3 důvody, proč ženy ve vztahu tloustnou

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
3 důvody, proč ženy ve vztahu tloustnou

„Taková štíhlounká nevěsta jsem byla! A teď?“ Velmi častý povzdech klientek v koučinkovém křesle. Proč vlastně my ženy ve vztahu tloustneme?

1. Krmíme je! A i sebe!

Krmte je! Praktikujete-li tuto staletím prověřenou metodu, díky které se z divokých lvů (z vašich mužů) stávají předoucí kocourci, velmi lehce můžete zradit své dietní předsevzetí a rovnýma nohama skočit do tenat jeho oblíbené kuchyně. Z vlastní zkušenosti můžu jen potvrdit. Společné opulentní večeře s mým protějškem jedlíkem bez gramu tuku byly následkem jo-jo efektů. Jenže jenom mých.

CO S TÍM: Experimentujte. Zkoušejte nové, zdravější recepty. Je-li váš drahý odkojen typickou českou kuchyní a jinou nechce, odlehčete ji. Svíčkovou lze zahustit přidáním zeleniny. Mouku v oblíbeném moučníku nahraďte strouhanou mrkví a cukr medem. Jezte sama zdravěji, buďte příkladem.

2. Opouštíme zaběhlé návyky

Pověsila jste tenisky na hřebík. A místo aerobiku raději ležíte u televize se svým drahým. Nebo mu vyvařujete tříchodovou večeři. Na výlet s kamarádkami vyhlásíte embargo. On to nerad vidí.

CO S TÍM: Oprašte tenisky a udělejte si hodinku pro sebe. Být stále spolu je o „ponorku“. Ani 15 km s kamarádkami si odmítat nemusíte. Vezměte s sebou i své protějšky, ať se poznáte.

3. Emočně strádáme

Váš vztah není to pravé ořechové. Za to v čokoládě jich je. Křupavé, obalené sladkým potěšením. Nahrazuje vám nedostatek něhy, vášně a pochopení.

CO S TÍM: Pracujte na sobě. Pěstujte si sebelásku a sebedůvěru. Poznejte sama sebe, naučte se vnímat své emoce a pocity.

Cítíte-li, že sama nezvládnete své strádání, jsme tu pro vás. Kvalifikované empatické koučky www.lucie-konigova.cz/koucove, nebo chcete-li probrat jednu otázku, máme pro vás 1hodinové konzultace. Společně s terapeutem proberete, co máte na srdci.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Jak se zbavit pocitu viny ve 3 krocích

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Jak se zbavit pocitu viny ve 3 krocích

Promiň, neudělala jsem to schválně.“ Prosíme o „slitování“, pochopení, přijetí a odpuštění, ale nepřichází. Omlouváme se, snažíme se vysvětlit, obhájit svoji chybu, ale stejně to druhá strana nebere. Tak se třeba urazíme a nad naším pocitem viny uděláme navenek dramatické gesto – odejdeme středem a bouchneme dveřmi. Vnitřně se pak stejně v pocitu viny utápíme a trápíme. Takový postup je nezralý a vaše vyléčení pocitu viny je závislé na partnerově reakci. Jsme v emoční pasti.

„Zapomněla jsem na partnerův svátek. Neudělala jsem program podle partnerových představ. Nevyšel mi pro partnera vhodný dárek a byl z toho zklamaný. Špatně jsem pochopila datum našeho výročí a omylem jsem si naplánovala něco jiného. Zapomněla jsem koupit, o co mě partner žádal. Nestihla jsem včas vyřídit to, na čem jsme se s partnerem dohodli, špatně jsem si to naplánovala…“

Ať je vaše situace, ze které vychází váš pocit viny, jakákoliv a partnerova reakce negativní a bolí vás, tak má vždycky řešení. Důležité je nečekat, ale převzít řešení do vlastních rukou a z bolavé pasti se dostat ven.

Jak se z pocitu viny nejrychleji dostat ven a využít ji pro svůj růst?

Zda se v našem pocitu viny budeme dlouho patlat, nebo ne, záleží jenom na nás. A pokud nás v něm chce doslova koupat váš partner, jde o jeho problém. Mimochodem si zapamatujte: Slabí vaši chybu potřebují pro získání své síly a moci. Silní vaši chybu ani nepostřehnou.

Jak si pomoci sami, bez očekávání zralé reakce partnera?

  1. PŘIJETÍ

„Jsem blbá, nemožná, k ničemu a neschopná.“ – Zkuste to jinak: „Přijímám, že jsem udělala chybu. Vím, že jsem ji neudělala záměrně, zůstávám dál schopná a hodnotná v plno jiných věcech.“

Důležité je přijetí chyby a uvědomění, že nešlo o záměr, ale nedorozumění, nepochopení, zapomenutí, prostě o chybu. Chyba je lidská přirozenost. Může se stát komukoliv a kdykoliv, tudíž i mně, našemu partnerovi, dětem, rodičům, nadřízeným, komukoliv. Chybovat je normální. „Nechtěla jsem zranit ani partnera, ani ohrozit náš vztah. Prostě jsem to nezvládla. Prostě to nevyšlo. Něco jsem nechtěně pokazila.“

  1. POUČENÍ

Celý moment je pryč. Nedá se to napravit. Je to všechno ztracené, zničené a není šance na nápravu.“ – Zkuste to jinak: „Vím, že každá situace má řešení. Vždycky je příležitost nápravy, když se chce. Dokonce může být náprava ještě lepší než původní pokažená věc. Oslavu pojmeme ve větším stylu. Naše výročí pojedeme oslavit do Paříže.“

Z chyby se poučím, budu zkušenější a posunu se dál. Převezmu zodpovědnost, udělám nové opatření. Pokud zapomenete na důležité datum, dejte si připomínku do kalendáře. Pokud byl problém v tom, že se domníváme „nějak“ a rozhodneme i za partnera, tak se s ním příště o zásadní věci včas pobavíte. Pokud zapomenete něco koupit, dejte si lísteček na ledničku nebo si udělejte uzel na kapesníku. To je jedno, hlavně si vytvoříte opatření, abyste předešli opakování chyby. Kdo chce ven, hledá cestu a řešení, kdo nechce ven, vidí dál jenom problém. Je to jenom o vašem rozhodnutí.

  1. ODPUŠTĚNÍ

„Za to budu pykat. Musím si to odtrpět. Za chybu přijde trest. Musím počkat, až mi to partner odpustí a promine. Chyba bolí. Za chybu se platí.“ – Zkuste to jinak: Důležité je odpustit hlavně sama sobě. „Chyba je nová zkušenost. Chyba je informace, co musím příště udělat jinak nebo vůbec nedělat. Vím, že jsem to neudělala schválně a pouštím svůj pocit viny, protože do mého života nepatří. Trestat se nemusím ani nikdo druhý nemá právo mě trestat. Děkuji sama sobě, jak jsem chybu zvládla přijmout, poučit se z ní a teď si ji odpouštím, abych mohla v klidu dál pro sebe a další fungovat. Jde se dál.“

Nemusíte čekat na odpuštění partnera, až vás obejme a řekne: „Já vím, že jsi to neudělala schválně, rozumím, že se to může stát, vím, že se z toho poučíš…“ Neočekávejte od partnera tu nejzralejší verzi zvládnutí dané situace, jako by byl vaším ideálním rodičem. Nechtějte od něj reakci, kterou nemusí sám zvládnout. Dejte si primárně zralou zpětnou vazbu sami, ve 3 krocích. Přijímám – poučuji se – odpouštím si a jdu dál.

Jestli vás chce druhý „koupat“ ve vašem omylu, chybě a nedostatku, tak má nějaký svůj vlastní problém. Dokonce se našemu partnerovi i může hodit, že jsme udělali nějakou chybu, jelikož si na ní může zvýšit svůj pocit důležitosti. „Já to říkám pořád, je ti jedno co já. Vůbec mě to nepřekvapuje, že jsi zase zapomněla. Ty na náš vztah prostě kašleš. To je důkaz, že ti na mně vůbec nezáleží.“

Pro slabého člověka je vaše chyba příležitost, jak získat sílu a moc.

Pokud nezvládáte sami zapracovat na všech 3 krocích, vašem přijetí, pochopení a odpuštění, a máte tendence si dokola chyby vyčítat a utápět se v nich, tak je problém u vás ještě hlubší. Doporučuji se pustit do intenzivnější práce na sobě a získat tak postupně zpět vaši vlastní sebehodnotu, sebedůvěru, sebejistotu, sebeúctu a hlavně sebelásku. Protože se jinak budete ničit za živa a to není určitě důvod, proč jste se narodili na tento svět. Je potřeba se napojit zpátky sama na sebe. Cesta zpátky k sobě může být pro vás ten správný další krok. Ráda na ní budu vaším průvodcem. Můžete se na ni rovnou vydat: CESTA ZPÁTKY K SOBĚ. Více informací najdete ZDE >>.

 

Mgr. Lucie Königová- autorka tohoto článku

Kouč master. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

3 kroky, které vás vyvedou ze vztahové krize

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
3 kroky, které vás vyvedou ze vztahové krize

Vztahová krize není důvod k panice. Nikdo neumírá. Jde o informaci, situaci, že nám není skutečně dlouhodobě dobře v tom, v čem žijeme. Krize je příležitost začít jinak. Jde o vyústění problémů obou stran. Je však potřeba nedělat unáhlená rozhodnutí, ale správně ji uchopit a postupovat systematicky, krok za krokem.

Pořád se hádáme. Vůbec na ničem se neshodneme. Partner se o mě vůbec nezajímá. Nechce nic řešit. Vše je na mně. Už mě to přestává bavit. Nikam to nevede. Asi od něj odejdu. Rozvedu se.…

Naše vztahy vzdáváme často dřív, než vůbec přijdeme na pravou příčinu našeho problému. Svádíme vinu na druhého a utíkáme ze vztahu v emocích předčasně, dřív než je pro nás i naše děti zdravé. Máme pocit, že když se rozejdeme, rozvodem se udělá tlustá čára, vše tím vyřešíme a začneme znovu. Ale bohužel vás vyvedu z omylu.

Z koučinkového křesla mám na stovkách vztahových problémů potvrzeno, že se vám stejný problém zopakuje ve druhém manželství, a dokonce i ve třetím. A víte proč? Protože si své vnitřní nastavení a chování bereme s sebou stejně zase dál. Pokud nezačneme nejdřív sami u sebe, tak se nemůže změnit ani naše partnerství a s tím související pocity, které v něm dokola prožíváme. Opakuje se nám to stále dokola. Podstata problému zůstává stejná, akorát se mírně mění forma. Jako v případě jedné mé klientky, které došlo, že pokud nezmění sebe a svůj vztah k sobě sama a nezačne se mít konečně ráda, tak se nezmění ani její vztahy a bude potkávat stále muže, kteří budou utíkat do „svého světa“ a nebudou s ní chtít trávit čas.

„Již jsem potřetí vdaná a časem zjistím, že je to pořád dokola. Můj první manžel byl závislý na alkoholu, druhý sice nepil, ale byl pořád v práci a doma moc nebyl. A ten třetí nepije, moc nepracuje, tráví konečně čas doma, ale je pořád na mobilu a stejně mi s ničím nepomůže. Zase je vše na mně. Připadám si osaměle.“

Asi se ptáte: Kdy je ale skutečně ten pravý čas odejít? Možná se budete divit, ale nastává to ve chvíli, kdy si dokážete s láskou říct: „Děkuji za společný čas, ale je potřeba jít již dál, každý sám, nebo s někým jiným.“ Pokud jste však ještě nedozráli do takového stavu a vaše krize je plná hádek, výčitek, emočních bouří a vzájemného ubližování, tak jste dva zraněnci, kteří si ze vztahové války odnesou polámané nohy, pochroumané sebevědomí a zraněné srdce. A věřte, že si něco podobného časem s jiným partnerem opět zopakujete.

Z mé osobní i profesní praxe vám předám mé hlavní 3 kroky, které pomáhají vyvést ze vztahové krize, abyste skutečně dokázali v pravou chvíli a s klidnou a čistou hlavou postupovat dál ve vašem vztahu a nedělat unáhlená rozhodnutí, kterých můžete jednou litovat.

Tudíž pokud skutečně ještě nejde úplně o život a nebojíte se, že vás váš partner do rána zamorduje, tak pracujte ve vašem stávajícím vztahu. Nejdřív v něm, sami na sobě, a následně společně. Jak konkrétně, píšu níže ve 3 krocích.

  1. ZASTAVTE SE.

Ukončete boje, složte zbraně, vylezte ze zákopů a udělejte si čas každý jenom sám na sebe. Může to být hodina ve všední den, nebo celý víkend jenom pro sebe. Možná cítíte, že potřebuje odjet sami na týden. Dopřejte si to. Je to nejlépe investovaný čas na sebe a pro váš vztah, abyste od krizové situace dostatečně „odstoupili“ a podívali se na svůj dosavadní partnerský život trochu s nadhledem a objektivně. Je potřeba si utřídit myšlenky. Nechat sesednou emoce. Ujasnit si, co a proč se děje. Určitě doporučuji nezůstávat doma. Tam vás bude rozptylovat neumyté nádobí, nevyžehlená hromada prádla a vykukovat další nedodělky z každého kouta. Ideálně si najděte úplně nové a neznámé místo, se kterým nemáte spojené žádné zážitky, ať vás nic nerozptyluje. Vezměte si blok, tužku a pište odpovědi na následující otázky.

