Za pohodu doma zodpovídají všichni

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Za pohodu doma zodpovídají všichni

Partnerská souhra ve výchově je základ pro rodinnou harmonii a pohodu.

Pro zdravý vývoj dětí je důležité kvalitní partnerství. Pokud nepanuje mezi rodiči komunikace, soulad, harmonie a pochopení, nemohou se pak shodnout ani na výchovném modelu. To může být příčinou vzniku rodinného chaosu, nedorozumění, nevyřčených očekávání, neshod a napětí. Každý z partnerů si přináší svoje vlastní výchovné metody a různé vzory chování od své původní rodiny. Netýká se to jen samotné výchovy dětí, ale i rozdělení rolí v rodině, péče o domácnost, formy trávení večerů, víkendů, svátků, dovolených apod. Jde o celkový rámec, jak by měla rodina fungovat.

Neexistuje žádný univerzální návod – jak by měla rodina přesně fungovat. Je to kontinuální a tvůrčí práce všech jejích členů. Originální organismus, který se vyvíjí tak,  jak se o něj všichni starají.

Nikde není učebnice s návodem, jak by měla rodina fungovat. Nikde se to na školách neučí. Jenom prožitými zkušenostmi ve své původní rodině. Tam máme veškeré zdroje pro naši představu o fungování rodiny. Časem jsme si jako děti mohli sbírat data i z rodin spolužáků. Tam jsme mohli vidět jiné modely. Inspirující nebo odstrašující. Tímto zážitkovým způsobem a osobními prožitky se nám formovala představa o naší vlastní rodině, kterou budeme jednou zakládat.

Rodina a domov by měly být místem bezpodmínečné lásky, pohody, klidu, porozumění, přijetí a harmonie.

Domov je prostředí pro zdravý duševní i fyzický vývoj nejen dětí, ale všech členů domácnosti. Často je to však místo chaosu, zmatků, průchoďák členů rodiny, „hotel“ na přenocování, samoobsluha u ledničky, kdy se ani všichni členové nesejdou pohromadě. Různě se míjí. Maximálně při štědrovečerní večeři se snaží zasednout k jednomu stolu. Taková vynucená aktivita přináší často nervozitu, vyústěnou v hádky. Bohužel je taková realita velice častá.

Jsou-li oba partneři v souladu s představou o výchově, způsobu vzdělání, mimoškolních aktivit, zapojení dětí do péče o domácnost apod., vzniká dětem optimální prostředí nejen pro jejich zdravý duševní vývoj, ale především se jim příznivě nastavují vlastní vzorce chování. Učí se spolupráci, odpovědnosti, lidskosti, objektivitě, citlivosti, soucitu, rovnocennosti a respektu. Takové prostředí vytváří nejlepší zázemí pro to, aby z dítěte vyrostl kvalitní člověk, který se bude umět nejen o sebe dobře postarat, ale dokáže příjemně soužít i se svým okolím.

Domov je přístav. Vytvořte ho s partnerem takový, aby v něm všichni příjemně regenerovali a rádi sdíleli společné zázemí.

Za pohodu doma jsou zodpovědní všichni členové, již od těch nejmenších. Důležitá je partnerská kompatibilita. Tedy stupeň zralosti obou partnerů a jejich dohodě na pohodovém fungování rodiny. Schopnost najít společnou cestu ve vytvoření šťastného zázemí. Nastavení pravidel, která přinesou klid a pohodu. Způsob, jak najít kompromisy a zvládat vyřešit možné konflikty a nedorozumění.

Pokud dokážeme s naším partnerem vytvořit pevné a flexibilní pouto, otevřené změnám a připravené je společně zvládat, tak nás nikdy nic nemůže zaskočit a překvapit. Domov se tak stane pro všechny členy bezpečným a vyhledávaným přístavem, kam se těší a rádi vracejí.

Pokud byste se chtěli zajímat více, jaké metody, techniky a principy se dají uplatňovat pro zajištění domácí pohody, můžete navštívit veřejné přednášky.

ZOBRAZIT VÍCE

Proč „zapadneme“ v roli matky a zapomeneme na sebe – jak z toho ven?

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Proč „zapadneme“ v roli matky a zapomeneme na sebe – jak z toho ven?

„Buď hodná. Dobře se uč. Vystuduj školu. Najdi si dobrou práci. Vdej se, založ rodinu a budeš šťastná a spokojená.“ Intenzivně nás programovali. Naši blízcí pro nás chtěli určitě to nejlepší, ale bohužel nás nepodporovali v tom, být primárně tím, co je naší skutečnou podstatou. Sešli jsme tak ze své cesty. Vedli nás k tomu, být hodným dítětem, pilným studentem, až se z nás staly oddané manželky, zodpovědné a starostlivé matky. Jednou však můžeme narazit na vnitřní otázku: „Měla bych být přece šťastná?! Spokojená. Naplněná vším, co mám. Ale proč tomu tak není?“ Stalo se to, že jsme samy sebe na té naší cestě „ztratily“. Jak z toho tedy ven?

Dcera-manželka-matka – jedna z našich životních rolí. Nejde o naši podstatu bytí.

Každý z nás se narodil jako jedinečná bytost, která přišla na svět se svými vlastními touhami. Máme v sobě talenty, kterými chceme přispívat světu. Tvořit, rozvíjet a dalším lidem něco předávat. Já jsem primárně Lucie, žena, člověk, který cítí, že má i další poslání na tomto světě. Je v pořádku, že nemusím být jenom matkou, ale mohu se realizovat i jinak. Moje touhy jsou rozvíjet potenciál druhých lidí, motivovat, inspirovat, pomáhat žít šťastný život. Jsem tu i pro ostatní. Necítím se naplněná být jenom pro mé děti. Ani ony mě dávno tolik nepotřebují. Nechtějí, abych kolem nich běhala a starala se o ně. Je potřeba včas vnímat, kdy je třeba vydat se na další cestu osobního rozvoje, která prospěje všem.

Roli matky máme jako nejvyšší hodnotu v životě

Spadla jsem do toho až po uši. Viděla jsem model ženy v mé rodině. Babičky, mamka i další ženy v mém okolí byly „matkami“. Sice chodily i do práce, ale žily jenom rodinou. Přitom nebyly ve svém životě šťastné. Byly unavené, utahané, vystresované, uhoněné – matky. Stejný model jsem zkopírovala. Neviděla jsem ve svém okolí ženu, která by se uměla krásně starat i o sebe, svoji ženskost, a dokázala zdravě upřednostnit sebe. Měla jsem v sobě silně zaryté vzorce: Role matky je nejvyšší hodnotou ženy. Jako matka jsem pro rodinu. Jako matka se musím již věnovat primárně dětem a rodině. S těmito silnými vzorci jsem tu Lucii a ženu v sobě úplně zatlačila. Žena je přitom ta nejvyšší role v životě a tu je potřeba rozvíjet. Pro sebe, svého muže i pro děti, aby měly vzor, i pro společnost, která od nás nepotřebuje „matkování“, až z toho doslova zmatkujeme.

Jak z toho ven?

  1. Je důležité si uvědomit, že role dcery, manželky, partnerky, matky, podnikatelky… je jedna z mých rolí, ale není mou podstatou.
  2. Mou vnitřní podstatou jsem já sama.
  3. Uvědomit si, že v sobě máte tu hlavní roli – sebe, člověka, v mém případě Lucii. Nejbližší spřízněnou duši, se kterou denně jsem a prožívám každou vteřinu bytí – samu sebe.
  4. Všechny další role, které mám, jsou „vedlejší role“. Doplněk. Mohou mě částečně naplňovat, ale primárně je potřeba vnímat vnitřní naplnění sebe jako člověka.
  5. Začít vnímat, co mě jako člověka naplňuje. V jakých oblastech se cítím šťastná sama se sebou. Když píšu, mluvím, tvořím krásné dekorace nebo druhým naslouchám nebo jim s něčím pomáhám…

Jako pomůcka k napojování na sebe vám může být nápomocné Základní cvičení k dennímu naplnění sebe sama: Zavřete oči a zhluboka se nadechněte. Představte si něco krásného, co vám dělá radost – výhled na krajinu, člověka, kterého milujete, pohled na rozkvetlou louku, hladinu moře nebo si představte kávu s velkou porcí šlehačky… – a ten krásný a láskyplný pocit do sebe nasajte. Naplňujte sebe sama tímto pocitem několikrát denně. Prožijte ho. Nasyťte se pocitem lásky, klidu – můžete teď hned. Nemusíte na nic čekat. Napojte se na sebe tady a teď. Vnímejte se. Dostali jsme smysly, kterými sytíme nejen naše fyzické tělo, ale i naši duši. Tak je využívejte pro sebe a začněte žít primárně pro sebe, protože z vašeho nasycení budou následně nejvíc těžit i vaši nejbližší – partner, děti i ostatní kolem vás. Dovolte si být skutečně sama sebou.

Pokud cítíte, že jste na sebe zapomněly a chcete se vydat na cestu zpátky k sobě, tím dalším správným vykročením může být můj seminář CESTA ZPÁTKY K SOBĚ >>. Již jsem pro vás prošlápla cestu, jak být sama sebou, a tak vám všechny své další poznatky ráda osobně předám. Těším se na vás. Lucie

Více na přednáškách: Cesta zpátky k sobě

ZOBRAZIT VÍCE

Vztah k sobě je základ pro všechny další vztahy

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Vztah k sobě je základ pro všechny další vztahy

Za můj dobrý pocit není nikdo jiný zodpovědný – než já sama.

Mohu si stěžovat, jak se ke mně partner chová. Jak jsou ke mně děti drzé. Jak si ke mně kolega dovoluje. Jak mě nadřízený nerespektuje. Jak je vše jen na mně. Jak mi nikdo nepomůže. Jak mě všichni okolo jenom využívají. Jak mě nikdo nechápe. Všechny tyto pocity jsou jenom projekce mého vztahu k sobě. Pokud se k sobě nechovám hezky, nedám sebe na první místo, nerespektuji se, neumím říct „NE“, nevěřím si, tak vidím takový přístup ke mně i od mého okolí.

Chování okolí ke mně je jenom projekce mého chování vůči sobě.

Pokud se bojím o sebe opřít, postavit se za sebe a svůj názor, zůstávám ve vlivu názorů, nálad a chování okolí ke mně. Jsem jako loďka na moři, která se potácí ze strany na stranu ve vlivu vnějších podmínek. Větru, vln, útesů a dalších vnějších faktorů. Dokud nepřevezmu 100% zodpovědnost za sebe, své pocity, rozhodnutí, názory, tak budu stále zůstávat ve vlivu okolí. 

Jak se chovám k sobě, jak se o sebe starám, jakým mám k sobě vztah, je zároveň vzorem pro mé děti. Nenaučím-li sebe dát na první místo a budu-li stále poskakovat a obhospodařovat pocity a potřeby druhých, tak zůstanu jenom polotovar. Stejně dopadnou i moje děti.

Je potřeba začít budovat nejdřív vztah k sobě. Nečekat, až mě okolí začne chápat, respektovat a milovat takovou, jaká jsem. Lásku a pozornost si musím začít dávat nejdřív sama. Od okolí mi pak přirozeně začne přicházet. Začnu ji vidět a vnímat.

Příroda, v rámci pudu sebezáchovy každému živému tvoru „naprogramovala“, že se nejdřív musí postarat o sebe. Jak má tonoucí zachraňovat dalšího tonoucího. Nejdřív se musí na hladinu dostat sám, aby se nadechl. Každý tedy musíme začít nejdřív u sebe. Postarat se o svůj dobrý pocit. Naplnit svoji vlastní emoční studánku. To je jen můj úkol. Nikdo jiný není za můj dobrý pocit zodpovědný.

Základem kvalitních vztahů s okolím je kvalitní vztah k sobě.

Jde o celkové uvědomění, které mohu udělat jenom sama se sebou. Kam směřuji? Jaké jsou moje silné stránky – ty podporovat. Jaké jsou moje slabé stránky – ty neřešit nebo delegovat. Respektovat svoje pocity. Naučit se odpočívat. Umět i nic nedělat. Naučit se zastavit. Užít si čas i jenom sama se sebou. Umět dát „nohy nahoru“, i když je rodina doma. Naslouchat svým vnitřním pocitům. Umět si říct o pomoc. Nebát se požádat o radu. Naučit se říkat „NE“. Tyto věci často neumíme. Musíme se je naučit.

Pokud se doma s dětmi nenaučím cítit svobodně, nebudou se ani ony doma s nejbližšími jednou cítit svobodně.

Někdy máme pocit a potřebu se všem zavděčit. Víte proč? Protože se bojíme kritiky. Naši sebehodnotu necháme určovat okolím. Jsme napojení na své okolí a jeho názory víc, než je pro nás prospěšné. Vztah k sobě nám právě proto často nejde budovat, protože je pro nás především důležitý vztah s naším okolím. Ale to je omyl. Je potřeba, aby to bylo obráceně.

Kvalitní vztah k sobě přirozeně buduje kvalitní vztahy s okolím.

Nikdy to není obráceně. Nikdy nemůžu mít krásný vztah k sobě, až když budu mít krásné vztahy s okolím. Případně je to jen „krátkodobé“ šidítko. Napumpuji si svoji sebehodnotu a dobrý pocit tím, jak se ke mně okolí chová, ale to vydrží jen tak dlouho jako vzduch v balónku. Začne postupně zase ubývat, a pokud ho okolí „nedofoukne“, tak mi začne opět klesat. Kde tyto defektní programy vznikly? Opět doma. Rodiče nám jako dětem dávali lásku jen s podmínkami. Cítili jsme, že jsme milováni rodiči, až když jsme něco udělali. Za výsledky. Za výkon. Za známku. Za uklizený pokoj. Za pochvalu paní učitelky. Důkazy zasloužené lásky jsme dostávali od okolí. Nenaučili nás mít bez podmínek.

Bezpodmínečná láska k dětem je učí mít k sobě ten nejlepší vztah.

Více na přednáškách: Cesta zpátky k sobě

ZOBRAZIT VÍCE

Chování rodičů učí, jak to „chodí“ ve vztazích

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Chování rodičů učí, jak to „chodí“ ve vztazích

Jak to „chodí“ ve vztahu se učíme od rodičů

Rodiče ukazují neverbálně, verbálně, jak to „chodí“ ve vztahu a jak se k sobě chovat.

Partnerství rodičů nás nastavilo na naše partnerství. Chování rodičů se nám zapsalo do hlavy: Takhle to ve vztazích prostě „chodí“. Sice se nám to i nelíbilo, bolelo nás, co jsme viděli a prožívali, ale tyto obrazy se nám staly absolutními pravdami. Nasáli jsme do sebe vzorce chování a fungování ve vztahu a sami je pak automaticky kopírujeme. Toužíme se svým partnerem vybudovat svým dětem harmonické zázemí, ale pořádně nám to nejde. Často spolu narážíme.

Rodiče se hádali = v partnerství jsou hádky

Z chování našich rodičů se do našeho podvědomí nahrály vzorce chování a očekávání, které automaticky opakujeme i v našich vztazích. Pokud se rodiče hádali a nedokázali spolu konflikty řešit v klidu, tak to neumíme ani my. Nejde nám se s partnerem domluvit. Hned útočíme nebo se tvrdě bráníme. Neumíme řešit v klidu. Když je chvilku klid, najdeme si nějakou záminku pro další hádku. Nejde nám dlouhodobě udržet pohoda. Z dětství ji neznáme.

Rodiče si spolu nepovídali = s partnerem si nemám o čem povídat

Toužíme s partnerem sdílet. Povídat si. Zažívat romantiku. Vzájemně si sdělovat pocity. Přejeme si, aby nám druhý naslouchal. Díval se nám do očí. Vnímal, co říkáme. Ale když jsme to neviděli doma u svých rodičů, nejde nám to v partnerství. Zůstáváme jen u tužeb a nadějí, že snad někdy se nám podaří takový vztah vybudovat, anebo se tímto pocitem sytíme z romantických filmů a knižních románů. Zůstáváme tak ve vztahu emočně vyprahlí.

Rodiče spolu sami nic nepodnikali = v partnerství si jede každý svou

Táta chodil do práce, doma si četl noviny a v pátek večer chodil na šachy. Máma byla u plotny, chodila na nákup, pobíhala okolo domácnosti a jediný její odpočinek byl spánek. Rodiče jsme spolu něco podnikat viděli maximálně, jak večer seděli u televize. Každý si jel jinak své. Toužíme s partnerem společně podnikat, sdílet zážitky, vyrazit jen tak do kina, na večeři, užít si společný víkend, ale vůbec si to spolu neumíme užít. Je v nás napětí. Nechápeme proč? Jsme nastaveni jinak, než toužíme být.

Náš vztah s partnerem je vzorem pro naše děti. Učí se z něj, jak „funguje“ partnerství. Nasávají vše. To, co vidí, cítí, jaká je atmosféra, jestli je pohoda, láska, objetí, zábava, … Vše to se pro ně stává pravdou. Je na nás, abychom si uklidili ve vztahu. Udělali si pořádek v sobě. Ve svém vlastním vnitřním nastavení, protože to, co jsme si přinesli do vztahu ze svého dětství, se nám s partnerem jen opakuje. Pomozte svým dětem vidět partnerství, které rozvíjí a staví člověka, ale neničí.

Více na přednáškách: (Ne)Gramotný rodič – Jak neselhat jako rodič

ZOBRAZIT VÍCE

Nevěříme si, náš názor rodiče nezajímal – tlačili nám svoje

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Nevěříme si, náš názor rodiče nezajímal – tlačili nám svoje

Za vlastní názor nás rodiče smazávali – nedělejte to již svým dětem

Přístup rodičů k dětem má velmi zásadní vliv na jejich budoucí úspěchy nebo životní selhávání. Velmi důležitou etapou je věk náctiletých. Jde o velmi citlivé období, ve kterém se ze závislého dítěte stává dospělý, samostatný jedinec. Avšak řada rodičů v tomto období bohužel selhává. Nejsou schopni přijmout postupnou změnu chování svých dětí. Osobnost dítěte pak nedoroste do zdravě sebevědomého jedince, který dokáže v klidu projevit svůj názor. Vyroste do ustrašeného člověka, který se bojí projevit; nebo naopak své názory tvrdě brání a jeho chování působí ve vztazích destruktivně.

Z křesla kouče

Z křesla kouče řeším všechny možné strachy, obavy a nejistoty se projevit. Říci vlastní názor. Věřit si. Případně řeším druhý extrém – přílišnou výbušnost. Prosazování si svého názoru silou.

Kořeny těchto emočních reakcí se tvoří právě v období dospívání. Chování rodičů mělo na jejich vznik zásadní vliv. Zanechalo velmi bolavé emoční jizvy. Ty způsobují uzavřenost, nebo naopak extrémní výbušnost. Boj o svůj názor. Agresi nebo přílišnou přizpůsobivost. Člověk cítí, že není svobodný ve svém projevu. Bojí se reakcí na sebe a je připravený se bránit nebo ustoupit. Má ve své hlavě napsáno: „Můj názor může druhý odmítnout. Za můj názor mě mohou trestat. Je lepší mlčet. Přizpůsobit se autoritě je bezpečnější. Za názor musím tvrdě bojovat. Své si musím prosadit za každou cenu.“

Jak nás rodiče smazávali

Přišli jsme s nápadem. Napadlo nás začít dělat jinou aktivitu, než kterou našli rodiče. Chtěli chodit do nového kroužku. Nechtěli jsme chodit na klavír. Bavilo nás dělat něco jiného, než co očekávali rodiče. Nadšeně jsme přišli domů a chtěli se podělit o nové poznání. Od svých rodičů jsme však slýchali: „Co říkáš, jsou nesmysly. Kam chodíš na takové hlouposti. Já jsem rodič a vím nejlépe, co je pro tebe správné. Ty nemáš ještě rozum. Dělej to, co ti říkám, nebo bude zle! Budeš poslouchat, jinak máš domácí vězení!“ Rodiče neuměli přijmout jinou pravdu. Cítili se ohroženě. Báli se ztráty vlastní autority.

Jak z toho ven

Sama si pamatuji, jak mě těšilo, že moje děti začínají mít vlastní názor. Že mi i odporují. Že umí projevit i nesouhlas s tím, co říkám. Že dokážou říci: „Mami, ty nemáš pravdu. Mami, já mám jiný názor – vidím to jinak.“ Kde je dáno, že můj názor je pro ně ten nejlepší a moje pravda ta pravá? Jako rodič jsem pro děti „tréninková autorita“, kterých budou v životě potkávat ještě mnoho. Umí-li se tedy zdravě postavit mě, dokážou to i jednou svým dalším autoritám v životě. Nebudou zůstávat jako ovce za jedno a pro klid kývat, když to tak nebudou skutečně cítit. Tudíž nesmazávejte své děti. Nechte je říci svůj vlastní názor. Jde o jejich přirozený vývoj z dítěte v dospělého jedince. V mnohém se můžete sami poučit a obohatit.

Zdravě sebevědomý rodič si rád vyslechne jiný názor. I od dítěte nebo mladšího kolegy. Nebojí se ztráty své autority. Jiný názor je totiž příležitost k dalšímu osobnímu růstu.

Více na přednáškách: (Ne)Gramotný rodič – Jak neselhat jako rodič

ZOBRAZIT VÍCE

3 rodičovské omyly, kterým se určitě vyhněte

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
3 rodičovské omyly, kterým se určitě vyhněte

Každý rodič chce pro své děti to nejlepší. Tak se snaží, co mu síly stačí, aby byly děti spokojené a nestrádaly. Bojí se o ně a plno svých strachů pak projevuje negramotným rodičovským přístupem. Víte však, že ta naše rodičovská péče a celé to snažení může být pro naše děti naopak komplikací v jejich životě?

1. Pomáháme
Tou nesprávnou pomocí svým dětem škodíme.

Stále jsme nablízku. Jakmile si naše děťátko neví rady s oblékáním, se zavazováním tkaničky, s domácím úkolem, nebo dokonce s maturitními otázkami, hned jdeme pomáhat. Řeknete si: „No ale na tom přece nic není, to je snad přirozené, že když vidím své dítě, jak se s něčím trápí, tak mu jdu hned pomoci.“ Ano, zní to logicky, téměř svatě. Ale všeho s mírou. Následky „pomáhajících“ rodičů bývají často fatální.

Z koučinkového křesla znám velmi smutné příběhy nyní již dospělých „dětí“ snaživých a pečujících rodičů, kteří chtěli pro své děti také to nejlepší. Jejich nesprávným přístupem z nich však vyrostli nesamostatní, závislí jedinci, kteří si v životě nevěří. Stále podvědomě očekávají, že jim někdo přijde na pomoc. Tak čekají, přešlapují na místě, neumí udělat rozhodnutí a jsou frustrovaní, nebo dokonce v depresi, protože sami sobě nevěří. Tudíž nesprávná pomoc je, když děláme úkoly za naše děti. Dotahujeme jejich nezvládnuté věci, úkoly, povinnosti a nepodporujeme je v samostatnosti a v zodpovědnosti. A to se týká již těch nejmenších. Více se dozvíte na mém semináři Gramotný rodič.

Jednoduchá pomůcka: Pomáhám až ve chvíli, kdy si mé dítě řekne o pomoc. Nechám své dítě, aby si nejdřív samo vyzkoušelo – třeba 5 minut – zavázat tkaničku. Podpořím a povzbudím, že zvládne samo třeba obléknout ponožky. Jdu příkladem, protože když ukážu, že zvládnu, bude se snažit zvládnout také – nazout boty. Pomáhám, až když jde skutečně o život. Nechávám své děti primárně projít osobní zkušeností, a získat tak vnitřní sebejistotu.

2. Radíme
Nevyžádaná rada je k ničemu.

Rodiče si často myslí, že vše vědí lépe. Svou radou chtějí své děti „varovat“. Chtějí jim včas poradit, aby je ochránili. Vzpomeňte si sami, když vám vaši rodiče radili. Bylo vám to příjemné? Byly jejich rady k užitku? Většinou ne. A víte proč? Protože jste na jejich radu nebyli připraveni. Ani jste ji třeba vůbec neslyšeli a nerozuměli jí. Často potřebujeme projít vlastní zkušeností, abychom se v životě rozvíjeli. Jenomže jak mohu své dítě varovat před něčím, čemu nerozumí? „Jez, ať nemáš hlad. Musíš jíst, jinak budeš hladový…“ Tyto věty slyšel jeden muž až do svých 15 let a vůbec nechápal, co mu maminka říká. Protože za ním stále běhala s rohlíkem a šunkou. Až když vyrazil v 15 letech na vandr, tak ucítil, co je to vlastně mít hlad.

Doporučení: Pokud nejde našemu dítěti o život, radu nedávám. Radu dávám až na vyžádání. Šetřím vlastní energii, protože neptá-li se mě mé dítě na radu, tak ji ani nechce slyšet. A když nechce slyšet moji radu, tak ani není připraveno ji poslouchat. Tak proč zbytečně plýtvat energií? To si jděte raději uvařit dobrou kávu nebo se jděte projít se svým čtyřnohým mazlíčkem, protože to pro vás bude mít větší efekt.

3. Staráme se a kontrolujeme
Starat se o úkoly, které patří dětem, je nikdy nenaučí se o jejich úkoly samostatně postarat.

Máme strach, aby se něco našim dětem nestalo. Staráme se o to, aby neměly hlad, aby jim nebyla zima. Aby měly všechny své pomůcky do školy. Tak je kontrolujeme a připomínáme, až si děti zvyknou, že se starat nemusejí. Vždyť se postará maminka nebo tatínek. Tak často někde něco zapomínají, nechávají a neřeší, protože za ně přece vždycky dořeší rodič. Tak proč se snažit? „Prosím tě, zase nemáš všechno do školy. Ještě že jsem na to dohlédla. Nebýt mě, tak máš poznámku. Vidíš, ještě že jsem si tu tvoji tašku na trénink zkontrolovala, jinak by jsi běhal v ponožkách…“ Tento rodičovský přístup je absolutně negramotný.

Můžete se při čtení těchto řádků vnitřně bouřit a nesouhlasit se mnou. Určitě vám vaše postoje neberu, klidně si je nechte a jeďte si v těchto kolejích dál. Je to na vás. Chci vás jen upozornit, že pokud svůj přístup včas nezměníte, vyrostou z vašich dětí neschopní, nesamostatní a často nepoužitelní jedinci, kteří budou stále závislí na tom, kdo se o ně postará. Kdo jim pohlídá věci, aby měli vše v pořádku. Tudíž budou spoléhat na partnera, zaměstnavatele, stát a ostatní kolem sebe a budou společnosti spíš přítěží.

Doporučení: Začít jako dospělí musíme nejdřív u sebe. Když budete mít své věci v pořádku, uklizeno ve svém životě, v sobě, tak se nemusíte bát o své děti. Děti se o sebe dobře postarají, když to uvidí u svého rodiče. Nechte děti projít následkem. Pokud nejde o život a případně bude mít jenom hlad, protože si nevezme svačinu, tak získá cennou zkušenost a na svoji svačinu si již bude myslet. Pokud si zapomene boty na trénink, tak si domluvte, že si ponožky bude prát v ruce a věřte mi, že takový trénink v ponožkách je tak nepříjemná zkušenost, že si na ty své boty do tělocvičny příště určitě vzpomene.

Ustaraný, přepečlivý a ustrašený rodič je postrachem pro své děti. Přijďte na sobě zapracovat, protože věřte, že jako rodiče jsme někdy zbytečně unavení z celé té péče, starání se, kontrolování a servisem, a přitom je to celé na škodu všem. Víte, že to jde vše i jinak? A mnohem efektivněji? Ráda se s vámi podělím o své 20leté osobní i profesní zkušenosti. Těším se na vás osobně na semináři: Gramotný rodič >>.

ZOBRAZIT VÍCE

5 zásadních důvodů – proč se bojíme být sami sebou?

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
5 zásadních důvodů – proč se bojíme být sami sebou?

Nejde mi být sama sebou

Nedávno jsem měla klientku na koučinkovém křesle a ta mi říká: „Přežívám. Nejde mi se radovat. Já si nemůžu vzpomenout, kdy jsem se naposledy od srdce zasmála. Já si to vůbec nevybavuji. Není mi do smíchu. Jsem pořád vážná. Nic zásadního se mi v životě neděje, ale přijde mi, že nemám nárok ani právo být spontánní a veselá. Vůbec mi nejde se v životě s blízkými radovat. Emoce raději neprojevuji. Mám je v sobě nějak zablokované. Radost mi úplně zmizela ze života a nevím proč.

Toužíme být sami sebou. Chceme být autentičtí, spontánní, radovat se, uvolněně se smát a sdílet s druhými naše nadšení a horlivost, ale nejde nám to. Proč?

1.Naši radost nesdíleli a nechápali

Vzpomínáte, co se dělo, když jste byli malí a lítali jste, skotačili, hráli jste si, smáli se, nadšeně jste chtěli s blízkými sdílet svoji radost z berušky, která vám lezla po ruce, nebo jste se radovali z toho, jak jste na krupicové kaši vyrobili z másla jezírko, nebo jste se smáli, jak máte na puse vousy z kakaa a chtěli jste dát mamince spontánní kakaovou pusu? Smázli nás: „Neblbni. Uklidni se. Nech toho. Moc se nesměj. Jsi nějaká rozdováděná. Neblbni s tím jídlem. Nech tu berušku, ať jí něco neuděláš…“ Neuměli s námi naši radost vůbec sdílet. Tak jsme si z daných situací zapsali do našeho podvědomí: Blízcí nám nerozumí. Moje sdílení radosti s blízkými je k ničemu. Lepší je se neradovat.

2. Naše radost a smích blízkým vadil

Rodiče byli plni svých starostí. Neměli na nás náladu. Vařili, nakupovali, uklízeli, chodili do práce nebo se zrovna dívali na oblíbený seriál a chtěli mít svůj klid. Tak jim naše radostné skotačení vadilo a otravovalo. Rušilo a rozptylovalo. Tak jsme situaci vyhodnotili po svém a zapsali jsme si do svého podvědomí vzorce: V blízkosti rodičů je lepší se moc neradovat. Mezi blízkými je bezpečnější být vážný a emoce moc neprojevovat. Doma je lepší být tiše. S blízkými není zábava.

3. Když jsme byli radostní a spontánní, tak nám naložili práci

Vzpomínám si, jak jsme si se sourozenci hráli. Smáli jsme se, stavěli jsme si domečky z dek a z našeho pokoje jsme udělali takový bunkr. Nesmírně jsme si to užívali. Bylo to úplné dobrodružství. Tvořili jsme si svůj svět. Přilítla mamka: „Co tady blbnete? Kdo ten bordel bude uklízet? Máte tady nějak moc zábavy, jděte dělat něco užitečného. Nemáte nic pořádného na práci? Máte již hotové úkoly? Ukliďte to a jděte škrábat brambory.“ Přišla emoční sprcha. Zklamání. Vztek. Bolest. Co si podvědomí z takové situace zapsalo: Radovat se v přítomnosti blízkých mi přinese bolest. Moji radost brzy zkazí. Za moji radost budu muset pykat. Je lepší moc radosti a nadšení v blízkosti druhých neprojevovat. Budu-li se moc radovat, přidají mi úkoly a další práci.

4. Budu-li sama sebou, spontánní, mohu zůstat sama

Rodiče bývali zapadlí ve svých starostech, úkolech a denních povinnostech. Z pozice rodiče vím, že je rodičovských úkolů hodně, ale to neznamená, že jsem jako rodič „odsouzen“ již jenom trpět a přežívat pod tíhou povinností a nemohu se smát. Bohužel tak většina rodičů dopadne. Odnášejí to následně děti. Právě tím, že si „dovolí“ být radostní, bezstarostně skotačit a smát se. Obrátí se to následně proti nim. Tak když jsme byli spontánní, vyhnali nás: „Jdi si skotačit někam jinam. Dej mi pokoj. Jestli chceš blbnout, tak jdi do svého pokoje a zavři se tam. Jdi ven a přestaň mi tady zpívat a tančit. Bolí mě z tebe hlava. Jestli chceš být tady se mnou, tak se zklidni.“ V naší hlavě se zapsaly programy: Budu-li se moc radovat, mohu zůstat sama. Budu-li spontánní a uvolněná, pošlou mě pryč. Budu-li šťastná, nedají mi lásku a přijetí.

5. Být sama sebou bolí a je to riziko

Vytvořily se v nás strachy, že zůstaneme sami, nikdo nás nebude mít rád a že je lepší se chovat tak, jak okolí očekává. Přizpůsobit se jejich náladám a nastavení. Neprovokovat rodiče, blízké, partnera, kolegy, šéfa naším smíchem. Tak se z nás postupem času staly emočně ploché bytosti, které si nedovolí radovat se s dalšími, s dětmi, s rodinou. Celé se to opět opakuje dál. Radost dospělým vymizí ze života a chodíme světem jako emočně ploché bytosti s vážným a utahaným výrazem ve tváři, jako klientka, která mě požádala o pomoc.

Naštěstí je možné naše vnitřní nastavení změnit

S paní Lenkou jsme na osobní konzultaci vytahaly z hlavy asi 250 vzorců, tzv. Emočních rovnic, které ji blokovaly se radovat. Po dvou měsících intenzivní práce na sobě se jí opět vrátila radost do života. Přestaly jí dokonce i bolesti hlavy. Uvolněním vnitřních bloků se zbavila tlaků, kterými v sobě proud svých emocí dlouhé roky potlačovala. Přišlo uvolnění, klid a radost.

Programy, které se nám z různých situací v dětství „nahrály“ do hlavy, je možné naštěstí z podvědomí odstranit. Vyčistit a uklidit si v sobě. Radost, smích, nadšení a životní vášeň je energie, která potřebuje naším tělem proudit. Je pro nás jako krev v žilách. Když jí v sobě nedáme možnost proudit, začne naše tělo i duše odumírat.

Vydejte se na CESTU ZPÁTKY K SOBĚ. Pojďte si uklidit ve vašem životě. Pusťte zpátky radost do vašeho těla a celého života. Ráda budu vaším průvodcem. Více k semináři CESTA ZPÁTKY K SOBĚ, najdete ZDE >>>   Těším se na vás, Lucie

ZOBRAZIT VÍCE

Pořád nejsem dost dobrá. Připadám si nedostatečná.

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Pořád nejsem dost dobrá. Připadám si nedostatečná.

Proč se shazujeme? Proč sebe vlastními myšlenkami ničíme? Z čeho to pramení? Jak se těchto destruktivních pocitů zbavit? Narodili jsme se jako krásné, čisté a láskyplné bytosti. Měli jsme otevřenou náruč, se kterou jsme běhali za maminkou, za tatínkem nebo za starším sourozencem, ke kterému jsme vzhlíželi. Toužili jsme s nimi sdílet svět. Radovat se z našich pocitů radosti, co se nám povedlo. Ukázat obrázek, který jsme namalovali, nebo předvést komín z kostek, který se nám napoprvé podařil postavit. Chtěli jsme pofoukat koleno a pomoct od bolesti, když jsme se učili chodit a zakopli jsme. Jednoduše jsme chtěli s těmi nejbližšími sdílet naše radosti i starosti, které jsme prožívali již od prvního nadechnutí.

Co se nám však často dostávalo zpátky:

„Neotravuj. Jdi pryč. Hraj si sám. Neřvi. Nech mě být. Dej mi pokoj. No – dobrý, co jsi namalovala, ale co úkoly do školy? Nefňukej, vždyť ta modřina nic není…“ Tak jsme zklamaní, smutní a plni vnitřní bolesti usoudili, že je něco v nás asi špatně, když nás nevítají také s plnou náručí. Že to není ještě dostatečné, když nemají stejný pocit radosti z našeho výrobku. Že nejsme důležití, když se jdeme podělit o naši bolest a nepřipadá jim rozbité koleno jako dostatečný důvod k slzám. Předali jsme okolí plnou moc a větší právo posoudit hodnotu a důležitost toho, co prožíváme. Tak jdeme životem dál a stále se nám podobné pocity opakují. Vytvořené programy v našem podvědomí dál ovlivňují, co prožíváme.

Shazujeme a znehodnocujeme vlastní úspěchy

Nejsem dostatečná. Musím se víc snažit. Můj úspěch není nic extra. To, co se mi povede, umí každý. Přestali jsme postupně radostně běhat s otevřenou náručí, protože jsme se báli dalších zranění. Tak jsme se rozhodli na sobě pracovat, snažit se a usilovat o to, být lepší. Dokonalejší a konečně dostateční pro naše okolí. Dobře se učit, dělat, co ti blízcí očekávají, aby nás začali konečně láskyplně přijímat. Jediné, po čem jsme toužili, byla bezpodmínečná láska a pocit přijetí. Stejné nastavení jsme si přenesli i do dalšího života, do partnerských vztahů, vztahů s dětmi, do zaměstnání. A tak se jen bojíme, kdy se nám opět potvrdí vnitřní bolest z našeho pocitu nedostatečnosti. 

Již nyní jsem dost dobrá – můj seznam osobních úspěchů

Jak se pocitu nedostatečnosti zbavit? Sepište si seznam, co všechno jste zvládli. Neporovnávejte svůj úspěch s ostatními. Každý sám cítí nejlépe, co vnímá jako osobní úspěch. Pro někoho to může být narození dětí, pro jiného postavení domu. Jiný může vnímat jako osobní úspěch, že dojel sám autem 50 km. Pro jiného to třeba úspěchy být vůbec nemusí. To je jedno. A je to v pořádku. Neexistuje žádný seznam TOP 100 úspěchů a jedině až splním jeden z nich, tak si mohu dovolit říct, že jsem dobrý a úspěšný. Mohu mít svůj vlastní seznam úspěchů. Důležitý je můj pocit.

Každý sám jsme si vlastním posuzovatelem a umíme nejlépe sami posoudit, co je náš úspěch. Protože jsme byli sami se sebou a každý krok v těhotenství, studiu, v řízení auta, stavění firmy nebo domu jsme museli sami udělat. My sami nejlépe víme, kolik nás to stálo úsilí, co vše jsme museli zvládnout, překonat, z jakých komfortních zón vystoupit, kolik odvahy sebrat, abychom toho našeho osobního úspěchu dosáhli.

Každý z nás je úspěšný i jenom tím, že zvládl přijít na tento svět, nadechnout se a dýchat. Máme úspěšné tělo, které nám pomáhá prožít další nový den. Poděkujte si, povzbuďte se, oceňte se za vaše vlastní osobní úspěchy a prožijte si ten krásný vnitřní pocit: „Jsem dobrá. Jsem skvělý.“ Věřte, že ti praví kolem vás to cítí stejně. A jak to vnímají ti ostatní – to neřešte.

Přeji vám krásný, úspěšný den a pokud vás hlava bude stále šidit a posílat staré programy, které vás budou stahovat do pocitů nedostatečnosti, jsem tu pro Vás a mám pro Vás i přímo na míru seminář, který Vás vrátí zpátky k sobě, vnitřní radosti, lásce, klidu a DOSTATEČNOSTI 🙂 Seminář: CESTA ZPÁTKY K SOBĚ více ZDE  >>

ZOBRAZIT VÍCE

4 kroky z nespokojenosti. Proč jsme pořád nespokojení?

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
4 kroky z nespokojenosti. Proč jsme pořád nespokojení?

Taky jste se přistihli, že ačkoliv máte v životě skutečně vše, co jste si kdysi přáli: partnera, děti, rodinu, dům, stejně cítíte vnitřní nespokojenost? I když není logický důvod se tak cítit, máte pocit, že vám pořád něco chybí? Jako by ten vnitřní obraz radosti stále postrádal nějaké další části puclíků a nebyl dostatečně dokonalý? Svoji vnitřní nespokojenost svalujete na partnera, že nedostatečně zalil zahradu, děti nepoklidily hračky z obýváku nebo se na vás druhý špatně podíval? Hledáte důvody nespokojenosti kolem sebe?

Proč vidíme spíš nedostatky

Jedním ze zákonů přírody je neustálý vývoj. A protože jsme součástí přírody, je přirozené, že nás tak vede i naše hlava. „Když neuvidím možnost zlepšení, mohu ‚usnout na vavřínech‘. Nedostatky musím vyřešit, abych byl lepší. Nebudu-li řešit nedostatky, zakrním…“ Představte si, že jsem měla i klienta, který měl v hlavě program, že když nebude řešit nedostatky, umře! Byl věčně nespokojený, unavený, utahaný a úplně vyčerpaný životem, protože ho mozek vůbec nepustil se radovat.

Vidět nedostatky je tedy na jednu stranu v pořádku, protože nás to vede se vyvíjet a posouvat. Ale pro kvalitní život není potřeba vidět nedostatky všude. To je naopak likvidační a spíš nás to brzdí a ničí.

Jak začít pracovat na vnitřní spokojenosti?

1. Pojmenuji si jen zásadní nedostatky.

Podívám se na svůj život. Co zásadního mi chybí? Lepší práce, která by mě bavila? Tak jdu hledat talent a případné nedostatky v tom, proč tu svoji práci snů nemám. Nevyhovuje mi moje postava? Tak se podívám, jaké nedostatky mám ve svém životním stylu. Jak jím, jaký je můj pitný režim? Jak se věnuji svému tělu? Je důležité si pojmenovat, co je váš nedostatek, a ten začít příjemně zlepšovat. Hlava vás pak nepovede řešit malichernosti jako nedostatečně umytá okna, nepořádek na zahradě nebo nepoklizené hračky.

Slibte si: „Nedostatky ve svém životě budu odteď vnímat jen v zásadních oblastech, které začnu příjemně zlepšovat.“

2. Je potřeba začít vidět již jako dostatečné to, co máme a vybudovali jsme.

Základem vnitřní nespokojenosti je to, že vše, co máme, již bereme jako samozřejmé. „To, co mám a zvládl jsem, je normální, nic na tom není. Mám dům, partnera, děti a dobrou práci, firmu, ale to má přece každý.“ To, co máme, pro nás přestane být hodnotné. Je potřeba se naučit vidět hodnotu toho, co máme, již nyní.

Poděkujte si: „Jsem dobrý, za to, co jsem zvládnul.”

3. Napište si seznam všeho, co jste zvládli.

Vystudovat školu. Porodit děti. Založit rodinu. Postavit dům. Postavit firmu. Vydělat peníze. Odejít z nefunkčního vztahu. Zvládnout se postavit na vlastní nohy. Opustit jistotu zaměstnání a začít podnikat.

4. Vyjádřete si vděčnost za vše, co máte za sebou a zvládli jste.

Vše, co nyní máte, včetně zkušeností, které jste nabrali, i životní moudrost, kterou jste získali díky svým předchozím rozhodnutím, má obrovskou hodnotu. To, co jste zvládli, není nic samozřejmého, nic, co by přišlo automaticky. Museli jste kvůli tomu ujít pořádnou cestu. Projít nepříjemnostmi. Vystoupit z komfortní zóny. Přijmout zodpovědnost za své rozhodnutí. Zvládnout bolest.

Vše, co máte ve svém životě, jsou výsledky vašich vlastních rozhodnutí a má trvalou hodnotu.

Vnitřní nespokojenost je nejen požírač energie, ale odráží se i v a na našem fyzickém těle. Doslova ho ničí zevnitř a somatizuje se tak v různých zdravotních problémech, které přecházejí až do vážných nemocí.

Zastavte sebedestrukci včas a vraťte zpátky do svého života radost, hravost, lásku a vděčnost. A pokud vám to samotným nepůjde, tak nezoufejte. Rádi vám pomůžeme odstranit z hlavy vaše nastavení, která vám v tom brání.

Jde to a víme, jak na to…

ZOBRAZIT VÍCE

6 kroků, jak se zbavit pocitu zrady

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
6 kroků, jak se zbavit pocitu zrady

„Kašlu na lidi. Jsou mi jedno. Zklamali mě. Zradili mě. Nikomu nevěřím…” zaslechla jsem divokou debatu u vedlejšího stolu, v kavárně. Rozhovor dvou žen byl plný jedu, zla a bolesti.

„Myslela jsem si, že je to hluboké přátelství. Že se o druhého mohu opřít. Svěřit se. Uvěřila jsem, že je to opravdové. Dala jsem důvěru. Otevřela jsem se. Věřila jsem, ale zradil mě. Otočil se zády. Nedodržel slib. Moji důvěru zklamal.” Možná jste podobné pocity s někým zažili. V nejbližší rodině, s partnerem, s kamarádkou, s přítelem, kolegou v práci, nebo dokonce společníkem ve firmě.

Pocit zrazení je zákeřná emoce. Sžírá tělo i duši. Trápí člověka. Stahuje dolů a ničí. Je možné jí podlehnout, uzavřít se před světem a „foukat si na ránu” a dožít jako oběť. Lepší je však za ní udělat tlustou čáru. Vyčistit ji v sobě. Ulevit si. Zvednout hlavu vzhůru a dorůst tak pro kvalitnější vztahy. Ale primárně je potřeba začít u sebe. Zrale a kvalitně v sobě pocity zpracovat a vyčistit.

Jak se zbavit pocitu zrady?

1. Druhý dělal to nejlepší, co myslel, že je nejlepší

Každý se rozhodujeme tak, jak si v daný moment myslíme, že je nejlepší. Jestli cítíte zradu od druhého člověka, tak ji v sobě pusťte. Respektujte jeho jiné rozhodnutí. S vámi to nemá nic společného. Prostě se rozhodl jinak. Dali jste důvěru někomu, kdo nebyl na opravdový, hluboký a vzájemně silný vztah s čistým poutem připravený. Dali jste mu větší důvěru, otevřeli své srdce, ale nebyl schopný vaše vzácné dary přijmout. Neměl na to. Přijměte tento fakt. Hlavu vzhůru a jděte dá. Uvidíte, že vám do cesty přijdou zralejší osobnosti.

2. Druhý mi nechtěl záměrně ublížit

Jednání člověka je primárně v jeho vlastním zájmu. Je to tak vlastně i v pořádku, protože každý musíme nejdřív řešit sebe, své primární potřeby. Jednat v souladu se sebou, abychom přežili. Tudíž si neberte osobně, jestli se druhý rozhodl jinak, než jste očekávali. Primárně vám nechtěl ublížit, ale chránil sebe. Pokud to neuměl zvládnout jinak, než formou „zrady”, nebyl dostatečně vyzrálý své kroky s vámi sdílet jinak. Lépe to neuměl. Jednal nezrale. Zůstaňte nad věcí a pusťte v sobě takového člověka. Nechte ho jít svojí cestou.

3. Prožité zrady rodičů se mnou nemají nic společného

Někdy se nám pocity zrady mohou v životě dokola opakovaně dít. Nechápeme, proč? Z koučinkového křesla vím, že si od rodičů naše podvědomí přebírá i plno nevyřešených rodinných vzorců. Právě i nevyčištěné zrady v našich rodinách nás mohou vnitřně trápit. Pusťte v sobě rodinné zrady – je to problém mých předků a se mnou nemá nic společného.

4. Rozhodnutí druhého je přirozený vývoj situace – nejde o zradu

Jestli se druhý rozhodl jinak, než jste se původně domluvili, jde o vývoj. Život se mění. Každou vteřinu. Může se změnit i chování a přístup druhého člověka. Věřte, že ty vaše pravé spřízněné duše budou již stabilní a zralé osobnosti. Tudíž pocit zrady, který vás pronásleduje, je jenom přirozený vývoj kvality vztahů ve vašem životě. Některé vztahy nám do života přicházejí, abychom se na nich naučili a vyrostli. Pak je potřeba je včas pustit a jít dál. Pokud jste prožili zradu, tak si ji v sobě vyčistěte, udělejte tlustou čáru a využijte tyto informace k tomu, že vyrostete a zhodnotíte sebe pro další a hodnotnější vztahy.

5. Ten kdo vás zradil nestojí za to, abyste se jím trápili

Pokud jste otevřeli své srdce, dali druhému důvěru, ale zradil vás, berte to jako informaci. Zkušenost. Poučte se z toho. Protože ti praví a opravdoví blízcí a přátelé si vaší důvěry váží a nezradí vás a vaše vzájemné pouto budou utužovat. Opusťte postoj zhrzelého člověka. Postavte se k situaci zrale a vyspěle. Přijměte skutečnosti, že jste ještě sami nebyli dostatečně zralí vidět včas kvalitu druhého člověka. Věřili jste někomu, kdo nebyl na na silný a hluboký vztah připravený. Tudíž využijte zkušenost z daného vztahu k osobnímu dozrání.

6. Odpusťte sobě i druhému

Odpuštění je to nejlepší, co pro sebe můžete udělat. Odpuštění neznamená, že souhlasíte s chováním a jednáním druhého. Nemusíte slova „odpouštím ti” ani vyslovit nahlas. Jde primárně o váš vnitřní pocit v sobě. Odpuštění druhému v sobě, ve svém nitru, ve své duši. Uvolnění svírající emoce a vzteku z toho, co se vám stalo. A jak nejlépe odpustit? Právě postupným pouštěním druhého, které zmiňuji v předchozích krocích. Druhý dělal to, co myslel že je nejlepší. Druhý mi nechtěl záměrně ublížit. Rozhodnutí druhého je přirozený vývoj situace. Neberu si chování druhého osobně, ale použiji svoji zkušenost pro osobní dozrání pro kvalitnější vztahy.

Zvládnutí pocitu zrady v sobě může být náročný proces. Není jednoduché všechny bolavé emoce v sobě vyléčit. Někdy to sami nezvládneme a je potřeba vyhledat pomoc. Protože to nejlepší, co pro sebe můžete udělat, je vyčistit svoje vnitřní zranění a zbavit se všech sžíravých pocitů, aby se vám neprojevily ve formě nemocí. Protože nemoce jsou nevyřešené emoce. Rádi vám na vaší cestě k uzdravení vnitřních zranění pomůžeme…

ZOBRAZIT VÍCE

Jak zvládnout vysvědčení? 5 tipů, jak na to.

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Jak zvládnout vysvědčení? 5 tipů, jak na to.

„To jsem zvědavá, co přinese za vysvědčení. Doufám, že to nakonec vytáhne na vyznamenání. Jestli ne, tak ji přetrhnu…” zaslechla jsem rozhovor dvou žen v kavárně.Sama znám z koučinkového křesla, jak se plno dospělých v dětství snažilo stále uspokojovat své rodiče. Známkami, výsledky z tréninku, uklizeným pokojíčkem, vyneseným košem. Rodičům to však stále nestačilo. Byli věčně s něčím nespokojení. To zanechalo skutečně velmi fatální následky v životě lidí a mají pocit, že jsou nedostateční a nezaslouží si bezpodmínečnou lásku svých blízkých.

Zastavte včas destruktivní přístup rodičů ke svým dětem. Zvládněte zrale vysvědčení svých dětí.

A jelikož se blíží vysvědčení, což je jeden ze „strašáků” dětí, který rodiče i kantoři zbytečně hrotí, tak jsem dala dohromady několik bodů, jak to zvládnout.

1. VYSVĚDČENÍ JE INFORMACE

Závěrečné známky a souhrnné hodnocení školního roku na „magickém papíře”, kterému říkáme „vysvědčení”, berte jako informaci. Co se povedlo a nepovedlo. Co je v příštím roce dobré dělat jinak. Jak se z výsledku poučit. Nechte děti, aby vám samy zhodnotily, jak vnímají své vysvědčení. Co si o něm myslí a jak by samy sebe ohodnotily. Vysvědčení jsou relativní čísla na papíře a často i subjektivní vyjádření jednoho pedagoga. Jiný učitel by vaše dítě viděl a hodnotil jinak. Tudíž berte známky se zralým nadhledem dospělého rodiče a nedělejte z nich zbytečně velkou vědu.

2. VÝSLEDKY DĚTÍ NEJSOU VÝSLEDKY RODIČŮ

Často si z vysvědčení dělají větší hlavu rodiče než samy děti. Mají pocit, že jsou jejich výsledkem jako rodiče. Děti se pak snaží pro rodiče, ale vůbec ne pro sebe. A v tom je často ten hlavní problém a celoroční stres v rodinách se školou a vyústí pak poslední školní den. Ale výsledky dětí jsou výsledkem dětí. Tudíž předejte zodpovědnost za výsledky dětí jim samotným. Dejte si od nich zdravý odstup. Jakmile si děti uvědomí, že známky jsou jejich vlastní vizitkou, budou k nim přistupovat jinak.

3. KAŽDÝ SE SNAŽÍME DĚLAT TO NEJLEPŠÍ

Každý dělá to nejlepší, co v daný moment umí. To se týká i našich dětí. Určitě nechodily během roku do školy, aby šly záměrně udělat chybu při zkoušení nebo napsat schválně písemku z matiky na čtyřku. Tudíž pokud se některý předmět nepovedl, v klidu si zhodnoťte, proč a co je možné pro to udělat v dalším školním roce. Připusťte, že je přirozené, že každému jde něco lépe a něco hůř. V paletě školních předmětů je směs všech možných směrů a oborů a je normální, že k některému předmětu nemá dítě vlohy a nebaví ho. Je tu i další faktor – pedagog. Když neumí děti správně zaujmout a případně ho i samotného práce učitele nebaví, tak to na celkovém výsledku jeho svěřenců zanechá také následky. V hodinách je napětí a stres a to vše má vliv i na výsledky dětí.

4. JDĚTE NA OBĚD NEBO DO CUKRÁRNY A POVÍDEJTE SI

Udělejte si poslední den s vašimi dětmi nějaký příjemný rituál. Popovídejte si, zhodnoťte rok. Zeptejte se dětí, jaký mají pocit ze svých výsledků, z celého uplynulého ročníku a co by si přály pro nadcházející rok ponechat a co změnit. Učte je vnímat sebe. Podporujete v nich sebereflexi. Naslouchejte jim. Poznejte jejich vnitřní svět, co prožívají. Jak se cítí? Poslední školní den je pro mnohé emočně velmi silný a zároveň úlevný. Když se společně zastavíte a popovídáte si a vyjádříte svým dětem bezpodmínečnou lásku, respekt, přijetí a pochopení. Obejmete je, i když jejich výsledek není přesně podle vašich představ.

5. VYSVĚDČENÍ ZA CELOROČNÍ PRÁCI RODIČE

Než začnete hodnotit výsledky svých dětí a „moudře” komentovat známky nad „magickým papírem”, který děti přinesou ze školy, začněte nejdřív u sebe. Jaké vysvědčení byste si dali za svůj celoroční rodičovský přístup? Jak by vás oznámkovaly vaše děti? Jak byste dopadli u rodičovského vysvědčení vy? Nechte své děti, ať vás oznámkují. Začněte nejdřív u sebe. Podívejte, jak i vy sami si plníte své rodičovské úkoly. Věřte, že děti vás jen zrcadlí. Tudíž začít je potřeba nejdřív u sebe.

Vysvědčení rodiče:

Předmět Známka
Bezpodmínečná láska 1–5  
Respekt 1–5  
Přijetí 1–5  
Pochopení 1–5  
Naslouchání 1–5  
Nedávání nevyžádaných rad 1–5  
Objetí 1–5  
Vnímání pocitů dětí 1–5  
Trpělivost 1–5  
Klidné řešení konfliktů 1–5  
Rodinná pohoda pro zdravý růst dětí 1–5  
Harmonický domov 1–5  
Láskyplná komunikace s dětmi 1–5  
Vědomě trávený čas s dětmi 1–5  

Zvládněte zrale závěr školního roku svých dětí. Pravá láska, i ta rodičovská, je bezpodmínečná láska. Bez podmínek, tudíž známky na ni vůbec nemají žádný vliv. Řekněte svým dětem: „Mám tě ráda, takového jaký jsi, bez ohledu na to, jaké známky jsi přinesl na vysvědčení…”

Pokud vnímáte, že vám některý „předmět” jako rodiči příliš nejde, tak nezoufejte, ale začněte na sobě včas pracovat. Právě léto a prázdniny jsou skvělý čas, jak si příjemně osvojit principy gramotných rodičů, aby ten další školní rok byl pro všechny pohodovější. Prosperita dětí je odrazem prosperity rodiče. Tudíž pokud se nedaří dětem, musí na sobě začít pracovat nejdřív dospělí. Na vaší cestě ke zralému rodičovství vám může být nápomocná knížka…

ZOBRAZIT VÍCE

Proč nevidíme svoji hodnotu. Jak ji najít a neztratit

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Proč nevidíme svoji hodnotu. Jak ji najít a neztratit

„Jsem k ničemu. Nic na mně není. Nic pořádně neumím. Nemám žádnou hodnotu…”  Na koučinkovém křesle slýcháme podobné věty velice často…

Jak najít vlastní hodnotu a již ji nikdy neztratit?

V každé vteřině prožíváme nějaký pocit. Jdeme kolem zrcadla – nic na mně není. Připálíme omáčku – jsem neschopná. Partner nás nepochválí – nejsem dostatečná. Děti jsou protivné a stále něco řeší – nejsem dobrá máma. Šéf není spokojený s mým návrhem projektu – jsem nemožná. Nejdou nám věci podle plánu – jsem k ničemu. Každou chvíli nás sžírají nepříjemné myšlenky a pocity. Chování okolí vůči nám a své nezdary si bereme osobně. Devalvujeme se. Proč? Protože nevidíme pevně vlastní hodnotu. Věříme ničivým myšlenkám, které nám dokola posílá hlava.

Základ dobrého pocitu je vnímání vlastní hodnoty, sebe-hodnoty. Bez ohledu na reakce okolí. Uf, ale jak na to?

Kde je moje hodnota? Kam zmizela?

Vlastní hodnota je informace, která je v každém z nás. Nikde kolem sebe ji nenajdete. Nikdo ji neumí lépe posoudit než každý sám u sebe. Hlavou vám možná proběhlo: „A nebude to ode mě namyšlené.” Ne, nebude. Vnímat vlastní hodnotu je přirozené a zdravé. Vnímat sebe, uvědomovat si sebe a ohodnotit sebe nejenom v tom negativním, ale i v tom dobrém, je totiž v pořádku. Správné. Dokonce je to ohleduplné vůči okolí. Uvidíte, jak si vaši blízcí uleví. Nebudete od nich totiž stále očekávat, důkazy a potvrzování vaší hodnoty. Přestanete si vynucovat dokola zpětnou vazbu: „Jsem pro tebe dostatečná? Myslíš, že jsem jako máma dobrá? Proč doma neoceníte, co tu všechno pro vás dělám? Nevidíte, že se snažím, tak proč moji hodnou a přínos pořád nevidíte? Opravdu si myslíš, že mám nějakou hodnotu?”

Nezatěžujte své okolí, aby vám potvrzovalo vaši hodnotu. To není jejich úkol, ale váš.

Základem všech nedorozumění a vnitřní nespokojenosti je, že nevidíme vlastní hodnotu. Tudíž na to musíme jinak. Primárně je potřeba přijmout sami sebe. Vidět a vnímat svoji hodnotu již nyní. „Již dnes jsem hodnotný člověk, bez ohledu na to, že mi něco ještě nejde a dělám chyby. Nepovede-li se mi něco, moji dosavadní hodnotu to nebere. Naopak zhodnocuji se o novou zkušenost.” Je hodnotnější pes, který umí hlídat dům, nebo kůň, který umí táhnout klády z lesa? Každý z nich má svoji originální hodnotu. Zkusme sebe vnímat jako originální bytosti s jedinečnými hodnotami, schopnostmi a přínosem pro sebe i druhé.

Přijmout sebe bez ohledu na to, jak mě vnímá okolí, je základ. Okolí mě vnímá svými představami a očekáváními. To vůbec nemusím být já, jak mě vidí okolí.

Pokud svým chováním druhému záměrně neškodím, tak proč se stále ohlížet, jak mě okolí hodnotí?

Proč nevnímáme svoji hodnotu a očekáváme její potvrzení od okolí?

Na pocit nedostatečného vnímání sebe nás nastavili v dětství. Ostatní hodnotili, posuzovali, kontrolovali, opravovali, kritizovali, co děláme, a říkali, co bychom měli dělat. Hodnocení přicházelo zvenčí. Naši hodnotu určovali rodiče a další primární autority: „Jsi neschopná. Nic neuděláš pořádně. Nic z tebe nebude. Nic extra neumíš,” a když jsme se snažili vyjádřit svoji hodnotu, tak nás smázli: „Sebechvála smrdí. Nevytahuj se. Moc si o sobě nemysli. Budeš namyšlená a nikdo tě nebude mít rád. To umí každý, namalovat obrázek…” Nepodporovali nás ve zdravém sebevnímání a sebehodnocení. Naši sebehodnotu v nás doslova zašlapali. Vzali si větší právo ji posoudit za nás. Tudíž máme pocit, že pravdu o tom, jací jsme, mají ostatní. Slýchali jsem: „Já tě vidím lépe, jako rodič. Sebe vidíš zkresleně. Já umím lépe posoudit, zdali to děláš dobře.”

Jsme nastavení, že naši hodnotu vidí lépe okolí.

Vše živé i neživé má své místo, svůj smysl a hodnotu pro sebe i ostatní. Již tím, že máme fyzické tělo, které má hodnotu. Podívejte se na sebe. Dotkněte se svých rukou. Pohlaďte si obličej. Obejměte se. Máte hodnotné tělo. Hlavu, krk, ramena, ruce, zrak, díky kterému čtete tento článek a můžete ho číst nahlas i partnerovi. Máte nesmírnou hodnotu. Když se naučíte vnímat sebe, svoji fyzickou hodnotu těla, tak můžete jít dál. Tak jak se naše fyzické tělo narodilo, učilo se chodit a rostlo do plné velikost, stejně je to i s naším osobním potenciálem – vnitřním člověkem. Naše schopnosti, dovednosti, talenty také rostou. Rozvíjíme se a učíme každý den, celý život. Z pokusů, omylů, pozorování, co nás baví a nebaví. Co nám jde lépe. Naši hodnotu ještě víc postupně i zhodnocujeme.

Již dnes máte velkou hodnotu.

Rukama obejmete své blízké. Úsměvem potěšíte lidi kolem sebe. Polibkem dáte lásku. Slovem zahřejete srdce. Smíchem a radostí obohatíte své okolí. Nemusíte hned nic konkrétního darovat, vyrobit, uvařit, postavit, vytvořit… přesto máte hodnotu pro druhé i jako člověk dnes. Začněte ji vidět, vnímat, prožívat, užívat si a cítit již nyní.

Užívat si sebe a vnímat svoji hodnotu je základ, aby si se mnou užívali i mí blízcí.

Pohlaďte se, povzbuďte a usmějte se na svět. Uvařte si něco dobrého. Běžte se projít do přírody. Dopřejte si odpočinek. Jste na světě, abyste tu byli i pro ostatní hodnotní. Ale nejdřív musíte být hodnotní pro sebe. Tak svoji hodnotu již neztrácejte, ale přispívejte jí sobě a dál světu…

Tudíž na tom je potřeba primárně zapracovat. Změnit vnitřní programy v hlavě, aby nám pomohly vidět vlastní hodnotu a rozvíjet svůj vnitřní potenciál. Pokud se vám nebude dařit najít v sobě vlastní hodnotu a stále vás budou ovlivňovat a strhávat dolů vaše vnitřní programy, tak nezoufejte. Umíme vám pomoci se těchto nastavení navždy zbavit a objevit zpátky vaši zašlapanou sebehodnotu. Nejste na to sami. Ráda budu vaším průvodcem na semináři: CESTA K SOBĚ – Jak najít zpátky sebe a již se v životě neztratit. Více ZDE >>

Můj certifikovaný tým koučů Emočních rovnic

ZOBRAZIT VÍCE

10 důležitých bodů pro VÁŠ úspěšný rok 2017

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
10 důležitých bodů pro VÁŠ úspěšný rok 2017

Pojďme se společně připravit na rok 2017

Poslední dny v roce ráda trávím bilancováním

Můj vnitřní pocit mi říká: „Netahej do nového roku nic ze starého. Pokliď si v sobě. Vyčisti si „stůl”. Staré nech ve starém roce a připrav se na SVŮJ další rok…” Stejně je tomu pro mě i v tyto dny. Tak jsem si řekla, že se s Vámi podělím o to, jak probíhá můj proces bilancování…

Přemýšlím, poklízím si v sobě, rovnám si myšlenky a ujasňuji si svoji další cestu

Ze vzduchu je příjemně cítit, že jsou všichni kolem klidnější. Mnoho z Vás tráví čas doma, v přírodě, v kruhu svých nejbližších. Díváte se možná na pohádky, sytíte se dobrotami, odpočíváte a užíváte si sváteční atmosféru a čas „ninedělání”. Společenské vědomí je v tyto dny skutečně klidnější a láskyplnější. Tudíž proto je i ideální čas, který využijte i příjemně pro sebe a se sebou.

Zastavte se také jenom sami se sebou

Připravte se příjemně na SVŮJ rok 2017. Jak na to? Můžete se inspirovat z mého aktutální procesu bilancování. Můžeme se do toho nyní pustit společně. 🙂

Nejprve si pojďme uklidit a porovnat rok 2016:

  1. Co se mi v roce 2016 nepovedlo? Proč tomu tak bylo?
  2. Kam jsem se za celý rok dostala? Posunul(a) jsem se někam?
  3. Co jsem se v tom roce naučil(a)?
  4. Co jsem v roce 2016 zvládl(a)?
  5. Využil(a) jsem těch předchozích 365 dní pro svůj rozvoj a ku prospěchu dalších?

Upřímně si odpovězte na všechny výše uvedené otázky

Buďte k sobě maximálně upřímní. Čím přesnější budete v odpovědích, tím lépe si v sobě uklidíte „staré” a nebudete tahat nepříjemné pocity do nového roku. Největší problém můžeme mít s tím, že se bojíme připustit, že jsme udělali nějakou chybu. Chybu bereme jako selhání. Máme pocit, že chyba naši hodnotu snižuje. Ale zkuste se na chybu a selhání, které se vám staly v roce 2016, podívat jinak.

Chyba je jen informace

Díky chybě jsem se naučila, co dělat příště jinak nebo již vůbec nedělat. Díky chybě jsem nyní zkušenější a tím jsem se jako člověk právě zhodnotila. Chyba je jenom informace, která mě posouvá dál. Tudíž právě připuštění chyb v roce 2016 je základ, jak se lépe připravit na rok 2017.

Nyní se pojďme společně připravit na rok 2017:

  1. Jak bych chtěl(a) prožít rok 2017?
  2. Co konkrétně bych chtěl(a) v roce 2017 zažít?
  3. Jak využiji 365 dní pro sebe a ku prospěchu dalších?
  4. Co se chci naučit, poznat, vyzkoušet?
  5. Co bych chtěl(a) v tomto roce vytvořit? Jak využiji osobní kreativní sílu?

Jak se říká: „Jaký si to uděláš, takový to máš…”

To platí i pro Váš rok 2017. Věřte, že to, jaký bude Váš rok, na nikom jiném nezáleží než na Vás. Každý z nás má ve svých rukách moc a schopnost ovlivnit svůj další život. Přesněji řečeno ve svých myšlenkách. O čem přemýšlíme, to tvoříme. Je nezbytné si v sobě a své mysli poklidit.

Poděkujte sobě i svým blízkým za vše, co jste v roce 2016 zvládli

Odpusťte sobě i blízkým vše, co se Vám nepovedlo, nevyšlo nebo se neuskutečnilo. Poučte se z toho. Zvedněte se a jděte dál, do dalšího roku a využijte ho jako příležitost svůj život posunout dál a mít ho stejně tak dobrý nebo ještě lepší. Je to jenom na Vás.

Mně se toho v roce 2016 mnoho podařilo, ale také plno nepovedlo. Je však plno věcí, na které jsem na sebe pyšná a vděčná, že jsem se do nich pustila a zvládla je a jsou ku prospěchu dalším. Jedna z nich je můj nový TÝM koučů ZDE >>

Nemusíte vše zvládnout sami

Tudíž pokud si nebudete vědět rady, jak si v sobě poklidit, udělat si pořádek v hlavě, v sobě a svých myšlenkách… jak se zbavit ničivých myšlenek, starých křivd, pocitů provinění, vnitřní zloby, vzteku, nenávisti, výčitek, strachu a dalších „sžírajících” vnitřních emocí, které Vás jen likvidují a v novém roce určitě v ničem nepomohou, tak mám pro Vás připravený můj speciálně proškolený tým profesionálních koučů, který Vám pomůže. Nemusíte vše zvládnout sami. Požádat o pomoc totiž není slabost, ale naopak znakem síly osobnosti.

Připravte se na svůj rok 2017 co nejlépe

Štěstí přeje připraveným, protože pak bude pro Vás rok 2017 skutečně úspěšný a za 365 dní můžete být na sebe hrdí, co jste dokázali a kam jste se posunuli. Je to jenom na Vás.

Přeji Vám krásný sváteční čas se sebou a v kruhu Vašich nejbližších a těším se s mnohými z Vás na setkání v roce 2017 na mých SEMINÁŘE V ROCE 2017 ZDE >>, prostřednictvím mé knížky (NE)Gramotný rodič ZDE>>  nebo online programu ZDE >> nebo třeba na KOUČINKOVÉM křesle ZDE >>, pokud budete chtít kus na své cestě doprovodit nebo pomoci zvládnout Váš rok 2017 co nejlépe. Jsem tu pro Vás i s mým týmem koučů.

Přeji Vám, aby Váš rok 2017 byl láskyplný, úspěšný, radostný, vzrušující a bohatý…

S láskou Lucie

ZOBRAZIT VÍCE

Byla jsem otrokem Vánoc. Nyní si je opět užívám.

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Byla jsem otrokem Vánoc. Nyní si je opět užívám.

V dětství jsem Vánoce milovala.

Vzpomínám si, jak jsme s mými sourozenci vyrobili na dveře veliký kalendář a každý den jsme odškrtávali dny do Štědrého dne. Pamatuji se, že tam bylo celkem do 24. prosince 58 čtverečků! Štědrý den byl pro nás den přímo magický a těšili jsme se na něj již od října. 🙂

Čekaly nás dárky, sváteční oblečení, slavnostní večeře u svíček, mohli jsme začít jíst cukroví a dokonce i v obývacím pokoji, kam se obvykle celý rok nesmělo nosit jídlo.

Vánoce byly pro nás kouzelné a plné vůně jehličí, pečeného cukroví, františka a světýlek. Milovala jsem zdobení stromečku na Štědrý den při puštěné televizi s pohádkami a nasávala kus živé přírody v panelákovém bytě. Stromeček jsme dokonce jednou měli až do března.

S vlastní rodinou jsem se stala otrokem Vánoc

Jakmile jsem však začala mít vlastní rodinu, postupně jsem se stávala otrokem Vánoc. Místo těšení se od října začal stres a vnitřní tlaky. Abych to vše stihla. Co nakoupit rodině? Vygruntovat byt. Napéct cukroví. Jak zkoordinovat všechny rodinné návštěvy a povinnosti. Z vánoční pohody a klidu se mi tento čas najednou změnil do stresu a sprintem od úkolu k úkolu.

Několik let jsem otročení podléhala a vždycky si slibovala si, že to příští rok změním. Naplánuji, včas nakoupím dárky, s předstihem naklidím… Ale opět jsem do toho další rok zase spadla. Dokonce jsem se těšila, že až děti odrostou, nebudu Vánoce slavit vůbec a raději odjedu na celý prosinec někam do teplých krajů a úplně se od toho blázince izoluji. To by však bylo z extrému do extrému.

Vánoční pohodu si opět užívám

Před několika lety jsem si řekla dost a slíbila si již v říjnu, že moje Vánoce budou již skutečně plné pohody, klidu a vůně, jako jsem je vnímala v dětství. Bylo však potřeba udělat několik opatření a razantních změn. A jelikož se mi za několik let osvědčily, tak se o ně s Vámi ráda podělím, protože fungují.

  • Udělala jsem si seznam, co je pro mě důležité jako symbol Vánoc a co určitě chci prožít.
  • Jít na vánoční trhy a dát si svařené víno. Mít doma živý adventní věnec a velkou zásobu svíček a vonných františků.
  • Stromeček si nazdobit již klidně po Mikuláši a vychutnat si tak jeho vůni po celý adventní čas.
  • S naší rozrostlou rodinou jsme se dohodli, že dárky se budou dávat jenom dětem do 18 let a dospělí si vzájemně darují vánoční hostinu, na kterou každý přinese svůj oblíbený pokrm.
  • I s dětmi jsme si nastavili vánoční limity na dárky a buď mi dají tipy, nebo se nechají překvapit.
  • Gruntování domácnosti, jak jsem ho znala a celé roky kopírovala od své maminky, jsem zrušila.
  • Běžně uklízíme dál, jako celý rok.
  • Setkávám se jenom s těmi přáteli, se kterými je mi skutečně dobře.
  • Pečeme i jenom jeden druh cukroví, jak máme skutečně chuť. Pro radost a pro vůni. A víte, že ho někdy i hned sníme? Ale nesmírně si to užijeme. 🙂
  • Již hlavně žádný otrok pečení.

Poslední měsíc v roce tak jde skutečně již velmi poklidným a příjemným tempem, který využívám na bilancování roku, zastavení se sebou, dětmi, rodinou a přáteli u plápolajících svíček na adventním věnci, svařeného vína, horké čokolády a vychutnávání další symbolů, které k tomu období patří. Vánoce se pro mě opět staly obdobím vůně skořice, cukroví, jehličí a dalších symbolických zážitků, se kterými se vědomě zastavím a nasávám celým svým člověkem. 🙂

Rodina a domov by měly být místem láskyplné regenerace a odpočinku. Tak si ho dopřejme i o Vánocích. Začít musíme každý u sebe. Případné další tipy, jak mít doma se svými nejbližšími pohodu i během celého roku, najdete v mé knížce: (NE)Gramotný rodič >> Může to být i dobrý dárek pod stromeček, pro Vaše blízké. Co víc si přát a sobě a druhým dopřát než láskyplné vztahy, které ozdravují tělo i duši? 🙂 A nejen na Vánoce.

Přeji Vám krásný adventní čas. Naplňte ho tím, co Vám přináší radost a pokoj na duši. 🙂

S láskou Lucie

ZOBRAZIT VÍCE

Jak příjemně SLADIT práci a rodinu

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Jak příjemně SLADIT práci a rodinu

Šťastný rodič = šťastné děti
Připusťte, že nemusíte všechno zvládat

Šijeme si na sebe bič. Máme pocit, že jako máma musíme všechno zvládat. Práci, rodinu, děti, péči o domácnost, dokonce i partnerovu spokojenost si bereme za svůj úkol. Když jsou ostatní nespokojení nebo něco není v pořádku, vnímáme to jako vlastní chybu a osobní selhání. Máme pocit nedostatečnosti, neschopnosti a frustrace. Víte, že rodině a povinnostem kolem dětí a domácnosti věnujeme víc energie, než je pro všechny zdravé? Chybí nám pak potřebný čas na sebe a svoji profesní realizaci. Pokud v takové nerovnováze fungujeme několik let, je to cesta k osobnímu vyhoření. Sladit práci a rodinu mohu jen tehdy, pokud vyladím míru vynaložené energie pro rodinu.

 

Řekněte si o pomoc

Je v pořádku si říct o pomoc a připustit, že jsem nespokojená v tom, jak žiji. To není slabost, ale naopak projev vnitřní síly. „To, jak to v mém životě momentálně je, mě nebaví. Nestíhám. Nezvládám. Nemůžu. Nechci takhle dál fungovat.” Pojmenujte to, jak se cítíte. V klidu si napište, co vám ve vaší situaci nevyhovuje a chtěla byste to změnit. Tyto informace máte v sobě, protože když je napětí a nakumuluje se stres, tak to z vás často vylítá v návalu vzteku: „Vše je na mně. Nikdo mi nepomůže. Všichni spoléhají na můj servis. Jsem na vše sama. Když nebudu fungovat, nic nebude.” V této fázi výčitek se většinou stejně nic nevyřeší, tudíž když si připravíte konkrétní seznam těch zásadních věcí, se kterými potřebujete pomoci, vyhnete se podobným výstupům a události ve vašem životě se mohou pohnout pokojnou cestou.

 

Předejte zodpovědnost za plnění potřeb a povinností těm, kterým patří

Projděte svůj seznam společně s rodinou a přerozdělte zodpovědnosti za plnění potřeb a povinnosti těm, kterým patří. Přestaňte dělat úkoly za své děti i partnera. Příprava věcí do školy je povinnost dětí. Domácí úkoly jsou povinnost dětí. Večeře pro rodinu je povinnost každého člena rodiny, tak je potřeba se o ni podělit. Vodit děti na kroužky je povinnost obou rodičů, tak se o ni podělíme. Žehlení partnerových košil je jeho potřeba, a tak si to zajistí. Úklid domácnosti je pro všechny a je potřeba se na něm podílet nebo zajistit paní na úklid, protože je to pro všechny. Jídlo a další nezbytné nákupy do domácnosti je potřeba všech a je potřeba se o ni také podělit. Uvidíte, jak se vám uleví a začnete mít víc času na sebe, svoji práci a profesní realizaci.

 

Zapojte rodinu do spolupráce

Když zapojíte rodinu do spolupráce, pomůže to skutečně všem. Vám se uleví a děti se naučí větší samostatnosti a zodpovědnosti. Budou tak lépe připraveny do života. Role mámy a rodiče není jediná role v životě. Je v pořádku, že se chceme realizovat i profesně. A je dobré, pokud nás děti vidí právě i v jiných životních rolích a ne jenom pobíhající v zástěře. Pokud cítíte, že se v roli mámy dostatečně nerealizujete a potřebujete v životě právě i profesní realizaci, tak tento pocit respektujte. Je to v pořádku a je potřeba ho nepřehlížet a věnovat mu patřičnou pozornost. Zapojení rodiny do spolupráce vám vytvoří víc prostoru pro vaši pracovní oblast.

Pokud budete chtít konkrétní praktické nástroje, jak zapojit rodinu a vytvořit si příjemný rodinný management, najdete je v mé knize nebo se jim budeme intenzivně věnovat na semináři.

>KNIHA>>(Ne)Gramotný rodič

>SEMINÁŘ>>(Ne)Gramotný rodič

ZOBRAZIT VÍCE

Proč nám nejde být spontánní?

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Proč nám nejde být spontánní?

Úplně jsem se sebepotlačila a utlumila vlastní vnitřní životní radost a nadšení z mého vlastního bytí. Být spontánní bylo pro mě riziko.

Vše začíná v našem původním „rodinném hnízdě“.

Doma, mezi blízkými jsem nikdy nebyla úplně uvolněná a sama sebou. Nebyla jsem spontánní. Vzpomínám si, že jsem byla doma pořád „v pozoru”, aby nebyl problém. Stále napojená na to, co se děje kolem. To mi dávalo pocit jistoty, že včas vyhodnotím svoje správné chování, aby byl klid. 

Jsem z rodiny 4 dětí a bydleli jsme v panelovém bytě 3+1.

Všechny 4 děti jsme měly jeden malý pokoj dohromady. Tudíž své vlastní zázemí měl každý velmi omezené a vlastně stále bylo potřeba brát ohled na ty okolo. Jestli náhodnou nespí mladší sourozenci, tudíž nerušit v pokoji. Jestli mamka v obýváku neodpočívá, tak tam raději nechodit, aby nebyla naštvaná. Jestli náhodou není potřeba něco uklidit, vynést koš, umýt nádobí, aby nebyl problém. Vzpomínám si, že jsem byla doma pořád „v pozoru”, aby nebyl problém. Kontrolovala jsem svoje chování, abych se vyhnula nepříjemnostem.

Uvědomuji si také, že jsem byla vlastně stále napojená na to, co se děje kolem.

Napojená na okolí, tudíž odpojená od sebe. Tím jsem vyhodnocovala, jak bych se měla nejlépe chovat a byla tak hodná a šikovná holka. Přijímaná a milovaná těmi nejbližšími. Napojení mi dávalo pocit jistoty, že včas vyhodnotím svoje správné chování, aby byl klid. Uklízet, pomáhat, být nápomocná s něčím. Nebo si někam zalézt a nechodit moc na oči. Být tiše a nerušit, když sourozenci spí. Nechat mamku v klidu číst, když si zrovna sedne ke knížce. Večer nerušit rodinu u televize. Napojení na okolí mě však odklonilo od mého vlastního uvolnění a spontánního chování. 

Doma, mezi blízkými jsem nikdy nebyla úplně uvolněná a sama sebou. To se mi pak opakovalo i v partnerství.

Mám pocit, že jsem doma, mezi blízkými nikdy nebyla úplně uvolněná a sama sebou. A když se tak náhodou stalo a člověk projevil spontánní náladu, tak přišlo od rodičů: „Uklidni se. Jsi nějaká moc rozdováděná. Asi nemáš co na práci. Dělej něco pořádného. Neruš. Nekřič. Neotravuj. Nepředváděj se. Dej mi pokoj.” Z těchto reakcí jsem se cítila nepříjemně, provinile a trapně. Plno podobných „ochlazovacích sprch” mé spontánní reakce začalo postupně vytvářet vnitřní bloky v mém autentickém a spontánním projevu. 

Začala jsem si tak vytvářet své vlastní vnitřní programy.

Mé vnitřní programy, které mi z těchto „ochlazovacích sprch“ začaly vznikat byly např.: Když budu v klidu, přijmou mě. Když se budu chovat rozumně a uvědoměle, budou mě mít rádi. Budu-li zodpovědná a ohleduplná, tak budu akceptovaná. Moje spontánnost může být trapná. Projevem své radosti mohu druhého naštvat. Budu-li veselá, druhému to může vadit. Uvolnění je riziko, že přijde problém. Být sama sebou je doma nepřijatelné. Budu-li sama sebou, nebudu blízkým vyhovovat.

Být spontánní bylo pro mě vlastně nebezpečné.

Nedovolovala jsem si tak sama od sebe se srdečně radovat a být spontánní. Případný projev uvolnění a radosti mi šel případně jenom při sdílení radosti a spontánnosti druhého člověka. Začala jsem tak víc jet na vlnách radosti druhých. To mi dovolovalo se trochu radovat. Úplně jsem se sebepotlačila a utlumila vlastní vnitřní životní radost a nadšení z mého vlastního bytí. Nešlo mi být spontánní, abych nepřišla zase nějaká „ochlazovací sprcha”.

Včas přišla změna a já se zpátky umím spontánně radovat 🙂

Naštěstí jsem si před lety uvědomila, že to nejsem skutečně já, kdo se nechce radovat, ale že jde o mé vnitřní nastavení, které mě formovalo v mé původní rodině. Začala jsem na sobě pracovat a odstranila postupně všechny vnitřní programy, které moji spontánnost blokovaly. My sami jsme totiž často dětmi negramotných rodičů, kteří dostatečně nezvládali sebe a své chování vůči nám. I když se snažili dělat to nejlepší, tak to nemuselo být skutečně to nejlepší pro nás.

Vždycky vede cesta z našeho začarovaného kruhu.

Někdy se můžeme točit v kruhu a nechápat, proč nám nejde prožívat a mít v životě to, po čem toužíme. Radost, spontánnost, pocit uvolnění, autenticitu, prožívání štěstí. Když však rozkryjeme své vnitřní nastavení a opravíme následky přístupu našich rodičů k nám, tak se skutečně osvobodíme „od sebe” a můžeme začít naplno rozvíjet svůj osobní potenciál. Cesta k rozvoji sebe začíná v nás samotných.

Na Vaší cestě k osvobození se „od sebe“ Vám může být nápomocná moje knížka: (NE)Gramotný rodič. 

Vede k pochopení proč se nám v životě děje to, co se nám děje. Knížka ukazuje cestu a dává i konkrétní praktické metody, techniky a pomůcky, jak se dostat ze začarovaného kruhu sebe sama. Často jsme totiž děti (NE)Gramotných rodičů, ale nyní je zodpovědnost za náš život již na nás samotných.

Více k mé knize: (NE)GRAMOTNÝ RODIČ >>

ZOBRAZIT VÍCE

Když pravidla nefungují. Co s tím?

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Když pravidla nefungují. Co s tím?

Co dělat, když pravidla nefungují?

Pokud členové nejsou stále schopni rodinná pravidla respektovat a bojkotují vytváření rodinné pohody, je potřeba aplikovat pravidlo „3krát a pokuta“. Pokuty nejsou strašák, ale potřebný mantinel. Nástroj a pomůcka pro stanovení maximální tolerance.

Důležité je, aby pravidla nebyla vnímána jako „buzerace“, ale cesta k vytváření příjemného prostředí a rodinné pohodě. Když všichni pochopí záměr pravidla, pak zřejmě každý bude rád k vzájemné pohodě přispívat. Hlavně žádná direktiva, výhrůžky, výčitky apod. Jde nám o láskyplné vytváření harmonického domova.

Důležité je pochopit důvod navrženého pravidla

Kontrola po týdnu přináší první zkušenosti, jak se nastavené pravidlo povedlo dodržovat. Tudíž si zase společně sedneme a řekneme si, jak se nám to dařilo. Můžeme přinést další náměty. Třeba dokoupit botník, protože zjistíme, že se všechny boty nikam nevejdou. Rozdělit si služby v kuchyni a stanovit, kdo bude kdy sklízet nádobí. Fantazii se meze nekladou. Každá rodina je originální a může si pravidla upravovat podle sebe. Žádná univerzální pravidla neexistují. Jediné, co je určitě společné ve všech rodinách a u každého člověka, je to, že se chceme v životě cítit dobře.

Dospělým chybí systém a koncepčnost – pomozte dětem získat ty správné návyky a zkušenosti, aby si dokázaly dobře poradit. K tomu pomáhá i pravidlo „3krát a pokuta“.

Možná se mnohým rodičům zdá kruté vnášet do rodiny „pokuty – tresty“, ale to je skutečně jen pomocný nástroj pro vytvoření návyků a určité sebedisciplíny. Jestli skutečně na „pokutu“ dojde je rozhodnutí toho, kdo domluvenou dohodu 3krát poruší.

Když pravidla nefungují, tak přichází: „3krát a POKUTA“

O co jde? Nastavení trestů za jejich trojí porušení. Na domácí poradě si domluvíme rodinná pravidla. Dáme si vzájemně nějaký čas na jejich postupné vyladění a zapracování. Pokud však někteří členové nejsou stále schopni pravidla respektovat a bojkotují vytváření rodinné pohody, je potřeba aplikovat pravidlo „3krát a pokuta“.

Příklad: Nádobí stále není v myčce. Děti pravidelně nestíhají úkoly do domluvených 18:00 hodin. Partner chodí stále pozdě z práce a nedodržuje dohody. Maminka neklepe na dveře, zapomíná a vtrhne vždycky do pokoje apod.

Stanoví se trest-pokuta za porušení

Trest si každý stanovuje sám za sebe. Měl by pro něj být nepříjemný, aby ho maximálně motivovalo 3× skutečně neporušit. Po týdnu až dvou si udělat revizi. Při večeři si opět společně sednout a vyhodnotit, jak to funguje, co by se dalo ještě zlepšit.

Konkrétní tipy trestů

Doma máme pravidlo, že u večeře nebudeme mít u sebe mobilní telefon, abychom se alespoň jednou denně společně zastavili celá rodina a povídali si a vzájemně si naslouchali. Protože se toto pravidlo nedařilo všem dodržovat, dali jsme si trest Kč 100 za porušení. V domácí kasičce nám přibyly již nějaké pokuty, ale v poslední dny skutečně již ani ke stolu s mobilem nikdo nejde a vychutnáváme si tak společné sdílení. Máme i radost, jak se nám to daří dodržet 🙂

Kromě finančních trestů může být například: měsíc bez dat v mobilu, týden bez počítače, 100 dřepů, apod. Je potřeba, aby to dotyčného „bolelo”, respektive, aby ho hrozba „bolavého” trestu vyvarovala pravidlo 3krát porušit.

Taky si v dospělosti dáváme pozor, abychom neporušovali pravidla silničního provozu. Abychom zaplatili složenku a nepřišlo penále. Když necháme děti projít zkušeností přebírat následky svých rozhodnutí, hodně jim pomůžeme do jejich života.

Přestaňte dětem stále „zametat cestičku“. Rodiče často „vyměknou”

Bohužel se často stává, že rodiče „vyměknou” a trest odpustí. To je ale chyba. Tím se celé dodržování pravidel stává nefunkční a nemá to žádný smysl. Děti tak nezískají potřebný návyk a nenaučí se převzít zodpovědnost za své následky. Rodiče se domnívají, že dítěti odpuštěním trestu pomohou, ale to je omyl. Naopak, tím dětem velmi škodí. Z dětí pak vyrostou nesamostatní a prokrastinující jedinci, kteří nebudou mít vnitřní disciplínu a budou se svým životem „plácat” bez vlastního směru a vize. Spoléhat, že „to někdo za ně vyřeší“. Stanou se závislí na autoritách. Svůj osobní potenciál tak nikdy plně nerozvinou.

Dospělým chybí sebedisciplína – v dětství se jí nenaučili. Naráží tak na své vnitřní strachy a pocity neschopnosti.

Na koučikovém křesle mám často dospělé, kteří nezískali ze své rodiny žádné základní návyky ani si neprošli případnými následky své nezodpovědnosti, a až v dospělosti se často dost „tvrdě“ učí následky svého jednání ustát. Půjčí si peníze od banky a nemají v sobě zodpovědnost je splácet. Rodiny tak musí čelit exekucím. Lidé upadají do drogové závislosti, jelikož jako děti nejsou vtaženi do spolupráce, rostou jako dříví v lese a nevědí co se sebou. Dospělí neumějí dotahovat svoje úkoly v práci, vyřešit problém, protože to za ně vždycky nějak vyřešili rodiče. Z dětí pak rostou neschopní a nesamostatní jedinci, v praktickém životě nepoužitelní, kteří nevědí, co se sebou a spoléhají, že „to vyřeší autorita“.

Další náměty, jak neselhat jako rodič se dočtete v mé knize:

Více najdete v mé knize >> (Ne)Gramotný rodič

ZOBRAZIT VÍCE

Láskyplná komunikace

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Láskyplná komunikace

Jak vyladit komunikaci?

Neumíme osobně komunikovat. Buď jeden mluví moc, nebo zase málo. Optimální je pravidlo mluvení 50:50. Když však jednoho něco tíží, řekne: „Potřebuji se vypovídat, prosím, abys mě vyslechl.“ a pak může mluvit i na 100 %. A třetí možnost je, že si řeknu, jestli chci radu od druhého, nebo ne.

Nedávejte nevyžádané rady. 

Stejně na ně druhý není připravený, tudíž je to zbytečné plýtvání energií. Častý problém bývá, že rodiče nechávají povídat děti a vyprávět, co všechno zažily, ale už je neučí, aby se i ony zeptaly na to, jaký den zažil rodič a jaké z toho má pocity.

Tato jednostranná komunikace pak přináší problémy do partnerství.

Protože jsme to doma neviděli, neumíme vzájemně komunikovat a ptát se, jak se druhý má, a naslouchat mu.

Příklad: Povídám si s dcerou. Hlídám, abych mluvila 50 % času já a abych dala i 50 % času dceři. Pokud se dcera potřebuje s něčím vypovídat, poslouchám, nekomentuji. Nedávám nevyžádané rady. Pokud dcera mluví víc, připomenu jí láskyplně 50:50. Pokud mluví málo, vyzvu ji třeba otázkou: „Jak se dneska máš? Jak se cítíš?“

Přínos: Tyto techniky učí komunikaci. Sdělovat přiměřený objem slov a umožnit druhému povídat o svých věcech. Nezahlcovat množstvím řeči, kterou druhá strana nedokáže ani pobrat. Učí citu pro vzájemně vyváženou komunikaci. Povídání, sdělování, a především naslouchání. Vytváří prostor a diskusní podmínky. Nekomentovat, neradit, když to druhý nevyžaduje.

Víte, proč máme jednu pusu a dvě uši?

Dvě uši a jednu pusu máme proto, abychom méně mluvili a více naslouchali. Víte, že někdy uděláme nejvíc jen tím, že umožníme druhému, aby se vypovídal a my mlčíme?

Další náměty, jak vyladit s blízkými láskyplné vztahy najdete v mé nové knize:

Více najdete v mé knize >> (Ne)Gramotný rodič

ZOBRAZIT VÍCE

Pravidla přinášejí klid

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Pravidla přinášejí klid

Proč se bráníme rodinným pravidlům?

1. Pravidla přinášejí klid 

Jako dospělí máme často hrůzu z toho, že bychom doma měli zavádět nějaká pravidla. Stavíme se na zadní a bráníme se. Případně někdo z rodiny prohlásí: „Prosím tě, neotravuj s nějakými pravidly, já chci mít doma klid.“ No právě, pravidla přinášejí klid. Díky rodinným pravidlům si stanovíme co konkrétně, kdo konkrétně a do kdy má udělat. Např. do 18:00 hodin budou mít děti hotové úkoly do školy a připravenou tašku.

2. Pravidla pomáhají

To, že pravidla pomáhají, mnohým vůbec nedochází. Zkusím vám pro lepší pochopení naznačit situaci. Představte si, že bych dneska zrušila pravidla silničního provozu. Přestala by na měsíc fungovat. Na chvilku si to představte. Co vám začne běhat v hlavě? Chaos, zmatek, stres, nejistota. Dokonce nebezpečí. Co a jak tedy bude? Kdo bude mít přednost? Ten silnější? Rychlejší? Jak to bude na křižovatce? To by byl blázinec, co? A víte, že to přesně tak bývá v mnoha domácnostech? Chaos, zmatek, stres, nejistota a napětí. Často to tak vnímají především děti. Nevědí, co mají očekávat od rodičů, až přijdou domů z práce. Tím, že nejsou žádná předem daná pravidla, co se od dětí očekává a do kdy, není jasno a vzniká nejistota a dusno. Pravidla tak pomáhají domácí pohodě.

3. Pravidla předem nastavují vzájemná očekávání

Ani si tedy neuvědomujeme, že nám např. pravidla silničního provozu vůbec klid neberou, ale naopak nám dávají svobodu bezpečného pohybu. Pravidla nám pomáhají. Pokud jste tedy nadšený řidič, vůbec se nemusíte bát, že nedojedete na druhý konec města. Nebojíte se, že na vás číhá na každém rohu nějaké ohrožení. Díky pravidlům, která znají i ostatní účastníci provozu, víme, co od sebe očekávat a jak se na silnici chovat. A díky tomu se cítíme bezpečně. Stejné je to i s pravidly u nás doma. Nastavujeme vzájemná očekávání.

4. Pravidla napomáhají svobodnému pohybu

Řada dalších pravidel, která máme kolem sebe, nám skutečně pomáhá. Víme, kdy mají otevřeno v obchodě. Systém je i v tom, kolik co stojí, a my se cenu výrobku dle nastavených pravidel dozvíme včas. Díky tomu si dokážeme rozvrhnout nákupy a finance, abychom u pokladny zaplatili za to, čehož cenu jsme dopředu znali a pro co jsme se rozhodli. Také nám paní pokladní najednou neřekne, že právě nyní stojí máslo 150 Kč, protože to teď řekla.

5. Pravidla dávají jistotu, co mohu očekávat  

Prostě je dopředu dána cena a my se podle toho rozhodujeme, jestli si zboží koupíme, nebo ne. Pravidla tedy máme v životě všude kolem sebe a obvykle nám přinášejí vnitřní jistoty, klid a možnost se svobodně pohybovat a rozhodovat.

Proč si tedy nenastavit příjemná domácí, rodinná pravidla? Víte, že kde je jasno, není dusno? Proč tedy nepřinést do vaší rodiny klid a pohodu?

Konkrétní námět jak na to, včetně praktických pomůcek k zapracování přímo pro vás, najdete v mé knize nebo na semináři:

>KNIHA>>(Ne)Gramotný rodič

>SEMINÁŘ>>(Ne)Gramotný rodič

Těším se na vás :). Lucie

ZOBRAZIT VÍCE

Slavnostní křest knihy (NE)GRAMOTNÝ RODIČ – Jak neselhat jako rodič

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Slavnostní křest knihy (NE)GRAMOTNÝ RODIČ – Jak neselhat jako rodič

V pátek, 27. listopadu 2015 se konal v největším rodinném zábavním parku v České republice, Funpark Žirafa v Čestlicích,

slavnostní křest mé knihy:

(NE)GRAMOTNÝ RODIČ – Jak neselhat jako rodič

Kde jinde se má slavit než tam, kde je zaručená zábava pro celou rodinu 🙂

Knížku pokřtila Lucie Křížková Váchová,

moderátorka, modelka a vítězka soutěže Miss České republiky v roce 2003, ale především maminka tříletého Davídka.

 

Jako další „sudičky” byly u křestu:

Michaela Ochotská, Iveta Lutovská

s dcerou Anetkou a mezi dalšími Lucie Koubek a Aleš Kalina – kouč.

 

Konečně kniha, která je potřeba. Doporučuji všem stávajícím i budoucím rodičům.“ Aleš Kalina, kouč a autor metody „Emoční rovnice“

 

„Skvělá a velmi potřebná kniha, díky za ni! Získáte s ní zdravý a otevřený náhled na svět, na sebe sama i na své děti. Dojde vám, že vaši rodiče zdaleka neměli (a nemají) vždy ve všem pravdu. Zjistíte, jaké hloupé a nesmyslné naučené vzorce chování si s sebou vlečete z původní rodiny a jaký vám v životě způsobují zmatek. Pochopíte, že vy sami jste pro sebe tím nejdůležitějším člověkem na světě a že sebeláska je základem radosti, spokojenosti, pohody, vyrovnaných vztahů i úspěšné výchovy dětí. Že děti nemáte? Já taky ne, a přesto mi tato kniha přijde zcela nepostradatelná. Pomůže vám totiž prolomit i nejrůznější rébusy v partnerských vztazích. Neváhejte, opravdu stojí za to.“ Lucie Koubek, jazykový konzultant

Na akci se podíleli partneři, Funpark Žirafa Čestlice (zástupce Zuzana Konůpková), ALTIMA LZ – jednatelka Lenka Zavoralová, Adam Žídek jednatel HARKENSPORT, Lada Žídková – jednatelka Smartholidays.

Kniha (NE)GRAMOTNÝ RODIČ >>

lucie_konigova_krest_knihy (5)

 

 

 

Kniha (NE)GRAMOTNÝ RODIČ >>

 

 

ZOBRAZIT VÍCE