MENU

Nevěříme si, náš názor rodiče nezajímal – tlačili nám svoje

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Nevěříme si, náš názor rodiče nezajímal – tlačili nám svoje

Za vlastní názor nás rodiče smazávali – nedělejte to již svým dětem

Přístup rodičů k dětem má velmi zásadní vliv na jejich budoucí úspěchy nebo životní selhávání. Velmi důležitou etapou je věk náctiletých. Jde o velmi citlivé období, ve kterém se ze závislého dítěte stává dospělý, samostatný jedinec. Avšak řada rodičů v tomto období bohužel selhává. Nejsou schopni přijmout postupnou změnu chování svých dětí. Osobnost dítěte pak nedoroste do zdravě sebevědomého jedince, který dokáže v klidu projevit svůj názor. Vyroste do ustrašeného člověka, který se bojí projevit; nebo naopak své názory tvrdě brání a jeho chování působí ve vztazích destruktivně.

Z křesla kouče

Z křesla kouče řeším všechny možné strachy, obavy a nejistoty se projevit. Říci vlastní názor. Věřit si. Případně řeším druhý extrém – přílišnou výbušnost. Prosazování si svého názoru silou.

Kořeny těchto emočních reakcí se tvoří právě v období dospívání. Chování rodičů mělo na jejich vznik zásadní vliv. Zanechalo velmi bolavé emoční jizvy. Ty způsobují uzavřenost, nebo naopak extrémní výbušnost. Boj o svůj názor. Agresi nebo přílišnou přizpůsobivost. Člověk cítí, že není svobodný ve svém projevu. Bojí se reakcí na sebe a je připravený se bránit nebo ustoupit. Má ve své hlavě napsáno: „Můj názor může druhý odmítnout. Za můj názor mě mohou trestat. Je lepší mlčet. Přizpůsobit se autoritě je bezpečnější. Za názor musím tvrdě bojovat. Své si musím prosadit za každou cenu.“

Jak nás rodiče smazávali

Přišli jsme s nápadem. Napadlo nás začít dělat jinou aktivitu, než kterou našli rodiče. Chtěli chodit do nového kroužku. Nechtěli jsme chodit na klavír. Bavilo nás dělat něco jiného, než co očekávali rodiče. Nadšeně jsme přišli domů a chtěli se podělit o nové poznání. Od svých rodičů jsme však slýchali: „Co říkáš, jsou nesmysly. Kam chodíš na takové hlouposti. Já jsem rodič a vím nejlépe, co je pro tebe správné. Ty nemáš ještě rozum. Dělej to, co ti říkám, nebo bude zle! Budeš poslouchat, jinak máš domácí vězení!“ Rodiče neuměli přijmout jinou pravdu. Cítili se ohroženě. Báli se ztráty vlastní autority.

Jak z toho ven

Sama si pamatuji, jak mě těšilo, že moje děti začínají mít vlastní názor. Že mi i odporují. Že umí projevit i nesouhlas s tím, co říkám. Že dokážou říci: „Mami, ty nemáš pravdu. Mami, já mám jiný názor – vidím to jinak.“ Kde je dáno, že můj názor je pro ně ten nejlepší a moje pravda ta pravá? Jako rodič jsem pro děti „tréninková autorita“, kterých budou v životě potkávat ještě mnoho. Umí-li se tedy zdravě postavit mě, dokážou to i jednou svým dalším autoritám v životě. Nebudou zůstávat jako ovce za jedno a pro klid kývat, když to tak nebudou skutečně cítit. Tudíž nesmazávejte své děti. Nechte je říci svůj vlastní názor. Jde o jejich přirozený vývoj z dítěte v dospělého jedince. V mnohém se můžete sami poučit a obohatit.

Zdravě sebevědomý rodič si rád vyslechne jiný názor. I od dítěte nebo mladšího kolegy. Nebojí se ztráty své autority. Jiný názor je totiž příležitost k dalšímu osobnímu růstu.

Více na přednáškách: (Ne)Gramotný rodič – Jak neselhat jako rodič

ZOBRAZIT VÍCE