Můj vnitřní dialog:

  • Jak se cítím v mém současném vztahu?
  • Co mě v mém partnerství bolí?
  • Co konkrétně mi od partnera chybí?
  • Co konkrétně od mého partnera potřebuji?
  • O co bych přišla, kdybychom se rozešli?
  • Co bych získal(a), kdybychom se rozešli?
  • Do kdy mi to dává smysl, ve stávajícím vztahovém nastavení a atmosféře setrvávat?
  • Co konkrétně já mohu změnit, aby byl náš vztah opět harmonický a láskyplný?
  • Mám chuť a sílu na stávajícím vztahu pracovat?
  • Co může být příčinou z mé strany, že se náš vztah dostal do krize?
  • Kdy se začal náš vztah kazit? Co to způsobilo?
  • Jak cítím, že chci prožívat můj pravý vztah?
  • Jakého chci mít vedle sebe člověka?
  • Jak chci s mým pravým partnerem trávit všední dny, víkendy?
  1. DOMLUVTE SI S PARTNEREM STRATEGICKOU SCHŮZKU.

Udělejte tlustou čáru a rozhodněte se, že začnete jinak, protože to, jak fungujete nyní, prostě nefunguje. Stanovte si termín, třeba za týden. Ideálně mimo domov, na nezávislé půdě. Každý z vás si přineste odpovědi na otázky z prvního kroku, z vašeho vnitřního dialogu. Vzájemně si je přečtěte. Ujasníte si, kde se oba ve vztahu nacházíte. Co vás do této situace dovedlo. Hoďte si tzv. „kotvu“, řekněte si, do kdy vám dává oběma smyl ve vztahu setrvávat, aby každý věděl, kolik každý z vás chce cestě z krize a nápravě vztahu dát času. A začněte na sobě pracovat.

  1. PUSŤTE SE DO AKČNÍCH KROKŮ.

Podívejte se vzájemně sami na sebe. Určitě jste se rozhodli dobrovolně pro společný vztah. Bylo to před lety vaše svobodné rozhodnutí. Tak stejným způsobem se postavte k řešení akčních kroků. Nikdo vás nenutí. Pokud nemáte chuť, tak je váš vztah již za horizontem, ale pokud cítíte ještě alespoň jeden žhavý uhlík, tak i ten může opět zažehnout vášeň ve vašem vztahu. Začněte každý pracovat nejdřív na sobě. Pojmenujte svůj problém z toho, co jste z odpovědí u vnitřního dialogu o sobě zjistili. Třeba jste přišli na to, že si neumíte říct o pomoc. Že stále očekáváte, že partner ví, co potřebujete. Že se bojíte mluvit, aby se partner nenaštval. Na čemkoliv, co si pojmenujete, se dá pracovat.

Krize je o tom, že jsme včas nepojmenovali problém, zastrkávali pod koberec a neřekli si, jak ho můžeme začít řešit. Máme nevyřčená očekávání, která se nám nenaplňují, ale jak by mohla, když jsme je neřekli. Využijte vaši strategickou partnerskou schůzku k tomu, abyste vše pojmenovali a mohli tím i začít dělat konkrétní kroky ven z krize. A až na nich zapracujete, tak si opět spolu sednete a řeknete si, jestli dává smysl jít společně dál.

Pojmenovaný problém Akční krok – co a jak konkrétně. Ideálně rovnou konat a nečekat, až se stane samo. Tvořte tak svoji ideální realitu rovnou. 🙂
Neumím si říct o pomoc. Partnerovi sdělím, že potřebuji pomoct s organizací dětí na kroužky. „Prosím o pomoc s vyzvedáváním syna z tréninku.“
Očekáváte, že partner ví, co potřebujete. Má očekávání, že mě partner obejme, sděluji nebo je příjemně vyjádřím. „Potřebuji se k tobě přitulit.“
Mám strach mluvit, aby se partner nenaštval. „Miláčku, musím to říct, i když se obávám, že ti to bude vadit. Již nemohu mlčet a dávat problém pod koberec.“
Chybí mi zájem partnera. S partnerem půjdeme každý pátek na „rande“. „Chci s tebou trávit čas a jít mimo domov.“
Chybí mi čas pro sebe. Každé pondělí začnu chodit na jógu. „Potřebuji si odpočinout od rodinného stereotypu a potkávat se i s lidmi, kteří mají rádi jógu.“
Chybí mi pomoc partnera. S partnerem budeme spolupracovat na úklidu domácnosti a ukládání dětí. „Potřebuji, abys mi pomohl zajistit paní na úklid, protože mě dokola uklízet celý dům vůbec nebaví.“

Krize je příležitost začít jinak. Je akorát potřeba jít krok za krokem. Nejde to vyřešit ze dne na den, když se situace plíživě děla několik měsíců, možná i několik let. Buďte k sobě i k partnerovi trpěliví. Podpořte se v akčních krocích, vaší otevřenosti a snaze. Nevyčítejte si všechny minulé přešlapy. Stejně to nikam nevede. Dívejte se dopředu. Vaši vztahovou krizi využijte jako příležitost pro váš růst. Něco se naučit. Buď v tomto vztahu společně, nebo postupně zjistíte, že je potřeba jít skutečně každý sám a s láskou se obejmete a poděkujete si, protože to tak budete přirozeně cítit. Pokud vám to samotným nepůjde a nebudete si s jednotlivými kroky vědět rady, nepůjde vám vnitřní dialog, nebudete schopni pojmenovat problém a stanovit si akční kroky, tak nezoufejte. Nejste na to sami. Jsem tu pro vás. Připravila jsem pro vás seminář přímo na míru, kde budeme i prakticky pracovat na těchto krocích, které vedou ze vztahové krize. Na semináři si budete moct váš konkrétní problém i osobně probrat s koučem v KONZULTAČNÍ ZÓNĚ.

Bez práce na sobě, lásky, klidu a harmonie v sobě mi láskyplný harmonický vztah nikdy nevznikne. Začít musím u sebe.“

Těším se na vás, ráda budu vaším průvodcem na vaší Cestě k harmonickému partnerství.

 

 

Mgr. Lucie Königová- autorka tohoto článku

Kouč master. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Jaké jsou následky sebepotlačování? 3 pravdy, které vás vysvobodí

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Jaké jsou následky sebepotlačování? 3 pravdy, které vás vysvobodí

„Snažím se, aby byl partner a děti spokojené. Jde mi o jejich dobro. Chci, aby byli šťastní, a potom budu šťastná já.“ Přímo svatá věta, která by se dala rovnou vytesat na váš náhrobní kámen. Ale skutečně ji tam chcete? Zkuste si ji přečíst ještě jednou. Není vám na ní něco divného? A pokud vám to ještě nedochází, tak vám trochu napovím. Pokud vaše vnitřní štěstí podmiňujete spokojeností vašeho okolí, tak vám nejde čistě o jejich dobro. Ale jejich dobro „potřebujete“ pro své dobro. Celé vaše vnitřní nastavení je nejen destruktivní vůči vám samotným, ale negativně zatěžuje právě i vaše okolí.

Pokud pro vás pojem „zdravé sobectví“ vyvolává nepříjemný pocit a nechcete se s ním ztotožnit ani jedním písmenkem, tak patříte do rizikové skupiny sebepotlačovatelů. Jak z toho ven? Proč se sebepotlačujeme?

Pro klid

„Jde mi hlavně o to, aby byl klid. Raději ustoupím, vyhovím a přizpůsobím se rodinnému programu. O mě vůbec nejde.“ Snažíte se, aby byla ve vztahu pohoda a doma klid. Krátkodobě to možná funguje. Na oko to vypadá přímo idylicky, ale pod povrchem bublají emoce, které se někde hromadí, přirozeně neproudí a sebepotlačováním se časem destruktivně projeví. Okolí často cítí, že nejste v dobré náladě a vytváříte tím i mírný tlak a napětí, které je mu nepříjemné.

  1. pravda: „Až klid ve mně může tvořit klid kolem mě.“

Jsem ta rozumná – chápající

Moudřejší ustoupí.“ Určitě jste slýchávali tuto „moudrou“ větu, která má určitě zdravý základ, ale bohužel si ji mnozí přeložili i trochu jinak. Ustupují i umíněným dětem, urputným partnerům, kteří potřebují, aby bylo po jejich. Umožňujete tak blízkým vytvářet napětí a dusno. A na tom určitě není nic moudrého. To je jenom strach zdravě se postavit za sebe a vyhranit se. V takovém prostředí není nikomu dobře.

  1. pravda: „Moudrý ví, kdy nemá ustupovat, a stát si zdravě dál za svým názorem.“

Nechci být sobec – „myslím primárně na druhé“

A víte, že toto vnitřní nastavení je celé naruby? Že právě i ten, který se sebepotlačuje, to dělá právě proto, aby primárně ochránil sebe? Myslí primárně na sebe. Snaží se vnitřnímu špatnému pocitu předejít. Zkuste se zamyslet sami nad svými vnitřními myšlenkovými pochody. Zeptejte se sami sebe: Proč nemyslím primárně na sebe? Vypište si na kus papíru, co vám při této sebekoučovací otázce přichází za odpovědi.

  1. pravda: „Myslet v první řadě na sebe je vůči druhým ohleduplné.“

Následky sebepotlačování jsou velké. Destruktivní nejen pro vaše okolí, ale hlavně pro vás samotné. Buď jde o externí výbuchy vzteku, kdy vás vytočí i prkotina. Okolí to nechápe a má vás za cholerika, který je jak časovaná bomba. Nebo naopak, blízcí netuší, co se ve vás děje, vše v sobě dusíte a ničíte sebe. Začne se vám to projevovat různými zdravotními problémy, bolestmi hlavy, problém s tlakem, bolestí zad, a vše může časem přejít až do vážné nemoci. I tento následek nakonec zatíží nejen vás, ale celou rodinu.

Pokud energie přirozeně a zdravě neproudí vaším tělem, musí se to zákonitě projevit ve váš neprospěch. Tak to je a nemá smysl proti tomu bojovat nebo se bránit. Je potřeba tuto skutečnost využít pro sebe a začít na sobě pracovat. A jak začít? Začít musíme u sebe, a pokud cítíte, že pojem „zdravé sobectví“ je v pořádku a že je již nejvyšší čas se tak začít chovat, tak si ještě několikrát přečtěte tento článek a nechte v sobě ukotvit 3 zásadní nové pravdy. Pokud cítíte, že vám to samotným nepůjde, a vnímáte vnitřní bloky, tak mám pro vás řešení, ze kterého budete prosperovat nejen vy, ale i vaše okolí. Vykročte na CESTU ZPÁTKY K SOBĚ – více informací ZDE >>>. Ráda budu vaším průvodcem. Těším se na vás.

Mgr. Lucie Königová- autorka tohoto článku

Kouč master. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Cesta zpátky k sobě – k ženě

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Cesta zpátky k sobě – k ženě

Ženu v sobě jsem měla úplně potlačenou. Nebyla jsem tu vůbec pro sebe.

Dlouhé roky jsem byla hlavně matkou, manželkou, hospodyní a servismankou pro své okolí. Na sebe jako ženu jsem úplně zapomněla. Úplně jsem ji v sobě potlačila. Neuměla jsem ji v sobě vidět, vnímat, podpořit ji. Koupit jí něco krásného, luxusního a užívat si to. Neměla jsem ve skříni nic pro skutečnou ženu. Žádné krásné šaty, boty na podpatku, žádnou krajku, eleganci. Přišlo mi to zbytečné a škoda utrácet. Neuměla jsem ji v sobě rozvíjet. Neviděla jsem její hodnotu a důležitost ani pro sebe, ani pro své okolí. Mé vnitřní nastavení se mi pak i potvrzovalo v mém partnerství. Partner ve mně viděl jenom matku a „dělnici“, sloužící jenom těm ostatním. Neuměl mě jako ženu podpořit. V mém partnerství se mi intenzivně zrcadlil vztah, který jsem měla sama k sobě. Když mi to celé došlo, proč se necítím dobře a proč se ani ve vztahu necítím jako žena, pochopila jsem, že mám ženu v sobě nastavenou negativně. Dlouhé roky jsem šla sama proti sobě. Našla jsem dvě hlavní příčiny, kde jsem k takovém nastavení přišla, a začala je měnit.

1. Žena má menší hodnotu než muž

Jsem z rodiny 4 dětí. 3 sestry a jako čtvrté dítě přišel na svět můj bráška. Celá rodina dlouhé roky čekala, kdy se konečně narodí kluk. I mé mladší sestřenice byly samé dívky. Tak jsem dlouhé dětství slýchala kolem sebe smutné konstatování: „A zase holka.“ Tak jsem měla v sobě zapsáno,že holka – žena není tak hodnotná jako kluk. Až když se narodil mé mamince „konečně“ jako čtvrté dítě vymodlený kluk, tak to byla sláva pro celou rodinu. Všichni jásali: „No konečně kluk!“ Hluboko ve mně se zakořenil pocit, že jsou kluci, respektive muži důležitější a hodnotnější. S tímto nastavením jsem narážela dlouhé roky v rodině, partnerství, práci a cítila jsem se méněcenná. Hodnotu sebe jako ženy jsem nevnímala.

2. Moje hodnota ženy je jen v roli matky

V mé rodině jsem viděla jen pečující matky, hospodyně a servismanky. Babičky se staraly o dědečky a vnoučata. Běhaly v teplácích, zástěrách, s taškou s nákupy nebo stály s vařečkou v ruce. Moje maminka se také pořád starala o děti, tatínka, vnoučata a následně o pejsky, zahrádku. Stále pobíhala po domácnosti s hadrem, něco poklízela, stírala, pečovala o všechny kolem sebe, ale nikdy ne sama o sebe jako ženu. Odbývala se v jídle: „Dojím, co zbude.“ Odbývala se v oblečení: „Mně stačí, co mám, je pro mě škoda si kupovat něco nového. Je zbytečné, abych něco za sebe utrácela.“

Neměla jsem kolem sebe žádný vzor ženy, elegantní dámy, která by svoji sebehodnotu vnímala, podporovala ji a pěstovala svoji ženskost. Tudíž jsem ji v sobě neuměla vidět také a nevěděla jsem, jak ji rozvíjet. Dokonce mi přišlo, že když se budu věnovat sobě, koupím si sama něco pěkného, tak ošidím rodinu a děti to třeba bude mrzet. Měla jsem pocit, že šťastná mohu být jenom s dětmi a rodinou. Mé nastavení stahovalo nejen mě dolů, ale zatěžovalo i moji rodinu. Nebyla jsem sama se sebou šťastná.

Tato dvě zásadní vnitřní nastavení mě negativně ovlivňovala dlouhé roky v mém životě. Nemoh lajsem být inspirativní ženou pro svoji dceru ani pro svého syna. Nebyla jsem ženou pro svého muže. V mých zásadních životních vztazích se tak objevili muži, pro které jsem nebyla jako žena také hodnotná. Kvalita a způsob mého života odrážel můj vnitřní pocit mé nedostatečné vnitřní kvality ženy.

Na mé intenzivní cestě zpátky k sobě, na kterou jsem se před několik lety vydala, jsem začala pracovat na své sebehodnotě, sebejistotě, sebevědomí, abych našla svoji vnitřní podstatu a naučila se vidět a přijímat svoji hodnotu ženy. Byla to cesta, ale stála za to. Každý krok byl důležitý, protože mi pomáhal vymanit se z mého destruktivního nastavení. Musela jsem v sobě zlomit mnoho „rodinných mýtů“, které šly proti mně a nedovolovaly mi být sama sebou.

Nyní jsem šťastná, že jsem ženou, a užívám si i kvalitní ženy kolem sebe, které mě inspirují. Již vidím i jejich přidanou hodnotu pro mě. Mám také konečně vedle sebe muže, který mě jako ženu umí podpořit, vnímá moji hodnotu a podporuje mě na mé cestě a je šťastný z mého rozkvětu. Velmi se zkvalitnil můj vztah s mou dcerou i synem. Jsem Lucií a šťastnou ženou, která již ví, že může být nyní, až když je zpátky sama v sobě, tím nejlepším nejen pro sebe, ale i své děti, svého muže a své okolí, jež může na cestě zpátky k sobě – k ženě také podporovat.

Můj projekt CESTA ZPÁTKY K SOBĚ může být přesně pro vás, abyste se dostali opět k sobě a byli sami sebou. Více k mým termínům ZDE

OSOBNÍ kouč a průvodce na vaší CESTĚ zpátky k sobě vám může vaši cestu ještě více urychlit. KONTAKT ZDE

Mgr. Lucie Königová- autorka tohoto článku

Kouč master. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Za pohodu doma zodpovídají všichni

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Za pohodu doma zodpovídají všichni

Partnerská souhra ve výchově je základ pro rodinnou harmonii a pohodu.

Pro zdravý vývoj dětí je důležité kvalitní partnerství. Pokud nepanuje mezi rodiči komunikace, soulad, harmonie a pochopení, nemohou se pak shodnout ani na výchovném modelu. To může být příčinou vzniku rodinného chaosu, nedorozumění, nevyřčených očekávání, neshod a napětí. Každý z partnerů si přináší svoje vlastní výchovné metody a různé vzory chování od své původní rodiny. Netýká se to jen samotné výchovy dětí, ale i rozdělení rolí v rodině, péče o domácnost, formy trávení večerů, víkendů, svátků, dovolených apod. Jde o celkový rámec, jak by měla rodina fungovat.

Neexistuje žádný univerzální návod – jak by měla rodina přesně fungovat. Je to kontinuální a tvůrčí práce všech jejích členů. Originální organismus, který se vyvíjí tak,  jak se o něj všichni starají.

Nikde není učebnice s návodem, jak by měla rodina fungovat. Nikde se to na školách neučí. Jenom prožitými zkušenostmi ve své původní rodině. Tam máme veškeré zdroje pro naši představu o fungování rodiny. Časem jsme si jako děti mohli sbírat data i z rodin spolužáků. Tam jsme mohli vidět jiné modely. Inspirující nebo odstrašující. Tímto zážitkovým způsobem a osobními prožitky se nám formovala představa o naší vlastní rodině, kterou budeme jednou zakládat.

Rodina a domov by měly být místem bezpodmínečné lásky, pohody, klidu, porozumění, přijetí a harmonie.

Domov je prostředí pro zdravý duševní i fyzický vývoj nejen dětí, ale všech členů domácnosti. Často je to však místo chaosu, zmatků, průchoďák členů rodiny, „hotel“ na přenocování, samoobsluha u ledničky, kdy se ani všichni členové nesejdou pohromadě. Různě se míjí. Maximálně při štědrovečerní večeři se snaží zasednout k jednomu stolu. Taková vynucená aktivita přináší často nervozitu, vyústěnou v hádky. Bohužel je taková realita velice častá.

Jsou-li oba partneři v souladu s představou o výchově, způsobu vzdělání, mimoškolních aktivit, zapojení dětí do péče o domácnost apod., vzniká dětem optimální prostředí nejen pro jejich zdravý duševní vývoj, ale především se jim příznivě nastavují vlastní vzorce chování. Učí se spolupráci, odpovědnosti, lidskosti, objektivitě, citlivosti, soucitu, rovnocennosti a respektu. Takové prostředí vytváří nejlepší zázemí pro to, aby z dítěte vyrostl kvalitní člověk, který se bude umět nejen o sebe dobře postarat, ale dokáže příjemně soužít i se svým okolím.

Domov je přístav. Vytvořte ho s partnerem takový, aby v něm všichni příjemně regenerovali a rádi sdíleli společné zázemí.

Za pohodu doma jsou zodpovědní všichni členové, již od těch nejmenších. Důležitá je partnerská kompatibilita. Tedy stupeň zralosti obou partnerů a jejich dohodě na pohodovém fungování rodiny. Schopnost najít společnou cestu ve vytvoření šťastného zázemí. Nastavení pravidel, která přinesou klid a pohodu. Způsob, jak najít kompromisy a zvládat vyřešit možné konflikty a nedorozumění.

Pokud dokážeme s naším partnerem vytvořit pevné a flexibilní pouto, otevřené změnám a připravené je společně zvládat, tak nás nikdy nic nemůže zaskočit a překvapit. Domov se tak stane pro všechny členy bezpečným a vyhledávaným přístavem, kam se těší a rádi vracejí.

Pokud byste se chtěli zajímat více, jaké metody, techniky a principy se dají uplatňovat pro zajištění domácí pohody, můžete navštívit veřejné přednášky.

ZOBRAZIT VÍCE

Proč „zapadneme“ v roli matky a zapomeneme na sebe – jak z toho ven?

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Proč „zapadneme“ v roli matky a zapomeneme na sebe – jak z toho ven?

„Buď hodná. Dobře se uč. Vystuduj školu. Najdi si dobrou práci. Vdej se, založ rodinu a budeš šťastná a spokojená.“ Intenzivně nás programovali. Naši blízcí pro nás chtěli určitě to nejlepší, ale bohužel nás nepodporovali v tom, být primárně tím, co je naší skutečnou podstatou. Sešli jsme tak ze své cesty. Vedli nás k tomu, být hodným dítětem, pilným studentem, až se z nás staly oddané manželky, zodpovědné a starostlivé matky. Jednou však můžeme narazit na vnitřní otázku: „Měla bych být přece šťastná?! Spokojená. Naplněná vším, co mám. Ale proč tomu tak není?“ Stalo se to, že jsme samy sebe na té naší cestě „ztratily“. Jak z toho tedy ven?

Dcera-manželka-matka – jedna z našich životních rolí. Nejde o naši podstatu bytí.

Každý z nás se narodil jako jedinečná bytost, která přišla na svět se svými vlastními touhami. Máme v sobě talenty, kterými chceme přispívat světu. Tvořit, rozvíjet a dalším lidem něco předávat. Já jsem primárně Lucie, žena, člověk, který cítí, že má i další poslání na tomto světě. Je v pořádku, že nemusím být jenom matkou, ale mohu se realizovat i jinak. Moje touhy jsou rozvíjet potenciál druhých lidí, motivovat, inspirovat, pomáhat žít šťastný život. Jsem tu i pro ostatní. Necítím se naplněná být jenom pro mé děti. Ani ony mě dávno tolik nepotřebují. Nechtějí, abych kolem nich běhala a starala se o ně. Je potřeba včas vnímat, kdy je třeba vydat se na další cestu osobního rozvoje, která prospěje všem.

Roli matky máme jako nejvyšší hodnotu v životě

Spadla jsem do toho až po uši. Viděla jsem model ženy v mé rodině. Babičky, mamka i další ženy v mém okolí byly „matkami“. Sice chodily i do práce, ale žily jenom rodinou. Přitom nebyly ve svém životě šťastné. Byly unavené, utahané, vystresované, uhoněné – matky. Stejný model jsem zkopírovala. Neviděla jsem ve svém okolí ženu, která by se uměla krásně starat i o sebe, svoji ženskost, a dokázala zdravě upřednostnit sebe. Měla jsem v sobě silně zaryté vzorce: Role matky je nejvyšší hodnotou ženy. Jako matka jsem pro rodinu. Jako matka se musím již věnovat primárně dětem a rodině. S těmito silnými vzorci jsem tu Lucii a ženu v sobě úplně zatlačila. Žena je přitom ta nejvyšší role v životě a tu je potřeba rozvíjet. Pro sebe, svého muže i pro děti, aby měly vzor, i pro společnost, která od nás nepotřebuje „matkování“, až z toho doslova zmatkujeme.

Jak z toho ven?

  1. Je důležité si uvědomit, že role dcery, manželky, partnerky, matky, podnikatelky… je jedna z mých rolí, ale není mou podstatou.
  2. Mou vnitřní podstatou jsem já sama.
  3. Uvědomit si, že v sobě máte tu hlavní roli – sebe, člověka, v mém případě Lucii. Nejbližší spřízněnou duši, se kterou denně jsem a prožívám každou vteřinu bytí – samu sebe.
  4. Všechny další role, které mám, jsou „vedlejší role“. Doplněk. Mohou mě částečně naplňovat, ale primárně je potřeba vnímat vnitřní naplnění sebe jako člověka.
  5. Začít vnímat, co mě jako člověka naplňuje. V jakých oblastech se cítím šťastná sama se sebou. Když píšu, mluvím, tvořím krásné dekorace nebo druhým naslouchám nebo jim s něčím pomáhám…

Jako pomůcka k napojování na sebe vám může být nápomocné Základní cvičení k dennímu naplnění sebe sama: Zavřete oči a zhluboka se nadechněte. Představte si něco krásného, co vám dělá radost – výhled na krajinu, člověka, kterého milujete, pohled na rozkvetlou louku, hladinu moře nebo si představte kávu s velkou porcí šlehačky… – a ten krásný a láskyplný pocit do sebe nasajte. Naplňujte sebe sama tímto pocitem několikrát denně. Prožijte ho. Nasyťte se pocitem lásky, klidu – můžete teď hned. Nemusíte na nic čekat. Napojte se na sebe tady a teď. Vnímejte se. Dostali jsme smysly, kterými sytíme nejen naše fyzické tělo, ale i naši duši. Tak je využívejte pro sebe a začněte žít primárně pro sebe, protože z vašeho nasycení budou následně nejvíc těžit i vaši nejbližší – partner, děti i ostatní kolem vás. Dovolte si být skutečně sama sebou.

Pokud cítíte, že jste na sebe zapomněly a chcete se vydat na cestu zpátky k sobě, tím dalším správným vykročením může být můj seminář CESTA ZPÁTKY K SOBĚ >>. Již jsem pro vás prošlápla cestu, jak být sama sebou, a tak vám všechny své další poznatky ráda osobně předám. Těším se na vás. Lucie

Více na přednáškách: Cesta zpátky k sobě

ZOBRAZIT VÍCE

Vztah k sobě je základ pro všechny další vztahy

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Vztah k sobě je základ pro všechny další vztahy

Za můj dobrý pocit není nikdo jiný zodpovědný – než já sama.

Mohu si stěžovat, jak se ke mně partner chová. Jak jsou ke mně děti drzé. Jak si ke mně kolega dovoluje. Jak mě nadřízený nerespektuje. Jak je vše jen na mně. Jak mi nikdo nepomůže. Jak mě všichni okolo jenom využívají. Jak mě nikdo nechápe. Všechny tyto pocity jsou jenom projekce mého vztahu k sobě. Pokud se k sobě nechovám hezky, nedám sebe na první místo, nerespektuji se, neumím říct „NE“, nevěřím si, tak vidím takový přístup ke mně i od mého okolí.

Chování okolí ke mně je jenom projekce mého chování vůči sobě.

Pokud se bojím o sebe opřít, postavit se za sebe a svůj názor, zůstávám ve vlivu názorů, nálad a chování okolí ke mně. Jsem jako loďka na moři, která se potácí ze strany na stranu ve vlivu vnějších podmínek. Větru, vln, útesů a dalších vnějších faktorů. Dokud nepřevezmu 100% zodpovědnost za sebe, své pocity, rozhodnutí, názory, tak budu stále zůstávat ve vlivu okolí. 

Jak se chovám k sobě, jak se o sebe starám, jakým mám k sobě vztah, je zároveň vzorem pro mé děti. Nenaučím-li sebe dát na první místo a budu-li stále poskakovat a obhospodařovat pocity a potřeby druhých, tak zůstanu jenom polotovar. Stejně dopadnou i moje děti.

Je potřeba začít budovat nejdřív vztah k sobě. Nečekat, až mě okolí začne chápat, respektovat a milovat takovou, jaká jsem. Lásku a pozornost si musím začít dávat nejdřív sama. Od okolí mi pak přirozeně začne přicházet. Začnu ji vidět a vnímat.

Příroda, v rámci pudu sebezáchovy každému živému tvoru „naprogramovala“, že se nejdřív musí postarat o sebe. Jak má tonoucí zachraňovat dalšího tonoucího. Nejdřív se musí na hladinu dostat sám, aby se nadechl. Každý tedy musíme začít nejdřív u sebe. Postarat se o svůj dobrý pocit. Naplnit svoji vlastní emoční studánku. To je jen můj úkol. Nikdo jiný není za můj dobrý pocit zodpovědný.

Základem kvalitních vztahů s okolím je kvalitní vztah k sobě.

Jde o celkové uvědomění, které mohu udělat jenom sama se sebou. Kam směřuji? Jaké jsou moje silné stránky – ty podporovat. Jaké jsou moje slabé stránky – ty neřešit nebo delegovat. Respektovat svoje pocity. Naučit se odpočívat. Umět i nic nedělat. Naučit se zastavit. Užít si čas i jenom sama se sebou. Umět dát „nohy nahoru“, i když je rodina doma. Naslouchat svým vnitřním pocitům. Umět si říct o pomoc. Nebát se požádat o radu. Naučit se říkat „NE“. Tyto věci často neumíme. Musíme se je naučit.

Pokud se doma s dětmi nenaučím cítit svobodně, nebudou se ani ony doma s nejbližšími jednou cítit svobodně.

Někdy máme pocit a potřebu se všem zavděčit. Víte proč? Protože se bojíme kritiky. Naši sebehodnotu necháme určovat okolím. Jsme napojení na své okolí a jeho názory víc, než je pro nás prospěšné. Vztah k sobě nám právě proto často nejde budovat, protože je pro nás především důležitý vztah s naším okolím. Ale to je omyl. Je potřeba, aby to bylo obráceně.

Kvalitní vztah k sobě přirozeně buduje kvalitní vztahy s okolím.

Nikdy to není obráceně. Nikdy nemůžu mít krásný vztah k sobě, až když budu mít krásné vztahy s okolím. Případně je to jen „krátkodobé“ šidítko. Napumpuji si svoji sebehodnotu a dobrý pocit tím, jak se ke mně okolí chová, ale to vydrží jen tak dlouho jako vzduch v balónku. Začne postupně zase ubývat, a pokud ho okolí „nedofoukne“, tak mi začne opět klesat. Kde tyto defektní programy vznikly? Opět doma. Rodiče nám jako dětem dávali lásku jen s podmínkami. Cítili jsme, že jsme milováni rodiči, až když jsme něco udělali. Za výsledky. Za výkon. Za známku. Za uklizený pokoj. Za pochvalu paní učitelky. Důkazy zasloužené lásky jsme dostávali od okolí. Nenaučili nás mít bez podmínek.

Bezpodmínečná láska k dětem je učí mít k sobě ten nejlepší vztah.

Více na přednáškách: Cesta zpátky k sobě

ZOBRAZIT VÍCE

Chování rodičů učí, jak to „chodí“ ve vztazích

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Chování rodičů učí, jak to „chodí“ ve vztazích

Jak to „chodí“ ve vztahu se učíme od rodičů

Rodiče ukazují neverbálně, verbálně, jak to „chodí“ ve vztahu a jak se k sobě chovat.

Partnerství rodičů nás nastavilo na naše partnerství. Chování rodičů se nám zapsalo do hlavy: Takhle to ve vztazích prostě „chodí“. Sice se nám to i nelíbilo, bolelo nás, co jsme viděli a prožívali, ale tyto obrazy se nám staly absolutními pravdami. Nasáli jsme do sebe vzorce chování a fungování ve vztahu a sami je pak automaticky kopírujeme. Toužíme se svým partnerem vybudovat svým dětem harmonické zázemí, ale pořádně nám to nejde. Často spolu narážíme.

Rodiče se hádali = v partnerství jsou hádky

Z chování našich rodičů se do našeho podvědomí nahrály vzorce chování a očekávání, které automaticky opakujeme i v našich vztazích. Pokud se rodiče hádali a nedokázali spolu konflikty řešit v klidu, tak to neumíme ani my. Nejde nám se s partnerem domluvit. Hned útočíme nebo se tvrdě bráníme. Neumíme řešit v klidu. Když je chvilku klid, najdeme si nějakou záminku pro další hádku. Nejde nám dlouhodobě udržet pohoda. Z dětství ji neznáme.

Rodiče si spolu nepovídali = s partnerem si nemám o čem povídat

Toužíme s partnerem sdílet. Povídat si. Zažívat romantiku. Vzájemně si sdělovat pocity. Přejeme si, aby nám druhý naslouchal. Díval se nám do očí. Vnímal, co říkáme. Ale když jsme to neviděli doma u svých rodičů, nejde nám to v partnerství. Zůstáváme jen u tužeb a nadějí, že snad někdy se nám podaří takový vztah vybudovat, anebo se tímto pocitem sytíme z romantických filmů a knižních románů. Zůstáváme tak ve vztahu emočně vyprahlí.

Rodiče spolu sami nic nepodnikali = v partnerství si jede každý svou

Táta chodil do práce, doma si četl noviny a v pátek večer chodil na šachy. Máma byla u plotny, chodila na nákup, pobíhala okolo domácnosti a jediný její odpočinek byl spánek. Rodiče jsme spolu něco podnikat viděli maximálně, jak večer seděli u televize. Každý si jel jinak své. Toužíme s partnerem společně podnikat, sdílet zážitky, vyrazit jen tak do kina, na večeři, užít si společný víkend, ale vůbec si to spolu neumíme užít. Je v nás napětí. Nechápeme proč? Jsme nastaveni jinak, než toužíme být.

Náš vztah s partnerem je vzorem pro naše děti. Učí se z něj, jak „funguje“ partnerství. Nasávají vše. To, co vidí, cítí, jaká je atmosféra, jestli je pohoda, láska, objetí, zábava, … Vše to se pro ně stává pravdou. Je na nás, abychom si uklidili ve vztahu. Udělali si pořádek v sobě. Ve svém vlastním vnitřním nastavení, protože to, co jsme si přinesli do vztahu ze svého dětství, se nám s partnerem jen opakuje. Pomozte svým dětem vidět partnerství, které rozvíjí a staví člověka, ale neničí.

Více na přednáškách: (Ne)Gramotný rodič – Jak neselhat jako rodič

ZOBRAZIT VÍCE

Nevěříme si, náš názor rodiče nezajímal – tlačili nám svoje

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Nevěříme si, náš názor rodiče nezajímal – tlačili nám svoje

Za vlastní názor nás rodiče smazávali – nedělejte to již svým dětem

Přístup rodičů k dětem má velmi zásadní vliv na jejich budoucí úspěchy nebo životní selhávání. Velmi důležitou etapou je věk náctiletých. Jde o velmi citlivé období, ve kterém se ze závislého dítěte stává dospělý, samostatný jedinec. Avšak řada rodičů v tomto období bohužel selhává. Nejsou schopni přijmout postupnou změnu chování svých dětí. Osobnost dítěte pak nedoroste do zdravě sebevědomého jedince, který dokáže v klidu projevit svůj názor. Vyroste do ustrašeného člověka, který se bojí projevit; nebo naopak své názory tvrdě brání a jeho chování působí ve vztazích destruktivně.

Z křesla kouče

Z křesla kouče řeším všechny možné strachy, obavy a nejistoty se projevit. Říci vlastní názor. Věřit si. Případně řeším druhý extrém – přílišnou výbušnost. Prosazování si svého názoru silou.

Kořeny těchto emočních reakcí se tvoří právě v období dospívání. Chování rodičů mělo na jejich vznik zásadní vliv. Zanechalo velmi bolavé emoční jizvy. Ty způsobují uzavřenost, nebo naopak extrémní výbušnost. Boj o svůj názor. Agresi nebo přílišnou přizpůsobivost. Člověk cítí, že není svobodný ve svém projevu. Bojí se reakcí na sebe a je připravený se bránit nebo ustoupit. Má ve své hlavě napsáno: „Můj názor může druhý odmítnout. Za můj názor mě mohou trestat. Je lepší mlčet. Přizpůsobit se autoritě je bezpečnější. Za názor musím tvrdě bojovat. Své si musím prosadit za každou cenu.“

Jak nás rodiče smazávali

Přišli jsme s nápadem. Napadlo nás začít dělat jinou aktivitu, než kterou našli rodiče. Chtěli chodit do nového kroužku. Nechtěli jsme chodit na klavír. Bavilo nás dělat něco jiného, než co očekávali rodiče. Nadšeně jsme přišli domů a chtěli se podělit o nové poznání. Od svých rodičů jsme však slýchali: „Co říkáš, jsou nesmysly. Kam chodíš na takové hlouposti. Já jsem rodič a vím nejlépe, co je pro tebe správné. Ty nemáš ještě rozum. Dělej to, co ti říkám, nebo bude zle! Budeš poslouchat, jinak máš domácí vězení!“ Rodiče neuměli přijmout jinou pravdu. Cítili se ohroženě. Báli se ztráty vlastní autority.

Jak z toho ven

Sama si pamatuji, jak mě těšilo, že moje děti začínají mít vlastní názor. Že mi i odporují. Že umí projevit i nesouhlas s tím, co říkám. Že dokážou říci: „Mami, ty nemáš pravdu. Mami, já mám jiný názor – vidím to jinak.“ Kde je dáno, že můj názor je pro ně ten nejlepší a moje pravda ta pravá? Jako rodič jsem pro děti „tréninková autorita“, kterých budou v životě potkávat ještě mnoho. Umí-li se tedy zdravě postavit mě, dokážou to i jednou svým dalším autoritám v životě. Nebudou zůstávat jako ovce za jedno a pro klid kývat, když to tak nebudou skutečně cítit. Tudíž nesmazávejte své děti. Nechte je říci svůj vlastní názor. Jde o jejich přirozený vývoj z dítěte v dospělého jedince. V mnohém se můžete sami poučit a obohatit.

Zdravě sebevědomý rodič si rád vyslechne jiný názor. I od dítěte nebo mladšího kolegy. Nebojí se ztráty své autority. Jiný názor je totiž příležitost k dalšímu osobnímu růstu.

Více na přednáškách: (Ne)Gramotný rodič – Jak neselhat jako rodič

ZOBRAZIT VÍCE

3 rodičovské omyly, kterým se určitě vyhněte

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
3 rodičovské omyly, kterým se určitě vyhněte

Každý rodič chce pro své děti to nejlepší. Tak se snaží, co mu síly stačí, aby byly děti spokojené a nestrádaly. Bojí se o ně a plno svých strachů pak projevuje negramotným rodičovským přístupem. Víte však, že ta naše rodičovská péče a celé to snažení může být pro naše děti naopak komplikací v jejich životě?

1. Pomáháme
Tou nesprávnou pomocí svým dětem škodíme.

Stále jsme nablízku. Jakmile si naše děťátko neví rady s oblékáním, se zavazováním tkaničky, s domácím úkolem, nebo dokonce s maturitními otázkami, hned jdeme pomáhat. Řeknete si: „No ale na tom přece nic není, to je snad přirozené, že když vidím své dítě, jak se s něčím trápí, tak mu jdu hned pomoci.“ Ano, zní to logicky, téměř svatě. Ale všeho s mírou. Následky „pomáhajících“ rodičů bývají často fatální.

Z koučinkového křesla znám velmi smutné příběhy nyní již dospělých „dětí“ snaživých a pečujících rodičů, kteří chtěli pro své děti také to nejlepší. Jejich nesprávným přístupem z nich však vyrostli nesamostatní, závislí jedinci, kteří si v životě nevěří. Stále podvědomě očekávají, že jim někdo přijde na pomoc. Tak čekají, přešlapují na místě, neumí udělat rozhodnutí a jsou frustrovaní, nebo dokonce v depresi, protože sami sobě nevěří. Tudíž nesprávná pomoc je, když děláme úkoly za naše děti. Dotahujeme jejich nezvládnuté věci, úkoly, povinnosti a nepodporujeme je v samostatnosti a v zodpovědnosti. A to se týká již těch nejmenších. Více se dozvíte na mém semináři Gramotný rodič.

Jednoduchá pomůcka: Pomáhám až ve chvíli, kdy si mé dítě řekne o pomoc. Nechám své dítě, aby si nejdřív samo vyzkoušelo – třeba 5 minut – zavázat tkaničku. Podpořím a povzbudím, že zvládne samo třeba obléknout ponožky. Jdu příkladem, protože když ukážu, že zvládnu, bude se snažit zvládnout také – nazout boty. Pomáhám, až když jde skutečně o život. Nechávám své děti primárně projít osobní zkušeností, a získat tak vnitřní sebejistotu.

2. Radíme
Nevyžádaná rada je k ničemu.

Rodiče si často myslí, že vše vědí lépe. Svou radou chtějí své děti „varovat“. Chtějí jim včas poradit, aby je ochránili. Vzpomeňte si sami, když vám vaši rodiče radili. Bylo vám to příjemné? Byly jejich rady k užitku? Většinou ne. A víte proč? Protože jste na jejich radu nebyli připraveni. Ani jste ji třeba vůbec neslyšeli a nerozuměli jí. Často potřebujeme projít vlastní zkušeností, abychom se v životě rozvíjeli. Jenomže jak mohu své dítě varovat před něčím, čemu nerozumí? „Jez, ať nemáš hlad. Musíš jíst, jinak budeš hladový…“ Tyto věty slyšel jeden muž až do svých 15 let a vůbec nechápal, co mu maminka říká. Protože za ním stále běhala s rohlíkem a šunkou. Až když vyrazil v 15 letech na vandr, tak ucítil, co je to vlastně mít hlad.

Doporučení: Pokud nejde našemu dítěti o život, radu nedávám. Radu dávám až na vyžádání. Šetřím vlastní energii, protože neptá-li se mě mé dítě na radu, tak ji ani nechce slyšet. A když nechce slyšet moji radu, tak ani není připraveno ji poslouchat. Tak proč zbytečně plýtvat energií? To si jděte raději uvařit dobrou kávu nebo se jděte projít se svým čtyřnohým mazlíčkem, protože to pro vás bude mít větší efekt.

3. Staráme se a kontrolujeme
Starat se o úkoly, které patří dětem, je nikdy nenaučí se o jejich úkoly samostatně postarat.

Máme strach, aby se něco našim dětem nestalo. Staráme se o to, aby neměly hlad, aby jim nebyla zima. Aby měly všechny své pomůcky do školy. Tak je kontrolujeme a připomínáme, až si děti zvyknou, že se starat nemusejí. Vždyť se postará maminka nebo tatínek. Tak často někde něco zapomínají, nechávají a neřeší, protože za ně přece vždycky dořeší rodič. Tak proč se snažit? „Prosím tě, zase nemáš všechno do školy. Ještě že jsem na to dohlédla. Nebýt mě, tak máš poznámku. Vidíš, ještě že jsem si tu tvoji tašku na trénink zkontrolovala, jinak by jsi běhal v ponožkách…“ Tento rodičovský přístup je absolutně negramotný.

Můžete se při čtení těchto řádků vnitřně bouřit a nesouhlasit se mnou. Určitě vám vaše postoje neberu, klidně si je nechte a jeďte si v těchto kolejích dál. Je to na vás. Chci vás jen upozornit, že pokud svůj přístup včas nezměníte, vyrostou z vašich dětí neschopní, nesamostatní a často nepoužitelní jedinci, kteří budou stále závislí na tom, kdo se o ně postará. Kdo jim pohlídá věci, aby měli vše v pořádku. Tudíž budou spoléhat na partnera, zaměstnavatele, stát a ostatní kolem sebe a budou společnosti spíš přítěží.

Doporučení: Začít jako dospělí musíme nejdřív u sebe. Když budete mít své věci v pořádku, uklizeno ve svém životě, v sobě, tak se nemusíte bát o své děti. Děti se o sebe dobře postarají, když to uvidí u svého rodiče. Nechte děti projít následkem. Pokud nejde o život a případně bude mít jenom hlad, protože si nevezme svačinu, tak získá cennou zkušenost a na svoji svačinu si již bude myslet. Pokud si zapomene boty na trénink, tak si domluvte, že si ponožky bude prát v ruce a věřte mi, že takový trénink v ponožkách je tak nepříjemná zkušenost, že si na ty své boty do tělocvičny příště určitě vzpomene.

Ustaraný, přepečlivý a ustrašený rodič je postrachem pro své děti. Přijďte na sobě zapracovat, protože věřte, že jako rodiče jsme někdy zbytečně unavení z celé té péče, starání se, kontrolování a servisem, a přitom je to celé na škodu všem. Víte, že to jde vše i jinak? A mnohem efektivněji? Ráda se s vámi podělím o své 20leté osobní i profesní zkušenosti. Těším se na vás osobně na semináři: Gramotný rodič >>.

ZOBRAZIT VÍCE

5 zásadních důvodů – proč se bojíme být sami sebou?

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
5 zásadních důvodů – proč se bojíme být sami sebou?

Nejde mi být sama sebou

Nedávno jsem měla klientku na koučinkovém křesle a ta mi říká: „Přežívám. Nejde mi se radovat. Já si nemůžu vzpomenout, kdy jsem se naposledy od srdce zasmála. Já si to vůbec nevybavuji. Není mi do smíchu. Jsem pořád vážná. Nic zásadního se mi v životě neděje, ale přijde mi, že nemám nárok ani právo být spontánní a veselá. Vůbec mi nejde se v životě s blízkými radovat. Emoce raději neprojevuji. Mám je v sobě nějak zablokované. Radost mi úplně zmizela ze života a nevím proč.

Toužíme být sami sebou. Chceme být autentičtí, spontánní, radovat se, uvolněně se smát a sdílet s druhými naše nadšení a horlivost, ale nejde nám to. Proč?

1.Naši radost nesdíleli a nechápali

Vzpomínáte, co se dělo, když jste byli malí a lítali jste, skotačili, hráli jste si, smáli se, nadšeně jste chtěli s blízkými sdílet svoji radost z berušky, která vám lezla po ruce, nebo jste se radovali z toho, jak jste na krupicové kaši vyrobili z másla jezírko, nebo jste se smáli, jak máte na puse vousy z kakaa a chtěli jste dát mamince spontánní kakaovou pusu? Smázli nás: „Neblbni. Uklidni se. Nech toho. Moc se nesměj. Jsi nějaká rozdováděná. Neblbni s tím jídlem. Nech tu berušku, ať jí něco neuděláš…“ Neuměli s námi naši radost vůbec sdílet. Tak jsme si z daných situací zapsali do našeho podvědomí: Blízcí nám nerozumí. Moje sdílení radosti s blízkými je k ničemu. Lepší je se neradovat.

2. Naše radost a smích blízkým vadil

Rodiče byli plni svých starostí. Neměli na nás náladu. Vařili, nakupovali, uklízeli, chodili do práce nebo se zrovna dívali na oblíbený seriál a chtěli mít svůj klid. Tak jim naše radostné skotačení vadilo a otravovalo. Rušilo a rozptylovalo. Tak jsme situaci vyhodnotili po svém a zapsali jsme si do svého podvědomí vzorce: V blízkosti rodičů je lepší se moc neradovat. Mezi blízkými je bezpečnější být vážný a emoce moc neprojevovat. Doma je lepší být tiše. S blízkými není zábava.

3. Když jsme byli radostní a spontánní, tak nám naložili práci

Vzpomínám si, jak jsme si se sourozenci hráli. Smáli jsme se, stavěli jsme si domečky z dek a z našeho pokoje jsme udělali takový bunkr. Nesmírně jsme si to užívali. Bylo to úplné dobrodružství. Tvořili jsme si svůj svět. Přilítla mamka: „Co tady blbnete? Kdo ten bordel bude uklízet? Máte tady nějak moc zábavy, jděte dělat něco užitečného. Nemáte nic pořádného na práci? Máte již hotové úkoly? Ukliďte to a jděte škrábat brambory.“ Přišla emoční sprcha. Zklamání. Vztek. Bolest. Co si podvědomí z takové situace zapsalo: Radovat se v přítomnosti blízkých mi přinese bolest. Moji radost brzy zkazí. Za moji radost budu muset pykat. Je lepší moc radosti a nadšení v blízkosti druhých neprojevovat. Budu-li se moc radovat, přidají mi úkoly a další práci.

4. Budu-li sama sebou, spontánní, mohu zůstat sama

Rodiče bývali zapadlí ve svých starostech, úkolech a denních povinnostech. Z pozice rodiče vím, že je rodičovských úkolů hodně, ale to neznamená, že jsem jako rodič „odsouzen“ již jenom trpět a přežívat pod tíhou povinností a nemohu se smát. Bohužel tak většina rodičů dopadne. Odnášejí to následně děti. Právě tím, že si „dovolí“ být radostní, bezstarostně skotačit a smát se. Obrátí se to následně proti nim. Tak když jsme byli spontánní, vyhnali nás: „Jdi si skotačit někam jinam. Dej mi pokoj. Jestli chceš blbnout, tak jdi do svého pokoje a zavři se tam. Jdi ven a přestaň mi tady zpívat a tančit. Bolí mě z tebe hlava. Jestli chceš být tady se mnou, tak se zklidni.“ V naší hlavě se zapsaly programy: Budu-li se moc radovat, mohu zůstat sama. Budu-li spontánní a uvolněná, pošlou mě pryč. Budu-li šťastná, nedají mi lásku a přijetí.

5. Být sama sebou bolí a je to riziko

Vytvořily se v nás strachy, že zůstaneme sami, nikdo nás nebude mít rád a že je lepší se chovat tak, jak okolí očekává. Přizpůsobit se jejich náladám a nastavení. Neprovokovat rodiče, blízké, partnera, kolegy, šéfa naším smíchem. Tak se z nás postupem času staly emočně ploché bytosti, které si nedovolí radovat se s dalšími, s dětmi, s rodinou. Celé se to opět opakuje dál. Radost dospělým vymizí ze života a chodíme světem jako emočně ploché bytosti s vážným a utahaným výrazem ve tváři, jako klientka, která mě požádala o pomoc.

Naštěstí je možné naše vnitřní nastavení změnit

S paní Lenkou jsme na osobní konzultaci vytahaly z hlavy asi 250 vzorců, tzv. Emočních rovnic, které ji blokovaly se radovat. Po dvou měsících intenzivní práce na sobě se jí opět vrátila radost do života. Přestaly jí dokonce i bolesti hlavy. Uvolněním vnitřních bloků se zbavila tlaků, kterými v sobě proud svých emocí dlouhé roky potlačovala. Přišlo uvolnění, klid a radost.

Programy, které se nám z různých situací v dětství „nahrály“ do hlavy, je možné naštěstí z podvědomí odstranit. Vyčistit a uklidit si v sobě. Radost, smích, nadšení a životní vášeň je energie, která potřebuje naším tělem proudit. Je pro nás jako krev v žilách. Když jí v sobě nedáme možnost proudit, začne naše tělo i duše odumírat.

Vydejte se na CESTU ZPÁTKY K SOBĚ. Pojďte si uklidit ve vašem životě. Pusťte zpátky radost do vašeho těla a celého života. Ráda budu vaším průvodcem. Více k semináři CESTA ZPÁTKY K SOBĚ, najdete ZDE >>>   Těším se na vás, Lucie

ZOBRAZIT VÍCE

Pořád nejsem dost dobrá. Připadám si nedostatečná.

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Pořád nejsem dost dobrá. Připadám si nedostatečná.

Proč se shazujeme? Proč sebe vlastními myšlenkami ničíme? Z čeho to pramení? Jak se těchto destruktivních pocitů zbavit? Narodili jsme se jako krásné, čisté a láskyplné bytosti. Měli jsme otevřenou náruč, se kterou jsme běhali za maminkou, za tatínkem nebo za starším sourozencem, ke kterému jsme vzhlíželi. Toužili jsme s nimi sdílet svět. Radovat se z našich pocitů radosti, co se nám povedlo. Ukázat obrázek, který jsme namalovali, nebo předvést komín z kostek, který se nám napoprvé podařil postavit. Chtěli jsme pofoukat koleno a pomoct od bolesti, když jsme se učili chodit a zakopli jsme. Jednoduše jsme chtěli s těmi nejbližšími sdílet naše radosti i starosti, které jsme prožívali již od prvního nadechnutí.

Co se nám však často dostávalo zpátky:

„Neotravuj. Jdi pryč. Hraj si sám. Neřvi. Nech mě být. Dej mi pokoj. No – dobrý, co jsi namalovala, ale co úkoly do školy? Nefňukej, vždyť ta modřina nic není…“ Tak jsme zklamaní, smutní a plni vnitřní bolesti usoudili, že je něco v nás asi špatně, když nás nevítají také s plnou náručí. Že to není ještě dostatečné, když nemají stejný pocit radosti z našeho výrobku. Že nejsme důležití, když se jdeme podělit o naši bolest a nepřipadá jim rozbité koleno jako dostatečný důvod k slzám. Předali jsme okolí plnou moc a větší právo posoudit hodnotu a důležitost toho, co prožíváme. Tak jdeme životem dál a stále se nám podobné pocity opakují. Vytvořené programy v našem podvědomí dál ovlivňují, co prožíváme.

Shazujeme a znehodnocujeme vlastní úspěchy

Nejsem dostatečná. Musím se víc snažit. Můj úspěch není nic extra. To, co se mi povede, umí každý. Přestali jsme postupně radostně běhat s otevřenou náručí, protože jsme se báli dalších zranění. Tak jsme se rozhodli na sobě pracovat, snažit se a usilovat o to, být lepší. Dokonalejší a konečně dostateční pro naše okolí. Dobře se učit, dělat, co ti blízcí očekávají, aby nás začali konečně láskyplně přijímat. Jediné, po čem jsme toužili, byla bezpodmínečná láska a pocit přijetí. Stejné nastavení jsme si přenesli i do dalšího života, do partnerských vztahů, vztahů s dětmi, do zaměstnání. A tak se jen bojíme, kdy se nám opět potvrdí vnitřní bolest z našeho pocitu nedostatečnosti. 

Již nyní jsem dost dobrá – můj seznam osobních úspěchů

Jak se pocitu nedostatečnosti zbavit? Sepište si seznam, co všechno jste zvládli. Neporovnávejte svůj úspěch s ostatními. Každý sám cítí nejlépe, co vnímá jako osobní úspěch. Pro někoho to může být narození dětí, pro jiného postavení domu. Jiný může vnímat jako osobní úspěch, že dojel sám autem 50 km. Pro jiného to třeba úspěchy být vůbec nemusí. To je jedno. A je to v pořádku. Neexistuje žádný seznam TOP 100 úspěchů a jedině až splním jeden z nich, tak si mohu dovolit říct, že jsem dobrý a úspěšný. Mohu mít svůj vlastní seznam úspěchů. Důležitý je můj pocit.

Každý sám jsme si vlastním posuzovatelem a umíme nejlépe sami posoudit, co je náš úspěch. Protože jsme byli sami se sebou a každý krok v těhotenství, studiu, v řízení auta, stavění firmy nebo domu jsme museli sami udělat. My sami nejlépe víme, kolik nás to stálo úsilí, co vše jsme museli zvládnout, překonat, z jakých komfortních zón vystoupit, kolik odvahy sebrat, abychom toho našeho osobního úspěchu dosáhli.

Každý z nás je úspěšný i jenom tím, že zvládl přijít na tento svět, nadechnout se a dýchat. Máme úspěšné tělo, které nám pomáhá prožít další nový den. Poděkujte si, povzbuďte se, oceňte se za vaše vlastní osobní úspěchy a prožijte si ten krásný vnitřní pocit: „Jsem dobrá. Jsem skvělý.“ Věřte, že ti praví kolem vás to cítí stejně. A jak to vnímají ti ostatní – to neřešte.

Přeji vám krásný, úspěšný den a pokud vás hlava bude stále šidit a posílat staré programy, které vás budou stahovat do pocitů nedostatečnosti, jsem tu pro Vás a mám pro Vás i přímo na míru seminář, který Vás vrátí zpátky k sobě, vnitřní radosti, lásce, klidu a DOSTATEČNOSTI 🙂 Seminář: CESTA ZPÁTKY K SOBĚ více ZDE  >>

ZOBRAZIT VÍCE

4 kroky z nespokojenosti. Proč jsme pořád nespokojení?

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
4 kroky z nespokojenosti. Proč jsme pořád nespokojení?

Taky jste se přistihli, že ačkoliv máte v životě skutečně vše, co jste si kdysi přáli: partnera, děti, rodinu, dům, stejně cítíte vnitřní nespokojenost? I když není logický důvod se tak cítit, máte pocit, že vám pořád něco chybí? Jako by ten vnitřní obraz radosti stále postrádal nějaké další části puclíků a nebyl dostatečně dokonalý? Svoji vnitřní nespokojenost svalujete na partnera, že nedostatečně zalil zahradu, děti nepoklidily hračky z obýváku nebo se na vás druhý špatně podíval? Hledáte důvody nespokojenosti kolem sebe?

Proč vidíme spíš nedostatky

Jedním ze zákonů přírody je neustálý vývoj. A protože jsme součástí přírody, je přirozené, že nás tak vede i naše hlava. „Když neuvidím možnost zlepšení, mohu ‚usnout na vavřínech‘. Nedostatky musím vyřešit, abych byl lepší. Nebudu-li řešit nedostatky, zakrním…“ Představte si, že jsem měla i klienta, který měl v hlavě program, že když nebude řešit nedostatky, umře! Byl věčně nespokojený, unavený, utahaný a úplně vyčerpaný životem, protože ho mozek vůbec nepustil se radovat.

Vidět nedostatky je tedy na jednu stranu v pořádku, protože nás to vede se vyvíjet a posouvat. Ale pro kvalitní život není potřeba vidět nedostatky všude. To je naopak likvidační a spíš nás to brzdí a ničí.

Jak začít pracovat na vnitřní spokojenosti?

1. Pojmenuji si jen zásadní nedostatky.

Podívám se na svůj život. Co zásadního mi chybí? Lepší práce, která by mě bavila? Tak jdu hledat talent a případné nedostatky v tom, proč tu svoji práci snů nemám. Nevyhovuje mi moje postava? Tak se podívám, jaké nedostatky mám ve svém životním stylu. Jak jím, jaký je můj pitný režim? Jak se věnuji svému tělu? Je důležité si pojmenovat, co je váš nedostatek, a ten začít příjemně zlepšovat. Hlava vás pak nepovede řešit malichernosti jako nedostatečně umytá okna, nepořádek na zahradě nebo nepoklizené hračky.

Slibte si: „Nedostatky ve svém životě budu odteď vnímat jen v zásadních oblastech, které začnu příjemně zlepšovat.“

2. Je potřeba začít vidět již jako dostatečné to, co máme a vybudovali jsme.

Základem vnitřní nespokojenosti je to, že vše, co máme, již bereme jako samozřejmé. „To, co mám a zvládl jsem, je normální, nic na tom není. Mám dům, partnera, děti a dobrou práci, firmu, ale to má přece každý.“ To, co máme, pro nás přestane být hodnotné. Je potřeba se naučit vidět hodnotu toho, co máme, již nyní.

Poděkujte si: „Jsem dobrý, za to, co jsem zvládnul.”

3. Napište si seznam všeho, co jste zvládli.

Vystudovat školu. Porodit děti. Založit rodinu. Postavit dům. Postavit firmu. Vydělat peníze. Odejít z nefunkčního vztahu. Zvládnout se postavit na vlastní nohy. Opustit jistotu zaměstnání a začít podnikat.

4. Vyjádřete si vděčnost za vše, co máte za sebou a zvládli jste.

Vše, co nyní máte, včetně zkušeností, které jste nabrali, i životní moudrost, kterou jste získali díky svým předchozím rozhodnutím, má obrovskou hodnotu. To, co jste zvládli, není nic samozřejmého, nic, co by přišlo automaticky. Museli jste kvůli tomu ujít pořádnou cestu. Projít nepříjemnostmi. Vystoupit z komfortní zóny. Přijmout zodpovědnost za své rozhodnutí. Zvládnout bolest.

Vše, co máte ve svém životě, jsou výsledky vašich vlastních rozhodnutí a má trvalou hodnotu.

Vnitřní nespokojenost je nejen požírač energie, ale odráží se i v a na našem fyzickém těle. Doslova ho ničí zevnitř a somatizuje se tak v různých zdravotních problémech, které přecházejí až do vážných nemocí.

Zastavte sebedestrukci včas a vraťte zpátky do svého života radost, hravost, lásku a vděčnost. A pokud vám to samotným nepůjde, tak nezoufejte. Rádi vám pomůžeme odstranit z hlavy vaše nastavení, která vám v tom brání.

Jde to a víme, jak na to…

ZOBRAZIT VÍCE

6 kroků, jak se zbavit pocitu zrady

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
6 kroků, jak se zbavit pocitu zrady

„Kašlu na lidi. Jsou mi jedno. Zklamali mě. Zradili mě. Nikomu nevěřím…” zaslechla jsem divokou debatu u vedlejšího stolu, v kavárně. Rozhovor dvou žen byl plný jedu, zla a bolesti.

„Myslela jsem si, že je to hluboké přátelství. Že se o druhého mohu opřít. Svěřit se. Uvěřila jsem, že je to opravdové. Dala jsem důvěru. Otevřela jsem se. Věřila jsem, ale zradil mě. Otočil se zády. Nedodržel slib. Moji důvěru zklamal.” Možná jste podobné pocity s někým zažili. V nejbližší rodině, s partnerem, s kamarádkou, s přítelem, kolegou v práci, nebo dokonce společníkem ve firmě.

Pocit zrazení je zákeřná emoce. Sžírá tělo i duši. Trápí člověka. Stahuje dolů a ničí. Je možné jí podlehnout, uzavřít se před světem a „foukat si na ránu” a dožít jako oběť. Lepší je však za ní udělat tlustou čáru. Vyčistit ji v sobě. Ulevit si. Zvednout hlavu vzhůru a dorůst tak pro kvalitnější vztahy. Ale primárně je potřeba začít u sebe. Zrale a kvalitně v sobě pocity zpracovat a vyčistit.

Jak se zbavit pocitu zrady?

1. Druhý dělal to nejlepší, co myslel, že je nejlepší

Každý se rozhodujeme tak, jak si v daný moment myslíme, že je nejlepší. Jestli cítíte zradu od druhého člověka, tak ji v sobě pusťte. Respektujte jeho jiné rozhodnutí. S vámi to nemá nic společného. Prostě se rozhodl jinak. Dali jste důvěru někomu, kdo nebyl na opravdový, hluboký a vzájemně silný vztah s čistým poutem připravený. Dali jste mu větší důvěru, otevřeli své srdce, ale nebyl schopný vaše vzácné dary přijmout. Neměl na to. Přijměte tento fakt. Hlavu vzhůru a jděte dá. Uvidíte, že vám do cesty přijdou zralejší osobnosti.

2. Druhý mi nechtěl záměrně ublížit

Jednání člověka je primárně v jeho vlastním zájmu. Je to tak vlastně i v pořádku, protože každý musíme nejdřív řešit sebe, své primární potřeby. Jednat v souladu se sebou, abychom přežili. Tudíž si neberte osobně, jestli se druhý rozhodl jinak, než jste očekávali. Primárně vám nechtěl ublížit, ale chránil sebe. Pokud to neuměl zvládnout jinak, než formou „zrady”, nebyl dostatečně vyzrálý své kroky s vámi sdílet jinak. Lépe to neuměl. Jednal nezrale. Zůstaňte nad věcí a pusťte v sobě takového člověka. Nechte ho jít svojí cestou.

3. Prožité zrady rodičů se mnou nemají nic společného

Někdy se nám pocity zrady mohou v životě dokola opakovaně dít. Nechápeme, proč? Z koučinkového křesla vím, že si od rodičů naše podvědomí přebírá i plno nevyřešených rodinných vzorců. Právě i nevyčištěné zrady v našich rodinách nás mohou vnitřně trápit. Pusťte v sobě rodinné zrady – je to problém mých předků a se mnou nemá nic společného.

4. Rozhodnutí druhého je přirozený vývoj situace – nejde o zradu

Jestli se druhý rozhodl jinak, než jste se původně domluvili, jde o vývoj. Život se mění. Každou vteřinu. Může se změnit i chování a přístup druhého člověka. Věřte, že ty vaše pravé spřízněné duše budou již stabilní a zralé osobnosti. Tudíž pocit zrady, který vás pronásleduje, je jenom přirozený vývoj kvality vztahů ve vašem životě. Některé vztahy nám do života přicházejí, abychom se na nich naučili a vyrostli. Pak je potřeba je včas pustit a jít dál. Pokud jste prožili zradu, tak si ji v sobě vyčistěte, udělejte tlustou čáru a využijte tyto informace k tomu, že vyrostete a zhodnotíte sebe pro další a hodnotnější vztahy.

5. Ten kdo vás zradil nestojí za to, abyste se jím trápili

Pokud jste otevřeli své srdce, dali druhému důvěru, ale zradil vás, berte to jako informaci. Zkušenost. Poučte se z toho. Protože ti praví a opravdoví blízcí a přátelé si vaší důvěry váží a nezradí vás a vaše vzájemné pouto budou utužovat. Opusťte postoj zhrzelého člověka. Postavte se k situaci zrale a vyspěle. Přijměte skutečnosti, že jste ještě sami nebyli dostatečně zralí vidět včas kvalitu druhého člověka. Věřili jste někomu, kdo nebyl na na silný a hluboký vztah připravený. Tudíž využijte zkušenost z daného vztahu k osobnímu dozrání.

6. Odpusťte sobě i druhému

Odpuštění je to nejlepší, co pro sebe můžete udělat. Odpuštění neznamená, že souhlasíte s chováním a jednáním druhého. Nemusíte slova „odpouštím ti” ani vyslovit nahlas. Jde primárně o váš vnitřní pocit v sobě. Odpuštění druhému v sobě, ve svém nitru, ve své duši. Uvolnění svírající emoce a vzteku z toho, co se vám stalo. A jak nejlépe odpustit? Právě postupným pouštěním druhého, které zmiňuji v předchozích krocích. Druhý dělal to, co myslel že je nejlepší. Druhý mi nechtěl záměrně ublížit. Rozhodnutí druhého je přirozený vývoj situace. Neberu si chování druhého osobně, ale použiji svoji zkušenost pro osobní dozrání pro kvalitnější vztahy.

Zvládnutí pocitu zrady v sobě může být náročný proces. Není jednoduché všechny bolavé emoce v sobě vyléčit. Někdy to sami nezvládneme a je potřeba vyhledat pomoc. Protože to nejlepší, co pro sebe můžete udělat, je vyčistit svoje vnitřní zranění a zbavit se všech sžíravých pocitů, aby se vám neprojevily ve formě nemocí. Protože nemoce jsou nevyřešené emoce. Rádi vám na vaší cestě k uzdravení vnitřních zranění pomůžeme…

ZOBRAZIT VÍCE

Jak zvládnout vysvědčení? 5 tipů, jak na to.

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Jak zvládnout vysvědčení? 5 tipů, jak na to.

„To jsem zvědavá, co přinese za vysvědčení. Doufám, že to nakonec vytáhne na vyznamenání. Jestli ne, tak ji přetrhnu…” zaslechla jsem rozhovor dvou žen v kavárně.Sama znám z koučinkového křesla, jak se plno dospělých v dětství snažilo stále uspokojovat své rodiče. Známkami, výsledky z tréninku, uklizeným pokojíčkem, vyneseným košem. Rodičům to však stále nestačilo. Byli věčně s něčím nespokojení. To zanechalo skutečně velmi fatální následky v životě lidí a mají pocit, že jsou nedostateční a nezaslouží si bezpodmínečnou lásku svých blízkých.

Zastavte včas destruktivní přístup rodičů ke svým dětem. Zvládněte zrale vysvědčení svých dětí.

A jelikož se blíží vysvědčení, což je jeden ze „strašáků” dětí, který rodiče i kantoři zbytečně hrotí, tak jsem dala dohromady několik bodů, jak to zvládnout.

1. VYSVĚDČENÍ JE INFORMACE

Závěrečné známky a souhrnné hodnocení školního roku na „magickém papíře”, kterému říkáme „vysvědčení”, berte jako informaci. Co se povedlo a nepovedlo. Co je v příštím roce dobré dělat jinak. Jak se z výsledku poučit. Nechte děti, aby vám samy zhodnotily, jak vnímají své vysvědčení. Co si o něm myslí a jak by samy sebe ohodnotily. Vysvědčení jsou relativní čísla na papíře a často i subjektivní vyjádření jednoho pedagoga. Jiný učitel by vaše dítě viděl a hodnotil jinak. Tudíž berte známky se zralým nadhledem dospělého rodiče a nedělejte z nich zbytečně velkou vědu.

2. VÝSLEDKY DĚTÍ NEJSOU VÝSLEDKY RODIČŮ

Často si z vysvědčení dělají větší hlavu rodiče než samy děti. Mají pocit, že jsou jejich výsledkem jako rodiče. Děti se pak snaží pro rodiče, ale vůbec ne pro sebe. A v tom je často ten hlavní problém a celoroční stres v rodinách se školou a vyústí pak poslední školní den. Ale výsledky dětí jsou výsledkem dětí. Tudíž předejte zodpovědnost za výsledky dětí jim samotným. Dejte si od nich zdravý odstup. Jakmile si děti uvědomí, že známky jsou jejich vlastní vizitkou, budou k nim přistupovat jinak.

3. KAŽDÝ SE SNAŽÍME DĚLAT TO NEJLEPŠÍ

Každý dělá to nejlepší, co v daný moment umí. To se týká i našich dětí. Určitě nechodily během roku do školy, aby šly záměrně udělat chybu při zkoušení nebo napsat schválně písemku z matiky na čtyřku. Tudíž pokud se některý předmět nepovedl, v klidu si zhodnoťte, proč a co je možné pro to udělat v dalším školním roce. Připusťte, že je přirozené, že každému jde něco lépe a něco hůř. V paletě školních předmětů je směs všech možných směrů a oborů a je normální, že k některému předmětu nemá dítě vlohy a nebaví ho. Je tu i další faktor – pedagog. Když neumí děti správně zaujmout a případně ho i samotného práce učitele nebaví, tak to na celkovém výsledku jeho svěřenců zanechá také následky. V hodinách je napětí a stres a to vše má vliv i na výsledky dětí.

4. JDĚTE NA OBĚD NEBO DO CUKRÁRNY A POVÍDEJTE SI

Udělejte si poslední den s vašimi dětmi nějaký příjemný rituál. Popovídejte si, zhodnoťte rok. Zeptejte se dětí, jaký mají pocit ze svých výsledků, z celého uplynulého ročníku a co by si přály pro nadcházející rok ponechat a co změnit. Učte je vnímat sebe. Podporujete v nich sebereflexi. Naslouchejte jim. Poznejte jejich vnitřní svět, co prožívají. Jak se cítí? Poslední školní den je pro mnohé emočně velmi silný a zároveň úlevný. Když se společně zastavíte a popovídáte si a vyjádříte svým dětem bezpodmínečnou lásku, respekt, přijetí a pochopení. Obejmete je, i když jejich výsledek není přesně podle vašich představ.

5. VYSVĚDČENÍ ZA CELOROČNÍ PRÁCI RODIČE

Než začnete hodnotit výsledky svých dětí a „moudře” komentovat známky nad „magickým papírem”, který děti přinesou ze školy, začněte nejdřív u sebe. Jaké vysvědčení byste si dali za svůj celoroční rodičovský přístup? Jak by vás oznámkovaly vaše děti? Jak byste dopadli u rodičovského vysvědčení vy? Nechte své děti, ať vás oznámkují. Začněte nejdřív u sebe. Podívejte, jak i vy sami si plníte své rodičovské úkoly. Věřte, že děti vás jen zrcadlí. Tudíž začít je potřeba nejdřív u sebe.

Vysvědčení rodiče:

Předmět Známka
Bezpodmínečná láska 1–5  
Respekt 1–5  
Přijetí 1–5  
Pochopení 1–5  
Naslouchání 1–5  
Nedávání nevyžádaných rad 1–5  
Objetí 1–5  
Vnímání pocitů dětí 1–5  
Trpělivost 1–5  
Klidné řešení konfliktů 1–5  
Rodinná pohoda pro zdravý růst dětí 1–5  
Harmonický domov 1–5  
Láskyplná komunikace s dětmi 1–5  
Vědomě trávený čas s dětmi 1–5  

Zvládněte zrale závěr školního roku svých dětí. Pravá láska, i ta rodičovská, je bezpodmínečná láska. Bez podmínek, tudíž známky na ni vůbec nemají žádný vliv. Řekněte svým dětem: „Mám tě ráda, takového jaký jsi, bez ohledu na to, jaké známky jsi přinesl na vysvědčení…”

Pokud vnímáte, že vám některý „předmět” jako rodiči příliš nejde, tak nezoufejte, ale začněte na sobě včas pracovat. Právě léto a prázdniny jsou skvělý čas, jak si příjemně osvojit principy gramotných rodičů, aby ten další školní rok byl pro všechny pohodovější. Prosperita dětí je odrazem prosperity rodiče. Tudíž pokud se nedaří dětem, musí na sobě začít pracovat nejdřív dospělí. Na vaší cestě ke zralému rodičovství vám může být nápomocná knížka…

ZOBRAZIT VÍCE

Proč nevidíme svoji hodnotu. Jak ji najít a neztratit

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Proč nevidíme svoji hodnotu. Jak ji najít a neztratit

„Jsem k ničemu. Nic na mně není. Nic pořádně neumím. Nemám žádnou hodnotu…”  Na koučinkovém křesle slýcháme podobné věty velice často…

Jak najít vlastní hodnotu a již ji nikdy neztratit?

V každé vteřině prožíváme nějaký pocit. Jdeme kolem zrcadla – nic na mně není. Připálíme omáčku – jsem neschopná. Partner nás nepochválí – nejsem dostatečná. Děti jsou protivné a stále něco řeší – nejsem dobrá máma. Šéf není spokojený s mým návrhem projektu – jsem nemožná. Nejdou nám věci podle plánu – jsem k ničemu. Každou chvíli nás sžírají nepříjemné myšlenky a pocity. Chování okolí vůči nám a své nezdary si bereme osobně. Devalvujeme se. Proč? Protože nevidíme pevně vlastní hodnotu. Věříme ničivým myšlenkám, které nám dokola posílá hlava.

Základ dobrého pocitu je vnímání vlastní hodnoty, sebe-hodnoty. Bez ohledu na reakce okolí. Uf, ale jak na to?

Kde je moje hodnota? Kam zmizela?

Vlastní hodnota je informace, která je v každém z nás. Nikde kolem sebe ji nenajdete. Nikdo ji neumí lépe posoudit než každý sám u sebe. Hlavou vám možná proběhlo: „A nebude to ode mě namyšlené.” Ne, nebude. Vnímat vlastní hodnotu je přirozené a zdravé. Vnímat sebe, uvědomovat si sebe a ohodnotit sebe nejenom v tom negativním, ale i v tom dobrém, je totiž v pořádku. Správné. Dokonce je to ohleduplné vůči okolí. Uvidíte, jak si vaši blízcí uleví. Nebudete od nich totiž stále očekávat, důkazy a potvrzování vaší hodnoty. Přestanete si vynucovat dokola zpětnou vazbu: „Jsem pro tebe dostatečná? Myslíš, že jsem jako máma dobrá? Proč doma neoceníte, co tu všechno pro vás dělám? Nevidíte, že se snažím, tak proč moji hodnou a přínos pořád nevidíte? Opravdu si myslíš, že mám nějakou hodnotu?”

Nezatěžujte své okolí, aby vám potvrzovalo vaši hodnotu. To není jejich úkol, ale váš.

Základem všech nedorozumění a vnitřní nespokojenosti je, že nevidíme vlastní hodnotu. Tudíž na to musíme jinak. Primárně je potřeba přijmout sami sebe. Vidět a vnímat svoji hodnotu již nyní. „Již dnes jsem hodnotný člověk, bez ohledu na to, že mi něco ještě nejde a dělám chyby. Nepovede-li se mi něco, moji dosavadní hodnotu to nebere. Naopak zhodnocuji se o novou zkušenost.” Je hodnotnější pes, který umí hlídat dům, nebo kůň, který umí táhnout klády z lesa? Každý z nich má svoji originální hodnotu. Zkusme sebe vnímat jako originální bytosti s jedinečnými hodnotami, schopnostmi a přínosem pro sebe i druhé.

Přijmout sebe bez ohledu na to, jak mě vnímá okolí, je základ. Okolí mě vnímá svými představami a očekáváními. To vůbec nemusím být já, jak mě vidí okolí.

Pokud svým chováním druhému záměrně neškodím, tak proč se stále ohlížet, jak mě okolí hodnotí?

Proč nevnímáme svoji hodnotu a očekáváme její potvrzení od okolí?

Na pocit nedostatečného vnímání sebe nás nastavili v dětství. Ostatní hodnotili, posuzovali, kontrolovali, opravovali, kritizovali, co děláme, a říkali, co bychom měli dělat. Hodnocení přicházelo zvenčí. Naši hodnotu určovali rodiče a další primární autority: „Jsi neschopná. Nic neuděláš pořádně. Nic z tebe nebude. Nic extra neumíš,” a když jsme se snažili vyjádřit svoji hodnotu, tak nás smázli: „Sebechvála smrdí. Nevytahuj se. Moc si o sobě nemysli. Budeš namyšlená a nikdo tě nebude mít rád. To umí každý, namalovat obrázek…” Nepodporovali nás ve zdravém sebevnímání a sebehodnocení. Naši sebehodnotu v nás doslova zašlapali. Vzali si větší právo ji posoudit za nás. Tudíž máme pocit, že pravdu o tom, jací jsme, mají ostatní. Slýchali jsem: „Já tě vidím lépe, jako rodič. Sebe vidíš zkresleně. Já umím lépe posoudit, zdali to děláš dobře.”

Jsme nastavení, že naši hodnotu vidí lépe okolí.

Vše živé i neživé má své místo, svůj smysl a hodnotu pro sebe i ostatní. Již tím, že máme fyzické tělo, které má hodnotu. Podívejte se na sebe. Dotkněte se svých rukou. Pohlaďte si obličej. Obejměte se. Máte hodnotné tělo. Hlavu, krk, ramena, ruce, zrak, díky kterému čtete tento článek a můžete ho číst nahlas i partnerovi. Máte nesmírnou hodnotu. Když se naučíte vnímat sebe, svoji fyzickou hodnotu těla, tak můžete jít dál. Tak jak se naše fyzické tělo narodilo, učilo se chodit a rostlo do plné velikost, stejně je to i s naším osobním potenciálem – vnitřním člověkem. Naše schopnosti, dovednosti, talenty také rostou. Rozvíjíme se a učíme každý den, celý život. Z pokusů, omylů, pozorování, co nás baví a nebaví. Co nám jde lépe. Naši hodnotu ještě víc postupně i zhodnocujeme.

Již dnes máte velkou hodnotu.

Rukama obejmete své blízké. Úsměvem potěšíte lidi kolem sebe. Polibkem dáte lásku. Slovem zahřejete srdce. Smíchem a radostí obohatíte své okolí. Nemusíte hned nic konkrétního darovat, vyrobit, uvařit, postavit, vytvořit… přesto máte hodnotu pro druhé i jako člověk dnes. Začněte ji vidět, vnímat, prožívat, užívat si a cítit již nyní.

Užívat si sebe a vnímat svoji hodnotu je základ, aby si se mnou užívali i mí blízcí.

Pohlaďte se, povzbuďte a usmějte se na svět. Uvařte si něco dobrého. Běžte se projít do přírody. Dopřejte si odpočinek. Jste na světě, abyste tu byli i pro ostatní hodnotní. Ale nejdřív musíte být hodnotní pro sebe. Tak svoji hodnotu již neztrácejte, ale přispívejte jí sobě a dál světu…

Tudíž na tom je potřeba primárně zapracovat. Změnit vnitřní programy v hlavě, aby nám pomohly vidět vlastní hodnotu a rozvíjet svůj vnitřní potenciál. Pokud se vám nebude dařit najít v sobě vlastní hodnotu a stále vás budou ovlivňovat a strhávat dolů vaše vnitřní programy, tak nezoufejte. Umíme vám pomoci se těchto nastavení navždy zbavit a objevit zpátky vaši zašlapanou sebehodnotu. Nejste na to sami. Ráda budu vaším průvodcem na semináři: CESTA K SOBĚ – Jak najít zpátky sebe a již se v životě neztratit. Více ZDE >>

Můj certifikovaný tým koučů Emočních rovnic

ZOBRAZIT VÍCE

10 důležitých bodů pro VÁŠ úspěšný rok 2017

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
10 důležitých bodů pro VÁŠ úspěšný rok 2017

Pojďme se společně připravit na rok 2017

Poslední dny v roce ráda trávím bilancováním

Můj vnitřní pocit mi říká: „Netahej do nového roku nic ze starého. Pokliď si v sobě. Vyčisti si „stůl”. Staré nech ve starém roce a připrav se na SVŮJ další rok…” Stejně je tomu pro mě i v tyto dny. Tak jsem si řekla, že se s Vámi podělím o to, jak probíhá můj proces bilancování…

Přemýšlím, poklízím si v sobě, rovnám si myšlenky a ujasňuji si svoji další cestu

Ze vzduchu je příjemně cítit, že jsou všichni kolem klidnější. Mnoho z Vás tráví čas doma, v přírodě, v kruhu svých nejbližších. Díváte se možná na pohádky, sytíte se dobrotami, odpočíváte a užíváte si sváteční atmosféru a čas „ninedělání”. Společenské vědomí je v tyto dny skutečně klidnější a láskyplnější. Tudíž proto je i ideální čas, který využijte i příjemně pro sebe a se sebou.

Zastavte se také jenom sami se sebou

Připravte se příjemně na SVŮJ rok 2017. Jak na to? Můžete se inspirovat z mého aktutální procesu bilancování. Můžeme se do toho nyní pustit společně. 🙂

Nejprve si pojďme uklidit a porovnat rok 2016:

  1. Co se mi v roce 2016 nepovedlo? Proč tomu tak bylo?
  2. Kam jsem se za celý rok dostala? Posunul(a) jsem se někam?
  3. Co jsem se v tom roce naučil(a)?
  4. Co jsem v roce 2016 zvládl(a)?
  5. Využil(a) jsem těch předchozích 365 dní pro svůj rozvoj a ku prospěchu dalších?

Upřímně si odpovězte na všechny výše uvedené otázky

Buďte k sobě maximálně upřímní. Čím přesnější budete v odpovědích, tím lépe si v sobě uklidíte „staré” a nebudete tahat nepříjemné pocity do nového roku. Největší problém můžeme mít s tím, že se bojíme připustit, že jsme udělali nějakou chybu. Chybu bereme jako selhání. Máme pocit, že chyba naši hodnotu snižuje. Ale zkuste se na chybu a selhání, které se vám staly v roce 2016, podívat jinak.

Chyba je jen informace

Díky chybě jsem se naučila, co dělat příště jinak nebo již vůbec nedělat. Díky chybě jsem nyní zkušenější a tím jsem se jako člověk právě zhodnotila. Chyba je jenom informace, která mě posouvá dál. Tudíž právě připuštění chyb v roce 2016 je základ, jak se lépe připravit na rok 2017.

Nyní se pojďme společně připravit na rok 2017:

  1. Jak bych chtěl(a) prožít rok 2017?
  2. Co konkrétně bych chtěl(a) v roce 2017 zažít?
  3. Jak využiji 365 dní pro sebe a ku prospěchu dalších?
  4. Co se chci naučit, poznat, vyzkoušet?
  5. Co bych chtěl(a) v tomto roce vytvořit? Jak využiji osobní kreativní sílu?

Jak se říká: „Jaký si to uděláš, takový to máš…”

To platí i pro Váš rok 2017. Věřte, že to, jaký bude Váš rok, na nikom jiném nezáleží než na Vás. Každý z nás má ve svých rukách moc a schopnost ovlivnit svůj další život. Přesněji řečeno ve svých myšlenkách. O čem přemýšlíme, to tvoříme. Je nezbytné si v sobě a své mysli poklidit.

Poděkujte sobě i svým blízkým za vše, co jste v roce 2016 zvládli

Odpusťte sobě i blízkým vše, co se Vám nepovedlo, nevyšlo nebo se neuskutečnilo. Poučte se z toho. Zvedněte se a jděte dál, do dalšího roku a využijte ho jako příležitost svůj život posunout dál a mít ho stejně tak dobrý nebo ještě lepší. Je to jenom na Vás.

Mně se toho v roce 2016 mnoho podařilo, ale také plno nepovedlo. Je však plno věcí, na které jsem na sebe pyšná a vděčná, že jsem se do nich pustila a zvládla je a jsou ku prospěchu dalším. Jedna z nich je můj nový TÝM koučů ZDE >>

Nemusíte vše zvládnout sami

Tudíž pokud si nebudete vědět rady, jak si v sobě poklidit, udělat si pořádek v hlavě, v sobě a svých myšlenkách… jak se zbavit ničivých myšlenek, starých křivd, pocitů provinění, vnitřní zloby, vzteku, nenávisti, výčitek, strachu a dalších „sžírajících” vnitřních emocí, které Vás jen likvidují a v novém roce určitě v ničem nepomohou, tak mám pro Vás připravený můj speciálně proškolený tým profesionálních koučů, který Vám pomůže. Nemusíte vše zvládnout sami. Požádat o pomoc totiž není slabost, ale naopak znakem síly osobnosti.

Připravte se na svůj rok 2017 co nejlépe

Štěstí přeje připraveným, protože pak bude pro Vás rok 2017 skutečně úspěšný a za 365 dní můžete být na sebe hrdí, co jste dokázali a kam jste se posunuli. Je to jenom na Vás.

Přeji Vám krásný sváteční čas se sebou a v kruhu Vašich nejbližších a těším se s mnohými z Vás na setkání v roce 2017 na mých SEMINÁŘE V ROCE 2017 ZDE >>, prostřednictvím mé knížky (NE)Gramotný rodič ZDE>>  nebo online programu ZDE >> nebo třeba na KOUČINKOVÉM křesle ZDE >>, pokud budete chtít kus na své cestě doprovodit nebo pomoci zvládnout Váš rok 2017 co nejlépe. Jsem tu pro Vás i s mým týmem koučů.

Přeji Vám, aby Váš rok 2017 byl láskyplný, úspěšný, radostný, vzrušující a bohatý…

S láskou Lucie

ZOBRAZIT VÍCE

Byla jsem otrokem Vánoc. Nyní si je opět užívám.

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Byla jsem otrokem Vánoc. Nyní si je opět užívám.

V dětství jsem Vánoce milovala.

Vzpomínám si, jak jsme s mými sourozenci vyrobili na dveře veliký kalendář a každý den jsme odškrtávali dny do Štědrého dne. Pamatuji se, že tam bylo celkem do 24. prosince 58 čtverečků! Štědrý den byl pro nás den přímo magický a těšili jsme se na něj již od října. 🙂

Čekaly nás dárky, sváteční oblečení, slavnostní večeře u svíček, mohli jsme začít jíst cukroví a dokonce i v obývacím pokoji, kam se obvykle celý rok nesmělo nosit jídlo.

Vánoce byly pro nás kouzelné a plné vůně jehličí, pečeného cukroví, františka a světýlek. Milovala jsem zdobení stromečku na Štědrý den při puštěné televizi s pohádkami a nasávala kus živé přírody v panelákovém bytě. Stromeček jsme dokonce jednou měli až do března.

S vlastní rodinou jsem se stala otrokem Vánoc

Jakmile jsem však začala mít vlastní rodinu, postupně jsem se stávala otrokem Vánoc. Místo těšení se od října začal stres a vnitřní tlaky. Abych to vše stihla. Co nakoupit rodině? Vygruntovat byt. Napéct cukroví. Jak zkoordinovat všechny rodinné návštěvy a povinnosti. Z vánoční pohody a klidu se mi tento čas najednou změnil do stresu a sprintem od úkolu k úkolu.

Několik let jsem otročení podléhala a vždycky si slibovala si, že to příští rok změním. Naplánuji, včas nakoupím dárky, s předstihem naklidím… Ale opět jsem do toho další rok zase spadla. Dokonce jsem se těšila, že až děti odrostou, nebudu Vánoce slavit vůbec a raději odjedu na celý prosinec někam do teplých krajů a úplně se od toho blázince izoluji. To by však bylo z extrému do extrému.

Vánoční pohodu si opět užívám

Před několika lety jsem si řekla dost a slíbila si již v říjnu, že moje Vánoce budou již skutečně plné pohody, klidu a vůně, jako jsem je vnímala v dětství. Bylo však potřeba udělat několik opatření a razantních změn. A jelikož se mi za několik let osvědčily, tak se o ně s Vámi ráda podělím, protože fungují.

  • Udělala jsem si seznam, co je pro mě důležité jako symbol Vánoc a co určitě chci prožít.
  • Jít na vánoční trhy a dát si svařené víno. Mít doma živý adventní věnec a velkou zásobu svíček a vonných františků.
  • Stromeček si nazdobit již klidně po Mikuláši a vychutnat si tak jeho vůni po celý adventní čas.
  • S naší rozrostlou rodinou jsme se dohodli, že dárky se budou dávat jenom dětem do 18 let a dospělí si vzájemně darují vánoční hostinu, na kterou každý přinese svůj oblíbený pokrm.
  • I s dětmi jsme si nastavili vánoční limity na dárky a buď mi dají tipy, nebo se nechají překvapit.
  • Gruntování domácnosti, jak jsem ho znala a celé roky kopírovala od své maminky, jsem zrušila.
  • Běžně uklízíme dál, jako celý rok.
  • Setkávám se jenom s těmi přáteli, se kterými je mi skutečně dobře.
  • Pečeme i jenom jeden druh cukroví, jak máme skutečně chuť. Pro radost a pro vůni. A víte, že ho někdy i hned sníme? Ale nesmírně si to užijeme. 🙂
  • Již hlavně žádný otrok pečení.

Poslední měsíc v roce tak jde skutečně již velmi poklidným a příjemným tempem, který využívám na bilancování roku, zastavení se sebou, dětmi, rodinou a přáteli u plápolajících svíček na adventním věnci, svařeného vína, horké čokolády a vychutnávání další symbolů, které k tomu období patří. Vánoce se pro mě opět staly obdobím vůně skořice, cukroví, jehličí a dalších symbolických zážitků, se kterými se vědomě zastavím a nasávám celým svým člověkem. 🙂

Rodina a domov by měly být místem láskyplné regenerace a odpočinku. Tak si ho dopřejme i o Vánocích. Začít musíme každý u sebe. Případné další tipy, jak mít doma se svými nejbližšími pohodu i během celého roku, najdete v mé knížce: (NE)Gramotný rodič >> Může to být i dobrý dárek pod stromeček, pro Vaše blízké. Co víc si přát a sobě a druhým dopřát než láskyplné vztahy, které ozdravují tělo i duši? 🙂 A nejen na Vánoce.

Přeji Vám krásný adventní čas. Naplňte ho tím, co Vám přináší radost a pokoj na duši. 🙂

S láskou Lucie

ZOBRAZIT VÍCE

Jak příjemně SLADIT práci a rodinu

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Jak příjemně SLADIT práci a rodinu

Šťastný rodič = šťastné děti
Připusťte, že nemusíte všechno zvládat

Šijeme si na sebe bič. Máme pocit, že jako máma musíme všechno zvládat. Práci, rodinu, děti, péči o domácnost, dokonce i partnerovu spokojenost si bereme za svůj úkol. Když jsou ostatní nespokojení nebo něco není v pořádku, vnímáme to jako vlastní chybu a osobní selhání. Máme pocit nedostatečnosti, neschopnosti a frustrace. Víte, že rodině a povinnostem kolem dětí a domácnosti věnujeme víc energie, než je pro všechny zdravé? Chybí nám pak potřebný čas na sebe a svoji profesní realizaci. Pokud v takové nerovnováze fungujeme několik let, je to cesta k osobnímu vyhoření. Sladit práci a rodinu mohu jen tehdy, pokud vyladím míru vynaložené energie pro rodinu.

 

Řekněte si o pomoc

Je v pořádku si říct o pomoc a připustit, že jsem nespokojená v tom, jak žiji. To není slabost, ale naopak projev vnitřní síly. „To, jak to v mém životě momentálně je, mě nebaví. Nestíhám. Nezvládám. Nemůžu. Nechci takhle dál fungovat.” Pojmenujte to, jak se cítíte. V klidu si napište, co vám ve vaší situaci nevyhovuje a chtěla byste to změnit. Tyto informace máte v sobě, protože když je napětí a nakumuluje se stres, tak to z vás často vylítá v návalu vzteku: „Vše je na mně. Nikdo mi nepomůže. Všichni spoléhají na můj servis. Jsem na vše sama. Když nebudu fungovat, nic nebude.” V této fázi výčitek se většinou stejně nic nevyřeší, tudíž když si připravíte konkrétní seznam těch zásadních věcí, se kterými potřebujete pomoci, vyhnete se podobným výstupům a události ve vašem životě se mohou pohnout pokojnou cestou.

 

Předejte zodpovědnost za plnění potřeb a povinností těm, kterým patří

Projděte svůj seznam společně s rodinou a přerozdělte zodpovědnosti za plnění potřeb a povinnosti těm, kterým patří. Přestaňte dělat úkoly za své děti i partnera. Příprava věcí do školy je povinnost dětí. Domácí úkoly jsou povinnost dětí. Večeře pro rodinu je povinnost každého člena rodiny, tak je potřeba se o ni podělit. Vodit děti na kroužky je povinnost obou rodičů, tak se o ni podělíme. Žehlení partnerových košil je jeho potřeba, a tak si to zajistí. Úklid domácnosti je pro všechny a je potřeba se na něm podílet nebo zajistit paní na úklid, protože je to pro všechny. Jídlo a další nezbytné nákupy do domácnosti je potřeba všech a je potřeba se o ni také podělit. Uvidíte, jak se vám uleví a začnete mít víc času na sebe, svoji práci a profesní realizaci.

 

Zapojte rodinu do spolupráce

Když zapojíte rodinu do spolupráce, pomůže to skutečně všem. Vám se uleví a děti se naučí větší samostatnosti a zodpovědnosti. Budou tak lépe připraveny do života. Role mámy a rodiče není jediná role v životě. Je v pořádku, že se chceme realizovat i profesně. A je dobré, pokud nás děti vidí právě i v jiných životních rolích a ne jenom pobíhající v zástěře. Pokud cítíte, že se v roli mámy dostatečně nerealizujete a potřebujete v životě právě i profesní realizaci, tak tento pocit respektujte. Je to v pořádku a je potřeba ho nepřehlížet a věnovat mu patřičnou pozornost. Zapojení rodiny do spolupráce vám vytvoří víc prostoru pro vaši pracovní oblast.

Pokud budete chtít konkrétní praktické nástroje, jak zapojit rodinu a vytvořit si příjemný rodinný management, najdete je v mé knize nebo se jim budeme intenzivně věnovat na semináři.

>KNIHA>>(Ne)Gramotný rodič

>SEMINÁŘ>>(Ne)Gramotný rodič

ZOBRAZIT VÍCE