Cesty osudu jsou různé. A mě zavály do osobního rozvoje a k práci kouče. Tedy nejdříve jsem se hodně plácala v životě. Překonávala jsem různé překážky – od vyřknutého ortele nechtěného dítěte, týrání od otce přes výsměch spolužáků, rozvod, roli samoživitelky až po vztahy se špatnými muži. Poslední kapkou byla návštěva kartářky. „Je to dobrá čarodějnice,“ posílala mě k ní kamarádka, „ta to umí.“ No uměla! A její pichlavá očka mě probodla. „Máte komplex z mužů. A ten další, co přijde, vám dá pořádné kapky. Vy přitahujete samé lumpy. Toho, co máte doma, si nechte,“ ještě mi doporučila na závěr.
Ta věštba byla poslední kapka do mého poháru sebetrestání.

PROČ PŘITAHUJI „ŠPATNÉ MUŽE“

Mé narození zrovna nebylo moc vítáno. Rodiče, sotva jim oschnul inkoust na občance, už se měli stát maminkou a tatínkem. Samozřejmě že se jim vydaly s vervou na pomoc babičky. A tak mě vychovávaly vychovávané děti. Spíše převychovávané. Babičky věděly nejlépe každičkou věc. Musely mít pod kontrolou každý detail. I o domácnost se postaraly. Jejich názor byl svatý. A každá lobovala za své dítě. Zde se potvrzovalo pořekadlo o dvou kohoutech na smetišti.
A nadměrná péče a starostlivost byla jednou třecí plochou. Další třecí plocha byla ta, že otec „chca nechca“ musel do chomoutu. V rámci dobré pověsti rodiny – Co by tomu řekli lidi? – skončil nedobrovolně v okovech manželství. Marně hledal únik. Nenašel ho ani v alkoholu. Zato viníka svého neštěstí ano. Matku a mě. Nikdy jsem nebyla otcova princeznička. Nikdy jsem nepoznala jeho objetí.

TÝRANÁ ŽENA, NEBO „MATKA“

Otcova nenávist a neláska mě odsoudila ke dvěma možnostem: buď se „dobrovolně“ stát týranou ženou, nebo silnou ženou, jež přitahuje slabochy z druhé strany. Po pravdě jsem žila víceméně se slabochy. Byla jsem jim náhradou za matinky, u nichž hledali synové lásku marně. A milé dámy se chovaly víceméně jako Napoleon v sukních. Pro syny neměly slova pochvaly, pohlazení ani obejmutí. Jen drezúru a tresty.

PŘÍKLAD ZE ŽIVOTA

Jedna moje ex (tchyně) – úžasná to žena, neměla hezký vztah se svým otcem. Vyčítala mu brzkou smrt své mámy, kterou hned po porodu nahnal do obchodu.  Z domu znala jen chlad ze strany otce. Neuměla dát synům najevo lásku.Obejmutí bylo v té rodině cizí.
Já jsem vítač. Svého partnera i syna jsem vždy přivítala objetím a pusou. „To u nás není zvykem,“ poznamenala párkrát tiše. Své syny milovala, ale city skrývala.
Není divu, že její syn celý život hledá lásku. Střídá partnerky, ale naráží vždy na chladné dámy. Generály. Přísné sekernice. Herdek baby.
Její vnuk ji neobejme. Ani jí nedá pusu. Jako malého jej odstrkovala. A pak se slzami v očích jedovatě pronesla: „Ty ho určitě navádíš proti mně. Proč tebe obejme, a mě nikdy?“

VĚŠTBA SE NENAPLNILA

I váš život je možné změnit. Stačí nepodlehnout osudu. Nelitovat se, neplakat nad svým špatným životem. Ani rezignovat, vymlouvat se na to či ono nebo čekat až. Až děti vyrostou. Až si najdu práci. Až mi bude 40 let… Kdy začnete jít krásnou cestou života, je jen na vás. Kompas k výběru partnera nám nastavili rodiče. Ale je v naší moci otočit střelku směrem bezpodmínečná láska, bezpečný rodinný přístav. Důležitý krok je na vás. Vystoupit ze své komfortní zóny. Zapracovat na svém sebevědomí a osobním růstu. Stanu se ráda vaším průvodcem.