kdo teď pomůže mně?

Nikdo! Ty sama si musíš pomoct! Jsi zodpovědná sama za sebe. Za svou studánku.

Nastal u mě zlom. Uvědomění. Pochopení. Aha-moment. Vnitřní hlas mi říkal: „Nejprve začni vše, co ti chybí, dávat sobě.“ Tak jak jsi doteď pomáhala těm druhým. Sama sobě potřebuješ pomoct. Napoj se na sebe. Dávej si lásku, pozornost. Ať jsi šťastná. Ti druzí tě nikdy tím, kým chceš být, neudělají.

Až bude tvá studánka plná krásné, čisté, láskyplné vody, pak můžeš začít dávat dál i těm ostatním. Ale dbej na to, aby tvá vnitřní studánka už nikdy nevyschla!

Pokud se i vy rozdáváte pro druhé, bojíte se dát sebe na první místo, pro klid ustupujete, nemáte sílu říct NE, máte strach, abyste nepřišli o lásku, o pozornost, o rodinu, o přátele, tak vám s tím velmi ráda pomohu.

I já jsem si v sobě potřebovala uklidit. Změnit své nastavení. Vyčištěním a odklizením nepotřených vzorců se vše změnilo. Získala jsem zpět vnitřní sílu, sebedůvěru a sebehodnotu. Nyní čerpám ze své vlastní studánky.

Je to nádherný pocit, který přeji vám všem.

A pokud s tím potřebujete pomoci, rádi vám pomůžeme.

Petra Vašíčková – autorka tohoto článku
Certifikovaná koučka týmu Lucie Königové. 
„Říct si o pomoc, je projev vnitřní síly.“
Více informací o autorce zde.