MENU

BLOG

Proč jsem opustila vědmu a našla kouče?

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Proč jsem opustila vědmu a našla kouče?

Nedávno jsem potkala svou kamarádku – věštkyni. „Holka“ zrentgenovala pohledem mé já a spustila výčet katastrof a pohrom, které mě zajisté čekají a neminou. „Vyčistím ti karmu,“ navrhla. Mé „Ne“ jí asi vzalo vítr z plachet. Já, která s každou bolístkou běžela za ní. Radila jsem se s ní. Já, která od ní ještě dva roky zpátky za nemalý peníz čekala zázrak. Že mě osvobodí z mého strachu. Naplní účty. Odčaruje mé trápení.

Máte taky svoji „čarodějnici?“ Dámu, která vám věští budoucnost jako malovanou? Tedy až na tu a tam malou černou tečku, jež stojí za tím, že se necítíte. Ať je to nevěra muže, malý plat, nebo jste bezdětná a bez partnera. Každá taková černočerná nepříjemnost má ale úžasné řešení. Přece. To zíráte! ÚPLNĚ BEZ TRÁPENÍ A NÁMAHY. JEN ZA PÁR TISÍC.

PROČ TO NEFUNGUJE

Tímto neodsuzuji vědmy všech zemí. Naopak. Spíše se pozastavuji nad tím, že naše strachy (nastavení, programy) z nás dělají ženy závislé na radě druhých. Víc věříme jiným než samy sobě. Necháme se ovlivnit. Ve jménu zářné budoucnosti platit za „placebo štěstí.“ Jako kdybyste se chtěly učit plavat a do bazénu by chodila kamarádka.

VAŠE KARMA = VÁŠ DAR

Můžete s tímto výrokem polemizovat, můžete nesouhlasit, ale to je vše. Ani se mnou se život nemazlil. Hledala jsem berličku, kde se dalo. I u vědem. Několik dam nade mnou mumlaly čarovné formulky, měnily mi nastavení v astrálu. Stejně jsem žila dál v neuspokojivém vztahu. Jednu kapsu jsem měla prázdnou a druhou vysypanou. Problémy života jsem zapíjela. A PRINC NA BÍLEM KONI, CO BY MĚ VYSVOBODIL, v nedohlednu.

ZA CO VĚDMÁM DĚKUJI

Ukázaly mi, kudy cesta nevede. Za svůj život jsem zodpovědná já. Nikdo ho nemůže změnit, jen já sama. Sama sobě jsem strůjcem svého štěstí. Čekat na prince je zbytečné. Ani čarovné formulky nejsou spásou.

KOUČINK VERSUS MAGIE

Z mé osobní zkušenosti jsem pro koučink. Sice občas „bolí“, jenže pak ta úleva stojí za to. Díky úžasnému empatickému vedení jedné z kouček z našeho týmu jsem prošla „porodem“. Díky němu jsem se zrodila JÁ, VĚDOMÁ ŽENA TVOŘÍCÍ SI ŽIVOT DLE SVÝCH PŘEDSTAV.

I TY MÁŠ NA VÝBĚR

I ty můžeš být šťastnou ženou. Stačí se rozhodnout a vzít zodpovědnost do svých rukou. Pro výběr kouče klikněte na http://www.lucie-konigova.cz/koucove/.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Jak řešit ženské šarvátky?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Jak řešit ženské šarvátky?

Milé ženy, máte někdy pocit, že v ženském kolektivu, ač tu hledáte pochopení a bezpečí, spojenectví a sesterství, musíte být mnohem ostražitější než v mužském prostředí?

Že je tu občas ve vzduchu rivalita a soupeření kdo s koho? Že tématem hovoru bývá zpravidla ta, která zrovna není přítomná? Že z chápavé kamarádky, které svěřujete citlivé soukromé věci, vyleze vaše největší odpůrkyně, jež vše, co od vás získá, použije v překroucené podobě proti vám a zasévá to systematicky do co největšího počtu hlav ve vašem okolí?

Důvěra k druhým ženám

Několik podobných zkušeností jsem měla i já. Jak s „kamarádkami“, tak v rodině. Dlouho jsem si neuvědomovala, že pár těchto zkušeností otřáslo s mou důvěrou k ženám, a podvědomě jsem se bránila navázání jakýchkoli hlubších vztahů právě s nimi. Bylo to pro mě nebezpečné. Byla jsem tudíž ostražitá, připravena k obraně, ať už ve formě útěku, nebo útoku. Prostě připravena.

Důvěra k sobě, ke své ženě

Nyní si uvědomuji, že i moje vlastní ženská energie byla pro mě nebezpečná. Proto jsem ji ukryla a pečlivě ji zaháněla do koutku a vesele fungovala ve výkonovém světě, poháněna mnou aktivně živenou mužskou energií.

Důvěra k našim dcerám, „malým“ ženám

A právě po tomto uvědomění nyní i chápu mnohem více boje mezi mnou a mou dcerou. Dvě blízké ženy proti sobě, místo aby šly ruku v ruce vedle sebe. Jak krásně nám naše děti neúprosně ukazují to, co nedokážeme dlouho v sobě vidět.

Ukončení boje

Nedávno se jeden můj stěžejní boj ukončil. Stěžejní proto, že byl takovým rodovým pokračováním, kopírováním minulosti a hodně do historie a čím dál víc do šířky.

Byl to boj s mou švagrovou. Od počátku náš vztah nebyl ideální. A jak běžely roky, jen se pořád zhoršoval. Bylo lepší vše ukončit a dělat, že pro sebe neexistujeme. Tak bolestivé a zatěžující to bylo.

Stejný model jsem ostatně znala z domu, máma versus moje teta, který bohužel trvá doposud. A když o tom tak přemýšlím, „kupodivu“ se i v mé širší rodině, i v rodině mé švagrové objevovalo to obdobné. Místo toho, aby ženy držely při sobě, byla mezi nimi rivalita, jedovatá pachuť a barikády. Po roce jsme se měly zase díky rodinné oslavě vidět. Uniknout jsme nemohly. Se staženým žaludkem a se záložním únikovým plánem jsem se šinula do „jámy lvové“, připravena na nejhorší. A víte co? Byl to nejúžasnější večer, který jsem v této rodině zažila.

Trvalo nám to skoro 20 let. 20 let jsme sveřepě trvaly na tom, že ta druhá je ta hrozná, a vždy jsme pro to našly jakékoli potvrzení. V hlavách jsme rozviřovaly scénáře o životě té druhé a dokola sjížděly námi natočené filmy, které nás v tom jen utvrzovaly. Jednotlivé scény jsme znaly nazpaměť. Přesně jsme věděly, co dělá ta druhá špatně. Co by měla správně udělat, a co naopak nedělat. Rad a návodů jsme měly milion.

Jen při zmínce o té druhé nám bylo úzko a nevolno. Bolelo to, bylo nám smutno nebo jsme měly neskutečný vztek a potřebu bojovat. Dokázat, že já jsem ta lepší, silnější, chytřejší, úspěšnější, štastnější… A bylo jedno, jestli to bylo agresivní slovní formou, nebo ostentativním ignorováním.

Uffff! Je to pryč. Složily jsme zbraně a štíty. Odhodily jsme masky. Ukázaly si svoje slabiny, strachy, bolesti. A vzaly se za ruce, abychom se jako sestry mohly spojit. Jedna bez druhé to totiž nemůžeme zvládnout. Jako bychom se totiž snažily běžet a každá měla jen jednu nohu, která umožňovala jen tak poskakovat. A to bylo vyčerpávající. Stály jsme pak pořád na místě a obdobné scény se opakovaly stále dokola.

Starý příběh byl ukončen. Rodová nit přetržena. Začínáme spolu psát pro ženy nejen našeho rodu příběh nový.

Jak se to stalo? Donutily nás okolnosti. Stejné situace se do zemdlení pořád opakovaly a jejich intenzita se akcentovala. Jako by s námi chtěly zatřást a vykřičet na nás: „ Tak už si to konečně proboha vyřešte! Co musí ještě přijít, abyste odhodily tvrdohlavost a ego a vyšly jedna ke druhé i s rizikem toho, že ta druhá to nepřijme?“

A nutily nás do toho nevědomky, ale o to neúprosněji i naše dcery. Ony cítily to spojení a potřebu mít se. I když je od sebe odděloval oceán, za který jsme my matky byly vděčné. Čím víc jsme od sebe chtěly mít pokoj a vymazat se ze světa té druhé, tím naše dcery k sobě tíhly víc. Naše velké učitelky.

Obě, nezávisle na sobě, jsme to pochopily. Nemůžeme chtít po druhých, aby se změnili, pochopili nás, vyřešili to za nás, milovali nás… Nejen ti druzí mají problém, který by si měli vyřešit. Ano, pokud cítíme, že takové lidi kolem sebe máme, je to především informace pro nás, že my sami si máme něco vyřešit, že my sami máme problém.

A my měly problém. Ač by to ani jedna z nás do té druhé neřekla, měly jsme problém totožný. Nejistota v sobě, pochyby o sobě, o svých kvalitách, snižování své hodnoty a kladení důrazu na to, co si o nás myslí druzí. Uvěřily jsme tomu, že nejsme takové, jaké jsme, dost dobré. Že bychom měly být jiné, lepší.

Obě jsme si dovolily ale požádat o pomoc. Odhodily jsme naši urputnost a praly a praly jsme naše špinavé prádlo, vymetaly kostlivce ze skříní a zbavovaly se pout. A nějak jsme se postupně dostaly k tomu, co v nás bylo uvězněno, čemu jsem se bály uvěřit a pustit ven: „ Vždyť já tu druhou mám ráda. Chápu ji. Potřebuji ji. Chci jí být nápomocná. Toužím po spojení a sjednocení!“

Když to teď píšu, mrazí mě z té síly v zádech a hrnou se mi do očí slzy. Z toho, jak je v životě všechno jednoduché a jasné a jak si my lidé ve svých hlavách dokážeme vymyslet na základě našich slabostí peklo. Jak zatvrdíme naše srdce a nedáme šanci proniknout ničemu a nikomu.

Pociťuji velkou úlevu a vděk.

Někdy je vážně dobré odhodit svoji sveřepost, říznout do našich podebraných vředů a začít s ozdravným procesem. Ráda vám s tím pomůžu. Opravdu ráda.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Jak uvolnit životadárnou ženskou energii?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Jak uvolnit životadárnou ženskou energii?

Být žena. Co to znamená?

Řada žen se určitě cítí být opravdu ženami. Nepochybují o sobě. Mají rády svoje tělo, rády ho oblékají, pečují o něj ve formě manikúry, pedikúry, kadeřníka nebo kosmetičky, dopřávají mu zdravou stravu, odpočinek a udržují jej v kondici.

Muži se za takovou ženou zcela jistě rádi otáčejí. Ani oni nepochybují o její ženskosti.

A přesto je v některých ženách tato ženskost či ženská energie maličká nebo ustrašeně schovaná a třesoucí se někde hodně hluboko. V jejím nejniternějším a nejintimnějším ženství. V její jony .

Je tam zatlačena, protože si s ní často žena neví rady. Je pro ni nebezpečná, neumí ji ovládat a používat. Cítí ji jako nepřirozenou a nepříjemně dráždivou. Kvůli ní by mohla být slabá a bezbranná.

Kvůli ní by mohla být vyzývavá a špatně pochopená. Kvůli ní by mohla být nebrána vážně.

Obsahuje v sobě cosi čarodějného a divokého. Jakoby v ní byla ukryta i naše temná stránka a my takové nechceme být. Zoufale vše černé v nás popíráme.

Čím víc tuto naši podstatu, sílu a divokost popíráme, tím více v nás za zamknutými dveřmi bobtná a sílí a nekontrolovaně se tu koncentruje v jed. A ten pak přetéká do celého uzavřeného prostoru a dál plíživě škvírkou pode dveřmi a klíčovou dírkou vniká do celé naší bytosti.

Vše je pozvolné a nenápadné. Jen v nás postupně sílí pocit nespokojenosti a vnitřního dyskomfortu, kterého se nevědomky snažíme zbavit tím, že ho upouštíme do prostoru kolem sebe. A někdy, ve chvilkách plných emocí, kdy přestaneme ovládat naše vstupy a výstupy, ho ve větší nebo i obrovské dávce vystříkneme na někoho konkrétního, který pro nás představuje v tu dobu nějakou hrozbu.

A v ten moment se zalekneme toho, co v nás je a co se nám ale vůbec nelíbí. Tohle je to nekontrolovatelné. A my se potřebujeme kontrolovat. Vše potřebujeme kontrolovat.

Proto se stáhneme. Vše pečlivě uzavřeme zpět do třinácté komnaty. Smyjeme ze sebe kapky jedu, které na nás při tom incidentu ulpěly, upravíme se, nadechneme a s odhodlaností ze sebe vymáčkneme to nejlíbeznější a nejkrásnější, co máme.

Než se vše opět zopakuje.

Když se zoufale snažíme naším jedem neohrozit druhé, najdeme si ještě výkonnější bezpečnostní systém, kterým neprojde ze zakázané místnosti zhola nic. Jedině takhle dokážeme být ty hodné holky.

Hodné holky se pak často diví, když něco nefunguje.

Když prostě jejich ženská energie nedokáže přitáhnout žádného muže a ony zůstávají samy nebo jsou opakovaně opouštěné svými partnery.

Když nedokážou pro různé sexuální dysfunkce ani přijmout a splynout v jednotě s mužem.

Když nedokážou počít nebo donosit dítě, které v tomto nepřátelském prostředí nemůže existovat.

Když nepřátelské prostředí ještě přitvrdí a obrátí se s ničivým bujením proti své paní.

A přitom naše ženská energie je tak léčivá a životodárná!

Tolik toho pro nás samotné a díky tomu pak i pro ostatní může udělat!

Čím dál více žen cítí potřebu konečně se spojit se svou podstatou. Nebát se i stinných stránek, vyzvednout je na povrch a pořádně je prozkoumat, sžít se s nimi a učit se je v bezpečí a s dobrým motivem využívat. Otevřít komnatu. Vyčistit ji a propojit. Hlavu, srdce i tělo.

Pokud i vy máte potřebu objevit a spojit se se svou základní podstatou a samotné vám to nejde, jsem připravena kousek na vaší cestě kráčet vedle vás.

 

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Co nám vynahrazuje láska k domácím mazlíčkům?

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Co nám vynahrazuje láska k domácím mazlíčkům?

Patřím k těm ženám, co mají rády zvířata. Dlouho jsem dávala přednost čtyřnohému miláčkovi před těmi dvounohými. Jakpak by ne. Oproti tomu s dvěma nožkama mě ten „vícenohý“ miloval upřímnou kočičí/psí láskou. Radostně vrtěl ocáskem. „Pusinkoval“ mě a byl blahem bez sebe nad ohřátou konzervou. Každé jeho „gesto“, pohyb, počin mi dokazoval, jak mě miluje a je vděčný. Je to dvacet let , co mě pobavila věštba na netu. O mně tam psali: „Zrozenec v tomto znamení bude mít při citové krizi tendenci pořídit si zvíře.“ A taky ano.

Bolestivý rozvod mi přivál domů kocourka. „Je to takový chudák opuštěný. A jaký je to mazel,“ stačilo slyšet. V duchu jsem se politovala, i já jsem takový chudák. A naše osudy se spojily. Aby toho nebylo málo, psa jsem si pořídila za potracené dítě. Nedostatek sebelásky jsem léčila oddanou láskou malá chlupatá ZOO.

KOČIČÍ MÁMA

I první klientka byla ze skupiny „Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá a mají hebkou srst“. Strach ze vztahu z ní udělal kočičí mámu. Podobně jako já před léty toužila po lásce, pohlazení od druhých. Mužů se stranila, vyhýbala se jim obloukem. Bála se jich jako zvíře veterináře. Ani sebe neměla ráda. Copak žena, která nedala rodičům vnoučata, nikdo ji nechce, si zaslouží lásku?! Citový deficit si léčila krmením toulavých koček, poskytováním svým chlupatým miláčkům špičkové péče veterinářské.

KOČKA MÍSTO MILENCE

Druhá klientka již tak do extrému nešla, co se týče počtu chlupáčů. Když jí hon na potenciálního milence nepřinesl kýžený výsledek, „přeběhla jí přes cestu kočka“. A ta se stala alfou a omegou jejího života. Oproti manželovi s ní spala v posteli. Nevyhýbala se jí. A nebyla tak konfliktní jako její pubertální dcera. Aby se Micka neokotila, běžela jí pro antikoncepci. Na koučink přišla nešťastná. Zatímco Micina se matkou nestala, její patnáctiletá dcera ano.

ZASE TA NESEBELÁSKA

Setkávám se s mnoha ženami i mimo koučinkové křeslo, které „jen žijí“ pro domácí mazlíčky. Ony, jako kdysi i já, hledají „bezpečnou“ lásku. Důležité nejen pro mě, ale i pro mé klientky bylo uvědomit si právě tuto skutečnost. Mně osobně hodně pomohla sezení s koučem. Uvědomila jsem si, že „můj útěk“ od muže k chlupáčům je pouze a jen MÁ NEDOSTATEČNÁ SEBELÁSKA. Muži mi ji zrcadlili, ukazovali, že se z duše nenávidím. Mini ZOO byla pro mě schovávaná.

MĚJTE RÁDY HLAVNĚ SEBE

Naše empatické koučky jsou tu pro vás. Pomohou vám překonat vaše strachy a obavy. Naučí vás milovat se. Jde to! Je to možné. Já jsem živoucí důkaz. Už nejsem závislá na lásce druhých. Vím, že jsem skvělá taková, jaká jsem, a to mi zrcadlí i můj partner. Romantická procházka Stromovkou ve dvou je to nejkrásnější, co jsem zažila. Ani pejsek, co nás doprovází, mi takový pocit nikdy nedal.

Buďte taky šťastnou a milovanou ženou, stačí si vybrat na www.lucie-konigova.cz/koucove jednu z nás.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Výchovné prohřešky

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Výchovné prohřešky

Geny nevyčůráš. A nejen geny. Ani zajetých výchovných prohřešků se nedá lehce zbavit. Ač jste se zapřisáhli, že nikdy na dítě nevztáhnete ruku. Možná si vybavíte i tu zarputilou přísahu: „Tohle svým dětem dělat nikdy nebudu.“ Uvědomujete si, že pár výchovných už přelétlo.

Prostě děláte vše podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Ale najednou ta ruka sama „vylítne“ a přistane na příslušných partiích dítěte. Každý výchovný záhlavec, pohlavek vás bolí víc než dítě. A morální kocovina s hysterickým výkřikem „Jsem jako má matka!“ je samo o sobě dost sebetrestající.

„RODINNÁ ANAMNÉZA“

Ani mí rodiče nešli pro pár „výchovných“ daleko. Jakpak by ne. Historky mého táty z dětství byly „sado maso.“ Jeho otec nebral výchovu dětí podle Makarenka (ruský spisovatel a pedagog, jehož výchovné názory byly praktikovány v 50. letech). Za křiku „Makarenko Nemakarenko“ vzal, co bylo při ruce, a malý kluk byl bit jako žito. Nejhorší prý bylo „vychovávání“ hadicí a pak řemenem.

JAK VEN Z NECHTĚNÉHO DĚDICTVÍ?

Uvědomění, že zděděný způsob není opravdu váš šálek čaje, je první krok ke změně. I já jsem čas od času, „uklouzla“. Plácnutí na „sedýnku“ mě vždy bolelo daleko víc než syna. Trápily mě černé výčitky. „Jak jsem jen mohla?“ Až mě zaujala kniha (Ne)gramotný rodič (negramotnyrodic.lucie-konigova.cz/kniha/). Jak mi mluvila z duše. Přesně popsala to, co mě trápilo. Ukázala cestu ze zaběhnutých metod.

UNIVERZITA (NE)GRAMOTNÝ RODIČ

Další krok byla univerzita. Rodičovská. Sice jsem nezískala žádný titul ani červený diplom, ale dostala jsem to nejkrásnější, co jsem dostat mohla. Zlepšil se můj vztah se synem. Nastavením pravidel v rodině jsem předešla zbytečným hádkám. I já jsem se naučila dát se na první místo.

Vlastně titul mám: SPOKOJENÁ A ŠŤASTNÁ MATKA. A tyto matky mají ŠŤASTNÉ A SPOKOJENÉ DĚTI. (Negramotnyrodic.lucie-konigova.cz/kurz/)

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Mama hotel – vše pro děti

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Mama hotel – vše pro děti

V posledních letech je v oblibě mama hotel. Oproti mé generaci, kdy jsme vylétli z rodinného hnízda okolo dvaceti, dnes není nic zvláštního, když žijí dospělé děti se svými rodiči. Oproti dětství se změnilo jediné. A to, že matka pečuje o dvoumetrového vousáče nebo mladou dámu s mírami 90-60-90.

UHONĚNÁ, VYŽDÍMANÁ MATKA

Neznáte nějakou takovou ve svém okolí? Zrovna jedna z tet má svůj vlastní „hotel“ tohoto typu. Až je ve věku, kdy by se mohla těšit z pravnoučat. Pečuje o své děti. Denně stojí u plotny. Vaří, peče, smaží. Dva i více druhů jídla. Padesátiletý syn nerad mrkev. Tak mu ji vybírá z polévky. Zato pětapadesátiletý se po ní může utlouci. Zato nemusí rozinky. Další její role jsou pradlena, švadlena, uklízečka, zahradnice, nosič nákupů. A synové? Tráví dny u televize.

KDE UDĚLALA CHYBU?

Vždy poskytovala servis 24 hodin. Jsou ještě malí, aby si sami podali jogurt z lednice. Musí se učit, tak je nebudu zatěžovat. Proč by měli pomoct mýt nádobí? Zvládnu to sama. Zařizovala. Žehlila klukoviny. Domlouvala jim zaměstnání.

DEJTE DĚTEM DŮVĚRU

Učte děti k samostatnosti. Už tříleté děti dokážou nakrmit domácího mazlíčka, vytáhnout prádlo z pračky nebo utřít prach. Ty větší vám mohou klidně připravit nedělní snídani. I když neosolí vajíčka a způsobí spoušť v kuchyni. Nekárejte je. CHVALTE JE!

DEJTE SEBE NA PRVNÍ MÍSTO

Ukažte dítěti, že jste sama pro sebe důležitá. Nezapadejte do role matky pečovatelky. Užívejte si život. Tancujte! Choďte na víno s kamarádkami! Cvičte! Malujte! Čas, který si uděláte pro sebe, se tisíckrát vrátí i rodině. Usměvavá a odpočinutá maminka je k nezaplacení.

PÁR TIPŮ NAKONEC

Úžasným průvodcem nalezení sama sebe vám může být i kniha (Ne)gramotný rodič. Dočtete se pár dobrých rad, jak nastavit chod rodiny, pomůže s nastavením pravidel, ukáže, jak dát dětem mantinely, aniž by z vás udělala despotickou matku: http://negramotnyrodic.lucie-konigova.cz/kniha/. K dispozici je i audio verze.

Ani milovnice online nepřijdou zkrátka: http://negramotnyrodic.lucie-konigova.cz/kurz.

I přesto si nevíte rady, kudy dál? Řešíte obdobný problém nedobrovolného „mama hotelnictví“? Pak se s důvěrou obraťte na naše kouče. Rádi vám pomohou.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

CO POTŘEBUJEME SLYŠET OD MÁMY

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
CO POTŘEBUJEME SLYŠET OD MÁMY

Maminky to myslí se svými dětmi dobře. Dělají to nejlepší, co je v jejich silách. Myslí si, že jejich rolí je být tu pro své děti 24 hodin denně. Pečovat o ně, pomáhat jim, chránit je, zlehčit jim alespoň dokud jsou malé těžký život, který je čeká.

Dávají jim často vše, co nemohly mít samy, protože nechtějí, aby se cítily tak bídně jako ony v jejich věku. Hračky, které viděly jen v zahraničních katalozích. Značkové oblečení a boty, když ony měly jen něco podomácku spíchnuté nebo se cítily jako ve stejnokroji, protože v obchodech nebylo nic k výběru. Laskominy, protože za nich bylo jen pedro, vitacit, salko a kofola.

A zahrnují své děti nejen hmotnými věcmi. Snaží se s nimi trávit veškerý svůj čas, protože jim samotným to scházelo. Scházelo jim jen tak být s mámou, neřešit, smát se a blbnout. Dopřávají tedy dětem různé společné zážitky. Věnují se jim na 100 %, aby jejich děti nestrádaly. A dělají to, i když by potřebovaly třeba jen chviličku jenom na sebe, na partnera.

Jaké rozčarování, když dětem přesto nestačí to, co mají. Chtějí pořád víc. I přes záplavu hraček, elektroniky a zážitků přijdou s tím, že se nudí!

Jak to? Vždyť se jako mámy tak snažily?! Hlavou pak prolétnou věty o nevděčnosti a od chytrých babiček se přichomýtnou upozornění typu: já jsem ti to říkala, že je rozmazlené, přerůstá ti přes hlavu, nejsi dost přísná a důsledná, to je ta tvoje svoboda a nevýchova…

Nejisté maminky pak zachvátí pochyby a ve svém strachu, aby to s jejich dětmi v budoucnu špatně nedopadlo, aby netrpěly, aby se zbytečně nezklamaly, aby byly připravené, přitvrdí. Nastaví pravidla a mety a na své děti tlačí, aby jich dosáhly. Někdy důrazným, hlasitým napomínáním, jindy sladkým citovým vydíráním.

Své děti neustále kontrolují. Vymýšlejí jim co nejvíc kroužků, aby ve světě stačily a měly co nabídnout. Snaží se v dětech vzbudit pocit odpovědnosti, disciplínu, motivaci. Chtějí, aby byly rozumné, spolupracující, nesobecké. A tak je učí potlačovat negativní pocity, vztek, vzdor, pláč, přílišnou radost a fantasmagorické sny. Hlavně být při zemi.

Jaké rozčarování, když děti takto „dokonalé“ nejsou. Nenosí domů samé jedničky. Do kroužků musí být nuceny. Odmlouvají, staví se do opozice, jsou sobecké a rozhodně samy od sebe pomáhat nechtějí, nechtějí plnit žádné otravné povinnosti. Vztekají se, křičí, kopou kolem sebe. Utíkají. Jsou s nimi samé problémy. Neprospívání ve škole. Podivně se oblékají a ty účesy! Anorexie, bulimie. Závislosti na drogách. Až tak? Jak se to mohlo stát?

Co maminky svým dětem neříkají, a ty by to přitom tak ocenily a potřebovaly?

V jakémkoliv věku?

  • JE V POŘÁDKU, ŽE SE TI CHCE I BREČET. VYPLAKEJ SE. JSEM TU. NIC MI NEMUSÍŠ VYSVĚTLOVAT. NEMUSÍŠ MALOVAT POŘÁD SLUNÍČKA, SRDÍČKA A KYTIČKY.
  • JE V POŘÁDKU, ŽE MÁŠ RADOST A SMĚJEŠ SE JEN TAK, ANI NEVÍŠ PROČ. MÁM Z TOHO RADOST.
  • JE V POŘÁDKU, ŽE MÁŠ JINÝ NÁZOR NEŽ JÁ. ŽE SE TI NELÍBÍ STEJNÉ VĚCI JAKO MNĚ. ŽE ŘÍKÁŠ NE.
  • JE V POŘÁDKU, ŽE CHCEŠ BÝT I SAMA. NEMUSÍŠ BÝT POŘÁD PRO VŠECHNY A VŠECHNY CHÁPAT. I TY JSI DŮLEŽITÁ.
  • JE V POŘÁDKU, ŽE DĚLÁŠ CHYBY. BEZ NICH BY SES NIC NEDOZVĚDĚLA A ZŮSTALA STÁT NA MÍSTĚ. DĚKUJI ZA NĚ.
  • JE NORMÁLNÍ, ŽE I V TOBĚ JE ČERNO. ŽE MÁŠ VZTEK A POCIŤUJEŠ ZLOST. JSI ÚŽASNÁ CELÁ. I SE SVÝMI STÍNY. BEZ NICH BYS TO NEBYLA TY.
  • JE V POŘÁDKU, ŽE SE POSTAVÍŠ ZA SEBE A DĚLÁŠ VĚCI PODLE TOHO, JAK JE CÍTÍŠ, I KDYBY TI STOVKY LIDÍ ŘÍKALY, ŽE TO CÍTÍŠ ŠPATNĚ.
  • NA MĚ SE NEDÍVEJ, TY TO O SOBĚ VÍŠ NEJLÍP, SAMA SOBĚ SI PORADÍŠ NEJLÍP. TY VÍŠ, JAK JE TO SPRÁVNĚ.
  • NEJSI TU KVŮLI MNĚ. MOJE SMUTKY A VZTEKY JSOU MOJE, S TEBOU NESOUVISÍ. JÁ SE O NĚ MÁM POSTARAT, NE TY. NEMÁŠ MI DĚLAT RADOSTI A VYVOLÁVAT VE MNĚ POCIT ŠTĚSTÍ. NEMÁŠ MĚ ZACHRAŇOVAT. TO JE MŮJ ÚKOL.
  • AŤ UDĚLÁŠ COKOLIV, RESPEKTUJI TO. TVOJE KAMARÁDY, STYL OBLÉKÁNÍ, KONÍČKY, PRÁCI, PARTNERA, ZPŮSOB VÝCHOVY TVÝCH DĚTÍ. NESOUDÍM A NERADÍM, NEMÁM NA TO PRÁVO. STOJÍM PŘI TOBĚ.
  • JE TO TVOJE CESTA, TAK PO NÍ JDI, I KDYŽ SE ZDÁ TĚŽKÁ A KOMPLIKOVANÁ. JSEM TU, KLIDNĚ PŘIJĎ, V BEZPEČÍ SE MŮŽEŠ VYPLAKAT A JÁ BUDU PLAKAT S TEBOU. NEBUDU TĚ LITOVAT ANI TI PODSOUVAT SVOJE ŘEŠENÍ, BUDU JEN S TEBOU.
  • ANI NA CHVILKU JSEM O TOBĚ NEZAPOCHYBOVALA, ANI NA CHVILKU JSI MĚ NEZKLAMALA.
  • MÁM TĚ RÁDA. BUĎ PŘESNĚ TAKOVÁ, JAKÁ JSI.

Co jste od svým maminek a tatínků potřebovali slyšet vy?

S velkou pravděpodobností to od nich asi neuslyšíte. I to je v pořádku.

Ale protože to potřebujete slyšet, dopřejte si to. Buď sami sobě, svým vnitřním holčičkám a chlapečkům, tohle říkejte, nebo si to i napište.

A pokud jste teď mámy a tátové, začněte to říkat svým dětem.

A pokud se ve starých křivdách pořád babráte a pořád očekáváte, že ti druzí to pochopí a ono se tak neděje, ráda vám v tom pomohu.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Co s tou PŘÍŠERNOU, hodnou holkou?

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Co s tou PŘÍŠERNOU, hodnou holkou?

Už ji nemůžu vystát! Ona je mi pořád v patách. Snaživá, ohleduplná, rozdávající se do poslední kapičky krve. Zahrnuje svět láskou a dobrotou. Ničí mi mé plány. „Jsi sobec. Samé já, já, já a pak dlouho nic a zase jen to tvé já.“ Zuří nad mou snahou „být si vědoma sama sebe. Zachránit sama sebe. Změnit svůj život.“ Prostě hodná holka. Holka na ZABITÍ.

Kdyby byla Hujer, tak vás zasype švestičkami (bio z naší zahrádky, ty kupované jsou samá chemie). Zakryje vlastním tělem, jen aby vám úroda neudělala újmu. Skočí do té povidlovo-švestkové směsi. S nasazením života vás vytáhne z fialové šlamastyky. A už běží (cestou prskaje pecky) pro slivovičku. Na zahnání šoku. Jako by toho všeho nebylo dost, korunu tomu nasadí vařením domácích povidel.

INDIKACE HH (hodné holky) – má osobní zkušenost

  • HH ostatní děti nebijí, jsou bité.
  • HH se ostatních zastane, jí nikdo.
  • HH všechno sní i vypije – váží si práce ostatních.
  • HH všem vychází vstříc – pomáhá všem a vždy (i proti jejich vůli).
  • (Já jsem ke všemu jiskra i pionýrka a my malé pionýrky………… prostě musíme pomáhat a chránit.)
  • HH se pilně učí – na nástěnce „nejlepší žák“ visí ta drzá Jana. Jí si nikdo nevšiml.
  • Jak by mohl, vždyť HH počká, až dospělý domluví, neskáče jim do řeči, neupozorňuje na sebe zbytečně, nekřičí.
  • V dospívání dovolí každému vše, co chce. Protože když si jí někdo všimne (HH se nelíčí, nechodí provokativně oblečená, nedbá o sebe, není svůdná, nevzbuzuje v mužích touhy), no tak logicky, HH se mu odmění. Prostě nikomu neřekne ne!
  • V manželství se HH realizuje ve všech sférách. Výborná kuchařka, pečlivá uklizečka, excelentní milenka (z posledních sil).
  • Nesmím opomenout roli řidičky, nosičky, vychovatelky, učitelky, trpitelky, pradleny, švadleny, krmičky, nákupčí aj.
  • HH stihne pomoct kamarádce v krizi. Ošetřovat nemohoucí tchyni. Zajistit školní výlet pro děti. Půjčit peníze. Podat pomocnou ruku cizímu člověku. Zachránit všechny kočky z útulku. Zavděčit se šéfovi. Pracovat i za ostatní… Aniž by si toho někdo všiml.

KONTRAINDIKACE HH

  • HH zobe antidepresiva nebo pije.
  • HH není šťastná, tolik toho dělá, ale nic ji nenaplňuje.
  • HH je tlustá, dodává si energii dorty.
  • HH je neupravená a nedbá o sebe.
  • S HH přichází emoční zápach.
  • HH nikdo nechápe.
  • HH se cítí zneužívaná, nemilovaná.
  • HH se obětuje lidstvu, planetě, Vesmíru, a nikdo to neocení.
  • A ta drzá, elegantní, sexy Jana jí odloudí manžela.

Milé dámy, pojďte a staňte se těmi sebevědomými ženami, které dostanou, co chtějí. Dejte sbohem té hodné holce, která vás naviguje do vod „zavděčování za každou cenu“. Lásku máte dostávat, ne se kvůli ní zmrzačit. Tým našich kouček vám rád pomůže odpojit se od HH a BÝT SAMA SEBOU A ŠŤASTNÁ.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Co nám naše TĚLO TRPĚLIVĚ ŠEPTÁ?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Co nám naše TĚLO TRPĚLIVĚ ŠEPTÁ?

Naše kostra toho hodně unese, naše svaly toho hodně vydrží. Rozhodně ale není náš pohybový systém uzpůsoben k tomu, aby nesl všechny starosti světa, starosti naše i ostatních, starosti minulé, přítomné a hlavně budoucí.

Když už toho má tělo dost a není námi vyslyšeno po malých upozorněních, je třeba přitvrdit; začne víc volat o pomoc a někdy musí i hodně zakřičet, abychom se zastavili a zareagovali. Zastaví nás až bolest, nemoc nebo úraz.

Ze své praxe rehabilitační lékařky vidím pořád dokola a stále častěji přetížení vazů a šlach, tenisové lokty, syndrom karpálního tunelu, bolestivá ramena, záněty achilovek z přetížení, ostruhy patních kostí, bolesti kloubů a v neposlední řadě bolesti zad s pravidelnou frekvencí střídání oblasti krční nebo bederní páteře.

Typickým postojem dnešního člověka už snad dávno není postoj vzpřímený.

Hlava je v předsunu a snaží se pod množstvím všech starostí honících se v hlavě s předstihem zajistit všechno budoucí. 

Oči sklopené a sledující pouze pár centimetrů cesty před sebe, protože dohlédnout do dálky se bojí. 

Ramena vtažená až kamsi k uším do obranného postavení před všemi možnými útoky. Nejlépe se schoulit do klubíčka a nebýt.

Prostor pro dýchání omezen jen do horních segmentů plic pod klíční kostí. Na víc není čas. Pro sebe není na víc čas.

Bránice bolestivě stažená a nedovolující nic prožít a strávit bez zažívacích potíží.

Břicho povolené pod tíží všeho, co musíme překousnout a čemu se tělo brání a nechce přijmout za své.

Povolené svěrače, protože už jsme na spoustu věcí rezignovali a nemá to smysl.

Záda ohnutá pod nákladem problémů vlastních i cizích.

Ramena bolestivá a s omezenou hybností, aby se už nemusela hlásit do první linie a vyzvedávat druhé nad sebe a na úkor sebe.

Bolavé lokty a zápěstí, které nám už nedovolují jít za hranici sebe, brát si toho víc, než je možné.

Bolavé kyčle, kolena a hlezna, která nás zcela brzdí, aby nás donutily zastavit se a zamyslet.

Ploché nohy a patní ostruhy, které už neví, jak by pro nás zvýšily oporu a jistotu.

 

Naše reakce na bolest, nemoci a úrazy jsou pak často plné naštvání, že nás tělo brzdí, plné nespokojenosti, že nám přináší problémy, a plné ukřivděnosti, že nás tělo zradilo.

Nějak si při tom všem neuvědomujeme, že to my zrazujeme tělo, že problémy si tvoříme svou urputností a zatvrzelostí opět my a že jsme to právě my, kteří potřebujeme zabrzdit.

Zabrzdit, zrelaxovat, nadechnout se, zaposlouchat se do toho, co nám naše tělo šeptá, a pořádně ho s vděčností obejmout, pohladit a poděkovat mu.

Pokud se svým tělem neustále bojujete, pojďte tuto bitvu ukončit. S radostí vám pomohu nalézt řešení různých vašich psychosomatických obtíží. Vaše tělo se pro vás stane zase oporou a neocenitelným parťákem. Jsem tu pro vás.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

5 důvodů, proč se přestat trápit po rozchodu

Publikováno uživatelem: Mariana Bacina
5 důvodů, proč se přestat trápit po rozchodu

Nevím, jak vy, drahé čtenářky a čtenáři, já už jsem pár rozchodů zažila osobně a ve svém okolí to ani nedokážu spočítat. Každý reaguje na danou situaci a vzniklý stres jinak. Když jde o oboustrannou dohodu, tak je to v pořádku, ale co dělat, když málem teče krev?

Většinou víc trpí ten, kterého opustili, a je jedno, jestli je to muž, nebo žena. Pro toho člověka je to šok, cítí křivdu a zradu, že si to nezaslouží, staví se do role oběti, jako by každému říkal:

„Podívejte se na mě, co mi ten druhý udělal, nechal mě tu napospas a já tady teď budu trpět sám, za to všechno, co jsem pro něj dělal, tak se mi takhle odvděčil.“

Zde máte pár důvodů, proč nemá cenu se dlouhodobě koupat v sebelítosti:

  1. Berete si tím spoustu energie, kterou můžete využít jinak a ve svůj větší prospěch. Tím, že budete řešit, proč to udělal a s kým, vám teď vůbec nepomůže, naopak sami sebe budete jen zbytečně trápit.
  2. To, že vás opustil, berte jako příležitost potkat někoho lepšího, pro kterého budete tím pravým a bude to s vámi myslet vážně. Předchozí vztah vnímejte jako zkušenost. Poučili jste se? Supr, je čas jít dál!!!
  3. V žádném případě se nesnažte expartnera získat zpět, budete se před ním jen zbytečně shazovat a podbízet se mu, ale není to dlouhodobé řešení. Jestli se k vám vrátí z lítosti, tak ho to stejně jednou přestane bavit a zas odejde.
  4. Nevnímejte samotu jako trest! My ženy jsme takové pečovatelky, a když nám odejde objekt, o který jsme se staraly, tak najednou nevíme, co máme dělat a pro koho žít, máme pocit marnosti. Využijte ten volný čas –i vy muži –, který teď máte, ve svůj prospěch. Neseďte doma a nekoukejte na televizi (teď jsem si vzpomněla na Brigit Jones J), běžte ven, jděte si zacvičit nebo začněte chodit na kroužky, vzpomeňte si, co jste vždy chtěli dělat a nebyl na to čas.
  5. Poslední důvod je ten nejdůležitější – je to vaše zdraví. Psychosomatika je mocná a pocity křivdy se vám mohou odrazit na vašem zdraví. Křivda je velmi silná negativní emoce a usazuje se ve vašem těle jako jed. Tím, že odpustíte druhému, vyléčíte se od všech svých křivd a uzdravíte svoje fyzické tělo.

Pokud se neumíte sami dostat z bolestného rozchodu, náš tým vám s tím rád pomůže. Nečekejte a nenechte se obírat o drahocenný čas, který vám nikdo nevrátí. Zamilujte se do sebe a ostatní vás začnou milovat taky.

Mariana Bačina – autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Jsem nechtěné dítě

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Jsem nechtěné dítě

Jsem nechtěné dítě. Byla jsem počata v době, kdy bylo rodičům sotva 19 let. Otec měl v kapse čerstvý povolávací rozkaz. A směsice smíšených pocitů, smutku, venkovské zábavy a pár piv ho vedly k první, kterou uviděl. Typické „dám si pozor, neboj“ se jaksi minulo účinky. Zato plného účinku měly proslovy nejen zúčastněných milostného aktu. Na mou osobu. Asi vám to připadne zvláštní, jak by mohlo. Je vědecky dokázáno, že dítě už od 42 dne od početí vnímá. V této době se začíná tvořit soustava neuronů a ty zapisují to, co se děje „venku“.

Syndrom „nechtěného dítěte“ je hluboký šrám na dětské duši. Jako zlá sudička komplikuje celý náš život. Rodiče těchto dětí na ně více křičí. Pro pár facek nejdou daleko. I na atmosféru v rodině má přítomnost „nezvaného hosta“ fatální následky. Otec, vržen do svatby a rodičovství, se stal rodinným tyranem.

CO JSEM SI ODNESLA DO DOSPĚLOSTI:

  • Pocit viny.
  • Lásku si musím zasloužit.
  • Musím být hodná a vstřícná.
  • Za všechno můžu já.
  • Zkazila jsem všem život.
  • Trest si zasloužím.
  • Kdybych nebyla, tolik by netrpěli.
  • Nemám se ráda.

TYPICKÉ RYSY NECHTĚNÉHO DÍTĚTE:

  • Problémy s váhou.
  • Nezapadne do kolektivu.
  • Těžko hledá kamarády.
  • Špatné vztahy s kolegy, šéfy.
  • Deprese a úzkosti.
  • Špatné partnerské vztahy.
  • Podléhají závislostem.

Je na každém z nás, jak se rozhodneme žít. Mně se po životě s antidepresivy vůbec nestýská. Ani po špatných vztazích. Díky týmu úžasných kouček jsem pochopila, že nejsem ta špatná. Pomohly mi od programu sebetrestání. Naučily mě mít se ráda. Úplně se mi změnil život.

Ani pro tebe úděl nechtěné/ho nemusí být permanentkou do Bohnic. Pro mimopražské do Šternberku nebo Kroměříže. Stačí si vybrat kouče z týmu Lucie Königové.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Co nám způsobuje pěstování starých křivd

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Co nám způsobuje pěstování starých křivd

Snad každý z nás sklouzne někdy ke svým starým křivdám, ve kterých se pořádně vykoupe. A pokud si nedokáže křivdy uvědomit a přijmout, může se mu stát, že nepříjemná koupel bude nekonečná. A navíc že ji bude nakonec vnímat jako zcela přirozené prostředí, které si bude chtít vědomě udržovat.

Jak se to stane?

Je nám mizerně, a tak se začneme srovnávat s druhými:

Jak je možné, že těm druhým se daří a mně ne? Že jsou na tom líp snad ve všem? Jak to, že mají ideální vztahy, milující partnery, dokonalé děti a podporující rodinné zázemí? Jak to, že bydlí v krásných domech se zahradou a bazénem, jezdí v luxusních vozech, dopřávají si zajímavé a kvalitní věci a jejich konto není nikdy prázdné? Proč jsou úspěšní ve své profesi a já ne? Proč mají oni dokonalá těla a obličeje, bravurně se orientují v módě a nikdy nejsou out? Jak je možné, že jsou vyhledáváni druhými a po mně neštěkne ani pes? Jak si to „oni“ zaslouží? Jaká je to spravedlnost?

A po těchto „spravedlivých“ lamentacích, které nás přece opravňují útočit na ty šťastnější a úspěšnější, následuje zpravidla řada logických vysvětlení:

No to je jasné. Jsou děti štěstěny. Už se tak prostě narodili. Měli lepší startovací podmínky. Chovali se k nim líp. Jejich rodiny byly harmonické. Majetek a bohatství zdědili. Dobře se vdaly nebo oženili. Pche! To bych uměl taky!

A hned potom ještě upevníme a zvětšíme svoje ubohé postavení:

Jó to já! Měl jsem to sakra těžký. Nikdo se se mnou nemazal. Všechno jsem si musel poctivě vydřít sám. Nikdo mi nepomohl. Já to nikdy nemůžu mít lehký. Vybral jsem si černýho Petra. Všichni mi ubližují a nechápou mě. Jsem prostě jiný. Mám to jinak. Nemá cenu cokoli zkoušet. Je to tak daný. Aspoň o nic a nikoho nepřijdu. Nikdo mi nemůže nic vzít…

DOKONALE UBOHÁ ZA SRDCE CHYTAJÍCÍ OBĚŤ!

A čím hůř na tom budu, třeba si mě konečně někdo všimne a slituje se nade mnou a dodá mi všechno, po čem tak moc toužím a nemůžu to mít! A když to nestačí a nikdo mě neposlouchá a jsem neviditelný, přitvrdím. Jak? Třeba nějakou dobrou nemocí. Nebo nějakou senza katastrofou.

A tak utvrdím zase jen moji závislost na druhých, svoji roli oběti a jedu si v začarovaném kruhu, který se roztáčí do takových rychlostí, že je mi z toho špatně.

Když si člověk uvědomí, že tento kolotoč roztáčí on sám, může to být pro něj hodně nepříjemné a bolestné. Ale na druhou stranu, když změním úhel pohledu:

MÁM TO VŠECHNO VE SVÝCH RUKÁCH! JÁ JSEM TVŮRCE! A když jsem dokázal vytvořit tohle, MŮŽU VYTVOŘIT I PŘESNĚ TO, CO POTŘEBUJI!

A to je velká úleva. Co říkáte?

Nyní se můžete ke všemu postavit jinak. Když vám někdo ukřivdil, ublížil, zastavil na vaší cestě a vy jste se tehdy neuměli ubránit, protože jste byli malí, nezkušení nebo jste ještě nedokázali vše dopochopit, nyní jako moudřejší, dospělý tvůrce se MŮŽETE postavit za sebe.

Můžete sami sobě dopřát, co jste potřebovali tehdy. Můžete sami sobě říct slova, která jste tehdy potřebovali slyšet. Můžete pro sebe udělat to, co jste tehdy očekávali od druhých.

Lehké to zrovna není, ale ráda vám v tom pomohu. Nezpracované křivdy nás totiž vrhají zbytečně do obdobných situací a staví nám do cesty obdobné lidi, jako na jejich počátku.

Pojďte se přestat dívat po druhých a vrhněte se se mnou do vyčištění starých křivd, ať už vás na té vaší cestě nebrzdí.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Singl období přináší i výpadek sexu

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Singl období přináší i výpadek sexu

Neumím být sama – sex

Singl období přináší i výpadek sexu. No, jak se říká, je to lidský a není to vždycky. Lze svoji „neukojenou“ situaci řešit šidítky. Alkoholem. Přejídáním. „Hračkami“ ze specializovaného obchodu. Nebo brouzdáním po seznamovacím serveru. Tak jsem to po rozvodu řešila já.

„No přece nebudeš sama,“ popichovaly mě o generaci starší kolegyně. Jejich revírem byl taktéž seznamovací portál. A celý den strávily domlouváním si randíček. Až teď vidím, co mi zrcadlily. MOJI VLASTNÍ NESEBEÚCTU A NELÁSKU.

V PASTI OXYTOCINU

Ne že by občas nějaký flirt nevyšel. Ale jakmile odezněl pocit z milování, nastal propad hluboko do depresí. Při „tom“ tělo ženy produkuje oxytocin – hormon lásky a důvěry. To je jeden z důvodů, proč ženy těžce nesou odchod milence. Z inteligentních žen se stávají důvěřivé nanynky. A pokud vám muž zrcadlí vaši „nelásku“, dává vám životní lekci. Lehce využije vaše poblouznění ve svůj prospěch.

ÚTĚK PŘED MUŽI

Dalším extrémem je „hra na schovku“. Utéct do svého světa. Zamaskovat ženské rysy. Navenek se tvářit, jak jste v pohodě, ale uvnitř se vaří kotel plný zloby, nenávisti a strachu. Závidíte kamarádkám vztahy, rodiny. Jejich životní karamboly prožíváte s nimi. Přitom skrýváte nenávist a zlost. „Vždyť ony mají lepší život než já.“

DUCHOVNÍ SINGL ŽIVOT

Potřeba pozornosti, lásky a s tím spojené postelové hrátky značí „Nemáš se ráda.“ A pád do tenat „stále hledající“ tě bude znovu a znovu posílat do náruče mužů. Zraňovat tvé srdce, duši. Jedinou cestou ven je naučit se mít se ráda. Oživ své srdce sebeláskou. Dej mu jeho místo na výsluní. Je to tvé srdce. Nikomu jej již nedávej.

Pak už můžeš tvořit. Začít dělat to, co tě naplňuje. Už nepotřebuješ náplast na bolístku ve formě sexuálního partnera. Lásku si dáváš. Lásku máš. V tomto nastavení přichází ten, co ti lásku dá. I tělesnou. A nic si za to nevezme. Neublíží ti. Protože to, co máš vědět, už víš. Došla jsi k poznání, že nejdůležitější pro sebe jsi ty sama.

I ty se staň vědomou ženou. Naučíme tě milovat samu sebe. Očistíme zatěžující programy. Otevřeme dveře do nového života. Naše milé, empatické koučky rády zodpovědí vaše dotazy a domluví si s vámi termín. 

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Proč jsme v životě stále nespokojení?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Proč jsme v životě stále nespokojení?

Proč jsme ve svých životech často nespokojeni a nenaplněni? Proč proplouváme tak nějak nemastně neslaně jednotlivými dny, aniž bychom si je pořádně užili? Proč už v pondělí úpěnlivě stáčíme oči ke kalendáři a netrpělivě vyhlížíme pátek a s ním začínající toužebný víkend? A proč když už dosáhneme nějaké své mety, najednou nevnímáme její hodnotu a místo toho nás zaplaví pocit zmaru a prázdnoty?

Jsme jako ROSTLINY.

Na počátku je semínko. Skryté, malé semínko, které s dychtivostí využívá všeho, co mu umožní vyklíčit a objevit svět. Semínko, které ukrývá specifické a jedinečné vlastnosti a talenty, jimiž pak obohatí celý venkovní prostor. Jak se těší, až bude moci vydat ze sebe to nejlepší! Vůni, krásu, barvy, léčivé silice, chuť a koření, vitamíny, živiny, vlákninu, kyslík, bezpečí, teplo, stín. Slouží celou svou bytostí k tomu, aby naplnilo smysl své existence. Do poslední své chvíle. A i pak má jasný smysl a odkaz pro své následnice.

I my začínáme svůj život jako zárodek, ve kterém je ukrytý náš specifický život, rosteme a vyvíjíme se v dospělého člověka, vytváříme partnerství a dáváme nové životy našim následovníkům.

V čem se ale od rostlin lišíme?

1. Rostliny přesně vědí, KÝM JSOU. Vědí přesně, jakým druhem jsou, nehrají si na jiné květiny a nechtějí vypadat jinak. Takové, jaké jsou, jsou v pořádku. Ta nejlepší verze sama sebe.

2. Rostliny přesně vědí, PROČ TU JSOU. Nesnaží se vyplodit cizokrajné plody a vůně, aby přitáhly pozornost a byly obdivovány. Už to, kým jsou, samo o sobě stačí a je úžasné!

3. Rostliny přesně vědí, CO PRO SEBE POTŘEBUJÍ. Potřebují 5 věcí nezbytných pro život: teplo a světlo, vzduch, vodu, půdu. Nic víc, nic míň.

4. Rostliny přesně vědí, KOLIK TOHO POTŘEBUJÍ. Jestli mají rády stín, nebo hodně světla, chladnější, nebo teplejší klima, kolik potřebují vody, jaké živiny. Nepřejídají se. Jsou v souladu se sebou a svým okolím. Tady a teď!

A jak to máme my?

1. Často hledáme, KDO JSME. Nevíme to. Tolik jsme poslouchali druhé a reagovali na jejich potřeby, že jsme postupně ztratili svoji identitu. Plníme rozkazy a přání někoho jiného, kdo o nás často nemá vůbec potuchy. Snažíme se zavděčit. Snažíme se vylepšovat. A pořád nejsme spokojení sami se sebou. Druzí s námi nejsou spokojeni. Chybí nám vlastní JÁ, kontury a barvy, chuť a šťavnatost. Jsme přešlechtěné a sami sebou vyčerpané odrůdy. Chybí nám OPRAVDOVOST!

2. A kvůli tomu NEZNÁME SVOJE PROČ. Snažíme se všemožně najít ten náš smysl, to naše uplatnění, to naše místo, kde budeme ohodnoceni a budeme úspěšní. A tak přelétáme často jako včelky z kytky na kytku a hledáme a hledáme. Nebo to někdy vzdáme, protože pociťujeme jen marnost.

3. A proto také NEVÍME, CO PRO SEBE POTŘEBUJEME. Jaké jsou naše zásadní hodnoty, které nám přinášejí zdroj energie? Které důležité věci bychom měli upřednostnit před těmi méně důležitými a těmi zcela pro nás nedůležitými? Tyto otázky si raději neklademe. Bolí. Nejsou lehké. A tak často své životy raději naplňujeme v opačném směru.

4. A proto také NEVÍME KOLIK, NEZNÁME MÍRU. Marníme svůj čas prokrastinací, žijeme životy na sociálních sítích, utíkáme sami před sebou, do zábavy, k alkoholu, k drogám, konzumujeme, přejídáme se, nežijeme v partnerství a utíkáme do volných nebo virtuálních vztahů. Žijeme balastem, vatou, a to nás vyčerpává, ochromuje, bere motivaci a chuť. A čas a prostor pak máme jen možná na pár důležitých, nebo spíše urgentních věcí, které nás dotlačí. A ty zásadní věci, které nás mají naplnit? Dát naší existenci smysl? Kde jsou?

Co a kolik toho vlastně ke svému životu potřebujete? Proč tu jste a kým jste?

Zkuste si na tyto otázky odpovědět každý sám. Zkuste být zase tou svou rostlinou. Pokud v tom tápete a nevíte, jak z toho ven, RÁDA VÁM S TÍM POMOHU.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

 

 

ZOBRAZIT VÍCE

TLUSTOPRDKOU NADOŽIVOTÍ?! ANI VY JÍ BÝT NEMUSÍTE

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
TLUSTOPRDKOU NADOŽIVOTÍ?! ANI VY JÍ BÝT NEMUSÍTE

Taky se pořád snažíte zhubnout? A nic! Váha si vás „váží“ až moc. 90–60–90 opravdu nejsou vaše míry. Jen zrcadlí současnou váhu. Ideální váhu. A průměrný počet pokusů v životě zbavit se faldů. Nezoufejte! I já jsem si hubnoucím martyriem prošla. Několikrát. A pokaždé mi jo-jo efekt překazil sny o mně s ideálními mírami. O mně šťastné a milované. Věřila jsem, že štíhlost je vstupenka do lepšího světa. My jsme tvůrci svého života, ať máme nadváhu, či ne.

Na počátku mé cesty jsem o několik desítek kil překonala hranici 1 metrického centu (100 kg). Mizerné vztahy v práci, špatný partnerský vztah a finanční problémy.Po absolvování koučování: váha 85 kg, nová práce, jsem singl a spokojená. 

 OBEZITA = STRES

Jsem jedna z těch vyvolených, co stresy zajídá. Tiše závidím těm „asketům“, již ani nevzdechnou po čokoládovém dortu při psychickém napětí. Zato já si jej s chutí dám. Mé chuťové buňky se pomazlí s čokoládou. A ta jedinečná chuť uchlácholí bolístku na duši – ať tu čerstvou, nebo tu, která čeká, až přijde její čas, aby se připomenula.

Je již vědecky dokázáno, že ženy, které prožily v dětství trauma, mají větší sklony mít míry Věstonické Venuše. A jakákoliv obdobná situace v dospělosti je impulsem pro přejídání, noční nájezdy do ledničky.

MŮJ ČAS DIET versus MŮJ ČAS PŘEJÍDÁNÍ

Už ani nespočítám, kolikrát jsem rozvířené emoce léčila čokoládou. Stačilo málo. Pár jedovatých slov kolegyně ve mně vyvolalo vzpomínku nepřijetí mě (té jiné) spolužačkami. Rozvod rozpoutal přímo noční „žrací“ orgie, které jsem zapíjela vínem – v množství zrovna ne malém. Alkohol podpořil můj apetit. A tak nákup na víkend skončil v mých útrobách za jedinou noc. Kompenzoval lásku, již mi otec nedal (a ex odňal).

HUBNU S KOUČEM

Máte taky obdobné spouštěče k přejídání, jako jsem měla já? Partnerské spory zajídáte svíčkovou s pěti knedlíky, větrník vám vymaže z hlavy náladu šéfa a kyblík zmrzliny je místo milování? Tak mi věřte, že nemusíte utrácet za diety a zázračné pilulky. Cesta ven ze začarovaného kruhu je možná. Otevřete s pomocí kouče 13. komnatu své duše a nastartujte si nový život bez obezity.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Co nás vede do SAMOTY?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Co nás vede do SAMOTY?

Cítíte se někdy sama? Nepochopená, nemilovaná, nedoceněná? Nemáte vedle sebe partnera, o kterého byste se mohla opřít? Nemáte svoji rodinu a děti, které by vám dávaly smysl? Nemáte spřízněné kamarádky, kterým můžete zavolat, když je vám mizerně? Nebo tohle všechno máte, a stejně si přijdete prázdná a osamocená a nevíte proč?

Od malička jsme vychovávány k výkonu. Tohle musíme zvládnout, tamto musíme překonat, tohle vydržet. Vše udělat co nejrychleji, nejlépe i víc věcí najednou a především DOKONALE!

Horší známka než jednička se nepočítá. Jen jedničky jsou akceptovatelné a vyžadované.

S dvojkou cítíme zklamání. Je to jako zbytečné zakopnutí a nepříjemné odření kolena. Jsme samy se sebou nespokojené. Taková hloupá chyba! Za tohle se rozhodně nemůžu pochválit!

Nafouknutá bříška trojky v nás vyvolají přetlak, hlava se naplní výčitkami a větami typu „musím“ a začne v ní bolestivě tepat. Na hrudi je tíha, která nám brání pořádně se nadechnout čerstvého vzduchu. Jako bychom si ho ani nezasloužily. Nejsem dobrá! Leda až po opravě na jedničku…

Čtverka v nás utuží už tím, jak vypadá, pocit nejistoty a vratkosti. Zaplní nás pochybnosti, které nás paralyzují a udržují na místě. Nezvládla jsem to!

Obrovská pětka nás oslepí, máme skoro mžitky před očima. V uších nám zalehne. Zavalí nás jak lavina a přidusí. Přimáčkne k zemi jako toho nejposlednějšího mravence. Má to vůbec smysl? Nejsem dost! Nemám právo na nic. Selhala jsem!

A právě tyto všechny pocity, i když už dávno do školy nechodíme a známky nedostáváme, si samy v sobě v životě dospělého vyrábíme. SAMY SEBE NEUSTÁLE A NEMILOSRDNĚ ZNÁMKUJEME. Vše chceme bravurně zvládat, být v tom dobré, být chváleny. Chceme sedět v první lavici a oceněny pro druhé být připíchnuté na předním místě na nástěnce.

Proč? Když budeme „jedničkáři s vyznamenáním“ a budeme to mít černé na bílém, potvrzené podpisem autorit a stvrzené razítkem, získáme POZORNOST. Druzí si nás budou vážit, zažijeme na chvíli i slávu s pocitem zadostiučinění ve formě aplausu. Budou nás vyhledávat, budou nám dávat smysl veškerého našeho konání a podporovat nás v jeho pokračování.

A díky tomu si zajistíme, že už nikdy nezažijeme pocit samoty. Už nikdy nás nebude trápit prázdnota!

OPRAVDU? OPRAVDU JE TOHLE TA PRAVÁ CESTA?

Právě kvůli tomuto postoji a snaze být nejlepší se totiž značně vymezujeme. Nejen vůči sobě, ale i druhým. Potřebujeme totiž POROVNÁNÍ. A abychom byly vidět, potřebujeme zvítězit. Respektive ty druhé porazit. A co se stane ale potom? Výsledkem je, že vítěz pak stojí na prvním stupínku, ale zcela sám…

Nechci rozhodně nikoho navádět k tomu, aby se raději schoval do průměru, zařadil do davu, kde si zajistí jiným způsobem sounáležitost a bude obklopen spoustou lidí. Ne. Nejde o druhý extrém.

Nejde o to, být stejný a poslušný a skromný a kdovíjaký.

Chci vám všem ženám, ale i mužům říct, že:

  • UŽ TEĎ JSTE SOUČÁSTÍ.
  • NEJSTE SAMI.
  • NEPOTŘEBUJETE BÝT DOKONALÍ.

 

Všichni máme potřebu někam patřit a být druhými přijati.

Ve všech našich odlišnostech a nedokonalostech jsme všichni JEDNO.

  • To, co prožívá jeden, se odráží v nás všech, v celé společnosti.
  • To, co ubližuje jednomu, ublíží v konečném důsledku všem.
  • To, co se naučí a pochopí jeden, pomáhá i druhým.
  • Nemoc jednoho nahlodává pomalu i další lidi.
  • Uzdravení jednoho vede k uzdravení mnoha dalších.
  • Zármutek jednoho zasahuje i druhé, kteří mu mohou pomoci snáze ho zvládat.
  • Radost jednoho zahřívá i druhé, kteří mu tuto radost ještě zdvojnásobí.

JAK TEDY NEBÝT SÁM?

Neuzavírejte se prosím do svých smutků a pochybností o sobě. Nezakrývejte svá selhání a nedostatečnosti. Pojďte si je dovolit prožít a nechat je jít. Odhoďte svá vysvědčení a osvědčení. Přestaňte se honit za dokonalostí. A pojďte v sobě najít jiskřičky a plamínky toho, kým vlastně doopravdy ve své celistvosti jste. Můžeme je spolu nechat v bezpečí rozhořet, tak abyste se sami v sobě i s druhými cítili naplněni láskou a radostí.

Pomůžete tím nejen sobě, ale i druhým.

RÁDA VÁS NA TÉTO CESTĚ PROVEDU. VÁŽNĚ V TOM NEJSTE SAMI.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Největší manipulátor našeho života?

Publikováno uživatelem: Jana Köhlerová
Největší manipulátor našeho života?

Co pro vás znamená slovo maminka? Je to osoba nám nejbližší, nejcennější. Byli jsme s ní spojeni 9 měsíců pupeční šňůrou, dala nám život. Bez mámy bychom v prvních měsících života nepřežili. Máma je zkrátka velmi zásadní člověk v našem životě.

V mé praxi se často setkávám s klienty, u kterých ono silné napojení na svou mámu přetrvává do dospělosti a v některých případech trvá celý život. Na začátku naší práce všichni svorně tvrdí, že jejich dětství bylo v pohodě. Maminka byla hodná, mají s ní stále pěkný vztah. Avšak přicházejí vždy s řadou problémů.

Nejčastější problémy bývají:

  • nejsem dost dobrá;
  • všem se musím zavděčit;
  • jsem zodpovědná za to, jak se druzí cítí;
  • jsem neustále v jednom kole;
  • potýkám se s partnerskými problémy, případně nemám partnera vůbec;
  • atd. atd.

Kde se však vzaly tyto problémy? Odkud pramení? Ano, drtivá většina pramení z našeho dětství. Převzali jsme programy a zkušenosti od našich autorit (rodičů). A nejčastěji to bývá máma, která často řídí náš život i přesto, že jsme již dávno dospělí. Pro většinu je to velmi citlivé téma, protože přirozeně považujeme svou mámu za člověka, který nám pomáhá, je nám oporou, má nás rád. A právě z toho důvodu si často ani neuvědomíme, že právě ona nás do našeho života takto vybavila a vlastně že stále a nenápadně „tahá za naše nitky“.

Proč tomu tak je?

Naše nastavení se přenáší z generace na generaci. A tudíž i naše mámy jsou pod vlivem svých životních zkušeností a zápisů od svých autorit z dětství. Přestože každá maminka dělá pro své dítě, jak nejlépe umí, nemusí to být – a často to také bohužel nebývá – to nejlepší, co může dítěti dát. Často tedy tím prvním manipulátorem v našem životě je právě, „ač nevědomky“, naše máma. Ta nás naučí nechávat se manipulovat, případně manipulovat druhé.

Co s tím můžeme – a nejen my maminky – dělat?

Uvědomit si své nedostatky. Připustit si, že ne vše, co jako máma dělám a říkám, je vždy správné. Dokázat se omluvit. Pěstovat svou sebelásku. Dávat bezpodmínečnou lásku dítěti. Přenechat dítěti zodpovědnost. Respektovat jedinečnost dítěte. Nevím-li si se sebou rady, požádám o pomoc.

Jedině tak své dítě s láskou pustíme a necháme ho žít svůj vlastní, originální životní příběh. Ráda vám pomohu si v sobě uklidit a doprovodím vás na cestě ke šťastnému životu.

 Jana Köhlerová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

 

ZOBRAZIT VÍCE

Nemohly otěhotnět a nakonec to dokázaly

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Nemohly otěhotnět a nakonec to dokázaly

Pravidelný menstruační cyklus je známkou plodnosti. Správného vývoje ženského těla. Předpoklad počít přírodní cestou. Na koučinku mnoho žen řeší problémy s tím, že nemohou otěhotnět. Podstoupily dobrovolnou anabázi hormonální léčby. Umělého oplodnění. Popíjely bylinné směsi. Ale zázrak se nekonal. Sen o těhotenství se rozplynul. Společným problémem klientek byl nepravidelný menses. Přitom neplodnost je jen strach a obavy z toho, darovat život. Pokud podvědomě máme tyto programy, těžko budeme mít měsíčky měsíc co měsíc. A zplození potomka bude náročnější.

I délka periody, síla krvácení i pocity, kdy máme své dny, vypovídají mnohé o našem přístupu k ženskosti. I o vašem vztahu k matce.

MOJE PRVNÍ PERIODA = POTUPA OD MÁMY

Byl to pro mě šok. Má první menstruace. Pominu-li to, že mi bylo sotva deset let, tak největší trauma mi způsobila reakce mámy. „No to snad ne?“ vyšlo z jejich úst. Tón jejího hlasu byl silně podrážděný. Mimika v obličeji přísná. Vypadala, jako by si myslela: Ta holka musí mít vždy něco extra!! Já se z ní zblázním.

Vrcholem všeho bylo, že si to nechala pro sebe. Druhý den div o mé první rudé periodě nepsalo i Rudé právo (tehdejší noviny). Koho potkala, tomu řekla: „A to víš, že ona už to má?“ Bradou ukazovala mým směrem při slovech „ona“. To vše ve mně vyvolalo utkvělou představu Všichni to na mně vidí. Já jsem ostuda! A i můj obličej se vybarvil do barev krve. Nesnášela jsem svoji ženskost. Nesnášela jsem svůj menses.

MENSTRUAČNÍ POTÍŽE

Mají společný rys. Obavy ze svého ženství. Špatné vztahy s matkou. Frustrující partnerský vztah. Stres.

Nepravidelná menstruace

= strach dospět. Navázat partnerský vztah. Podvědomé odmítání zplodit dítě. Strach ze ženství. Postavení se do opozice k matce.

Bolestivá menstruace

= dlouhodobé stresy, sexuální život bez radosti, odmítání ženské role. Opozice k matce.

UŽÍVEJ SI SVÉ DNY – JE TO DAR

Z popisu mého prvního zážitku nyní lehce uhodnete, jaké „byly“ mé dny. Byly to obtěžující „krámy“. Bolestivé, silné. Byly stejně odporné, jako jsem se cítila sama.

Dámy, važte si toho daru přírody. Jedině vy jste celá žena a díky němu i nositelka života. Milujte se jako žena. A uvidíte, že všechny ty symptomy „odmítání“ zmizí. A cesta k početí bude otevřena i vám.

POMOCNÁ RUKA KOUČE

Je to pro vás ožehavé téma? Stydíte se mluvit o těch ženských věcech? Ale sama si neporadíte? Nebojte se vybrat si empatickou koučku z týmu Lucie Königové na www.lucie-konigova.cz/koučové. Rády vás vyslechneme a najdeme společně cestu z bolesti a stresu. Musím se pochlubit, již jsme několikanásobné „tety“ roztomilých holčiček a chlapečků.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Moje „me too“ – proč je důležité otevřít komnatu zneužívání?

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Moje „me too“ – proč je důležité otevřít komnatu zneužívání?

Ať si o kampani „me too“ každý myslí, co chce. Nemohu jí upřít, že po jejím proniknutí do našich končin se zvedl i počet žen, které podobné trauma přivedlo až do koučinkového křesla. Poodhalil roušku jejich mlčení, mlžení a studu. A bohužel ukázal, že zneužívání žen, dívek a holčiček je závažný celosvětový problém. Emoce, jež vyvolá, jsou příčinou třeba migrény. Milé dámy, nás hlava bolí velmi často?!

„MY ME TOO“

Jak já jsem se styděla. Už v první třídě mi rašila pod tričkem ňadérka. Malá, kulatá pevná prsa, pro které bych v pubertě „vraždila“. A ony přišly o několik let dříve. Ke všemu přitahovaly pohledy úlisných „strýčků“. Stala jsem se terčem peprných poznámek. A nejen těch. Kvůli muži učitelky klavíru jsem přestala chodit do hodin. On (kdykoliv si šla učitelka zklidnit nervy z mého brnkání k lednici) se v cukuletu zjevil přede mnou. Šeptal mi, jak by bylo fajn, kdyby se mnou mohl kamarádit. Otíral se o mě. Jako starý, mlsný kocour.
Podtrženo sečteno, celé mé dětství bylo protkáno „me too“. Jako by naší rodině a známým někdo implantoval gen sexuálního predátora. Černá můra osahávání, obtěžování, onanování lítala nad našimi hlavami. A dvakrát mi zalehla do peřin. Bylo mi teprve deset.

SEBETRESTÁNÍ

Jak já jsem se styděla. Kdybych jen byla hodná a poslušná, určitě by se mi to nestalo. V uších mi znělo zaklínadlo můry: „Buď hodná holčička, slib, nikomu to nesmíš říct.“ Zapřisáhla jsem se. Zážitek jsem zasunula hluboko do nitra. Uzamkla ho na sedm západů. A klíč jsem zahodila. Svou probouzející ženskost jsem skryla pod desítky kil sádla. Nasoukala se do černočerných hávů. Zamaskovala se „mužským“ stylem. Pohřbila ji zaživa do hluboké propasti nezájmu.

„ME TOO“ EMOCE

K čemu je dobré otevřít komnatu zneužívání? Má cenu se brodit bahnem pocitů? Zaslechnout šustění křídel můry? Cítit dech predátora u svého ucha? Zažít to znovu?! Takové trauma těžko rozchodíte (vím z osobních zkušeností). Jeho potlačování ovlivňuje partnerský život v dospělosti a sexualitu. Frigidita, nemožnost prožít orgasmus a jiné poruchy doprovázejí pak naše životy. Přitom krásné milování s tím pravým je solí života. Emoce, které tato událost vyvolala, jsou příčinou nemocí. Migréna, zánět slinivky, žaludeční vředy, poruchy příjmu potravin nám ukazují, že je třeba přehodnotit postoj. Propustit emoce ven z vězení. Očistit nejen sebe, ale i naše děti. Aby nekopírovaly doslova a do písmene náš osud. Má cesta z prokletí byla přes kouče www.lucie-konigova.cz. Podaná pomocná ruka od empatických profesionálů mi pomohla vyrovnat se sama se sebou. Vzít na milost své ženství a užít si pohledy mužů. A nejen pohledy, ale i krásný, naplněný vztah. A stát se jednou z týmu a pomáhat dalším na jejich cestě zpátky k sobě.
Pokud v sobě cítíte komnaty zneužívání a bojíte se je otevřít – jsem tu pro vás.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Nadřazuje se! Má vysoké sebevědomí?

Publikováno uživatelem: Klára Paulová
Nadřazuje se! Má vysoké sebevědomí?

Vysoké sebevědomí NEEXISTUJE

Vím, že jen touto jednoduchou větou – „Vysoké sebevědomí neexistuje“ – jsem tzv. zvedla ze židle spoustu z vás. Všichni si teď jistě myslíte, že musím být slepá, když mohu něco takového tvrdit, že lidí s příliš vysokým sebevědomím je kolem nás spousta. Ale je tomu skutečně tak?

V koučinkovém křesle je sebevědomí jedno z nejžhavějších témat. Naposledy si jedna klientka Linda stěžovala: „Mám nízké sebevědomí, a proto se nade mě partner doma neustále povyšuje. Jen jeho názor je ten správný a ten můj pro něj neznamená nic. A ani já pro něj neznamenám nic. Přitom se snažím, dělám pro něj tolik let všechno, co on chce, ale on to nevidí a neváží si mě.“

Představte si, že některé klientky dokonce přijdou i s tím, že si svého partnera vybraly právě proto, že měl vysoké sebevědomí a ony se vedle něj cítily v bezpečí. Dnes si na jeho „vysoké sebevědomí“ stěžují a připadají si vedle partnera zcela nedůležité, velmi se trápí a jsou ve svých rodinách jen páté kolo u vozu.

Pojďme se ale na tuto situaci podívat pod lupou. Ukážeme si, že existují pouze 2 varianty sebevědomí, a to sebevědomí nízké a sebevědomí zdravé.

Nízké sebevědomí a jeho projevy

Klientka Linda, která se podřizuje partnerovým názorům, má skutečně nízké sebevědomí a sama to otevřeně přizná. Projevuje se to u ní zejména nejistotou v rozhodování, neschopností se prosadit, nezná dobře svou vlastní hodnotu. Partnerovi se podřizuje, dělá všechno, co chce on, aby ukázala, jak je ona dobrá, aby konečně uznal její hodnotu. A můžeme o ní říci, že je to žena s nízkým sebevědomím, které se projevuje PODŘIZOVÁNÍM SE druhému.

Má však její partner zmíněné vysoké sebevědomí? Proč se nad ni její partner povyšuje? Proč potřebuje, aby jeho názor ona uznala vždy jako správný? Proč nikdy nepřizná vlastní chybu? Co by se mu stalo, kdyby neměl pravdu? Kdyby jeho názor nebyl nejlepší? Když by ho partnerka neposlouchala? Když partnera nebude jeho partnerka uznávat, bude si myslet, že pro ni nic neznamená. A tak svůj názor tlačí nadřazováním se, křikem, vynucováním, snižováním partnerky a sám sobě dokazuje, že je důležitý a něco znamená. Prostě má moc partnerku ovlivňovat, a to už je pak významný. Partner Lindy ale nikdy otevřeně nepřizná, že má strach z osobního selhání, z toho, že udělá chybu, stejně jako jeho partnerka. Zklamal by a toho se nejvíce bojí. I on je člověk s nízkým sebevědomím, který si jen NADŘAZOVÁNÍM SE nad druhé vlastní hodnotu dokazuje.

Často tak vznikají vztahy, kdy se jeden z partnerů podřizuje a druhý nadřazuje. Tito lidé se k sobě vzájemně přitahují, protože vlastně jeden druhého doplňuje. Ani jeden z nich si nenajde partnera se zdravým sebevědomím, protože jim oběma bude připadat jeho chování nepochopitelné a nebudou si s ním rozumět. Kvůli tomu však lidé s nízkým sebevědomím stále potkávají dokola partnery, s nimiž prožívají často opakovaně stejná trápení.

Zdravé sebevědomí

A co je tedy potom zdravé sebevědomí? Člověk se zdravým sebevědomím zná vlastní hodnotu, nepotřebuje si ji dokazovat povyšováním ani ponižováním vůči druhým. Tento člověk je smířený s tím, jaký je on sám, a uvědomuje si, že jen on sám je zodpovědný za to, jak se cítí a jak nechává druhé, aby se k němu chovali.

Je osvobozený od strachu z vlastního selhání. Ví, že chybovat je běžné a přiznat chybu a poučit se z ní je jednou z vlastností silných. Je si jistý tím, že to, co dělá, dělá správně a jak nejlépe umí právě teď. Je upřímný, nehraje s druhými neupřímné hry, ale zároveň si uvědomuje, že pro vše, co má být vysloveno, existuje pravý čas. Uvědomuje si, že pokud druzí mají názory jiné než on, neznamená to, že jeho názor je špatný. Žije v plném vědomí sám se sebou a nedělá nic, čím by druhým chtěl ublížit.

Proč lidé trpí nízkým sebevědomím

Ať chceme, nebo nechceme, je nutné si přiznat, že nás to naučili doma naši rodiče, protože je to ve většině případů naučili zase jejich rodiče. To, co nás nestihli naučit rodiče, dotáhli autority ve škole či další naši blízcí.

Jak „uzdravit“ nízké sebevědomí?

Existuje již spousta metod, které se zaměřují na pomoc se zvyšováním vlastního sebevědomí, jsou jich plné knihy, pořady na internetu atd. Je jen na vás, jak k tomu přistoupíte a jakou metodu si sami vyberete.

Jednou z metod je i osobní koučink. Výhodami koučinku s koučem je, že je to velmi rychlá a účinná metoda. Kouč již přesně ví, kam vás směrovat a jak nejlépe najít vaši osobní cestu, abyste své sebevědomí na úroveň zdravého sebevědomí získali co nejrychleji.

Gratuluji všem, kteří svého zdravého sebevědomí dosáhli. Současně děkuji všem svým klientkám i klientům, s nimiž jsem jejich proměnu mohla již projít a sdílet s nimi jejich radost a štěstí.

Současně přeji všem, kteří ještě pracujete nebo se chystáte začít, abyste svého zdravého sebevědomíco nejdříve dosáhli. A pokud chcete využít metody osobního koučinku, ráda vám s tím pomohu.

Ing. Klára Paulová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE