MENU

BLOG

Za pohodu doma zodpovídají všichni

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Za pohodu doma zodpovídají všichni

Partnerská souhra ve výchově je základ pro rodinnou harmonii a pohodu.

Pro zdravý vývoj dětí je důležité kvalitní partnerství. Pokud nepanuje mezi rodiči komunikace, soulad, harmonie a pochopení, nemohou se pak shodnout ani na výchovném modelu. To může být příčinou vzniku rodinného chaosu, nedorozumění, nevyřčených očekávání, neshod a napětí. Každý z partnerů si přináší svoje vlastní výchovné metody a různé vzory chování od své původní rodiny. Netýká se to jen samotné výchovy dětí, ale i rozdělení rolí v rodině, péče o domácnost, formy trávení večerů, víkendů, svátků, dovolených apod. Jde o celkový rámec, jak by měla rodina fungovat.

Neexistuje žádný univerzální návod – jak by měla rodina přesně fungovat. Je to kontinuální a tvůrčí práce všech jejích členů. Originální organismus, který se vyvíjí tak,  jak se o něj všichni starají.

Nikde není učebnice s návodem, jak by měla rodina fungovat. Nikde se to na školách neučí. Jenom prožitými zkušenostmi ve své původní rodině. Tam máme veškeré zdroje pro naši představu o fungování rodiny. Časem jsme si jako děti mohli sbírat data i z rodin spolužáků. Tam jsme mohli vidět jiné modely. Inspirující nebo odstrašující. Tímto zážitkovým způsobem a osobními prožitky se nám formovala představa o naší vlastní rodině, kterou budeme jednou zakládat.

Rodina a domov by měly být místem bezpodmínečné lásky, pohody, klidu, porozumění, přijetí a harmonie.

Domov je prostředí pro zdravý duševní i fyzický vývoj nejen dětí, ale všech členů domácnosti. Často je to však místo chaosu, zmatků, průchoďák členů rodiny, „hotel“ na přenocování, samoobsluha u ledničky, kdy se ani všichni členové nesejdou pohromadě. Různě se míjí. Maximálně při štědrovečerní večeři se snaží zasednout k jednomu stolu. Taková vynucená aktivita přináší často nervozitu, vyústěnou v hádky. Bohužel je taková realita velice častá.

Jsou-li oba partneři v souladu s představou o výchově, způsobu vzdělání, mimoškolních aktivit, zapojení dětí do péče o domácnost apod., vzniká dětem optimální prostředí nejen pro jejich zdravý duševní vývoj, ale především se jim příznivě nastavují vlastní vzorce chování. Učí se spolupráci, odpovědnosti, lidskosti, objektivitě, citlivosti, soucitu, rovnocennosti a respektu. Takové prostředí vytváří nejlepší zázemí pro to, aby z dítěte vyrostl kvalitní člověk, který se bude umět nejen o sebe dobře postarat, ale dokáže příjemně soužít i se svým okolím.

Domov je přístav. Vytvořte ho s partnerem takový, aby v něm všichni příjemně regenerovali a rádi sdíleli společné zázemí.

Za pohodu doma jsou zodpovědní všichni členové, již od těch nejmenších. Důležitá je partnerská kompatibilita. Tedy stupeň zralosti obou partnerů a jejich dohodě na pohodovém fungování rodiny. Schopnost najít společnou cestu ve vytvoření šťastného zázemí. Nastavení pravidel, která přinesou klid a pohodu. Způsob, jak najít kompromisy a zvládat vyřešit možné konflikty a nedorozumění.

Pokud dokážeme s naším partnerem vytvořit pevné a flexibilní pouto, otevřené změnám a připravené je společně zvládat, tak nás nikdy nic nemůže zaskočit a překvapit. Domov se tak stane pro všechny členy bezpečným a vyhledávaným přístavem, kam se těší a rádi vracejí.

Pokud byste se chtěli zajímat více, jaké metody, techniky a principy se dají uplatňovat pro zajištění domácí pohody, můžete navštívit veřejné přednášky.

ZOBRAZIT VÍCE

Recept na štěstí

Publikováno uživatelem: Bc. Eliška Bachurová
Recept na štěstí

Značka: SPĚCHÁ k tobě
DOST pro VŠECHNY

Také tě mozek šidí, že teprve až s novým partnerem můžeš být opravdu šťastný? Že až koupě domu ti přinese životní spokojenost? Že až konečně zhubneš těch 8 kilo, tak se budeš moci plně radovat? Že až, až, až…?

Během koučování, díky rozhovorům s vámi a chvílích sama se sebou jsem přišla na to, že všichni v hloubi duše toužíme po tom samém. Po vnitřním KLIDU, LÁSCE a RADOSTI. Jen se liší cesta, kterou nám mozek předkládá k jejich dosažení.

Jenže víš, co ti mozek zamlčel?

Že šťastný a spokojený můžeš být jedině TADY a TEĎ, v přítomném okamžiku. Když čteš tyto řádky, můžeš se rozhodnout je číst s radostí a prožívat pocity štěstí. I když ještě pořád jezdíš tím starým autem, i když ti vztah s partnerkou zrovna nevyšel, i když tento rok splácíš půjčku, i když, i když, i když…

Nový partner, luxusní auto ani vysněný dům totiž není záruka opravdového štěstí.

Pocit spokojenosti a trvalého štěstí začíná nejprve v NÁS samotných, okolní manifestace jsou už jen pouhým doprovodným výsledkem a bonusem.

Vnitřní klid i lásku můžeš sám sobě dopřát už dnes. Nezávisle na vnějších okolnostech.

Ptej se sám sebe: „Co mohu udělat TADY a TEĎ, abych se cítil ještě víc milovaný, klidný a spokojený?“ Možná sám sebe pevně obejmeš nebo se pohladíš. Nebo si uděláš kafe a dáš si nohy nahoru. Třeba se ohlédneš s vděčností zpět, kolik jsi toho už v životě dokázal. Nebo budeš mít chuť jen chvilku sedět a sledovat, co vše krásné okolo sebe už dnes máš. Možná budeš sledovat své děti, jak si hrají, a zapomeneš na chvilku na neumyté nádobí. Věř, že ty sám správně ucítíš, co v danou chvíli potřebuješ.

Své štěstí MÁŠ ve svých rukou.
Užívej si to!

 

Bc. Eliška Bachurová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Jak naložit se sobcem

Publikováno uživatelem: Bc. Adéla Staňková
Jak naložit se sobcem

Máte kolem sebe člověka nebo hned několik lidí, kteří myslí jen na sebe? Očekává se od vás, že budete plnit jejich potřeby, a když to neuděláte, jste vy ti špatní? Cítíte se z toho mizerně a vaše nálada klesá pod bod mrazu?

Je důležité umět vybalancovat svůj život tak, abychom zůstali ve středu. Chceme se vyhnout tomu, abychom se na jedné straně nestali my sami sobcem a na straně druhé otrokem sobce. Jak toho můžeme dosáhnout?

Rozpoznejte, co se odehrává

Toto je první a velice důležitý krok. Sobec je většinou zdatný manipulátor. Aby dosáhl svého, použije jakékoli prostředky. Nejúčinnějším prostředkem je vyvolat ve vás pocit viny. Je schopen vyargumentovat, že vy jste ti, kteří vzájemnému vztahu škodí. Může vás donutit uvěřit, že vy jste sobci a on trpitel. Je to nebezpečný stav, proto je potřeba být výjimečně pozorný, obezřetný a vnímavý. Necháte-li se o vlastní neschopnosti a necitelnosti přesvědčovat příliš dlouho, sklouznete do negativity. Odtud je jen malý krůček k tomu, abyste se sobcem stali i vy. Přestanete vidět vlastní světlo a pro přežití uděláte i nepěkné věci, včetně využívání druhých.

Sobec má moc projevovat se jako upír – vysát vás a zároveň nakazit.

Vy máte také svou moc, stejně velkou jako on. Vaším česnekem a stříbrem je schopnost vyčmuchat jeho záměry už na začátku a nedat mu šanci. A i kdykoli později si můžete vzpomenout na své vnitřní světlo, které on přece tak moc nemá rád.

Máte-li pochyby, zeptejte se sami sebe: Přinášejí mi výroky druhého dobrý pocit? Ne? Srážejí mě ke dnu? Tak kdo je tady potom sobec? Začnete-li si pokládat podobné otázky, naučíte se spolehlivě odhalovat pravdu. Sobce poznáte na míle daleko.

Přestaňte hrát jeho hru

Už umíte sobce identifikovat. Teď je potřeba si uvědomit, že pokud vyhovujete jeho požadavkům, v jeho sobeckosti ho neustále podporujete. Škodíte tedy sobě i jemu. Jak bylo řečeno už na začátku, je důležité umět život vybalancovat. Posluhujete sobci a darujete mu velké množství své energie? Kolik se vám jí vrací zpět? Vyrovnaný stav je půl na půl. Dáváte víc než padesát procent energie? Pak svůj výdej srovnejte. Razantně ho snižte. Nechte mu pocítit, jaké to je. Jen tak se může vzpamatovat. Tímto činem začínáte léčit vás oba!

Pozor! Nepleťte si zde pojmy a nenechte se znova obalamutit. Tím, že začínáte myslet více na sebe, se nestáváte sobcem. Stáváte se uvědomělejším člověkem, větší a výraznější osobností. Cokoli, co umíte, se učíte nejprve na sobě. Učíte-li se tím pádem více si vážit sami sebe, umíte si automaticky ještě více vážit i ostatních. Rozdíl je v tom, že už se nenecháte využívat. V tom vězí vaše největší síla. Okamžitě tím roste i vaše hodnota.

Hlídejte si vlastní motivy

Hlídat si vlastní motivy je opravdu důležitá součást celého procesu. Není totiž vaším cílem vyrazit na válečné tažení proti sobci. Vaším cílem je osvobodit svůj život od tlaků jiných – citlivým a smírným způsobem.

Opět se ptejte sami sebe, co přesně je motivem vašeho jednání. Přistihnete-li se, že je tam nějaká negace, ihned přestaňte a změňte své činy. Ani sobec si vaši pomstu nezaslouží. Také ho kdysi někdo kousl, vysál a nakazil. Pamatujete? Cítíte-li se už dostatečně silní a stojíte pevně sami za sebou, můžete zkusit pochválit jeho dobré stránky – ty světlé okamžiky v jeho chování.

Vyzdvihujte to, co je na druhých dobré, a nikdy nepřesahujte své vlastní hranice únosnosti. Řiďte se jednoduchým pravidlem: dělejte primárně to, co je vám příjemné, aniž byste u toho vědomě ubližovali komukoli jinému.

Bc. Adéla Staňková – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Proč „zapadneme“ v roli matky a zapomeneme na sebe – jak z toho ven?

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Proč „zapadneme“ v roli matky a zapomeneme na sebe – jak z toho ven?

„Buď hodná. Dobře se uč. Vystuduj školu. Najdi si dobrou práci. Vdej se, založ rodinu a budeš šťastná a spokojená.“ Intenzivně nás programovali. Naši blízcí pro nás chtěli určitě to nejlepší, ale bohužel nás nepodporovali v tom, být primárně tím, co je naší skutečnou podstatou. Sešli jsme tak ze své cesty. Vedli nás k tomu, být hodným dítětem, pilným studentem, až se z nás staly oddané manželky, zodpovědné a starostlivé matky. Jednou však můžeme narazit na vnitřní otázku: „Měla bych být přece šťastná?! Spokojená. Naplněná vším, co mám. Ale proč tomu tak není?“ Stalo se to, že jsme samy sebe na té naší cestě „ztratily“. Jak z toho tedy ven?

Dcera-manželka-matka – jedna z našich životních rolí. Nejde o naši podstatu bytí.

Každý z nás se narodil jako jedinečná bytost, která přišla na svět se svými vlastními touhami. Máme v sobě talenty, kterými chceme přispívat světu. Tvořit, rozvíjet a dalším lidem něco předávat. Já jsem primárně Lucie, žena, člověk, který cítí, že má i další poslání na tomto světě. Je v pořádku, že nemusím být jenom matkou, ale mohu se realizovat i jinak. Moje touhy jsou rozvíjet potenciál druhých lidí, motivovat, inspirovat, pomáhat žít šťastný život. Jsem tu i pro ostatní. Necítím se naplněná být jenom pro mé děti. Ani ony mě dávno tolik nepotřebují. Nechtějí, abych kolem nich běhala a starala se o ně. Je potřeba včas vnímat, kdy je třeba vydat se na další cestu osobního rozvoje, která prospěje všem.

Roli matky máme jako nejvyšší hodnotu v životě

Spadla jsem do toho až po uši. Viděla jsem model ženy v mé rodině. Babičky, mamka i další ženy v mém okolí byly „matkami“. Sice chodily i do práce, ale žily jenom rodinou. Přitom nebyly ve svém životě šťastné. Byly unavené, utahané, vystresované, uhoněné – matky. Stejný model jsem zkopírovala. Neviděla jsem ve svém okolí ženu, která by se uměla krásně starat i o sebe, svoji ženskost, a dokázala zdravě upřednostnit sebe. Měla jsem v sobě silně zaryté vzorce: Role matky je nejvyšší hodnotou ženy. Jako matka jsem pro rodinu. Jako matka se musím již věnovat primárně dětem a rodině. S těmito silnými vzorci jsem tu Lucii a ženu v sobě úplně zatlačila. Žena je přitom ta nejvyšší role v životě a tu je potřeba rozvíjet. Pro sebe, svého muže i pro děti, aby měly vzor, i pro společnost, která od nás nepotřebuje „matkování“, až z toho doslova zmatkujeme.

Jak z toho ven?

  1. Je důležité si uvědomit, že role dcery, manželky, partnerky, matky, podnikatelky… je jedna z mých rolí, ale není mou podstatou.
  2. Mou vnitřní podstatou jsem já sama.
  3. Uvědomit si, že v sobě máte tu hlavní roli – sebe, člověka, v mém případě Lucii. Nejbližší spřízněnou duši, se kterou denně jsem a prožívám každou vteřinu bytí – samu sebe.
  4. Všechny další role, které mám, jsou „vedlejší role“. Doplněk. Mohou mě částečně naplňovat, ale primárně je potřeba vnímat vnitřní naplnění sebe jako člověka.
  5. Začít vnímat, co mě jako člověka naplňuje. V jakých oblastech se cítím šťastná sama se sebou. Když píšu, mluvím, tvořím krásné dekorace nebo druhým naslouchám nebo jim s něčím pomáhám…

Jako pomůcka k napojování na sebe vám může být nápomocné Základní cvičení k dennímu naplnění sebe sama: Zavřete oči a zhluboka se nadechněte. Představte si něco krásného, co vám dělá radost – výhled na krajinu, člověka, kterého milujete, pohled na rozkvetlou louku, hladinu moře nebo si představte kávu s velkou porcí šlehačky… – a ten krásný a láskyplný pocit do sebe nasajte. Naplňujte sebe sama tímto pocitem několikrát denně. Prožijte ho. Nasyťte se pocitem lásky, klidu – můžete teď hned. Nemusíte na nic čekat. Napojte se na sebe tady a teď. Vnímejte se. Dostali jsme smysly, kterými sytíme nejen naše fyzické tělo, ale i naši duši. Tak je využívejte pro sebe a začněte žít primárně pro sebe, protože z vašeho nasycení budou následně nejvíc těžit i vaši nejbližší – partner, děti i ostatní kolem vás. Dovolte si být skutečně sama sebou.

Pokud cítíte, že jste na sebe zapomněly a chcete se vydat na cestu zpátky k sobě, tím dalším správným vykročením může být můj seminář CESTA ZPÁTKY K SOBĚ >>. Již jsem pro vás prošlápla cestu, jak být sama sebou, a tak vám všechny své další poznatky ráda osobně předám. Těším se na vás. Lucie

Více na přednáškách: Cesta zpátky k sobě

ZOBRAZIT VÍCE

Dospělí kluci a dospělé holčičky

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Dospělí kluci a dospělé holčičky
Už je to nějaká doba, co jsme oslavili osmnáctiny. Od školních lavic nás dělí mnohdy i desítky let. Ze slečen se staly rozumné paní, pečující manželky a milující matky, spolehlivé profesionálky v různých pracovních odvětvích. Z kluků vyrostli solidní pánové, odpovědné hlavy rodin, pilíře nejrůznějších firem a společností. Nebo taky ne. Někteří do dospělosti nedorostli. Nevěděli jak. Nevěděli proč.

 

Báli se. A bojí se dál. A bojí se mnohdy i ti úspěšní „dospěláci“. Před autoritami se z nich najednou stávají MALÉ, USTRAŠENÉ DĚTI. V jejich očích můžeme číst strach, že selžou, že neobstojí, že zklamou. S pláčem na krajíčku, dusivým knedlíkem v krku, bušícím srdcem se buď ustrašeně choulí někde v bezpečném koutku, nebo bezmocně poskakují kolem a úpěnlivě zvedají ručičky, aby se jim dostalo uklidňujícího potvrzení a objetí.

 

I tito dospělí jsou často odpojeni od sebe a jen ČEKAJÍ A REAGUJÍ NA POTŘEBY DRUHÝCH. Nestojí pevně na své cestě. Mnohdy ani před sebou svoji cestu nevidí. Velmi často sleduji právě toto u svých klientů. Chci se s vámi podělit o konkrétní příklad:

 

Klientka, říkejme jí třeba Šarlota, krásná, charismatická, inteligentní a velmi jemná a ohleduplná dáma, 40 let, vdaná, bezdětná. Ano, její základní vlastnost je ohleduplnost – ke všem ostatním: šéfové, rodičům, tchyni, klientům, jen rozhodně ne k sobě samé. Nad sebou drží zdvižený ukazováček, doprovázený pohrdavým úšklebkem, který jí nedovolí ani se zasmát. Budí celkově dojem průsvitné, smutné víly, která raději zapomněla tančit a radovat se na paloučku s druhými vílami.

Při konzultacích jsme vyhledaly řadu destruktivních programů:

… neumím se radovat ze života, neumím být spontánní, nevím, co mě baví, neumím odpočívat, pořád jen makám, potřebuji, aby byli druzí spokojeni, aby se cítili dobře, aby byli šťastní, odmítnutím druhé zraním, zničím, vše vydržím, ustojím, zvládnu, musím vše chápat, jsem rukojmí druhých, jsem pořád jak malá holka, nedovolí mi být sama sebou, organizují mi život, když se vzepřu, mám z toho výčitky, druhé vždy zklamu, taková, jaká jsem, nestačím…

Prošly jsme si spolu i několik velmi silných imaginací:

… Šarlota má kolem krku utaženou smyčku, která ji škrtí, nemůže se nadechnout, vyslovit, je celá paralyzovaná. Ukazuje se, že smyčku jí u krku přidržuje otec. Myslí to s ní dobře, chce ji chránit a kontrolovat. Šarlotě to není příjemné a dál již takhle pokračovat nechce. Otec souhlasí a opatrně a nevěřícně smyčku sundává a zahazuje pryč. Oběma se ulevuje. Šarlota je volná, vdechuje do těla svobodu, radost… Smyčku už si nenechá na krk dát!

A v dalším sezení pokračujeme:

… Šarlota vidí jasně svoji cestu; je krásně duhová a zlatá. Po její pravici vede podobně barevná cesta jejího manžela. Oba dva se ale nad cestami jenom vznášejí a ani jeden nemá odvahu se konečně pevně postavit. Proč? Klientka zjišťuje, že po levici stojí tchyně – velká autorita, která ze své blátivé cesty neustále vskakuje na tu její barevnou, dělá jí tam šlápoty a potom se jako krtek podvrtává pod cestami a vynoří se z druhé strany a ty stejné, ale opatrnější šlápoty dělá i na cestě svého syna. Ani tohle se Šarlotě nelíbí. Tchyně s tím nakonec souhlasí a svoji cestu směřuje konečně jinam. I jí se ulevuje. A Šarlota se svým mužem, který je za to nesmírně vděčný, konečně sestupuje a pomaloučku se dotýká své cesty. Měkce po ní našlapuje a každý krok si nesmírně užívá. Je zpátky. Cítí sebe samu. Celým tělem jí prostupuje zapomenutá radost a klid. Je to velmi silné a dojemné…

Tohle je jen jeden příklad. A není ojedinělý.

• Také si někdy připadáte jako ztracené, nejisté malé holčičky nebo chlapečci?
• Také nestojíte pevně na té své cestě nebo ji ani nevidíte?
• Jste také stále svázáni se svou minulostí a jako „jojo“ odskakujete, kdykoli se autoritám zamane?
• Také se necháváte dobrovolně přiškrcovat a kontrolovat?

TOHLE OPRAVDU DÁLE NEMUSÍTE! Každý z nás se narodil, aby šel vědomě a naplněně po své cestě. A vše, co nás brzdí a svádí z ní sejít, nám nepomáhá, odpojuje nás to od sebe sama.

Ráda vám pomohu se zorientovat, znovu objevit tu vaši cestu a odstranit všechny překážky a brzdy.

MUDr. Kateřina Otáhalová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Kam se vytrácí VÁŠEŇ ze vztahu?

Publikováno uživatelem: Klára Paulová
Kam se vytrácí VÁŠEŇ ze vztahu?

„Už mě s ním nebaví spát. Z našeho vztahu se vytratila vášeň! Prostě vůbec nemám chuť, aby se mě dotýkal. Někdy se mi úplně hnusí představa, že s ním musím spát. Pořád vypadá dobře, ale se mnou to nic nedělá. Už ho asi nemiluju. Je to už jen můj kamarád. Přitom jiní muži mě stále přitahují, jen ten můj už ne.“ Tohle všechno říkají nešťastné ženy, když cítí, že jim jejich partnerství nefunguje, jak by chtěly. Propadají do depresí a mají strach, že emoce, které jsou pro ně ve vztahu tak důležité, se už vytratily.

Spolu pak na koučinkovém křesle začínáme vzpomínat na jejich první zážitky s partnerem. Ženy uznávají, že na začátku bylo všechno krásné. Společně s partnerem prožívali vášeň, toužili po vzájemných dotecích a užívali si veškerý společný čas. Ale tohle všechno je už pryč. Ženy si myslí, že už to nikdy nemůže být takové, pokud se nezamilují do jiného muže. A pak začneme pracovat spolu.

Postupně ženám pomáhám otevřít oči a nastavit jim zrcadlo, čím jsou dnes a čím byly, když potkaly své muže. Jak skvěle se cítily, když se jejich muž do nich zamiloval. Když se zamiloval do OPRAVDOVÉ ŽENY, která ho zcela uchvátila a které by snesl modré z nebe.

Dnes jsou však někým úplně jiným. Převzaly spoustu zodpovědnosti v rodině, často i za muže. Začaly řešit každodenní starosti, kontrolují své emoce, jsou vyčerpané, unavené, postupně ztratily obdiv partnera a jsou zklamané, že nedokážou naplnit stoprocentně všechny své životní role. Svými partnery často i pohrdají, zlobí se na ně a obviňují je ze špatně fungujícího vztahu. Z mužů se stávají „podpantofláci“, kteří pro klid doma udělají vše. Ženy přestávají muže potřebovat, ztrácejí napojení samy na sebe a zapomínají, co znamená být ženou.

A pak to začne všechno dávat smysl. Ženy touží po mužích, kteří je budou obdivovat, milovat a chovat se jako opravdoví muži… a ani si neuvědomují, že svým chováním toto všechno ve svých partnerech ničí. Z mužů i žen se stávají pouze roboti, kteří plní své povinnosti, a jejich partnerský vztah skomírá.

A jak do vztahu vrátit VÁŠEŇ? Dovolte si být ženou a nechte muže být muži.

5 rad, jak začít s návratem vášně do vztahu.

1) Nepotlačujte své emoce

Ženy se od mužů odlišují právě prožíváním emocí a všechno, co dělají, jak se chovají, se od jejich emocí odvíjí. Ve chvíli, kdy se začnou ženy kontrolovat, omezovat své projevy emocí, tlumí svou ženskou energii. Snižováním ženské energie začínáte být pro muže méně přitažlivé.

2) Užívejte si zábavu typickou pro ženy a čerpejte ženskou energii

Společně strávený čas s dalšími ženami napomáhá zesilovat vyzařování ženské energie. Jděte si s kamarádkami třeba zatančit, jeďte na společný holčičí víkend a rozmazlujte se. Mezi ženy, s nimiž byste měly trávit čas, abyste získaly ženskou energii, nezahrnujte vlastní matku. Maminky jsou úžasné, ale pro většinu žen jsou autoritou a nemusíte být schopny se s ní dokonale otevřít ženskosti. Ženská energie přitahuje opravdové muže a probouzí v nich sílu energie mužské.

3) Nechtějte nahradit muži jeho kamarády

Muži od žen nezískají mužskou energii. A aby vás muž přitahoval, potřebuje mít dostatek mužské energie. Nedržte muže doma, nechte ho se dobít mužskou energií, bude pro vás přitažlivější. Muži výborně načerpají svou mužskou energii třeba na sportovních utkáních.

4) Nechtějte, aby se vám muž podřizoval

Čím více se vám bude váš muž podřizovat, ustupovat vašim požadavkům, tím víc bude ve vašich očích klesat jeho hodnota. Nechte muže převzít dávku zodpovědnosti, nekontrolujte ho, nevyčítejte mu, že to dělá po svém. Nesnižujte jeho hodnotu, důvěřujte mu.

5) Naučte se čerpat z mužů kolem energii pro sebe

Energii a pocity, které ve vás vzbuzují muži kolem vás, se naučte přijímat a užívat si je. Nejde o to, abyste s těmito muži propadly tělesným hrátkám, ale abyste si přetvořily to, co cítíte, v energii vlastní. Řekne-li vám cizí muž, že jste krásná, užijte si to sama v sobě, nemusí to hned znamenat, že mu za to musíte být jakýmkoliv způsobem vděčná. Když se tohle naučíte, pomůže vám to rozvinout vaši ženskost.

To, jaký vztah máte, je pouze na vás. Jen vy samy jste schopny změnit ve svém životě to, co se vám nelíbí. A jak na to? Začít musíte u sebe. A pokud na to nechcete být sami, anebo nevíte, kde začít, ráda vám pomohu.

Ing. Klára Paulová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Vztah k sobě je základ pro všechny další vztahy

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Vztah k sobě je základ pro všechny další vztahy

Za můj dobrý pocit není nikdo jiný zodpovědný – než já sama.

Mohu si stěžovat, jak se ke mně partner chová. Jak jsou ke mně děti drzé. Jak si ke mně kolega dovoluje. Jak mě nadřízený nerespektuje. Jak je vše jen na mně. Jak mi nikdo nepomůže. Jak mě všichni okolo jenom využívají. Jak mě nikdo nechápe. Všechny tyto pocity jsou jenom projekce mého vztahu k sobě. Pokud se k sobě nechovám hezky, nedám sebe na první místo, nerespektuji se, neumím říct „NE“, nevěřím si, tak vidím takový přístup ke mně i od mého okolí.

Chování okolí ke mně je jenom projekce mého chování vůči sobě.

Pokud se bojím o sebe opřít, postavit se za sebe a svůj názor, zůstávám ve vlivu názorů, nálad a chování okolí ke mně. Jsem jako loďka na moři, která se potácí ze strany na stranu ve vlivu vnějších podmínek. Větru, vln, útesů a dalších vnějších faktorů. Dokud nepřevezmu 100% zodpovědnost za sebe, své pocity, rozhodnutí, názory, tak budu stále zůstávat ve vlivu okolí. 

Jak se chovám k sobě, jak se o sebe starám, jakým mám k sobě vztah, je zároveň vzorem pro mé děti. Nenaučím-li sebe dát na první místo a budu-li stále poskakovat a obhospodařovat pocity a potřeby druhých, tak zůstanu jenom polotovar. Stejně dopadnou i moje děti.

Je potřeba začít budovat nejdřív vztah k sobě. Nečekat, až mě okolí začne chápat, respektovat a milovat takovou, jaká jsem. Lásku a pozornost si musím začít dávat nejdřív sama. Od okolí mi pak přirozeně začne přicházet. Začnu ji vidět a vnímat.

Příroda, v rámci pudu sebezáchovy každému živému tvoru „naprogramovala“, že se nejdřív musí postarat o sebe. Jak má tonoucí zachraňovat dalšího tonoucího. Nejdřív se musí na hladinu dostat sám, aby se nadechl. Každý tedy musíme začít nejdřív u sebe. Postarat se o svůj dobrý pocit. Naplnit svoji vlastní emoční studánku. To je jen můj úkol. Nikdo jiný není za můj dobrý pocit zodpovědný.

Základem kvalitních vztahů s okolím je kvalitní vztah k sobě.

Jde o celkové uvědomění, které mohu udělat jenom sama se sebou. Kam směřuji? Jaké jsou moje silné stránky – ty podporovat. Jaké jsou moje slabé stránky – ty neřešit nebo delegovat. Respektovat svoje pocity. Naučit se odpočívat. Umět i nic nedělat. Naučit se zastavit. Užít si čas i jenom sama se sebou. Umět dát „nohy nahoru“, i když je rodina doma. Naslouchat svým vnitřním pocitům. Umět si říct o pomoc. Nebát se požádat o radu. Naučit se říkat „NE“. Tyto věci často neumíme. Musíme se je naučit.

Pokud se doma s dětmi nenaučím cítit svobodně, nebudou se ani ony doma s nejbližšími jednou cítit svobodně.

Někdy máme pocit a potřebu se všem zavděčit. Víte proč? Protože se bojíme kritiky. Naši sebehodnotu necháme určovat okolím. Jsme napojení na své okolí a jeho názory víc, než je pro nás prospěšné. Vztah k sobě nám právě proto často nejde budovat, protože je pro nás především důležitý vztah s naším okolím. Ale to je omyl. Je potřeba, aby to bylo obráceně.

Kvalitní vztah k sobě přirozeně buduje kvalitní vztahy s okolím.

Nikdy to není obráceně. Nikdy nemůžu mít krásný vztah k sobě, až když budu mít krásné vztahy s okolím. Případně je to jen „krátkodobé“ šidítko. Napumpuji si svoji sebehodnotu a dobrý pocit tím, jak se ke mně okolí chová, ale to vydrží jen tak dlouho jako vzduch v balónku. Začne postupně zase ubývat, a pokud ho okolí „nedofoukne“, tak mi začne opět klesat. Kde tyto defektní programy vznikly? Opět doma. Rodiče nám jako dětem dávali lásku jen s podmínkami. Cítili jsme, že jsme milováni rodiči, až když jsme něco udělali. Za výsledky. Za výkon. Za známku. Za uklizený pokoj. Za pochvalu paní učitelky. Důkazy zasloužené lásky jsme dostávali od okolí. Nenaučili nás mít bez podmínek.

Bezpodmínečná láska k dětem je učí mít k sobě ten nejlepší vztah.

Více na přednáškách: Cesta zpátky k sobě

ZOBRAZIT VÍCE

Chování rodičů učí, jak to „chodí“ ve vztazích

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Chování rodičů učí, jak to „chodí“ ve vztazích

Jak to „chodí“ ve vztahu se učíme od rodičů

Rodiče ukazují neverbálně, verbálně, jak to „chodí“ ve vztahu a jak se k sobě chovat.

Partnerství rodičů nás nastavilo na naše partnerství. Chování rodičů se nám zapsalo do hlavy: Takhle to ve vztazích prostě „chodí“. Sice se nám to i nelíbilo, bolelo nás, co jsme viděli a prožívali, ale tyto obrazy se nám staly absolutními pravdami. Nasáli jsme do sebe vzorce chování a fungování ve vztahu a sami je pak automaticky kopírujeme. Toužíme se svým partnerem vybudovat svým dětem harmonické zázemí, ale pořádně nám to nejde. Často spolu narážíme.

Rodiče se hádali = v partnerství jsou hádky

Z chování našich rodičů se do našeho podvědomí nahrály vzorce chování a očekávání, které automaticky opakujeme i v našich vztazích. Pokud se rodiče hádali a nedokázali spolu konflikty řešit v klidu, tak to neumíme ani my. Nejde nám se s partnerem domluvit. Hned útočíme nebo se tvrdě bráníme. Neumíme řešit v klidu. Když je chvilku klid, najdeme si nějakou záminku pro další hádku. Nejde nám dlouhodobě udržet pohoda. Z dětství ji neznáme.

Rodiče si spolu nepovídali = s partnerem si nemám o čem povídat

Toužíme s partnerem sdílet. Povídat si. Zažívat romantiku. Vzájemně si sdělovat pocity. Přejeme si, aby nám druhý naslouchal. Díval se nám do očí. Vnímal, co říkáme. Ale když jsme to neviděli doma u svých rodičů, nejde nám to v partnerství. Zůstáváme jen u tužeb a nadějí, že snad někdy se nám podaří takový vztah vybudovat, anebo se tímto pocitem sytíme z romantických filmů a knižních románů. Zůstáváme tak ve vztahu emočně vyprahlí.

Rodiče spolu sami nic nepodnikali = v partnerství si jede každý svou

Táta chodil do práce, doma si četl noviny a v pátek večer chodil na šachy. Máma byla u plotny, chodila na nákup, pobíhala okolo domácnosti a jediný její odpočinek byl spánek. Rodiče jsme spolu něco podnikat viděli maximálně, jak večer seděli u televize. Každý si jel jinak své. Toužíme s partnerem společně podnikat, sdílet zážitky, vyrazit jen tak do kina, na večeři, užít si společný víkend, ale vůbec si to spolu neumíme užít. Je v nás napětí. Nechápeme proč? Jsme nastaveni jinak, než toužíme být.

Náš vztah s partnerem je vzorem pro naše děti. Učí se z něj, jak „funguje“ partnerství. Nasávají vše. To, co vidí, cítí, jaká je atmosféra, jestli je pohoda, láska, objetí, zábava, … Vše to se pro ně stává pravdou. Je na nás, abychom si uklidili ve vztahu. Udělali si pořádek v sobě. Ve svém vlastním vnitřním nastavení, protože to, co jsme si přinesli do vztahu ze svého dětství, se nám s partnerem jen opakuje. Pomozte svým dětem vidět partnerství, které rozvíjí a staví člověka, ale neničí.

Více na přednáškách: (Ne)Gramotný rodič – Jak neselhat jako rodič

ZOBRAZIT VÍCE

Proč je tak těžké VĚŘIT?

Publikováno uživatelem: Bc. Adéla Staňková
Proč je tak těžké VĚŘIT?

Víra hory přenáší a lidi mění. Víra činí zázraky. Věř a bude ti dáno. Víra uzdravuje.

Proč je tak těžké věřit? Protože vírou musíte žít. Buď ji máte, nebo ji nemáte. Není žádný střed. Nemůžete věřit jen napůl. Neexistuje žádný návod, jak se k ní dopracovat. Cestu k ní si musí najít každý sám. A přitom stačí udělat jen jednu jedinou věc. Věřit.

Víra je energií srdce

Srdce dává věci do pohybu. To je ten správný náboj pro uskutečnění vašich záměrů. Bez této podpůrné energie se neděje nic. Co je tím záměrem? Vnitřní přesvědčení. Vědomá i podvědomá, přičemž hlavní slovo má podvědomí. To je hybnou silou všeho. Přesvědčení = víra. Vy se pak můžete divit, proč se vám dějí věci, které ve svém životě vědomě nechcete. Protože vaše podvědomí si o tom myslí své. Všechna vaše přesvědčení jste dobrovolně přijali – z velké části nevědomě – v dětství. Malé dítě ještě věřit umí. Umí to dokonale. Věří všemu, co se mu řekne, a všemu, co se kolem něj děje. Tyto informace jsou v podvědomí uloženy jako čistá pravda. A co je čistou pravdou, o tom se nepochybuje. Tečka. To je síla víry.

Náplň naší práce je ukazovat vám VAŠI pravdu

V koučinku vytahujeme informace z podvědomí a umožňujeme vám vidět vaši osobní pravdu a přesvědčení, která ovlivňují váš život. Velmi často zjistíte, v jaké deziluzi žijete. Jste otrokem své vlastní hlavy. Jakmile se identifikují vaše podvědomá přesvědčení, máte možnost si vytvořit nová. Taková, která vám dělají dobře. Začínáte vědomě tvořit svůj život.

Co je naším společným cílem?

Potřebujeme jak srdce, tak mozek. Ne nadarmo vlastníme oboje. Ve většině případů se však stále učíme, jak je uvést v soulad. Synergie hlavy a srdce vám poskytne neomezené možnosti v tvorbě vlastní reality. Často je člověk obětí omezení své hlavy. Co představují ta omezení? Strach, obavy, zpochybňování. Proto se musíte nejprve dostat přes svou hlavu (více o tom v článku Umění vypnout mozek). Pak se může stát to, že hlava srdci uvěří a oba spojí své síly dohromady.

Přes obavy a strach se také umíme v koučinku dostat. Jak? No přece… Schválně, jak přestanete věřit? Tak, že své přesvědčení zpochybníte. Zpochybníme váš strach. Dostanete jiný náhled a jinou variantu. Nejprve rozpustíme strach. Poté můžete věřit. A tentokrát už tomu, čemu chcete věřit vy sami. J

Princip je jednoduchý

Kde je strach, tam není víra. Začínáte-li zpochybňovat, přestáváte věřit. Absolutní víře se musíte odevzdat, všechno pustit a plně se jí oddat. Je to stav bez špetky pochyb. Nejsnáze se toho dosahuje u situací, které jsou vám tak nějak „jedno“. Dá se říci, že vám ani nezáleží na výsledku. Takto totiž vysíláte čistou energii tvoření nezatíženou chtěním. Jakmile něco chcete, záleží vám na tom. Pokud ke chtění přilnete, vznikají automaticky i obavy, zda to dobře dopadne. Protože si to tak moc přejete. Proto východní učení hlásají, že nemáte na ničem lpět, jinak se život stává utrpením. Ještě jednou: zpochybňujete-li, bojíte se. A jak už víte, obavy nemají s vírou nic společného. Věříte tedy tomu, že se to nestane. Smutný paradox.

Jak se projevila má víra

Uvedu malý příklad, který se mi stal před deseti lety, a tato událost změnila můj život. Při večerním návratu domů jsem zčistajasna prohlásila: „Já bych někdy chtěla vidět jezevce.“ Sama jsem byla překvapená tím, co jsem řekla. Ani jsem nečekala, že bych je mohla vidět. Nečíhala jsem za každým rohem, kdy už nějaký vyleze. Pak se to nějak stalo, do čtvrt hodiny přede mnou přešli přes cestu hned tři. Když to shrnu, věřila jsem, že je možné vidět jezevce, ale nečekala jsem (nevyžadovala), že se to stane. Úplně jsem to pustila.

Buďte konkrétní

Jasně si definujte svá přání. Ujasněte si, co vlastně chcete. Tak jako já jsem si vypřála „jezevce“ – nenapadlo mě tehdy specifikovat, jestli jednoho jezevce, nebo dva jezevce, nebo… a Vesmír mi to vyplnil podle vlastního uvážení.

Pak svým přáním nechte volný průběh. Nechte je žít svým vlastním životem.

Nezbývá než začít zkoušet. S vírou, že to dobře dopadne.

 

Bc. Adéla Staňková – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Nevěříme si, náš názor rodiče nezajímal – tlačili nám svoje

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Nevěříme si, náš názor rodiče nezajímal – tlačili nám svoje

Za vlastní názor nás rodiče smazávali – nedělejte to již svým dětem

Přístup rodičů k dětem má velmi zásadní vliv na jejich budoucí úspěchy nebo životní selhávání. Velmi důležitou etapou je věk náctiletých. Jde o velmi citlivé období, ve kterém se ze závislého dítěte stává dospělý, samostatný jedinec. Avšak řada rodičů v tomto období bohužel selhává. Nejsou schopni přijmout postupnou změnu chování svých dětí. Osobnost dítěte pak nedoroste do zdravě sebevědomého jedince, který dokáže v klidu projevit svůj názor. Vyroste do ustrašeného člověka, který se bojí projevit; nebo naopak své názory tvrdě brání a jeho chování působí ve vztazích destruktivně.

Z křesla kouče

Z křesla kouče řeším všechny možné strachy, obavy a nejistoty se projevit. Říci vlastní názor. Věřit si. Případně řeším druhý extrém – přílišnou výbušnost. Prosazování si svého názoru silou.

Kořeny těchto emočních reakcí se tvoří právě v období dospívání. Chování rodičů mělo na jejich vznik zásadní vliv. Zanechalo velmi bolavé emoční jizvy. Ty způsobují uzavřenost, nebo naopak extrémní výbušnost. Boj o svůj názor. Agresi nebo přílišnou přizpůsobivost. Člověk cítí, že není svobodný ve svém projevu. Bojí se reakcí na sebe a je připravený se bránit nebo ustoupit. Má ve své hlavě napsáno: „Můj názor může druhý odmítnout. Za můj názor mě mohou trestat. Je lepší mlčet. Přizpůsobit se autoritě je bezpečnější. Za názor musím tvrdě bojovat. Své si musím prosadit za každou cenu.“

Jak nás rodiče smazávali

Přišli jsme s nápadem. Napadlo nás začít dělat jinou aktivitu, než kterou našli rodiče. Chtěli chodit do nového kroužku. Nechtěli jsme chodit na klavír. Bavilo nás dělat něco jiného, než co očekávali rodiče. Nadšeně jsme přišli domů a chtěli se podělit o nové poznání. Od svých rodičů jsme však slýchali: „Co říkáš, jsou nesmysly. Kam chodíš na takové hlouposti. Já jsem rodič a vím nejlépe, co je pro tebe správné. Ty nemáš ještě rozum. Dělej to, co ti říkám, nebo bude zle! Budeš poslouchat, jinak máš domácí vězení!“ Rodiče neuměli přijmout jinou pravdu. Cítili se ohroženě. Báli se ztráty vlastní autority.

Jak z toho ven

Sama si pamatuji, jak mě těšilo, že moje děti začínají mít vlastní názor. Že mi i odporují. Že umí projevit i nesouhlas s tím, co říkám. Že dokážou říci: „Mami, ty nemáš pravdu. Mami, já mám jiný názor – vidím to jinak.“ Kde je dáno, že můj názor je pro ně ten nejlepší a moje pravda ta pravá? Jako rodič jsem pro děti „tréninková autorita“, kterých budou v životě potkávat ještě mnoho. Umí-li se tedy zdravě postavit mě, dokážou to i jednou svým dalším autoritám v životě. Nebudou zůstávat jako ovce za jedno a pro klid kývat, když to tak nebudou skutečně cítit. Tudíž nesmazávejte své děti. Nechte je říci svůj vlastní názor. Jde o jejich přirozený vývoj z dítěte v dospělého jedince. V mnohém se můžete sami poučit a obohatit.

Zdravě sebevědomý rodič si rád vyslechne jiný názor. I od dítěte nebo mladšího kolegy. Nebojí se ztráty své autority. Jiný názor je totiž příležitost k dalšímu osobnímu růstu.

Více na přednáškách: (Ne)Gramotný rodič – Jak neselhat jako rodič

ZOBRAZIT VÍCE

Umění vypnout mozek

Publikováno uživatelem: Bc. Adéla Staňková
Umění vypnout mozek

Disponujeme obrovským darem na této planetě. Je jím náš mozek. Nechci se pouštět do analýz, jaký počet informací je schopen za vteřinu zpracovat. Není to důležité. Zajisté je to hodně. Víc než jenom hodně. Je to skvělý sluha, když ho umíme používat. Je to špatný pán, když se jím necháme ovládat. Osobně vidím jako nejdůležitější úkol v životě člověka přesáhnout svůj mozek a začít ho používat ve svůj prospěch.

Proč se učit ovládat mozek

Jistě jste slyšeli, že člověk nevyužívá celou kapacitu mozku. Údajně využíváme pouze jeho deset procent. Proč to tak je? Že by se příroda spletla? Nadělila nám něco zbytečného navíc, co vůbec nepotřebujeme? Nemyslím si. Zákonitosti v přírodě jsou přesně dané – stanovené pro využití maximálního potenciálu za vydání co nejmenší energie. Stejně jako nemáme pro nic za nic slepé střevo, tak i celý náš mozek má svůj význam. A příroda po nás chce, abychom to pochopili a vyvíjeli se. Abychom vnitřně rostli tak dlouho, dokud maximálního potenciálu nedosáhneme. To je podstata života. Růst.

Co je myšleno „přesáhnutím mozku“

Máme k dispozici vše, čím jsme si historicky prošli. Někdy se říká, že se lidé chovají jako zvířata. Přesně tak. To se projevuje náš plazí mozek. Ta nejprimitivnější část. Pudová záležitost. Pak zde máme limbický systém (také primitivní mozek). Ten je zodpovědný za emoce a instinktivní chování. Tady většina lidí končí, u emocí. Ponoříme se do nich a pak se v nich koupeme, přehrabujeme, analyzujeme je, následně srovnáváme a hodnotíme dění. Pokud se nám podaří emoce ovládnout – ve smyslu povznést se nad ně (ne s nimi bojovat nebo se jim poddat), začneme naplno využívat neokortex. Je to vývojově nejmladší a největší část našeho mozku.

Pamatujete na Nea z filmu Matrix? Ten představuje Neokortex. S plným využitím neokortexu máme nepředstavitelné možnosti. Přesahujeme-li mozek, kráčíme vzhůru od jeho primitivních částí k těm vysoce vyvinutým a začínáme je vědomě používat. My svou realitu totiž tvoříme stále, jen o tom z velké části nevíme. Často si tak vytváříme něco, co v životě vůbec nechceme mít. A teď si představte, jaké to bude, jakmile se svou realitou začnete pracovat vědomě!

Jak to funguje

Vezměte si situaci, kdy chcete něco udělat, zpracovat, vytvořit. Dokud na to naléháte, nic se neděje. Jste unavení, možná i vystresovaní. Mozek je zaneprázdněn logickými úvahami a snaží se vymyslet řešení. Stále se snaží. Pak to vzdáte. Uvolníte se. Vypnete mozek. A prásk! Najednou to přijde. Ta geniální myšlenka, na kterou jste čekali. Většinou přichází tehdy, kdy to vůbec nečekáte. Například ve sprše, na výletě nebo když se zrovna chystáte jít spát. V situaci, kdy na zadaný úkol nemáte myšlenky a v podstatě ani čas. Uvědomte si to. Takto vznikají mistrovská díla a přicházejí skvělé nápady. Přestanete se snažit a ono to přijde samo. To je přesně ono.

Jak tu „čekací dobu“ k vyřešení úkolu či materializaci své touhy zkrátit? Naučte se vědomě vypnout mozek.

Možnosti zdokonalování se

Jakmile budete ve stavu proudění, budete to okamžitě cítit. Budete si jistí, že jste tam. A můžete v tomto stavu setrvávat, kdykoli budete chtít, i v běžném životě. Budete se umět přepnout. Je to nepřenositelná zkušenost. Proto začněte a uvidíte sami. Vytrvejte a zkoušejte to pravidelně. Tak dlouho, až se vám to podaří.

  • Meditace

Účinný způsob, jak dostat mozek do alfa vln. To je přesně ten stav, kdy je mozek „vypnutý“. Teď se dostáváme k zajímavému momentu. Termínem vypnutí mozku myslím totiž vypnutí rušivých elementů. Ve skutečnosti se právě teď mozek zapíná. Je ve stavu maximální pozornosti a soustředěnosti.

  • Jóga, Tai či a jiná cvičení mysli

Mají stejný efekt. Ohýbají mysl směrem, kam za normálních okolností nezachází. Zvětšujeme své možnosti. Oddáváme se přítomnému okamžiku. Nutíme mozek zůstat v pozornosti a sledovat každý pohyb těla.

  • Koučink

I tady se to děje. Klient je ve stavu ostražitosti a my ho umně položenými otázkami umíme dostat tam, kam by se sám nikdy nedostal. Někdy dochází doslova k rozumovému blackoutu. Klient lapá po dechu a my vidíme online přepojování neuronů v mozku. Čisté uvědomování.

  • Vědomé přesměrování pozornosti

Uvědomíte si skutečnost či přání a přestanete na ně tlačit, snažit se něco sami měnit nebo vytvářet. Vědomě se soustředíte na něco úplně jiného. Takzvaně to pustíte.

Doporučuji kombinovat vše a pravidelně. Výsledky se dostaví dříve, než byste čekali. Třeba právě… Teď.

Stačí jen vypnout. Nic víc.

 

Bc. Adéla Staňková – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

3 rodičovské omyly, kterým se určitě vyhněte

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
3 rodičovské omyly, kterým se určitě vyhněte

Každý rodič chce pro své děti to nejlepší. Tak se snaží, co mu síly stačí, aby byly děti spokojené a nestrádaly. Bojí se o ně a plno svých strachů pak projevuje negramotným rodičovským přístupem. Víte však, že ta naše rodičovská péče a celé to snažení může být pro naše děti naopak komplikací v jejich životě?

1. Pomáháme
Tou nesprávnou pomocí svým dětem škodíme.

Stále jsme nablízku. Jakmile si naše děťátko neví rady s oblékáním, se zavazováním tkaničky, s domácím úkolem, nebo dokonce s maturitními otázkami, hned jdeme pomáhat. Řeknete si: „No ale na tom přece nic není, to je snad přirozené, že když vidím své dítě, jak se s něčím trápí, tak mu jdu hned pomoci.“ Ano, zní to logicky, téměř svatě. Ale všeho s mírou. Následky „pomáhajících“ rodičů bývají často fatální.

Z koučinkového křesla znám velmi smutné příběhy nyní již dospělých „dětí“ snaživých a pečujících rodičů, kteří chtěli pro své děti také to nejlepší. Jejich nesprávným přístupem z nich však vyrostli nesamostatní, závislí jedinci, kteří si v životě nevěří. Stále podvědomě očekávají, že jim někdo přijde na pomoc. Tak čekají, přešlapují na místě, neumí udělat rozhodnutí a jsou frustrovaní, nebo dokonce v depresi, protože sami sobě nevěří. Tudíž nesprávná pomoc je, když děláme úkoly za naše děti. Dotahujeme jejich nezvládnuté věci, úkoly, povinnosti a nepodporujeme je v samostatnosti a v zodpovědnosti. A to se týká již těch nejmenších. Více se dozvíte na mém semináři Gramotný rodič.

Jednoduchá pomůcka: Pomáhám až ve chvíli, kdy si mé dítě řekne o pomoc. Nechám své dítě, aby si nejdřív samo vyzkoušelo – třeba 5 minut – zavázat tkaničku. Podpořím a povzbudím, že zvládne samo třeba obléknout ponožky. Jdu příkladem, protože když ukážu, že zvládnu, bude se snažit zvládnout také – nazout boty. Pomáhám, až když jde skutečně o život. Nechávám své děti primárně projít osobní zkušeností, a získat tak vnitřní sebejistotu.

2. Radíme
Nevyžádaná rada je k ničemu.

Rodiče si často myslí, že vše vědí lépe. Svou radou chtějí své děti „varovat“. Chtějí jim včas poradit, aby je ochránili. Vzpomeňte si sami, když vám vaši rodiče radili. Bylo vám to příjemné? Byly jejich rady k užitku? Většinou ne. A víte proč? Protože jste na jejich radu nebyli připraveni. Ani jste ji třeba vůbec neslyšeli a nerozuměli jí. Často potřebujeme projít vlastní zkušeností, abychom se v životě rozvíjeli. Jenomže jak mohu své dítě varovat před něčím, čemu nerozumí? „Jez, ať nemáš hlad. Musíš jíst, jinak budeš hladový…“ Tyto věty slyšel jeden muž až do svých 15 let a vůbec nechápal, co mu maminka říká. Protože za ním stále běhala s rohlíkem a šunkou. Až když vyrazil v 15 letech na vandr, tak ucítil, co je to vlastně mít hlad.

Doporučení: Pokud nejde našemu dítěti o život, radu nedávám. Radu dávám až na vyžádání. Šetřím vlastní energii, protože neptá-li se mě mé dítě na radu, tak ji ani nechce slyšet. A když nechce slyšet moji radu, tak ani není připraveno ji poslouchat. Tak proč zbytečně plýtvat energií? To si jděte raději uvařit dobrou kávu nebo se jděte projít se svým čtyřnohým mazlíčkem, protože to pro vás bude mít větší efekt.

3. Staráme se a kontrolujeme
Starat se o úkoly, které patří dětem, je nikdy nenaučí se o jejich úkoly samostatně postarat.

Máme strach, aby se něco našim dětem nestalo. Staráme se o to, aby neměly hlad, aby jim nebyla zima. Aby měly všechny své pomůcky do školy. Tak je kontrolujeme a připomínáme, až si děti zvyknou, že se starat nemusejí. Vždyť se postará maminka nebo tatínek. Tak často někde něco zapomínají, nechávají a neřeší, protože za ně přece vždycky dořeší rodič. Tak proč se snažit? „Prosím tě, zase nemáš všechno do školy. Ještě že jsem na to dohlédla. Nebýt mě, tak máš poznámku. Vidíš, ještě že jsem si tu tvoji tašku na trénink zkontrolovala, jinak by jsi běhal v ponožkách…“ Tento rodičovský přístup je absolutně negramotný.

Můžete se při čtení těchto řádků vnitřně bouřit a nesouhlasit se mnou. Určitě vám vaše postoje neberu, klidně si je nechte a jeďte si v těchto kolejích dál. Je to na vás. Chci vás jen upozornit, že pokud svůj přístup včas nezměníte, vyrostou z vašich dětí neschopní, nesamostatní a často nepoužitelní jedinci, kteří budou stále závislí na tom, kdo se o ně postará. Kdo jim pohlídá věci, aby měli vše v pořádku. Tudíž budou spoléhat na partnera, zaměstnavatele, stát a ostatní kolem sebe a budou společnosti spíš přítěží.

Doporučení: Začít jako dospělí musíme nejdřív u sebe. Když budete mít své věci v pořádku, uklizeno ve svém životě, v sobě, tak se nemusíte bát o své děti. Děti se o sebe dobře postarají, když to uvidí u svého rodiče. Nechte děti projít následkem. Pokud nejde o život a případně bude mít jenom hlad, protože si nevezme svačinu, tak získá cennou zkušenost a na svoji svačinu si již bude myslet. Pokud si zapomene boty na trénink, tak si domluvte, že si ponožky bude prát v ruce a věřte mi, že takový trénink v ponožkách je tak nepříjemná zkušenost, že si na ty své boty do tělocvičny příště určitě vzpomene.

Ustaraný, přepečlivý a ustrašený rodič je postrachem pro své děti. Přijďte na sobě zapracovat, protože věřte, že jako rodiče jsme někdy zbytečně unavení z celé té péče, starání se, kontrolování a servisem, a přitom je to celé na škodu všem. Víte, že to jde vše i jinak? A mnohem efektivněji? Ráda se s vámi podělím o své 20leté osobní i profesní zkušenosti. Těším se na vás osobně na semináři: Gramotný rodič >>.

ZOBRAZIT VÍCE

Dávám výpověď!

Publikováno uživatelem: Iveta Prokšová
Dávám výpověď!

Dvě slova, která mění životní cestu. Zavírají jedny dveře a otevírají ty druhé. Co nás ale často zrazuje, jsou pochyby. Strach, že naše rozhodnutí bude špatné.

Častým důvodem toho, že zůstáváme ve špatné práci, je strach ze selhání. Bojíme se pustit se jistot, které jsme si vytvořili. Trvalo roky, než jsme si vybudovali to, co máme, a i když s tím nejsme spokojeni, vytrvale držíme.

Mám několik příběhů, ve kterých jsme prošli cestou strachu.

„Chci podnikat, ale bojím se,“ říká mi mladá dívka. Teď je tomu rok. Když jsme se potkaly, pracovala v malé pizzerii a toužila mít vlastní nehtový salón. „Potřebuji jistotu a nevím, co podnikání obnáší. Nemám návod. Nebude nikdo, kdo mi řekne, co mám dělat.“

Ale její touha byla natolik silná, že si cestu našla. Vymyslely jsme cestu „na půl“. Rozjela svůj „business“ při zaměstnání. Pronajala si místnost v kadeřnickém salónu a začala ve volných dnech. Bylo to náročné, často bývala unavená, protože šla z práce do práce. O víkendech si dodělávala kurzy, aby mohla nabídnout víc. Ale vyplatilo se jí to.

Před měsícem jsme se spolu znovu sešly; nad hrnkem horké kávy mi s odvahou řekla, že dává výpověď. V očích se jí leskl strach. Potlačila chuť vzít ta dvě slova zpátky a jenom pozorovala myšlenky, které jí vířily hlavou. „Nemám na to. Co si to tu vymýšlím? Nebudu mít peníze. Nejsem dost dobrá. Takových jako já je spousta. Potřebuji jistotu. Budu na to sama.“

Koukala na mě vystrašenýma očima a žádala mě o potvrzení, že dělá dobře.

Takovou moc má strach. Drží nás v zajetí. V pasti umělých jistot a falešného pocitu bezpečí. Každý den tiše trpíme v práci, která nás nebaví. Každý den ztrácíme tím, že ho nějak přežijeme. Za vydělané peníze se odměňujeme jídlem, drahými kabelkami, dovolenými. Ale stejně to nepřinese ten správný dobrý pocit.

Správný pocit přijde, až když se rozhodneme dělat to, po čem toužíme. Energie, která se Vám nalije do žil ve chvíli, kdy uděláte svůj první krok, vám pomůže „přeskládat Váš svět“.

 Mám pro vás jednoduché rady, když chcete dát výpověď:

  • Zastavte se a přemýšlejte
    • Vypněte autopilota a nechte myšlenky, ať vás samy navedou. To správné řešení máte v sobě. Samo se objeví, když si dáte čas. Víte-li, že chcete změnu, a víte-li, co budete dělat, tak máte vyhráno. Pokud se vám nedaří řešení najít, vezměte si někoho na pomoc. Kouče, kamaráda/ku. Pomůže vám najít směr nebo talent a ten vás povede.
  • Přestaňte se bát
    • Strach, který vám hlava vytváří a podsouvá, je vymyšlený. Ti úspěšní se báli stejně, ale nezastavilo je to.
    • Umíte být kreativní, i když to teď nevidíte, ale budete schopni vymyslet řešení na kteroukoliv situaci.
  • Promyslete si finance
    • Ujasněte si, kolik peněz potřebujete na zásadní poplatky. Bydlení, jídlo. Určete si minimum, které měsíčně potřebujete, a vytvořte si rezervu. V nejhorším můžete požádat o podporu z úřadu práce. Mozek se uklidní, když bude vědět, že na zásadní máte a nezůstanete bez peněz.
  • Určete si termín
    • I tady je potřeba promyslet, kolik času potřebujete, než výpověď dáte. Hlava vám sama nabídne měsíc, kdy na to budete připraveni.

 

Teď už je jenom na vás, jak se do toho pustíte. Všichni máme obrovskou sílu na to, změnit cokoliv v našem životě.

Rozhodnout se a jít si za svým je energie v pohybu. Dává vám svobodu. Jistotou jste si vy sami. Podnikání vás naučí nebát se nových zkoušek a proher, protože to není o selhání, ale o růstu. Budete se posouvat, poznávat sebe v nových situacích, budete se strečovat mimo svoje zajeté zóny, ale hlavně budete žít.

 

Iveta Prokšová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Jak vyzrát na neopětovanou lásku jednou provždy

Publikováno uživatelem: Bc. Eliška Bachurová
Jak vyzrát na neopětovanou lásku jednou provždy

Mnoho žen a mužů má lásku spojenou s bolestí a utrpením. Pokud jsme se kdysi dávno naučili, že láska bolí, v dospělosti navazujeme vztahy podle tohoto vzorce. Zamilováváme se do partnerů, kteří nejsou schopni nebo ochotni naši lásku opětovat, trápíme se a prožíváme podobné pocity strachu, bolesti a nejistoty zas a znova.

Kde jsme se naučili, že láska bolí?

S láskou, stejně jako se vším ostatním důležitým, jsme se prvotně seznámili ve své původní rodině. Právě máma a táta nám svým vztahem k sobě samým, k sobě navzájem a k nám dětem ukázali, jaká je láska. Zda je radostná, něžná, podporující a pečující, nebo je bolestná, spojená s pocity osamění, prázdnoty a strachu.

Možná jste slýchávali, že pravá láska bolí a že pro pravou lásku musíte i leccos vytrpět. Nebo jste si z dětství odnesli, že pro vás láska není anebo že o lásku druhého můžete lehce přijít. Zkrátka jste se naučili, že láska může přicházet jen zvenčí.

Co vám o lásce doma nejspíš neřekli?

Asi vás to překvapí, ale pravá láska začíná uvnitř každého z nás. Je to láska k sobě. Láska k našemu tělu. Projevuje se zájmem o nás samotné, o naše tělo, o naše myšlenky, o to, co nás těší. Je spojená s tím, že si vážíme svého těla a sebe samých. Dokážeme ocenit, v čem jsme dobří, co se nám povedlo a co na sobě máme rádi. A v neposlední řadě se dokážeme radovat z vlastního smyslu života, kterým je naše vlastní seberealizace.

Jak na lásku zevnitř?

Cesta trvalé lásky začíná uvědoměním si své vlastní krásy a jedinečnosti. Pro začátek se můžete během dne pohladit a pochválit, a dát tak sami sobě pozornost a lásku. Sepište si, čeho si na sobě ceníte, v čem jste dobří a co na sobě máte opravdu rádi. Udělejte si seznam svých kladných vlastností a předností. Zamyslete se, při jaké činnosti jste na sebe nejvíce hrdí, a té se věnujte. Kterou část těla na sobě milujete nejvíce? Tak si ji s láskou prohlížejte. Co vám dělá radost a přináší pocity pohody? Tomu věnujte svůj čas a pozornost.

I když vám to zpočátku může jít ztěžka a bude se vám zdát, že na sobě nevidíte příliš dobrého, vytrvejte a pochvalte sami sebe i několikrát denně za maličkosti, které se vám podařily. Za to, že jste dokázali ráno vstát z postele, že jste se zvládli umýt, že jste dokázali přijet do práce včas. Každý den si udělejte malou radost – procházkou do parku, uvařením dobrého čaje nebo sami sobě namasírujte nožky.

Vím, že to zvládnete. A nezapomeňte: teprve tehdy, když jsme důležití a cenní sami pro sebe, můžeme být hýčkaným pokladem i pro našeho partnera či partnerku.

______________________________

Pokud se v sobě stále zabýváte myšlenkami: „Jak otevřít srdce a nechat proniknout lásku do svého života a přestat myslet negativně? Jak se začít vnímat a svému pocitu věřit? Jak pracovat na sebe-hodnotě a sebe-jistotě?“ Přijďte na seminář, kde najdete svoji cestu:  CESTA ZPÁTKY K SOBĚ >>

_____________________________

 

Bc. Eliška Bachurová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

5 zásadních důvodů – proč se bojíme být sami sebou?

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
5 zásadních důvodů – proč se bojíme být sami sebou?

Nejde mi být sama sebou

Nedávno jsem měla klientku na koučinkovém křesle a ta mi říká: „Přežívám. Nejde mi se radovat. Já si nemůžu vzpomenout, kdy jsem se naposledy od srdce zasmála. Já si to vůbec nevybavuji. Není mi do smíchu. Jsem pořád vážná. Nic zásadního se mi v životě neděje, ale přijde mi, že nemám nárok ani právo být spontánní a veselá. Vůbec mi nejde se v životě s blízkými radovat. Emoce raději neprojevuji. Mám je v sobě nějak zablokované. Radost mi úplně zmizela ze života a nevím proč.

Toužíme být sami sebou. Chceme být autentičtí, spontánní, radovat se, uvolněně se smát a sdílet s druhými naše nadšení a horlivost, ale nejde nám to. Proč?

1.Naši radost nesdíleli a nechápali

Vzpomínáte, co se dělo, když jste byli malí a lítali jste, skotačili, hráli jste si, smáli se, nadšeně jste chtěli s blízkými sdílet svoji radost z berušky, která vám lezla po ruce, nebo jste se radovali z toho, jak jste na krupicové kaši vyrobili z másla jezírko, nebo jste se smáli, jak máte na puse vousy z kakaa a chtěli jste dát mamince spontánní kakaovou pusu? Smázli nás: „Neblbni. Uklidni se. Nech toho. Moc se nesměj. Jsi nějaká rozdováděná. Neblbni s tím jídlem. Nech tu berušku, ať jí něco neuděláš…“ Neuměli s námi naši radost vůbec sdílet. Tak jsme si z daných situací zapsali do našeho podvědomí: Blízcí nám nerozumí. Moje sdílení radosti s blízkými je k ničemu. Lepší je se neradovat.

2. Naše radost a smích blízkým vadil

Rodiče byli plni svých starostí. Neměli na nás náladu. Vařili, nakupovali, uklízeli, chodili do práce nebo se zrovna dívali na oblíbený seriál a chtěli mít svůj klid. Tak jim naše radostné skotačení vadilo a otravovalo. Rušilo a rozptylovalo. Tak jsme situaci vyhodnotili po svém a zapsali jsme si do svého podvědomí vzorce: V blízkosti rodičů je lepší se moc neradovat. Mezi blízkými je bezpečnější být vážný a emoce moc neprojevovat. Doma je lepší být tiše. S blízkými není zábava.

3. Když jsme byli radostní a spontánní, tak nám naložili práci

Vzpomínám si, jak jsme si se sourozenci hráli. Smáli jsme se, stavěli jsme si domečky z dek a z našeho pokoje jsme udělali takový bunkr. Nesmírně jsme si to užívali. Bylo to úplné dobrodružství. Tvořili jsme si svůj svět. Přilítla mamka: „Co tady blbnete? Kdo ten bordel bude uklízet? Máte tady nějak moc zábavy, jděte dělat něco užitečného. Nemáte nic pořádného na práci? Máte již hotové úkoly? Ukliďte to a jděte škrábat brambory.“ Přišla emoční sprcha. Zklamání. Vztek. Bolest. Co si podvědomí z takové situace zapsalo: Radovat se v přítomnosti blízkých mi přinese bolest. Moji radost brzy zkazí. Za moji radost budu muset pykat. Je lepší moc radosti a nadšení v blízkosti druhých neprojevovat. Budu-li se moc radovat, přidají mi úkoly a další práci.

4. Budu-li sama sebou, spontánní, mohu zůstat sama

Rodiče bývali zapadlí ve svých starostech, úkolech a denních povinnostech. Z pozice rodiče vím, že je rodičovských úkolů hodně, ale to neznamená, že jsem jako rodič „odsouzen“ již jenom trpět a přežívat pod tíhou povinností a nemohu se smát. Bohužel tak většina rodičů dopadne. Odnášejí to následně děti. Právě tím, že si „dovolí“ být radostní, bezstarostně skotačit a smát se. Obrátí se to následně proti nim. Tak když jsme byli spontánní, vyhnali nás: „Jdi si skotačit někam jinam. Dej mi pokoj. Jestli chceš blbnout, tak jdi do svého pokoje a zavři se tam. Jdi ven a přestaň mi tady zpívat a tančit. Bolí mě z tebe hlava. Jestli chceš být tady se mnou, tak se zklidni.“ V naší hlavě se zapsaly programy: Budu-li se moc radovat, mohu zůstat sama. Budu-li spontánní a uvolněná, pošlou mě pryč. Budu-li šťastná, nedají mi lásku a přijetí.

5. Být sama sebou bolí a je to riziko

Vytvořily se v nás strachy, že zůstaneme sami, nikdo nás nebude mít rád a že je lepší se chovat tak, jak okolí očekává. Přizpůsobit se jejich náladám a nastavení. Neprovokovat rodiče, blízké, partnera, kolegy, šéfa naším smíchem. Tak se z nás postupem času staly emočně ploché bytosti, které si nedovolí radovat se s dalšími, s dětmi, s rodinou. Celé se to opět opakuje dál. Radost dospělým vymizí ze života a chodíme světem jako emočně ploché bytosti s vážným a utahaným výrazem ve tváři, jako klientka, která mě požádala o pomoc.

Naštěstí je možné naše vnitřní nastavení změnit

S paní Lenkou jsme na osobní konzultaci vytahaly z hlavy asi 250 vzorců, tzv. Emočních rovnic, které ji blokovaly se radovat. Po dvou měsících intenzivní práce na sobě se jí opět vrátila radost do života. Přestaly jí dokonce i bolesti hlavy. Uvolněním vnitřních bloků se zbavila tlaků, kterými v sobě proud svých emocí dlouhé roky potlačovala. Přišlo uvolnění, klid a radost.

Programy, které se nám z různých situací v dětství „nahrály“ do hlavy, je možné naštěstí z podvědomí odstranit. Vyčistit a uklidit si v sobě. Radost, smích, nadšení a životní vášeň je energie, která potřebuje naším tělem proudit. Je pro nás jako krev v žilách. Když jí v sobě nedáme možnost proudit, začne naše tělo i duše odumírat.

Vydejte se na CESTU ZPÁTKY K SOBĚ. Pojďte si uklidit ve vašem životě. Pusťte zpátky radost do vašeho těla a celého života. Ráda budu vaším průvodcem. Více k semináři CESTA ZPÁTKY K SOBĚ, najdete ZDE >>>   Těším se na vás, Lucie

ZOBRAZIT VÍCE

Pomoc! Můj business mi nefunguje

Publikováno uživatelem: Iveta Prokšová
Pomoc! Můj business mi nefunguje

Chci být bohatý. Častá myšlenka, když zakládáme svůj business. Jdeme do podnikání plni představ a fantazií, a pak se stane, že nás zaskočí „neúspěch“ nebo pomalý start. Máme pocit, že se nám nedaří, tak jak jsme si to představovali. Klienti nejsou, finanční rezervy se tenčí a propadáme panice, že jsme zvolili špatně.

Příběhy mých klientů z koučinkového křesla mě inspirovaly k sepsání pár bodů, které se u každého podnikatele objevují. Možná i vám pomohou nepropadat panice a vytrvat. Možná vás „nakopnou“. A když ne, přijďte.

1) Nefunguje mi můj business

Nic neděláte. Vím, je to trochu drsné, ale smiřte se s tím. Je to zkušenost z mého koučinkového křesla.

Hledáte zaručený návod a vyčkáváte. Bojíte se udělat jakýkoliv krok, protože možná čekáte na schválení, že je to správný krok. Nikdo vám návod na váš business nedá. Máte pro něj všechno zásadní v sobě. Jenom vy zaručeně víte, co pro něj potřebujete.

Rozdíl mezi těmi úspěšnými a těmi, co se jim nedaří, je ten, že oni na nic nečekají. Poslouchají svůj vnitřní hlas, který je žene. Dělají přesně to, co je napadne. Neohlížejí se, co řeknou druzí. Jdou bez očekávání zaručeného výsledku. A víte co? Výsledek se jim vždycky objeví.

2) Je moc velká konkurence

Není velká konkurence. Zákazníků je dost, peněz je dost.

Není to o konkurenci, ale o nastavení vaší hlavy. Svoje klienty prostě nevidíte.

Proč je ale nevidíte?

Zase je to o vás. Často mi klienti říkají, že konkurence má lepší obal na zboží, hezčí webové stránky, více peněz na reklamu, větší obraty. Ani o tom to není.

Oni jenom točí energii, jsou zapálení a nezastavují se. Někdy pracují do noci, někdy od časného rána. Je to disciplína, kterou vládnou.

I pro vás je tu dostatek klientů. Ptejte se sami sebe, proč neobjednávají zboží od vás? Proč nechtějí vaše služby? Co může mít ten druhý lepšího než vy?

Problém může být v tom, že vaše hlava má pocit, že na podnikání nemáte čas, že se jím nechcete tolik zabývat. Že to, v čem podnikáte, možná není přesně váš obor. Chcete rychle rozjet business, s minimální investicí peněz i energie a chcete rychle vydělávat. Ale všechno chce svůj čas. Chce to zaměřit se, neodbíhat a jednoduše si jít za svým.

3) Jde to moc pomalu

Jste netrpěliví. Uděláte si kurz, koupíte „zaručeně prodejný“ výrobek. Vyvěsíte na internetu e-shop. Uděláte jenom základní kroky a čekáte.

Čekáte, že se to samo rozeběhne. Jednou z hlavních podstat člověka je pohodlnost. Má rád rutinu a jistoty. Lehce uvíznete. Cokoliv, co je navíc, vyžaduje energetický výdaj. Během dne se na vás valí spousty povinností a když pak máte investovat další energii do toho svého podnikání, už vám jí moc nezbývá. Tak odkládáte.

Po čase se k tomu zase vrátíte, něco málo uděláte, převrátíte myšlenku ze strany na stranu a lehce se necháte odradit. Zase odložíte.

Každý business něco stojí. Pokud v něm chcete být úspěšní, dejte ho na první místo. Smiřte se s tím, že jestli neuděláte každý den jeden krok, tak se nepohnete. Za rok budete tam, kde jste. Klienti se mi často vyděsí, když si uvědomí, kolik času promarnili tím, že jenom přemýšleli.

Nepřemýšlejte a jednejte.

Není co ztratit. Píle a úsilí se vám vrátí. Zaručuji vám to!

4) Bojíte se ztráty

Je možné, že jste se spálili. Velká investice, ve kterou jste věřili, byla z minuty na minutu pryč.

Zůstali jste stát jako opaření a teď se bojíte, že se Vám to bude opakovat. Proto se držíte zpátky. Hlídáte si svoje zbylé peníze a těžko je pouštíte.

S každým dalším neúspěchem si o to méně věříte. Propadáte špatným náladám. Co když se mi to stane znovu? Co když přijdu o všechno? Jak můžu uvěřit?

Jsou to jenom finanční vzorce.

Takové přemýšlení vašemu businessu neprospěje. Je potřeba točit i energii peněz. Pokud peníze nebudete pouštět, nebudou se vám vracet.

Pochybnosti a strach nepomohou. To, co pomůže, je vnímat každý svůj pád jako informaci. Je to zdroj pro to, jak vylepšit sebe, svoje podnikání a vyrůst. Dívejte se z celkového pohledu. Nedívejte se v denních měřítkách. Po roce práce se ohlédnete a uvidíte obrovské výsledky. Zaručuji.

5) Nedáváte přidanou hodnotu

Co to vlastně je?

Už takhle jsem do toho ponořený a ještě bych měl víc? Jedna z mnoha otázek mých klientů.

Ano, chce to víc. Chce to přemýšlet o tom, jak to zboží lépe prodat, jak vylepšit službu. Jak mohu pomoci druhému ulehčit běžný den, jak jej přimět, aby to chtěli ode mě? Co ještě mohu přidat?

Je to radost ve vás, která je přidanou hodnotou vašeho podnikání. Je to inovace. Zkoumání businessu i z jiného pohledu než z toho, na který jste zvyklí.

Sledujte trendy, inspirujte se u druhých a zkoušejte. To je přidaná hodnota.

6) Jste na to sami

Cítíte se na všechno sami. Když vám dojde motor, nemáte se o koho opřít. Mnohdy klienti hledají podporu u svých blízkých a přátel, ale často se setkají s tím, že je spíše odradí, než podpoří.

Obklopte se lidmi stejného ražení. Buďte s nimi v kontaktu. Mohou vám napumpovat krev do žil ve chvíli, kdy se budete cítit na dně. Přinesou vám inspiraci a nový vítr do plachet.

Sami vyhledávejte nová místa. Nezavírejte se doma. Objevujte, poznávejte a nebojte se seznamovat. Často se inspirace objeví na místech, kde byste ji nečekali. Buďte otevřeni možnostem.

7) Vnímejte svoje úspěchy

Nezapomeňte vidět svoje dosud dosažené úspěchy.

I to, že jste podnikání vůbec rozjeli, vnímejte jako veliký úspěch. Mnoho lidí zůstane jenom u fantazie.

Oceňte se, že jste nepropadli strachu a pochybnostem.

Prožijte si každý malý posun. Oslavte jej. Triumfy vám pomohou v časech, kdy budete mít pocit, že se neposouváte.

Mluvte o nich s přáteli. Sdílená radost je dvojnásobná radost. Budete-li mluvit o úspěchu, dodá vám to správné impulzy k těm dalším.

Teď rozviňte plachty a vyplujte na moře. Není na co čekat.

 

Iveta Prokšová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

4 důležité kroky k ABSOLUTNÍMU ODPUŠTĚNÍ

Publikováno uživatelem: Bc. Adéla Staňková
4 důležité kroky k ABSOLUTNÍMU ODPUŠTĚNÍ

Chybovat je lidské, odpouštět je božské. Chcete-li být šťastným člověkem, používejte „božské zákony“.

Často mi lidé vykládají: „To už mám pořešené,“ nebo „Rodičům jsem už dávno odpustil,“ a já jim to ve většině případů nevěřím. Stejně tak byste mohli říci: „Jsem astronaut,“ a přitom jste za celý život neopustili zemskou atmosféru a letěli jste maximálně v letadle. Chápete? Něco prohlásit má úplně jiný charakter než to udělat. Udělat v tomto případě znamená prožít a procítit. Jedině tak získáte stoprocentní jistotu, že jste to opravdu zvládli.

Také se setkávám s tím, že dotyční si prý odpuštění nezaslouží. Dost možná vám udělali tak kruté věci, že jim jen tak odpustit nejde. Odpustit ale neznamená prominout, ospravedlnit nebo souhlasit. Odpustit znamená vypustit, očistit sebe. Očistěte se od jedu, který ve vás druzí zanechali. Ten jed otravuje vás, ne ty, kteří ho do vás vpustili. Jim je kolikrát úplně jedno, že se trápíte. A mnohdy to ani nevědí.

  1. Krok PŘIJETÍ

V první fázi jde o to, abyste přeťali emocionální vazbu. Přestanete se bouřit, vzpírat, plakat, doprošovat se, vztekat se, cítit se vinni. Poodstoupíte o krok stranou a podíváte se na celou věc nezúčastněně. Získáte střízlivý postoj a nadhled. Dojde vám, že hořekováním nic nezměníte, protože už se stalo. Minulost změnit nemůžete. Dostali jste se do prázdného prostoru, nulového bodu. Celou věc přijímáte jako fakt, jakkoli to bolí. Teď můžete říci: „Ano, přijímám tuto skutečnost.“ Druhý vás mohl obrovsky ranit. Vy pouze přijímáte to, že vás ranil. Nebudete před tím utíkat. Nebudete chtít, aby to bylo jinak. Nebudete proti tomu bojovat. Jen to přijetí prožijete.

Teď, když už víte, že s tím nemůžete nic dělat, je možné pocítit klid a mír. Je možné rozproudit zablokovanou energii.

  1. Krok POCHOPENÍ

V dalším kroku uznáte, že se do vašeho života vloudil nějaký negativní program. Něco způsobilo, že se vám stala bolestivá zkušenost. Potřebovali jste tuto zkušenost. Přitáhli jste si ji. Přijímáte tím zodpovědnost za prožitou událost v životě. Nic se vám nestalo náhodou, vše má své příčiny. Vy konkrétní příčinu nemusíte nutně hledat. Stačí vyslat přání, že chcete odstranit vše, čím jste si situaci přitáhli. Zjednodušeně řečeno, chcete odpustit sobě za to, co jste si nevědomě způsobili.

Jestli vám to pomůže, přehrajte si scénář znovu a dívejte se na věc očima druhého. Nedělejte to logikou. Nehledáte argumenty a vysvětlení. Pouze to zkuste procítit.

  1. Krok PROPUŠTĚNÍ

Dostáváte se k samotnému čištění. Uvolňujete vše špatné. Vše, co už nepotřebujete. Už jste pochopili. Teď chcete docílit toho, aby se vaše podvědomí vyprázdnilo. A prázdnota se poté naplní láskou.

Představujte si, jak se člověku, který vám ublížil, dějí příjemné věci. Jak je šťastný. Je to silná káva? Nenechte se odradit. Opakujte tyto představy. Pocity nenávisti a žalu se postupně transformují. Ne vždy je to instantní řešení, ale vždy je účinné. Je trvalé. Potřebujete jen dostatečnou trpělivost, odevzdanost a ochotu odpustit.

  1. Krok PODĚKOVÁNÍ

S poděkováním přichází vaše vděčnost. Dostali jste lekci. Potřebovali jste školu, abyste se posunuli dál. Uvědomujete si, jakou práci jste procesem odpuštění dokázali? Kolik lásky z vás vzešlo? Tím uznáte i sami sebe a budete se mít za tento čin opravdu rádi. Je to vznešený akt. Osvobozující.

Milujte své nepřátele.

Milujete tím hlavně sebe. Vám vaše odpuštění pomůže.

______________________________

Pokud se zabýváte dalšími myšlenkami: „Jak se zbavit pocitu viny, vzteku, zrady, křivd a dalších vnitřních zranění? Jak přestat řešit minulost? Uzavřít ji a jít dál.“ Přijďte na seminář, kde najdete svoji cestu:  CESTA ZPÁTKY K SOBĚ >>

_____________________________

Bc. Adéla Staňková – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Pořád nejsem dost dobrá. Připadám si nedostatečná.

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Pořád nejsem dost dobrá. Připadám si nedostatečná.

Proč se shazujeme? Proč sebe vlastními myšlenkami ničíme? Z čeho to pramení? Jak se těchto destruktivních pocitů zbavit? Narodili jsme se jako krásné, čisté a láskyplné bytosti. Měli jsme otevřenou náruč, se kterou jsme běhali za maminkou, za tatínkem nebo za starším sourozencem, ke kterému jsme vzhlíželi. Toužili jsme s nimi sdílet svět. Radovat se z našich pocitů radosti, co se nám povedlo. Ukázat obrázek, který jsme namalovali, nebo předvést komín z kostek, který se nám napoprvé podařil postavit. Chtěli jsme pofoukat koleno a pomoct od bolesti, když jsme se učili chodit a zakopli jsme. Jednoduše jsme chtěli s těmi nejbližšími sdílet naše radosti i starosti, které jsme prožívali již od prvního nadechnutí.

Co se nám však často dostávalo zpátky:

„Neotravuj. Jdi pryč. Hraj si sám. Neřvi. Nech mě být. Dej mi pokoj. No – dobrý, co jsi namalovala, ale co úkoly do školy? Nefňukej, vždyť ta modřina nic není…“ Tak jsme zklamaní, smutní a plni vnitřní bolesti usoudili, že je něco v nás asi špatně, když nás nevítají také s plnou náručí. Že to není ještě dostatečné, když nemají stejný pocit radosti z našeho výrobku. Že nejsme důležití, když se jdeme podělit o naši bolest a nepřipadá jim rozbité koleno jako dostatečný důvod k slzám. Předali jsme okolí plnou moc a větší právo posoudit hodnotu a důležitost toho, co prožíváme. Tak jdeme životem dál a stále se nám podobné pocity opakují. Vytvořené programy v našem podvědomí dál ovlivňují, co prožíváme.

Shazujeme a znehodnocujeme vlastní úspěchy

Nejsem dostatečná. Musím se víc snažit. Můj úspěch není nic extra. To, co se mi povede, umí každý. Přestali jsme postupně radostně běhat s otevřenou náručí, protože jsme se báli dalších zranění. Tak jsme se rozhodli na sobě pracovat, snažit se a usilovat o to, být lepší. Dokonalejší a konečně dostateční pro naše okolí. Dobře se učit, dělat, co ti blízcí očekávají, aby nás začali konečně láskyplně přijímat. Jediné, po čem jsme toužili, byla bezpodmínečná láska a pocit přijetí. Stejné nastavení jsme si přenesli i do dalšího života, do partnerských vztahů, vztahů s dětmi, do zaměstnání. A tak se jen bojíme, kdy se nám opět potvrdí vnitřní bolest z našeho pocitu nedostatečnosti. 

Již nyní jsem dost dobrá – můj seznam osobních úspěchů

Jak se pocitu nedostatečnosti zbavit? Sepište si seznam, co všechno jste zvládli. Neporovnávejte svůj úspěch s ostatními. Každý sám cítí nejlépe, co vnímá jako osobní úspěch. Pro někoho to může být narození dětí, pro jiného postavení domu. Jiný může vnímat jako osobní úspěch, že dojel sám autem 50 km. Pro jiného to třeba úspěchy být vůbec nemusí. To je jedno. A je to v pořádku. Neexistuje žádný seznam TOP 100 úspěchů a jedině až splním jeden z nich, tak si mohu dovolit říct, že jsem dobrý a úspěšný. Mohu mít svůj vlastní seznam úspěchů. Důležitý je můj pocit.

Každý sám jsme si vlastním posuzovatelem a umíme nejlépe sami posoudit, co je náš úspěch. Protože jsme byli sami se sebou a každý krok v těhotenství, studiu, v řízení auta, stavění firmy nebo domu jsme museli sami udělat. My sami nejlépe víme, kolik nás to stálo úsilí, co vše jsme museli zvládnout, překonat, z jakých komfortních zón vystoupit, kolik odvahy sebrat, abychom toho našeho osobního úspěchu dosáhli.

Každý z nás je úspěšný i jenom tím, že zvládl přijít na tento svět, nadechnout se a dýchat. Máme úspěšné tělo, které nám pomáhá prožít další nový den. Poděkujte si, povzbuďte se, oceňte se za vaše vlastní osobní úspěchy a prožijte si ten krásný vnitřní pocit: „Jsem dobrá. Jsem skvělý.“ Věřte, že ti praví kolem vás to cítí stejně. A jak to vnímají ti ostatní – to neřešte.

Přeji vám krásný, úspěšný den a pokud vás hlava bude stále šidit a posílat staré programy, které vás budou stahovat do pocitů nedostatečnosti, jsem tu pro Vás a mám pro Vás i přímo na míru seminář, který Vás vrátí zpátky k sobě, vnitřní radosti, lásce, klidu a DOSTATEČNOSTI 🙂 Seminář: CESTA ZPÁTKY K SOBĚ více ZDE  >>

ZOBRAZIT VÍCE

Vytvořte si svůj vysněný domov

Publikováno uživatelem: Jana Köhlerová
Vytvořte si svůj vysněný domov

Co se vám vybaví při vyslovení slova DOMOV? Domov pro mnohé z nás znamená místo, kde jsme v bezpečí, znamená jistotu, klid, soukromí. Je to místo, kam se vždy rádi vracíme, kde se cítíme příjemně a uvolněně. Zkrátka není nad „teplo“ domova.

Péče o domov

Rádi o své domovy pečujeme. Muži opravují a vyrábějí. Ženy naopak pečují a zkrášlují. Každý přikládá svou ruku k dílu – k příjemnému bydlení. Staráme se, aby naše zázemí bylo v co nejlepším stavu a útulné. Zkrátka aby se nám v našich domovech krásně žilo.

Domov v nás

Až příliš mnoho energie a času věnujeme tomu, co nás obklopuje. Máme sice vyladěné domy, zahrady, byty, ale přesto nejsme šťastní. Ano – přes veškerou venkovní péči zapomínáme na zvelebování toho, co nosíme uvnitř, ve svých srdcích a hlavách. Nevěnujeme se svým pocitům, myšlenkám, náladám… Doslova letíme životem se zapnutým autopilotem.

Návrat

Což takhle vypnout autopilota? Zastavit se, nadechnout se z plných plic, prodýchat se, a to nejlépe někde venku na čerstvém vzduchu. Vnímat jen sebe a vzduch. Zkrátka začít pečovat i o svůj vnitřní domov.

Stavba

A začít rovnou pěkně od podlahy. Základem pro kvalitní vnitřní bydlení by měla být naše sebehodnota, sebepřijetí. Mít se rád a umět se ocenit, povzbudit. Být sám sobě nejlepším přítelem. To je úplný základ, na kterém pak můžeme stavět dál. Dále můžeme postavit náš talent. Naplnit náš svět smysluplnou činností, která nás bude těšit a přinášet nám radost a v neposlední řadě i peníze. V dalším patře bych věnovala péči výběru toho pravého partnera pro život. A v láskyplném vztahu vytvářet zdravý život pro sebe i pro naše děti. Nakonec přijde střecha, postavená z životních radostí, štěstí, lásky, smíchu, pohody, pozitivní energie… S takovou střechou pak zůstaneme i přes sebevětší průtrž mračen v suchu. Líbil by se vám takový domov?

Dobrá zpráva na závěr! Takový krásný, útulný vnitřní domeček si může vytvořit každý! Avšak jako klasický zděný dům nevznikne jen tak, i tento vnitřní nevznikne bez práce. Taková práce se nám však bohatě vyplatí, a to nejen nám, ale i našemu širokému okolí. Tak pojďme stavět své úžasné domečky!

______________________________

A mám pro vás tip: Přijďte na seminář, kde najdete třeba i svoji cestu, jak si postavit ten svůj domeček:  CESTA ZPÁTKY K SOBĚ >>

______________________________

Pokud se zabýváte dalšími myšlenkami: „Jak se začít vnímat a svému pocitu věřit? Jak pracovat na sebe-hodnotě a sebe-jistotě? Proč je důležité dát sebe na 1. místo a vytvořit si čas i jenom pro sebe? Jak spolupracovat na vytváření harmonie domova i s ostatními členy? Proč si doma neumíme odpočinout? Jak to jednoduše změnit?“ Přijďte na seminář, kde najdete svoji cestu:  CESTA ZPÁTKY K SOBĚ >>

_____________________________

 

Jana Köhlerová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

LÁSKA – jak ji procítit a nasměrovat

Publikováno uživatelem: Bc. Adéla Staňková
LÁSKA – jak ji procítit a nasměrovat

Láska je nejmocnější silou ve vesmíru. Uzdravuje, tvoří a dojímá. Láska opečovává. Vše umožňuje. Ničemu nebrání a před ničím neutíká. Je tak silná, že jakýkoli popis se k ní nemůže ani přesně přiblížit. Slova ji nedokážou obsáhnout.

O její důležitosti nikdo nepochybuje. Nikdo, kdo ještě aspoň trošku dokáže cítit. Láska je poslední naděje i první nadechnutí. Láska pomáhá vždy a všude. Každému.

Mějte se více rádi

Myslím, že tato jednoduchá rada neminula nikoho z vás. Někde jste ji viděli nebo slyšeli. A objevuje se poslední dobou stále častěji. Někteří už víte, co a jak. Dokážete s energií lásky úspěšně pracovat. Pociťujete účinky, a to tím silněji, čím déle se této „práci“ věnujete.

Někteří ale netuší, jak to udělat. Co se tím myslí. Bylo by hezké mít se více rád a více ráda. To jistě ano. Ale JAK?

Máme štěstí, že žijeme v dnešní době. Vědění, které se kdysi šířilo jen mezi vyvolenými a vládci, je nyní dostupné všem.

Je možné vyrobit něco z ničeho?

Co když momentálně žádnou lásku necítím? A k sobě už vůbec ne? Kde ji vezmu? Cítím jen smutek a bezmoc…

V každém člověku je láska. Trpělivě čeká, až si jí někdo – vy – všimne. Ona totiž nemá agresivní a dominantní charakter. Proto se stalo to, že byla přehlušena energiemi, které pro vás mají ničivé účinky. Každý zná energii lásky. Jen neví, že je třeba s ní pracovat vědomě! Ona odnikud zvnějšku nepřijde. Uvědomte si to, prosím. Nejsou mezi námi děti štěstěny. Nějací vyvolení. Všichni jsme milováni stejně. Jen jsme se rozhodli to nevidět. A v každém okamžiku máte možnost otevřít oči a spatřit ji.

Začněte představami

Jakýmkoli způsobem zklidněte své tělo. Může to být prodýcháním, meditací, cvičením, procházkou. To proto, aby se negativní energie, kterých můžete být plní, zprůhlednily a pustily vás pod povrch (například pod povrch negativních myšlenek). Je třeba, abyste si uvědomili, že můžete být pouze pozorovatelem všeho, co se děje. Nemusíte být vtaženi dovnitř těchto dějů nebo myšlenek.

Teď si ujasněte, jaký pocit chcete prožít. Vybavte si ten nejláskyplnější pocit, jaký jste kdy v životě měli. Představte si milovanou osobu, novorozené dítě, dojemnou pomoc člověka druhým, cokoli, co rozvibruje vaše srdce. Chvíli ten pocit podržte. Do té doby, než se vám bude zdát, že dále rozvinout ho už nedokážete.

Přesměrujte lásku tam, kam je třeba

A teď přichází ten magický moment. Můžete tuto lásku, kterou právě prožíváte, poslat, kam jen budete chtít. Sobě, jinému člověku, stromu, vašemu psovi, sousedům, domu, celé planetě, celému vesmíru… kam vás jen napadne. Nenásilně a podle potřeby si vyberte příjemce lásky a vysílejte ji směrem k němu. Můžete si pomoci vizualizací. Představte si, jak z vašeho srdce letí milion malých srdíček nebo zlatý provázek, který se natahuje kupředu, aby se propojil s druhým srdcem. Představujte si světlo a teplo. Představujte si barvy. Doporučuji zářivě bílou, zlatou, růžovou, stříbrnou, duhovou. Představujte si proud energie, který vychází z vás a šíří se prostorem. Sami zjistíte, co na vás nejlépe platí. Vychutnejte si ten hřejivý pocit u srdce. Několik minut každý den. V pravidelnosti je to tajemství.

Budete-li lásku vysílat směrem k sobě, což určitě a často dělejte, můžete se zpočátku trošku zdráhat. Zkuste si představit sebe jako malé dítě. Pomůže vám to. To dítě si to zaslouží. Dejte mu maximum své lásky.

Další stupeň se vám zpočátku nemusí vůbec líbit. Nespěchejte na něj. Hrajte si. Pomalu zkoušejte. S láskou k sobě. Pošlete lásku i svým nepřátelům, lidem, které nemáte rádi, kteří vám nějakým způsobem ublížili. Vaše srdce se tím otevře ještě víc. Že si to nezaslouží? Nejde o ně, jde o vaše srdce a to především osvoboďte. Tím, že jim pošlete lásku, jim postupně dokážete odpustit. A na tom záleží. Pročistíte se a budete zářit jako diamant.

Projevujte lásku všude, kde můžete

… To už také všechno znáte. Když se spatříte v zrcadle, usmějte se na sebe. Pohlaďte se. Pečujte o sebe. S láskou se oblékněte, když je vám zima. Zeptejte se sami sebe (nebo ještě lépe vašeho malého dítěte uvnitř), na co máte právě chuť. Trénujte to často. Tak často, dokud se vám nestane, že už to budete dělat automaticky pořád. Už nepůjdete sami proti sobě. S láskou k sobě a ke všem ostatním uděláte to, co je pro vás nejlepší.

Budete překvapeni, že pocit lásky bude neustále růst. Budete ho cítit silněji a silněji. Láska vždy zvítězí. Tak jí pomozte!

S láskou Adéla

 

Bc. Adéla Staňková – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE