Na které místo jste se postavili?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Na které místo jste se postavili?

Když budeš hodná… Když budeš poslouchat… Když budeš rozumná… Když se budeš dobře učit… Když se budeš slušně chovat… Když na sebe nebudeš moc upozorňovat… Co tomu řeknou ostatní… Moc si nevymýšlej… Nefantazíruj… Buď ráda za to, co máš… Buď trochu vděčnější, ostatní jsou na tom hůř… To si nemůžeme dovolit… Musíme šetřit… Mysli na ostatní… Pomáhej druhým… Nemysli si tolik o sobě… Nebuď tak pyšná… Nic o tom nevíš, nemáš žádné zkušenosti, ještě jsi nic nezažila a nedokázala, tak mlč… Nejdříve si ukliď, udělej úkoly a pak si můžeš hrát…

Co jste slýchali vy? Od rodičů, prarodičů, tet a strýců, ve škole? A co bude, když toto všechno splníme? Budou nás ostatní milovat, vážit si nás, budeme víc ocenění? Budeme potom šťastnější? Opravdu?

Když jsem poprvé v jedné knížce četla, že ve svém životě bych měla být na prvním místě já, vše se ve mně vzpíralo a křičelo:

„Cože, vždyť to není pravda. To je přece sobecké. Nejdříve se přece musím postarat o své dítě! To je přece samozřejmé. A manžel se také v některých věcech beze mne neobejde. A musím být také k dispozici svým rodičům. Zaslouží si to. Všechno kolem musí fungovat, domácnost, práce. Potřebuji, aby všichni kolem mne byli šťastní. A pak teprve můžu a budu šťastná i já!“

Jeden dlouholetý, pevně ukotvený omyl.

NYNÍ CHÁPU, ŽE JSEM OPRAVDU ČÍSLO 1 JÁ. Ono je právě sobecké to, že se o sebe nestaráme tak, jako bychom byli na předním místě, neposloucháme se a neplníme si naše potřeby. A proto nejsme a nemůžeme být vnitřně uspokojeni. A proto taky hledáme uspokojení někde jinde. Každý jinak.

A nejčastěji máme očekávání. Nejdříve od partnera. Později ho vyměníme za děti. Máme představu o jakési ideální rodině a usilovně se snažíme tuto představu realizovat. Někdy opravdu až moc usilovně. Až tak, že o ideální rodině a vztazích v ní se nedá ani mluvit.

Jak totiž mohu naslouchat, respektovat a být prospěšná pro druhé, když to nedokážu sama k sobě? Samu sebe přece znám nejvíc ze všech. Vím přesně, co potřebuji, a přece na to nereaguji. Vím přesně, kdy jsem unavená, a přece si neodpočinu. Vím přesně, co mě baví, a přece to nedělám. Až… Ano, až potom, až budu mít na sebe čas.

A najednou zjišťujeme, že vlastně nevíme přesně, kdo jsme, kam jdeme. Jsme nějak nejasně ohraničeni a není nám v tom dobře. A jak se potom vedle nás cítí partner nebo partnerka? Jak nás vidí? Asi sotva jako někoho, s kým chtěli na počátku kráčet společnou cestou. Najednou se naše cesty nějak rozdělují a míjejí, občas na sebe narazíme, abychom se od sebe zase raději rychle vzdálili.

A jak nás vnímají děti? Jako neustále spěchající, se vším nespokojené matky, které zajímá jen jestli mají jejich dítka úkoly, jsou čistě oblečené, učesané, najedené. S otázkami, na které ani nečekají odpověď, a už s dopředu nachystanými dobře míněnými radami na všechno. Jako otce očekávající od svých potomků perfektní výkony, které jim umožní, že nemusí nic řešit a zůstat si ve svém klidu.

Takže, co takhle trochu jinak?

  • Dejte se na první místo.
  • Pečujte s láskou o sebe.
  • Poslouchejte se.
  • Respektujte se.
  • Dělejte, co vás baví.
  • Nebojte se odpočívat.
  • Buďte sami sebou.
  • Mějte se tedy rádi takoví, jací jste.

A potom budete milující. Budete milovat svého partnera nebo partnerku. Budete milovat svoje děti. A budete milovaní – partnerem i dětmi. Budete mít vedle sebe člověka, který se s vámi bude cítit dobře, bude sám sebou, bude respektován a bude respektovat, bude podporován a bude podporovat. Bude vedle vás růst a vy zase vedle něj. Budete se navzájem inspirovat a doplňovat. Jako jin a jang.

A výsledkem bude šťastný, pohodový človíček, který se může odrazit od pevných základů a vyjít s jistotou na svou vlastní cestu.

Pojďte se tedy konečně postavit na první místo. Ráda vám s tím pomohu.

MUDr. Kateřina Otáhalová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Dospělí kluci a dospělé holčičky

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Dospělí kluci a dospělé holčičky
Už je to nějaká doba, co jsme oslavili osmnáctiny. Od školních lavic nás dělí mnohdy i desítky let. Ze slečen se staly rozumné paní, pečující manželky a milující matky, spolehlivé profesionálky v různých pracovních odvětvích. Z kluků vyrostli solidní pánové, odpovědné hlavy rodin, pilíře nejrůznějších firem a společností. Nebo taky ne. Někteří do dospělosti nedorostli. Nevěděli jak. Nevěděli proč.

 

Báli se. A bojí se dál. A bojí se mnohdy i ti úspěšní „dospěláci“. Před autoritami se z nich najednou stávají MALÉ, USTRAŠENÉ DĚTI. V jejich očích můžeme číst strach, že selžou, že neobstojí, že zklamou. S pláčem na krajíčku, dusivým knedlíkem v krku, bušícím srdcem se buď ustrašeně choulí někde v bezpečném koutku, nebo bezmocně poskakují kolem a úpěnlivě zvedají ručičky, aby se jim dostalo uklidňujícího potvrzení a objetí.

 

I tito dospělí jsou často odpojeni od sebe a jen ČEKAJÍ A REAGUJÍ NA POTŘEBY DRUHÝCH. Nestojí pevně na své cestě. Mnohdy ani před sebou svoji cestu nevidí. Velmi často sleduji právě toto u svých klientů. Chci se s vámi podělit o konkrétní příklad:

 

Klientka, říkejme jí třeba Šarlota, krásná, charismatická, inteligentní a velmi jemná a ohleduplná dáma, 40 let, vdaná, bezdětná. Ano, její základní vlastnost je ohleduplnost – ke všem ostatním: šéfové, rodičům, tchyni, klientům, jen rozhodně ne k sobě samé. Nad sebou drží zdvižený ukazováček, doprovázený pohrdavým úšklebkem, který jí nedovolí ani se zasmát. Budí celkově dojem průsvitné, smutné víly, která raději zapomněla tančit a radovat se na paloučku s druhými vílami.

Při konzultacích jsme vyhledaly řadu destruktivních programů:

… neumím se radovat ze života, neumím být spontánní, nevím, co mě baví, neumím odpočívat, pořád jen makám, potřebuji, aby byli druzí spokojeni, aby se cítili dobře, aby byli šťastní, odmítnutím druhé zraním, zničím, vše vydržím, ustojím, zvládnu, musím vše chápat, jsem rukojmí druhých, jsem pořád jak malá holka, nedovolí mi být sama sebou, organizují mi život, když se vzepřu, mám z toho výčitky, druhé vždy zklamu, taková, jaká jsem, nestačím…

Prošly jsme si spolu i několik velmi silných imaginací:

… Šarlota má kolem krku utaženou smyčku, která ji škrtí, nemůže se nadechnout, vyslovit, je celá paralyzovaná. Ukazuje se, že smyčku jí u krku přidržuje otec. Myslí to s ní dobře, chce ji chránit a kontrolovat. Šarlotě to není příjemné a dál již takhle pokračovat nechce. Otec souhlasí a opatrně a nevěřícně smyčku sundává a zahazuje pryč. Oběma se ulevuje. Šarlota je volná, vdechuje do těla svobodu, radost… Smyčku už si nenechá na krk dát!

A v dalším sezení pokračujeme:

… Šarlota vidí jasně svoji cestu; je krásně duhová a zlatá. Po její pravici vede podobně barevná cesta jejího manžela. Oba dva se ale nad cestami jenom vznášejí a ani jeden nemá odvahu se konečně pevně postavit. Proč? Klientka zjišťuje, že po levici stojí tchyně – velká autorita, která ze své blátivé cesty neustále vskakuje na tu její barevnou, dělá jí tam šlápoty a potom se jako krtek podvrtává pod cestami a vynoří se z druhé strany a ty stejné, ale opatrnější šlápoty dělá i na cestě svého syna. Ani tohle se Šarlotě nelíbí. Tchyně s tím nakonec souhlasí a svoji cestu směřuje konečně jinam. I jí se ulevuje. A Šarlota se svým mužem, který je za to nesmírně vděčný, konečně sestupuje a pomaloučku se dotýká své cesty. Měkce po ní našlapuje a každý krok si nesmírně užívá. Je zpátky. Cítí sebe samu. Celým tělem jí prostupuje zapomenutá radost a klid. Je to velmi silné a dojemné…

Tohle je jen jeden příklad. A není ojedinělý.

• Také si někdy připadáte jako ztracené, nejisté malé holčičky nebo chlapečci?
• Také nestojíte pevně na té své cestě nebo ji ani nevidíte?
• Jste také stále svázáni se svou minulostí a jako „jojo“ odskakujete, kdykoli se autoritám zamane?
• Také se necháváte dobrovolně přiškrcovat a kontrolovat?

TOHLE OPRAVDU DÁLE NEMUSÍTE! Každý z nás se narodil, aby šel vědomě a naplněně po své cestě. A vše, co nás brzdí a svádí z ní sejít, nám nepomáhá, odpojuje nás to od sebe sama.

Ráda vám pomohu se zorientovat, znovu objevit tu vaši cestu a odstranit všechny překážky a brzdy.

MUDr. Kateřina Otáhalová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE