Jsem k ničemu. Proč se cítíme méněcenně? Odmítali nás.

„Běž pryč, jdi si hrát, nech mě být, neotravuj, dej mi pokoj.“ Přišli jsme k rodičům s otevřenou náručí a dali nám najevo nezájem. Bolelo nás to. Pocit, když nás odmítali, nám vytvořil v hlavě emoční zápisy: „Moje není pro druhé důležité. Otravuji. Zdržuji. Zatěžuji. Jsem k ničemu.“ Tak jsme postupně přestali ukazovat a sdílet, protože jsme se báli bolesti z odmítnutí. V dospělosti se tak bojíme sdílet dál. S partnerem i ostatními. Zůstáváme se svými problémy v samotě nebo máme na sdílení nějaké kamarádky, ale ne ty nejbližší.

Naše potřeby rodiče zatěžovaly.

Toužili jsme po nové tašce. Chtěli jsme s nimi jet na výlet. Chtěli jsme se k nim přitulit. „Počkej, vidíš, že nemůžu. Nemám čas. Mám práci. Neotravuj.“ Neměli na nás čas. Měli plnou hlavu svých starostí. Nezbývala jim síla na nás, chuť, zájem. Měli svého dost. Dali nám tak najevo nezájem. Z takových prožitků se nám v hlavě vytvořily emoční zápisy: „Co říkám, není důležité, moje je nezajímavé, moje věci druhé zatěžují.“ Připadáme si pak k ničemu. Máme pocit, že všichni ostatní mají podstatnější věci, problémy, starosti než my. Že si možná jen vymýšlíme. Utápíme sebe v pocitech méněcennosti a nedostatečnosti.

Naše touhy sdílet – podívat se, co jsme vyrobili, je zdržovalo.

Chtěli jsme rodičům vyprávět. Jaký jsme zažili zážitek. Co se nám líbí. Chtěli jsme se s nimi podělit o krásný obrázek, který jsme namalovali. Dostávalo se nám zpátky: „Počkej, teď nemám čas. Neotravuj mě s nějakými nesmysly. Vidíš snad, že tady dělám něco důležitého.“ Reakce rodičů nás bolely. Z těchto situací se nám v hlavě vytvořily zápisy: „Moje není podstatné. Svými věcmi zdržuji. Na mém není nic zajímavého.“ A nechali jsme si to již pro sebe. Stáhli jsme se. Přestali jsme postupně sdílet. Co se nám pak děje v dospělosti? Svoje si necháváme pro sebe nebo o tom mluvíme jen s „cizími“. Případně si vytvoříme okruh kamarádek, se kterými sdílíme své. S těmi nejbližšími se bojíme. Naše partnerství se nemůže rozvíjet, protože v něm není hlubší komunikace.

Jak z toho ven?

Naše emoční zápisy se nám v životě různě „připomínají“. Nejde nám s partnerem povídat o tom, po čem toužíme. Máme obavu sdělit šéfovi, že bychom potřebovali dovolenou nebo zvýšit plat. Bojíme se odmítnutí. Připadá nám naše – nepodstatné. Kdo je však určovatelem toho, co je podstatné a co ne? Odmítnutí je také v pořádku, nemusí mi být druhý hned k dispozici. Ale odmítnutí nesmí mít vliv na moji hodnotu. To, že na mě druhý nemá momentálně čas, neznamená, že jsem špatný člověk. Když vás emoční zápisy budou více trápit, doporučuji je z hlavy s koučem odstranit. Protože jinak budou brzdit váš potenciál ve všech směrech.

Nezasévejte svým dětem podobné zápisy.

Když nemáme momentálně čas sdílet to, co vám vaše dítě chce ukázat, je to také v pořádku. Můžete ho i odmítnout, ale správně. Říct třeba: „Momentálně nemohu, ale za 10 minut se ti budu věnovat. Mám nějakou práci, ale jakmile ji dodělám, tak za tebou přijdu. Ráda si o tom s tebou popovídám, protože vidím, že je to pro tebe důležité.“ Hlavně svoji dohodu dodržte. Dítě se pak nebude cítit méněcenné. Protože – kdo je posuzovatelem toho, jestli jsou vaše starosti důležitější než ty, co má vaše dítě? Neshazujte jeho problémy. Respektujte je. Vyslechněte je. Udělejte si na své děti čas. Domluvte se, že si o tom třeba u večeře povíte. Nebo se jděte společně projít. Někdy stačí jen pár minut věnování se. Řekněte si, kdy si na něj uděláte čas, a hlavně to dodržte.

Zablokovaný potenciál osobnost nerozvine. Sdílení, svěřování se, povídání o našich tužbách a přáních s nejbližšími jsou nezbytné kroky k rozvoji sebe i partnerství. Podporujte děti v rozvoji jejich potenciálu.

Více na přednáškách: (Ne)Gramotný rodič – Jak neselhat jako rodič

Přednášky Čechy zde >>

Přednášky Slovensko zde >>