Jak řešit ženské šarvátky?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Jak řešit ženské šarvátky?

Milé ženy, máte někdy pocit, že v ženském kolektivu, ač tu hledáte pochopení a bezpečí, spojenectví a sesterství, musíte být mnohem ostražitější než v mužském prostředí?

Že je tu občas ve vzduchu rivalita a soupeření kdo s koho? Že tématem hovoru bývá zpravidla ta, která zrovna není přítomná? Že z chápavé kamarádky, které svěřujete citlivé soukromé věci, vyleze vaše největší odpůrkyně, jež vše, co od vás získá, použije v překroucené podobě proti vám a zasévá to systematicky do co největšího počtu hlav ve vašem okolí?

Důvěra k druhým ženám

Několik podobných zkušeností jsem měla i já. Jak s „kamarádkami“, tak v rodině. Dlouho jsem si neuvědomovala, že pár těchto zkušeností otřáslo s mou důvěrou k ženám, a podvědomě jsem se bránila navázání jakýchkoli hlubších vztahů právě s nimi. Bylo to pro mě nebezpečné. Byla jsem tudíž ostražitá, připravena k obraně, ať už ve formě útěku, nebo útoku. Prostě připravena.

Důvěra k sobě, ke své ženě

Nyní si uvědomuji, že i moje vlastní ženská energie byla pro mě nebezpečná. Proto jsem ji ukryla a pečlivě ji zaháněla do koutku a vesele fungovala ve výkonovém světě, poháněna mnou aktivně živenou mužskou energií.

Důvěra k našim dcerám, „malým“ ženám

A právě po tomto uvědomění nyní i chápu mnohem více boje mezi mnou a mou dcerou. Dvě blízké ženy proti sobě, místo aby šly ruku v ruce vedle sebe. Jak krásně nám naše děti neúprosně ukazují to, co nedokážeme dlouho v sobě vidět.

Ukončení boje

Nedávno se jeden můj stěžejní boj ukončil. Stěžejní proto, že byl takovým rodovým pokračováním, kopírováním minulosti a hodně do historie a čím dál víc do šířky.

Byl to boj s mou švagrovou. Od počátku náš vztah nebyl ideální. A jak běžely roky, jen se pořád zhoršoval. Bylo lepší vše ukončit a dělat, že pro sebe neexistujeme. Tak bolestivé a zatěžující to bylo.

Stejný model jsem ostatně znala z domu, máma versus moje teta, který bohužel trvá doposud. A když o tom tak přemýšlím, „kupodivu“ se i v mé širší rodině, i v rodině mé švagrové objevovalo to obdobné. Místo toho, aby ženy držely při sobě, byla mezi nimi rivalita, jedovatá pachuť a barikády. Po roce jsme se měly zase díky rodinné oslavě vidět. Uniknout jsme nemohly. Se staženým žaludkem a se záložním únikovým plánem jsem se šinula do „jámy lvové“, připravena na nejhorší. A víte co? Byl to nejúžasnější večer, který jsem v této rodině zažila.

Trvalo nám to skoro 20 let. 20 let jsme sveřepě trvaly na tom, že ta druhá je ta hrozná, a vždy jsme pro to našly jakékoli potvrzení. V hlavách jsme rozviřovaly scénáře o životě té druhé a dokola sjížděly námi natočené filmy, které nás v tom jen utvrzovaly. Jednotlivé scény jsme znaly nazpaměť. Přesně jsme věděly, co dělá ta druhá špatně. Co by měla správně udělat, a co naopak nedělat. Rad a návodů jsme měly milion.

Jen při zmínce o té druhé nám bylo úzko a nevolno. Bolelo to, bylo nám smutno nebo jsme měly neskutečný vztek a potřebu bojovat. Dokázat, že já jsem ta lepší, silnější, chytřejší, úspěšnější, štastnější… A bylo jedno, jestli to bylo agresivní slovní formou, nebo ostentativním ignorováním.

Uffff! Je to pryč. Složily jsme zbraně a štíty. Odhodily jsme masky. Ukázaly si svoje slabiny, strachy, bolesti. A vzaly se za ruce, abychom se jako sestry mohly spojit. Jedna bez druhé to totiž nemůžeme zvládnout. Jako bychom se totiž snažily běžet a každá měla jen jednu nohu, která umožňovala jen tak poskakovat. A to bylo vyčerpávající. Stály jsme pak pořád na místě a obdobné scény se opakovaly stále dokola.

Starý příběh byl ukončen. Rodová nit přetržena. Začínáme spolu psát pro ženy nejen našeho rodu příběh nový.

Jak se to stalo? Donutily nás okolnosti. Stejné situace se do zemdlení pořád opakovaly a jejich intenzita se akcentovala. Jako by s námi chtěly zatřást a vykřičet na nás: „ Tak už si to konečně proboha vyřešte! Co musí ještě přijít, abyste odhodily tvrdohlavost a ego a vyšly jedna ke druhé i s rizikem toho, že ta druhá to nepřijme?“

A nutily nás do toho nevědomky, ale o to neúprosněji i naše dcery. Ony cítily to spojení a potřebu mít se. I když je od sebe odděloval oceán, za který jsme my matky byly vděčné. Čím víc jsme od sebe chtěly mít pokoj a vymazat se ze světa té druhé, tím naše dcery k sobě tíhly víc. Naše velké učitelky.

Obě, nezávisle na sobě, jsme to pochopily. Nemůžeme chtít po druhých, aby se změnili, pochopili nás, vyřešili to za nás, milovali nás… Nejen ti druzí mají problém, který by si měli vyřešit. Ano, pokud cítíme, že takové lidi kolem sebe máme, je to především informace pro nás, že my sami si máme něco vyřešit, že my sami máme problém.

A my měly problém. Ač by to ani jedna z nás do té druhé neřekla, měly jsme problém totožný. Nejistota v sobě, pochyby o sobě, o svých kvalitách, snižování své hodnoty a kladení důrazu na to, co si o nás myslí druzí. Uvěřily jsme tomu, že nejsme takové, jaké jsme, dost dobré. Že bychom měly být jiné, lepší.

Obě jsme si dovolily ale požádat o pomoc. Odhodily jsme naši urputnost a praly a praly jsme naše špinavé prádlo, vymetaly kostlivce ze skříní a zbavovaly se pout. A nějak jsme se postupně dostaly k tomu, co v nás bylo uvězněno, čemu jsem se bály uvěřit a pustit ven: „ Vždyť já tu druhou mám ráda. Chápu ji. Potřebuji ji. Chci jí být nápomocná. Toužím po spojení a sjednocení!“

Když to teď píšu, mrazí mě z té síly v zádech a hrnou se mi do očí slzy. Z toho, jak je v životě všechno jednoduché a jasné a jak si my lidé ve svých hlavách dokážeme vymyslet na základě našich slabostí peklo. Jak zatvrdíme naše srdce a nedáme šanci proniknout ničemu a nikomu.

Pociťuji velkou úlevu a vděk.

Někdy je vážně dobré odhodit svoji sveřepost, říznout do našich podebraných vředů a začít s ozdravným procesem. Ráda vám s tím pomůžu. Opravdu ráda.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Jak uvolnit životadárnou ženskou energii?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Jak uvolnit životadárnou ženskou energii?

Být žena. Co to znamená?

Řada žen se určitě cítí být opravdu ženami. Nepochybují o sobě. Mají rády svoje tělo, rády ho oblékají, pečují o něj ve formě manikúry, pedikúry, kadeřníka nebo kosmetičky, dopřávají mu zdravou stravu, odpočinek a udržují jej v kondici.

Muži se za takovou ženou zcela jistě rádi otáčejí. Ani oni nepochybují o její ženskosti.

A přesto je v některých ženách tato ženskost či ženská energie maličká nebo ustrašeně schovaná a třesoucí se někde hodně hluboko. V jejím nejniternějším a nejintimnějším ženství. V její jony .

Je tam zatlačena, protože si s ní často žena neví rady. Je pro ni nebezpečná, neumí ji ovládat a používat. Cítí ji jako nepřirozenou a nepříjemně dráždivou. Kvůli ní by mohla být slabá a bezbranná.

Kvůli ní by mohla být vyzývavá a špatně pochopená. Kvůli ní by mohla být nebrána vážně.

Obsahuje v sobě cosi čarodějného a divokého. Jakoby v ní byla ukryta i naše temná stránka a my takové nechceme být. Zoufale vše černé v nás popíráme.

Čím víc tuto naši podstatu, sílu a divokost popíráme, tím více v nás za zamknutými dveřmi bobtná a sílí a nekontrolovaně se tu koncentruje v jed. A ten pak přetéká do celého uzavřeného prostoru a dál plíživě škvírkou pode dveřmi a klíčovou dírkou vniká do celé naší bytosti.

Vše je pozvolné a nenápadné. Jen v nás postupně sílí pocit nespokojenosti a vnitřního dyskomfortu, kterého se nevědomky snažíme zbavit tím, že ho upouštíme do prostoru kolem sebe. A někdy, ve chvilkách plných emocí, kdy přestaneme ovládat naše vstupy a výstupy, ho ve větší nebo i obrovské dávce vystříkneme na někoho konkrétního, který pro nás představuje v tu dobu nějakou hrozbu.

A v ten moment se zalekneme toho, co v nás je a co se nám ale vůbec nelíbí. Tohle je to nekontrolovatelné. A my se potřebujeme kontrolovat. Vše potřebujeme kontrolovat.

Proto se stáhneme. Vše pečlivě uzavřeme zpět do třinácté komnaty. Smyjeme ze sebe kapky jedu, které na nás při tom incidentu ulpěly, upravíme se, nadechneme a s odhodlaností ze sebe vymáčkneme to nejlíbeznější a nejkrásnější, co máme.

Než se vše opět zopakuje.

Když se zoufale snažíme naším jedem neohrozit druhé, najdeme si ještě výkonnější bezpečnostní systém, kterým neprojde ze zakázané místnosti zhola nic. Jedině takhle dokážeme být ty hodné holky.

Hodné holky se pak často diví, když něco nefunguje.

Když prostě jejich ženská energie nedokáže přitáhnout žádného muže a ony zůstávají samy nebo jsou opakovaně opouštěné svými partnery.

Když nedokážou pro různé sexuální dysfunkce ani přijmout a splynout v jednotě s mužem.

Když nedokážou počít nebo donosit dítě, které v tomto nepřátelském prostředí nemůže existovat.

Když nepřátelské prostředí ještě přitvrdí a obrátí se s ničivým bujením proti své paní.

A přitom naše ženská energie je tak léčivá a životodárná!

Tolik toho pro nás samotné a díky tomu pak i pro ostatní může udělat!

Čím dál více žen cítí potřebu konečně se spojit se svou podstatou. Nebát se i stinných stránek, vyzvednout je na povrch a pořádně je prozkoumat, sžít se s nimi a učit se je v bezpečí a s dobrým motivem využívat. Otevřít komnatu. Vyčistit ji a propojit. Hlavu, srdce i tělo.

Pokud i vy máte potřebu objevit a spojit se se svou základní podstatou a samotné vám to nejde, jsem připravena kousek na vaší cestě kráčet vedle vás.

 

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

CO POTŘEBUJEME SLYŠET OD MÁMY

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
CO POTŘEBUJEME SLYŠET OD MÁMY

Maminky to myslí se svými dětmi dobře. Dělají to nejlepší, co je v jejich silách. Myslí si, že jejich rolí je být tu pro své děti 24 hodin denně. Pečovat o ně, pomáhat jim, chránit je, zlehčit jim alespoň dokud jsou malé těžký život, který je čeká.

Dávají jim často vše, co nemohly mít samy, protože nechtějí, aby se cítily tak bídně jako ony v jejich věku. Hračky, které viděly jen v zahraničních katalozích. Značkové oblečení a boty, když ony měly jen něco podomácku spíchnuté nebo se cítily jako ve stejnokroji, protože v obchodech nebylo nic k výběru. Laskominy, protože za nich bylo jen pedro, vitacit, salko a kofola.

A zahrnují své děti nejen hmotnými věcmi. Snaží se s nimi trávit veškerý svůj čas, protože jim samotným to scházelo. Scházelo jim jen tak být s mámou, neřešit, smát se a blbnout. Dopřávají tedy dětem různé společné zážitky. Věnují se jim na 100 %, aby jejich děti nestrádaly. A dělají to, i když by potřebovaly třeba jen chviličku jenom na sebe, na partnera.

Jaké rozčarování, když dětem přesto nestačí to, co mají. Chtějí pořád víc. I přes záplavu hraček, elektroniky a zážitků přijdou s tím, že se nudí!

Jak to? Vždyť se jako mámy tak snažily?! Hlavou pak prolétnou věty o nevděčnosti a od chytrých babiček se přichomýtnou upozornění typu: já jsem ti to říkala, že je rozmazlené, přerůstá ti přes hlavu, nejsi dost přísná a důsledná, to je ta tvoje svoboda a nevýchova…

Nejisté maminky pak zachvátí pochyby a ve svém strachu, aby to s jejich dětmi v budoucnu špatně nedopadlo, aby netrpěly, aby se zbytečně nezklamaly, aby byly připravené, přitvrdí. Nastaví pravidla a mety a na své děti tlačí, aby jich dosáhly. Někdy důrazným, hlasitým napomínáním, jindy sladkým citovým vydíráním.

Své děti neustále kontrolují. Vymýšlejí jim co nejvíc kroužků, aby ve světě stačily a měly co nabídnout. Snaží se v dětech vzbudit pocit odpovědnosti, disciplínu, motivaci. Chtějí, aby byly rozumné, spolupracující, nesobecké. A tak je učí potlačovat negativní pocity, vztek, vzdor, pláč, přílišnou radost a fantasmagorické sny. Hlavně být při zemi.

Jaké rozčarování, když děti takto „dokonalé“ nejsou. Nenosí domů samé jedničky. Do kroužků musí být nuceny. Odmlouvají, staví se do opozice, jsou sobecké a rozhodně samy od sebe pomáhat nechtějí, nechtějí plnit žádné otravné povinnosti. Vztekají se, křičí, kopou kolem sebe. Utíkají. Jsou s nimi samé problémy. Neprospívání ve škole. Podivně se oblékají a ty účesy! Anorexie, bulimie. Závislosti na drogách. Až tak? Jak se to mohlo stát?

Co maminky svým dětem neříkají, a ty by to přitom tak ocenily a potřebovaly?

V jakémkoliv věku?

  • JE V POŘÁDKU, ŽE SE TI CHCE I BREČET. VYPLAKEJ SE. JSEM TU. NIC MI NEMUSÍŠ VYSVĚTLOVAT. NEMUSÍŠ MALOVAT POŘÁD SLUNÍČKA, SRDÍČKA A KYTIČKY.
  • JE V POŘÁDKU, ŽE MÁŠ RADOST A SMĚJEŠ SE JEN TAK, ANI NEVÍŠ PROČ. MÁM Z TOHO RADOST.
  • JE V POŘÁDKU, ŽE MÁŠ JINÝ NÁZOR NEŽ JÁ. ŽE SE TI NELÍBÍ STEJNÉ VĚCI JAKO MNĚ. ŽE ŘÍKÁŠ NE.
  • JE V POŘÁDKU, ŽE CHCEŠ BÝT I SAMA. NEMUSÍŠ BÝT POŘÁD PRO VŠECHNY A VŠECHNY CHÁPAT. I TY JSI DŮLEŽITÁ.
  • JE V POŘÁDKU, ŽE DĚLÁŠ CHYBY. BEZ NICH BY SES NIC NEDOZVĚDĚLA A ZŮSTALA STÁT NA MÍSTĚ. DĚKUJI ZA NĚ.
  • JE NORMÁLNÍ, ŽE I V TOBĚ JE ČERNO. ŽE MÁŠ VZTEK A POCIŤUJEŠ ZLOST. JSI ÚŽASNÁ CELÁ. I SE SVÝMI STÍNY. BEZ NICH BYS TO NEBYLA TY.
  • JE V POŘÁDKU, ŽE SE POSTAVÍŠ ZA SEBE A DĚLÁŠ VĚCI PODLE TOHO, JAK JE CÍTÍŠ, I KDYBY TI STOVKY LIDÍ ŘÍKALY, ŽE TO CÍTÍŠ ŠPATNĚ.
  • NA MĚ SE NEDÍVEJ, TY TO O SOBĚ VÍŠ NEJLÍP, SAMA SOBĚ SI PORADÍŠ NEJLÍP. TY VÍŠ, JAK JE TO SPRÁVNĚ.
  • NEJSI TU KVŮLI MNĚ. MOJE SMUTKY A VZTEKY JSOU MOJE, S TEBOU NESOUVISÍ. JÁ SE O NĚ MÁM POSTARAT, NE TY. NEMÁŠ MI DĚLAT RADOSTI A VYVOLÁVAT VE MNĚ POCIT ŠTĚSTÍ. NEMÁŠ MĚ ZACHRAŇOVAT. TO JE MŮJ ÚKOL.
  • AŤ UDĚLÁŠ COKOLIV, RESPEKTUJI TO. TVOJE KAMARÁDY, STYL OBLÉKÁNÍ, KONÍČKY, PRÁCI, PARTNERA, ZPŮSOB VÝCHOVY TVÝCH DĚTÍ. NESOUDÍM A NERADÍM, NEMÁM NA TO PRÁVO. STOJÍM PŘI TOBĚ.
  • JE TO TVOJE CESTA, TAK PO NÍ JDI, I KDYŽ SE ZDÁ TĚŽKÁ A KOMPLIKOVANÁ. JSEM TU, KLIDNĚ PŘIJĎ, V BEZPEČÍ SE MŮŽEŠ VYPLAKAT A JÁ BUDU PLAKAT S TEBOU. NEBUDU TĚ LITOVAT ANI TI PODSOUVAT SVOJE ŘEŠENÍ, BUDU JEN S TEBOU.
  • ANI NA CHVILKU JSEM O TOBĚ NEZAPOCHYBOVALA, ANI NA CHVILKU JSI MĚ NEZKLAMALA.
  • MÁM TĚ RÁDA. BUĎ PŘESNĚ TAKOVÁ, JAKÁ JSI.

Co jste od svým maminek a tatínků potřebovali slyšet vy?

S velkou pravděpodobností to od nich asi neuslyšíte. I to je v pořádku.

Ale protože to potřebujete slyšet, dopřejte si to. Buď sami sobě, svým vnitřním holčičkám a chlapečkům, tohle říkejte, nebo si to i napište.

A pokud jste teď mámy a tátové, začněte to říkat svým dětem.

A pokud se ve starých křivdách pořád babráte a pořád očekáváte, že ti druzí to pochopí a ono se tak neděje, ráda vám v tom pomohu.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Co nám naše TĚLO TRPĚLIVĚ ŠEPTÁ?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Co nám naše TĚLO TRPĚLIVĚ ŠEPTÁ?

Naše kostra toho hodně unese, naše svaly toho hodně vydrží. Rozhodně ale není náš pohybový systém uzpůsoben k tomu, aby nesl všechny starosti světa, starosti naše i ostatních, starosti minulé, přítomné a hlavně budoucí.

Když už toho má tělo dost a není námi vyslyšeno po malých upozorněních, je třeba přitvrdit; začne víc volat o pomoc a někdy musí i hodně zakřičet, abychom se zastavili a zareagovali. Zastaví nás až bolest, nemoc nebo úraz.

Ze své praxe rehabilitační lékařky vidím pořád dokola a stále častěji přetížení vazů a šlach, tenisové lokty, syndrom karpálního tunelu, bolestivá ramena, záněty achilovek z přetížení, ostruhy patních kostí, bolesti kloubů a v neposlední řadě bolesti zad s pravidelnou frekvencí střídání oblasti krční nebo bederní páteře.

Typickým postojem dnešního člověka už snad dávno není postoj vzpřímený.

Hlava je v předsunu a snaží se pod množstvím všech starostí honících se v hlavě s předstihem zajistit všechno budoucí. 

Oči sklopené a sledující pouze pár centimetrů cesty před sebe, protože dohlédnout do dálky se bojí. 

Ramena vtažená až kamsi k uším do obranného postavení před všemi možnými útoky. Nejlépe se schoulit do klubíčka a nebýt.

Prostor pro dýchání omezen jen do horních segmentů plic pod klíční kostí. Na víc není čas. Pro sebe není na víc čas.

Bránice bolestivě stažená a nedovolující nic prožít a strávit bez zažívacích potíží.

Břicho povolené pod tíží všeho, co musíme překousnout a čemu se tělo brání a nechce přijmout za své.

Povolené svěrače, protože už jsme na spoustu věcí rezignovali a nemá to smysl.

Záda ohnutá pod nákladem problémů vlastních i cizích.

Ramena bolestivá a s omezenou hybností, aby se už nemusela hlásit do první linie a vyzvedávat druhé nad sebe a na úkor sebe.

Bolavé lokty a zápěstí, které nám už nedovolují jít za hranici sebe, brát si toho víc, než je možné.

Bolavé kyčle, kolena a hlezna, která nás zcela brzdí, aby nás donutily zastavit se a zamyslet.

Ploché nohy a patní ostruhy, které už neví, jak by pro nás zvýšily oporu a jistotu.

 

Naše reakce na bolest, nemoci a úrazy jsou pak často plné naštvání, že nás tělo brzdí, plné nespokojenosti, že nám přináší problémy, a plné ukřivděnosti, že nás tělo zradilo.

Nějak si při tom všem neuvědomujeme, že to my zrazujeme tělo, že problémy si tvoříme svou urputností a zatvrzelostí opět my a že jsme to právě my, kteří potřebujeme zabrzdit.

Zabrzdit, zrelaxovat, nadechnout se, zaposlouchat se do toho, co nám naše tělo šeptá, a pořádně ho s vděčností obejmout, pohladit a poděkovat mu.

Pokud se svým tělem neustále bojujete, pojďte tuto bitvu ukončit. S radostí vám pomohu nalézt řešení různých vašich psychosomatických obtíží. Vaše tělo se pro vás stane zase oporou a neocenitelným parťákem. Jsem tu pro vás.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Co nám způsobuje pěstování starých křivd

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Co nám způsobuje pěstování starých křivd

Snad každý z nás sklouzne někdy ke svým starým křivdám, ve kterých se pořádně vykoupe. A pokud si nedokáže křivdy uvědomit a přijmout, může se mu stát, že nepříjemná koupel bude nekonečná. A navíc že ji bude nakonec vnímat jako zcela přirozené prostředí, které si bude chtít vědomě udržovat.

Jak se to stane?

Je nám mizerně, a tak se začneme srovnávat s druhými:

Jak je možné, že těm druhým se daří a mně ne? Že jsou na tom líp snad ve všem? Jak to, že mají ideální vztahy, milující partnery, dokonalé děti a podporující rodinné zázemí? Jak to, že bydlí v krásných domech se zahradou a bazénem, jezdí v luxusních vozech, dopřávají si zajímavé a kvalitní věci a jejich konto není nikdy prázdné? Proč jsou úspěšní ve své profesi a já ne? Proč mají oni dokonalá těla a obličeje, bravurně se orientují v módě a nikdy nejsou out? Jak je možné, že jsou vyhledáváni druhými a po mně neštěkne ani pes? Jak si to „oni“ zaslouží? Jaká je to spravedlnost?

A po těchto „spravedlivých“ lamentacích, které nás přece opravňují útočit na ty šťastnější a úspěšnější, následuje zpravidla řada logických vysvětlení:

No to je jasné. Jsou děti štěstěny. Už se tak prostě narodili. Měli lepší startovací podmínky. Chovali se k nim líp. Jejich rodiny byly harmonické. Majetek a bohatství zdědili. Dobře se vdaly nebo oženili. Pche! To bych uměl taky!

A hned potom ještě upevníme a zvětšíme svoje ubohé postavení:

Jó to já! Měl jsem to sakra těžký. Nikdo se se mnou nemazal. Všechno jsem si musel poctivě vydřít sám. Nikdo mi nepomohl. Já to nikdy nemůžu mít lehký. Vybral jsem si černýho Petra. Všichni mi ubližují a nechápou mě. Jsem prostě jiný. Mám to jinak. Nemá cenu cokoli zkoušet. Je to tak daný. Aspoň o nic a nikoho nepřijdu. Nikdo mi nemůže nic vzít…

DOKONALE UBOHÁ ZA SRDCE CHYTAJÍCÍ OBĚŤ!

A čím hůř na tom budu, třeba si mě konečně někdo všimne a slituje se nade mnou a dodá mi všechno, po čem tak moc toužím a nemůžu to mít! A když to nestačí a nikdo mě neposlouchá a jsem neviditelný, přitvrdím. Jak? Třeba nějakou dobrou nemocí. Nebo nějakou senza katastrofou.

A tak utvrdím zase jen moji závislost na druhých, svoji roli oběti a jedu si v začarovaném kruhu, který se roztáčí do takových rychlostí, že je mi z toho špatně.

Když si člověk uvědomí, že tento kolotoč roztáčí on sám, může to být pro něj hodně nepříjemné a bolestné. Ale na druhou stranu, když změním úhel pohledu:

MÁM TO VŠECHNO VE SVÝCH RUKÁCH! JÁ JSEM TVŮRCE! A když jsem dokázal vytvořit tohle, MŮŽU VYTVOŘIT I PŘESNĚ TO, CO POTŘEBUJI!

A to je velká úleva. Co říkáte?

Nyní se můžete ke všemu postavit jinak. Když vám někdo ukřivdil, ublížil, zastavil na vaší cestě a vy jste se tehdy neuměli ubránit, protože jste byli malí, nezkušení nebo jste ještě nedokázali vše dopochopit, nyní jako moudřejší, dospělý tvůrce se MŮŽETE postavit za sebe.

Můžete sami sobě dopřát, co jste potřebovali tehdy. Můžete sami sobě říct slova, která jste tehdy potřebovali slyšet. Můžete pro sebe udělat to, co jste tehdy očekávali od druhých.

Lehké to zrovna není, ale ráda vám v tom pomohu. Nezpracované křivdy nás totiž vrhají zbytečně do obdobných situací a staví nám do cesty obdobné lidi, jako na jejich počátku.

Pojďte se přestat dívat po druhých a vrhněte se se mnou do vyčištění starých křivd, ať už vás na té vaší cestě nebrzdí.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Proč jsme v životě stále nespokojení?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Proč jsme v životě stále nespokojení?

Proč jsme ve svých životech často nespokojeni a nenaplněni? Proč proplouváme tak nějak nemastně neslaně jednotlivými dny, aniž bychom si je pořádně užili? Proč už v pondělí úpěnlivě stáčíme oči ke kalendáři a netrpělivě vyhlížíme pátek a s ním začínající toužebný víkend? A proč když už dosáhneme nějaké své mety, najednou nevnímáme její hodnotu a místo toho nás zaplaví pocit zmaru a prázdnoty?

Jsme jako ROSTLINY.

Na počátku je semínko. Skryté, malé semínko, které s dychtivostí využívá všeho, co mu umožní vyklíčit a objevit svět. Semínko, které ukrývá specifické a jedinečné vlastnosti a talenty, jimiž pak obohatí celý venkovní prostor. Jak se těší, až bude moci vydat ze sebe to nejlepší! Vůni, krásu, barvy, léčivé silice, chuť a koření, vitamíny, živiny, vlákninu, kyslík, bezpečí, teplo, stín. Slouží celou svou bytostí k tomu, aby naplnilo smysl své existence. Do poslední své chvíle. A i pak má jasný smysl a odkaz pro své následnice.

I my začínáme svůj život jako zárodek, ve kterém je ukrytý náš specifický život, rosteme a vyvíjíme se v dospělého člověka, vytváříme partnerství a dáváme nové životy našim následovníkům.

V čem se ale od rostlin lišíme?

1. Rostliny přesně vědí, KÝM JSOU. Vědí přesně, jakým druhem jsou, nehrají si na jiné květiny a nechtějí vypadat jinak. Takové, jaké jsou, jsou v pořádku. Ta nejlepší verze sama sebe.

2. Rostliny přesně vědí, PROČ TU JSOU. Nesnaží se vyplodit cizokrajné plody a vůně, aby přitáhly pozornost a byly obdivovány. Už to, kým jsou, samo o sobě stačí a je úžasné!

3. Rostliny přesně vědí, CO PRO SEBE POTŘEBUJÍ. Potřebují 5 věcí nezbytných pro život: teplo a světlo, vzduch, vodu, půdu. Nic víc, nic míň.

4. Rostliny přesně vědí, KOLIK TOHO POTŘEBUJÍ. Jestli mají rády stín, nebo hodně světla, chladnější, nebo teplejší klima, kolik potřebují vody, jaké živiny. Nepřejídají se. Jsou v souladu se sebou a svým okolím. Tady a teď!

A jak to máme my?

1. Často hledáme, KDO JSME. Nevíme to. Tolik jsme poslouchali druhé a reagovali na jejich potřeby, že jsme postupně ztratili svoji identitu. Plníme rozkazy a přání někoho jiného, kdo o nás často nemá vůbec potuchy. Snažíme se zavděčit. Snažíme se vylepšovat. A pořád nejsme spokojení sami se sebou. Druzí s námi nejsou spokojeni. Chybí nám vlastní JÁ, kontury a barvy, chuť a šťavnatost. Jsme přešlechtěné a sami sebou vyčerpané odrůdy. Chybí nám OPRAVDOVOST!

2. A kvůli tomu NEZNÁME SVOJE PROČ. Snažíme se všemožně najít ten náš smysl, to naše uplatnění, to naše místo, kde budeme ohodnoceni a budeme úspěšní. A tak přelétáme často jako včelky z kytky na kytku a hledáme a hledáme. Nebo to někdy vzdáme, protože pociťujeme jen marnost.

3. A proto také NEVÍME, CO PRO SEBE POTŘEBUJEME. Jaké jsou naše zásadní hodnoty, které nám přinášejí zdroj energie? Které důležité věci bychom měli upřednostnit před těmi méně důležitými a těmi zcela pro nás nedůležitými? Tyto otázky si raději neklademe. Bolí. Nejsou lehké. A tak často své životy raději naplňujeme v opačném směru.

4. A proto také NEVÍME KOLIK, NEZNÁME MÍRU. Marníme svůj čas prokrastinací, žijeme životy na sociálních sítích, utíkáme sami před sebou, do zábavy, k alkoholu, k drogám, konzumujeme, přejídáme se, nežijeme v partnerství a utíkáme do volných nebo virtuálních vztahů. Žijeme balastem, vatou, a to nás vyčerpává, ochromuje, bere motivaci a chuť. A čas a prostor pak máme jen možná na pár důležitých, nebo spíše urgentních věcí, které nás dotlačí. A ty zásadní věci, které nás mají naplnit? Dát naší existenci smysl? Kde jsou?

Co a kolik toho vlastně ke svému životu potřebujete? Proč tu jste a kým jste?

Zkuste si na tyto otázky odpovědět každý sám. Zkuste být zase tou svou rostlinou. Pokud v tom tápete a nevíte, jak z toho ven, RÁDA VÁM S TÍM POMOHU.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

 

 

ZOBRAZIT VÍCE

Co nás vede do SAMOTY?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Co nás vede do SAMOTY?

Cítíte se někdy sama? Nepochopená, nemilovaná, nedoceněná? Nemáte vedle sebe partnera, o kterého byste se mohla opřít? Nemáte svoji rodinu a děti, které by vám dávaly smysl? Nemáte spřízněné kamarádky, kterým můžete zavolat, když je vám mizerně? Nebo tohle všechno máte, a stejně si přijdete prázdná a osamocená a nevíte proč?

Od malička jsme vychovávány k výkonu. Tohle musíme zvládnout, tamto musíme překonat, tohle vydržet. Vše udělat co nejrychleji, nejlépe i víc věcí najednou a především DOKONALE!

Horší známka než jednička se nepočítá. Jen jedničky jsou akceptovatelné a vyžadované.

S dvojkou cítíme zklamání. Je to jako zbytečné zakopnutí a nepříjemné odření kolena. Jsme samy se sebou nespokojené. Taková hloupá chyba! Za tohle se rozhodně nemůžu pochválit!

Nafouknutá bříška trojky v nás vyvolají přetlak, hlava se naplní výčitkami a větami typu „musím“ a začne v ní bolestivě tepat. Na hrudi je tíha, která nám brání pořádně se nadechnout čerstvého vzduchu. Jako bychom si ho ani nezasloužily. Nejsem dobrá! Leda až po opravě na jedničku…

Čtverka v nás utuží už tím, jak vypadá, pocit nejistoty a vratkosti. Zaplní nás pochybnosti, které nás paralyzují a udržují na místě. Nezvládla jsem to!

Obrovská pětka nás oslepí, máme skoro mžitky před očima. V uších nám zalehne. Zavalí nás jak lavina a přidusí. Přimáčkne k zemi jako toho nejposlednějšího mravence. Má to vůbec smysl? Nejsem dost! Nemám právo na nic. Selhala jsem!

A právě tyto všechny pocity, i když už dávno do školy nechodíme a známky nedostáváme, si samy v sobě v životě dospělého vyrábíme. SAMY SEBE NEUSTÁLE A NEMILOSRDNĚ ZNÁMKUJEME. Vše chceme bravurně zvládat, být v tom dobré, být chváleny. Chceme sedět v první lavici a oceněny pro druhé být připíchnuté na předním místě na nástěnce.

Proč? Když budeme „jedničkáři s vyznamenáním“ a budeme to mít černé na bílém, potvrzené podpisem autorit a stvrzené razítkem, získáme POZORNOST. Druzí si nás budou vážit, zažijeme na chvíli i slávu s pocitem zadostiučinění ve formě aplausu. Budou nás vyhledávat, budou nám dávat smysl veškerého našeho konání a podporovat nás v jeho pokračování.

A díky tomu si zajistíme, že už nikdy nezažijeme pocit samoty. Už nikdy nás nebude trápit prázdnota!

OPRAVDU? OPRAVDU JE TOHLE TA PRAVÁ CESTA?

Právě kvůli tomuto postoji a snaze být nejlepší se totiž značně vymezujeme. Nejen vůči sobě, ale i druhým. Potřebujeme totiž POROVNÁNÍ. A abychom byly vidět, potřebujeme zvítězit. Respektive ty druhé porazit. A co se stane ale potom? Výsledkem je, že vítěz pak stojí na prvním stupínku, ale zcela sám…

Nechci rozhodně nikoho navádět k tomu, aby se raději schoval do průměru, zařadil do davu, kde si zajistí jiným způsobem sounáležitost a bude obklopen spoustou lidí. Ne. Nejde o druhý extrém.

Nejde o to, být stejný a poslušný a skromný a kdovíjaký.

Chci vám všem ženám, ale i mužům říct, že:

  • UŽ TEĎ JSTE SOUČÁSTÍ.
  • NEJSTE SAMI.
  • NEPOTŘEBUJETE BÝT DOKONALÍ.

 

Všichni máme potřebu někam patřit a být druhými přijati.

Ve všech našich odlišnostech a nedokonalostech jsme všichni JEDNO.

  • To, co prožívá jeden, se odráží v nás všech, v celé společnosti.
  • To, co ubližuje jednomu, ublíží v konečném důsledku všem.
  • To, co se naučí a pochopí jeden, pomáhá i druhým.
  • Nemoc jednoho nahlodává pomalu i další lidi.
  • Uzdravení jednoho vede k uzdravení mnoha dalších.
  • Zármutek jednoho zasahuje i druhé, kteří mu mohou pomoci snáze ho zvládat.
  • Radost jednoho zahřívá i druhé, kteří mu tuto radost ještě zdvojnásobí.

JAK TEDY NEBÝT SÁM?

Neuzavírejte se prosím do svých smutků a pochybností o sobě. Nezakrývejte svá selhání a nedostatečnosti. Pojďte si je dovolit prožít a nechat je jít. Odhoďte svá vysvědčení a osvědčení. Přestaňte se honit za dokonalostí. A pojďte v sobě najít jiskřičky a plamínky toho, kým vlastně doopravdy ve své celistvosti jste. Můžeme je spolu nechat v bezpečí rozhořet, tak abyste se sami v sobě i s druhými cítili naplněni láskou a radostí.

Pomůžete tím nejen sobě, ale i druhým.

RÁDA VÁS NA TÉTO CESTĚ PROVEDU. VÁŽNĚ V TOM NEJSTE SAMI.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Proč máme pocit, že se k nám druzí chovají jako k „hadru“?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Proč máme pocit, že se k nám druzí chovají jako k „hadru“?

Co se děje, když bereme OHLEDY

Být ohleduplný a laskavý – to nás učili, to jsme často slýchali a za tyto vlastnosti jsme byli také pozitivně hodnoceni, odměňováni a přijímáni. A tak to tak děláme. Snažíme se druhé pochopit, vyjít jim vstříc, pomoct, poradit. Jsme tu prostě pro ně. Takto je to správně.

A PROČ SE TEDY ČASTO NECÍTÍME ALE VŮBEC DOBŘE?

Proč nás napadají myšlenky a zažíváme u toho pocity opačné, než jaké jsme očekávali a pro jaké jsme vlastně vše konali?
Proč se cítíme využití, zneužití, jako kus bezcenného hadru, jako prostředek? Vždyť jsme se přece tak moc snažili?! Vždyť jsme toho tolik pro druhé udělali?! A oni to berou jako samozřejmost. Neocení to. Nevidí to. Neocení a nevidí nás. Když něco potřebují, přijdou a prostě si to vezmou.
Někdy surově a agresivně, někdy s využitím medově sladkých manipulací. A nám je potom mizerně.

Ono je ale jedno, jak se kdo k nám přiblíží a napojí se na nás.
Podstatné je to, že TO MY SAMI SE NECHÁME, SAMI SE NABÍDNEME A POSLOUŽÍME. Jako bychom měli své tělo poseto volně přístupnými vstupy pro nabíječky a různé kabely, které z nás sají, co zrovna jejich majitel potřebuje. Jako bychom byli veřejným bankomatem, do kterého si chodí druzí podle potřeby vybírat.
A někdy jsme tak daleko, že tuto „službu“ neděláme jen pro blízké a ty, na kterých nám záleží, ale i pro jakékoli cizí lidi, náhodné kolemjdoucí.

Uvedu příklad z praxe.

Jedna má klientka prožila situaci, při které na sebe jen celou dobu nevěřícně hleděla, jak jako robot reaguje na zcela cizí, od pohledu ne zrovna důvěryhodnou a evidentně s ní manipulující osobu, jež ji se srdcervoucí historkou, jak je v nouzi a se zdravotními potížemi, žádala o peníze. A ona, protože v peněžence neměla dost peněz – dvoustovka byla málo, šla vybrat k bankomatu další peníze, které jí bezelstně dala, a navíc jí koupila ještě pití a svačinu. Celou dobu s pochopením, ohleduplností a laskavostí. Aby se pak po vykonání tohoto „charitativního činu“ cítila pod psa, chytala se za vlasy a říkala si, jak neuvěřitelně hloupá a naivní je.

Že vám přijde tato historka absurdní a že se vám nic takového nemůže stát? Že tak hloupí a naivní rozhodně nejste?
A možná právě stejně jako moje klientka takto normálně běžně fungujete a přijde vám to zcela v pořádku. S partnerem, s rodiči, s dětmi, s kolegy, s kamarády…
A fungujete tak už opravdu dlouho, překonáváte se a popíráte sami sebe s heslem „VŽDY OHLEDUPLNÁ A LASKAVÁ K DRUHÝM“, že musí konečně přijít takto absurdní situace, abyste se v ní uviděli z nadhledu – kdo jste a jak fungujete.

Z typických pocitů takto nastaveného člověka:

Narážím stále na lidi, kteří potřebují pomoct, které musím zachraňovat, vytáhnout je z problému, dát jim pozornost, lásku, dobrou náladu, energii, víru, čas, peníze. Udělám to, i když se mi nechce, i když jsem unavený, nemám energii, sílu, i když sám bojuji s časem, i když mám sám nedostatek financí. Neumím říkat ne. Měl bych pak ze sebe špatný pocit. Že nejsem laskavý. „Ne“ je přece negativní vůči druhým lidem. Nechci, aby ostatní od mne zažívali odmítnutí. Jak by se s tím srovnali? Lidem by se mělo pomáhat.

Ano, je v pořádku být k druhým laskavý a ohleduplný. Pokud ale nesměřujeme prioritně LASKAVOST A OHLEDY K SOBĚ, pak veškeré naše konání směřující k druhým nás bude zraňovat. Bude totiž poháněno naším ne zrovna čistým motivem. Potřebou zavděčit se, být konečně uznán a oceněn, být přijat a patřit k někomu, nebýt sám, načerpat do sebe skrze „dobré skutky“ radost, štěstí a lásku. Protože jinak v sobě cítím smutek, bolest a samotu.

A tak obraťme naše úpěnlivé oči od druhých a podívejme se na sebe, do sebe. Co potřebujeme? Pozornost, pochopení, pohlazení, odpočinek, lásku? Tak toto všechno, co cpeme do druhých, dejme tentokrát sobě. Zaplňme tím naše prázdné místo, zhojme naše vnitřní rány. Vraťme se k sobě a začněme si zase hrát, jen tak být.

Pak také přirozeně a bez parazitování budeme chtít brát ty pravé ohledy.
OHLEDY K SOBĚ A K DRUHÝM.

Pokud se v tom plácáte sami pořád dokola a dokola a chcete s tím už něco udělat, rády vám v tom pomůžeme. Přesně totiž ze zkušenosti víme, jak na to.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifiková koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Na které místo jste se postavili?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Na které místo jste se postavili?

Když budeš hodná… Když budeš poslouchat… Když budeš rozumná… Když se budeš dobře učit… Když se budeš slušně chovat… Když na sebe nebudeš moc upozorňovat… Co tomu řeknou ostatní… Moc si nevymýšlej… Nefantazíruj… Buď ráda za to, co máš… Buď trochu vděčnější, ostatní jsou na tom hůř… To si nemůžeme dovolit… Musíme šetřit… Mysli na ostatní… Pomáhej druhým… Nemysli si tolik o sobě… Nebuď tak pyšná… Nic o tom nevíš, nemáš žádné zkušenosti, ještě jsi nic nezažila a nedokázala, tak mlč… Nejdříve si ukliď, udělej úkoly a pak si můžeš hrát…

Co jste slýchali vy? Od rodičů, prarodičů, tet a strýců, ve škole? A co bude, když toto všechno splníme? Budou nás ostatní milovat, vážit si nás, budeme víc ocenění? Budeme potom šťastnější? Opravdu?

Když jsem poprvé v jedné knížce četla, že ve svém životě bych měla být na prvním místě já, vše se ve mně vzpíralo a křičelo:

„Cože, vždyť to není pravda. To je přece sobecké. Nejdříve se přece musím postarat o své dítě! To je přece samozřejmé. A manžel se také v některých věcech beze mne neobejde. A musím být také k dispozici svým rodičům. Zaslouží si to. Všechno kolem musí fungovat, domácnost, práce. Potřebuji, aby všichni kolem mne byli šťastní. A pak teprve můžu a budu šťastná i já!“

Jeden dlouholetý, pevně ukotvený omyl.

NYNÍ CHÁPU, ŽE JSEM OPRAVDU ČÍSLO 1 JÁ. Ono je právě sobecké to, že se o sebe nestaráme tak, jako bychom byli na předním místě, neposloucháme se a neplníme si naše potřeby. A proto nejsme a nemůžeme být vnitřně uspokojeni. A proto taky hledáme uspokojení někde jinde. Každý jinak.

A nejčastěji máme očekávání. Nejdříve od partnera. Později ho vyměníme za děti. Máme představu o jakési ideální rodině a usilovně se snažíme tuto představu realizovat. Někdy opravdu až moc usilovně. Až tak, že o ideální rodině a vztazích v ní se nedá ani mluvit.

Jak totiž mohu naslouchat, respektovat a být prospěšná pro druhé, když to nedokážu sama k sobě? Samu sebe přece znám nejvíc ze všech. Vím přesně, co potřebuji, a přece na to nereaguji. Vím přesně, kdy jsem unavená, a přece si neodpočinu. Vím přesně, co mě baví, a přece to nedělám. Až… Ano, až potom, až budu mít na sebe čas.

A najednou zjišťujeme, že vlastně nevíme přesně, kdo jsme, kam jdeme. Jsme nějak nejasně ohraničeni a není nám v tom dobře. A jak se potom vedle nás cítí partner nebo partnerka? Jak nás vidí? Asi sotva jako někoho, s kým chtěli na počátku kráčet společnou cestou. Najednou se naše cesty nějak rozdělují a míjejí, občas na sebe narazíme, abychom se od sebe zase raději rychle vzdálili.

A jak nás vnímají děti? Jako neustále spěchající, se vším nespokojené matky, které zajímá jen jestli mají jejich dítka úkoly, jsou čistě oblečené, učesané, najedené. S otázkami, na které ani nečekají odpověď, a už s dopředu nachystanými dobře míněnými radami na všechno. Jako otce očekávající od svých potomků perfektní výkony, které jim umožní, že nemusí nic řešit a zůstat si ve svém klidu.

Takže, co takhle trochu jinak?

  • Dejte se na první místo.
  • Pečujte s láskou o sebe.
  • Poslouchejte se.
  • Respektujte se.
  • Dělejte, co vás baví.
  • Nebojte se odpočívat.
  • Buďte sami sebou.
  • Mějte se tedy rádi takoví, jací jste.

A potom budete milující. Budete milovat svého partnera nebo partnerku. Budete milovat svoje děti. A budete milovaní – partnerem i dětmi. Budete mít vedle sebe člověka, který se s vámi bude cítit dobře, bude sám sebou, bude respektován a bude respektovat, bude podporován a bude podporovat. Bude vedle vás růst a vy zase vedle něj. Budete se navzájem inspirovat a doplňovat. Jako jin a jang.

A výsledkem bude šťastný, pohodový človíček, který se může odrazit od pevných základů a vyjít s jistotou na svou vlastní cestu.

Pojďte se tedy konečně postavit na první místo. Ráda vám s tím pomohu.

MUDr. Kateřina Otáhalová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Dospělí kluci a dospělé holčičky

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Dospělí kluci a dospělé holčičky
Už je to nějaká doba, co jsme oslavili osmnáctiny. Od školních lavic nás dělí mnohdy i desítky let. Ze slečen se staly rozumné paní, pečující manželky a milující matky, spolehlivé profesionálky v různých pracovních odvětvích. Z kluků vyrostli solidní pánové, odpovědné hlavy rodin, pilíře nejrůznějších firem a společností. Nebo taky ne. Někteří do dospělosti nedorostli. Nevěděli jak. Nevěděli proč.

 

Báli se. A bojí se dál. A bojí se mnohdy i ti úspěšní „dospěláci“. Před autoritami se z nich najednou stávají MALÉ, USTRAŠENÉ DĚTI. V jejich očích můžeme číst strach, že selžou, že neobstojí, že zklamou. S pláčem na krajíčku, dusivým knedlíkem v krku, bušícím srdcem se buď ustrašeně choulí někde v bezpečném koutku, nebo bezmocně poskakují kolem a úpěnlivě zvedají ručičky, aby se jim dostalo uklidňujícího potvrzení a objetí.

 

I tito dospělí jsou často odpojeni od sebe a jen ČEKAJÍ A REAGUJÍ NA POTŘEBY DRUHÝCH. Nestojí pevně na své cestě. Mnohdy ani před sebou svoji cestu nevidí. Velmi často sleduji právě toto u svých klientů. Chci se s vámi podělit o konkrétní příklad:

 

Klientka, říkejme jí třeba Šarlota, krásná, charismatická, inteligentní a velmi jemná a ohleduplná dáma, 40 let, vdaná, bezdětná. Ano, její základní vlastnost je ohleduplnost – ke všem ostatním: šéfové, rodičům, tchyni, klientům, jen rozhodně ne k sobě samé. Nad sebou drží zdvižený ukazováček, doprovázený pohrdavým úšklebkem, který jí nedovolí ani se zasmát. Budí celkově dojem průsvitné, smutné víly, která raději zapomněla tančit a radovat se na paloučku s druhými vílami.

Při konzultacích jsme vyhledaly řadu destruktivních programů:

… neumím se radovat ze života, neumím být spontánní, nevím, co mě baví, neumím odpočívat, pořád jen makám, potřebuji, aby byli druzí spokojeni, aby se cítili dobře, aby byli šťastní, odmítnutím druhé zraním, zničím, vše vydržím, ustojím, zvládnu, musím vše chápat, jsem rukojmí druhých, jsem pořád jak malá holka, nedovolí mi být sama sebou, organizují mi život, když se vzepřu, mám z toho výčitky, druhé vždy zklamu, taková, jaká jsem, nestačím…

Prošly jsme si spolu i několik velmi silných imaginací:

… Šarlota má kolem krku utaženou smyčku, která ji škrtí, nemůže se nadechnout, vyslovit, je celá paralyzovaná. Ukazuje se, že smyčku jí u krku přidržuje otec. Myslí to s ní dobře, chce ji chránit a kontrolovat. Šarlotě to není příjemné a dál již takhle pokračovat nechce. Otec souhlasí a opatrně a nevěřícně smyčku sundává a zahazuje pryč. Oběma se ulevuje. Šarlota je volná, vdechuje do těla svobodu, radost… Smyčku už si nenechá na krk dát!

A v dalším sezení pokračujeme:

… Šarlota vidí jasně svoji cestu; je krásně duhová a zlatá. Po její pravici vede podobně barevná cesta jejího manžela. Oba dva se ale nad cestami jenom vznášejí a ani jeden nemá odvahu se konečně pevně postavit. Proč? Klientka zjišťuje, že po levici stojí tchyně – velká autorita, která ze své blátivé cesty neustále vskakuje na tu její barevnou, dělá jí tam šlápoty a potom se jako krtek podvrtává pod cestami a vynoří se z druhé strany a ty stejné, ale opatrnější šlápoty dělá i na cestě svého syna. Ani tohle se Šarlotě nelíbí. Tchyně s tím nakonec souhlasí a svoji cestu směřuje konečně jinam. I jí se ulevuje. A Šarlota se svým mužem, který je za to nesmírně vděčný, konečně sestupuje a pomaloučku se dotýká své cesty. Měkce po ní našlapuje a každý krok si nesmírně užívá. Je zpátky. Cítí sebe samu. Celým tělem jí prostupuje zapomenutá radost a klid. Je to velmi silné a dojemné…

Tohle je jen jeden příklad. A není ojedinělý.

• Také si někdy připadáte jako ztracené, nejisté malé holčičky nebo chlapečci?
• Také nestojíte pevně na té své cestě nebo ji ani nevidíte?
• Jste také stále svázáni se svou minulostí a jako „jojo“ odskakujete, kdykoli se autoritám zamane?
• Také se necháváte dobrovolně přiškrcovat a kontrolovat?

TOHLE OPRAVDU DÁLE NEMUSÍTE! Každý z nás se narodil, aby šel vědomě a naplněně po své cestě. A vše, co nás brzdí a svádí z ní sejít, nám nepomáhá, odpojuje nás to od sebe sama.

Ráda vám pomohu se zorientovat, znovu objevit tu vaši cestu a odstranit všechny překážky a brzdy.

MUDr. Kateřina Otáhalová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE