Nemohly otěhotnět a nakonec to dokázaly

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Nemohly otěhotnět a nakonec to dokázaly

Pravidelný menstruační cyklus je známkou plodnosti. Správného vývoje ženského těla. Předpoklad počít přírodní cestou. Na koučinku mnoho žen řeší problémy s tím, že nemohou otěhotnět. Podstoupily dobrovolnou anabázi hormonální léčby. Umělého oplodnění. Popíjely bylinné směsi. Ale zázrak se nekonal. Sen o těhotenství se rozplynul. Společným problémem klientek byl nepravidelný menses. Přitom neplodnost je jen strach a obavy z toho, darovat život. Pokud podvědomě máme tyto programy, těžko budeme mít měsíčky měsíc co měsíc. A zplození potomka bude náročnější.

I délka periody, síla krvácení i pocity, kdy máme své dny, vypovídají mnohé o našem přístupu k ženskosti. I o vašem vztahu k matce.

MOJE PRVNÍ PERIODA = POTUPA OD MÁMY

Byl to pro mě šok. Má první menstruace. Pominu-li to, že mi bylo sotva deset let, tak největší trauma mi způsobila reakce mámy. „No to snad ne?“ vyšlo z jejich úst. Tón jejího hlasu byl silně podrážděný. Mimika v obličeji přísná. Vypadala, jako by si myslela: Ta holka musí mít vždy něco extra!! Já se z ní zblázním.

Vrcholem všeho bylo, že si to nechala pro sebe. Druhý den div o mé první rudé periodě nepsalo i Rudé právo (tehdejší noviny). Koho potkala, tomu řekla: „A to víš, že ona už to má?“ Bradou ukazovala mým směrem při slovech „ona“. To vše ve mně vyvolalo utkvělou představu Všichni to na mně vidí. Já jsem ostuda! A i můj obličej se vybarvil do barev krve. Nesnášela jsem svoji ženskost. Nesnášela jsem svůj menses.

MENSTRUAČNÍ POTÍŽE

Mají společný rys. Obavy ze svého ženství. Špatné vztahy s matkou. Frustrující partnerský vztah. Stres.

Nepravidelná menstruace

= strach dospět. Navázat partnerský vztah. Podvědomé odmítání zplodit dítě. Strach ze ženství. Postavení se do opozice k matce.

Bolestivá menstruace

= dlouhodobé stresy, sexuální život bez radosti, odmítání ženské role. Opozice k matce.

UŽÍVEJ SI SVÉ DNY – JE TO DAR

Z popisu mého prvního zážitku nyní lehce uhodnete, jaké „byly“ mé dny. Byly to obtěžující „krámy“. Bolestivé, silné. Byly stejně odporné, jako jsem se cítila sama.

Dámy, važte si toho daru přírody. Jedině vy jste celá žena a díky němu i nositelka života. Milujte se jako žena. A uvidíte, že všechny ty symptomy „odmítání“ zmizí. A cesta k početí bude otevřena i vám.

POMOCNÁ RUKA KOUČE

Je to pro vás ožehavé téma? Stydíte se mluvit o těch ženských věcech? Ale sama si neporadíte? Nebojte se vybrat si empatickou koučku z týmu Lucie Königové na www.lucie-konigova.cz/koučové. Rády vás vyslechneme a najdeme společně cestu z bolesti a stresu. Musím se pochlubit, již jsme několikanásobné „tety“ roztomilých holčiček a chlapečků.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Moje „me too“ – proč je důležité otevřít komnatu zneužívání?

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Moje „me too“ – proč je důležité otevřít komnatu zneužívání?

Ať si o kampani „me too“ každý myslí, co chce. Nemohu jí upřít, že po jejím proniknutí do našich končin se zvedl i počet žen, které podobné trauma přivedlo až do koučinkového křesla. Poodhalil roušku jejich mlčení, mlžení a studu. A bohužel ukázal, že zneužívání žen, dívek a holčiček je závažný celosvětový problém. Emoce, jež vyvolá, jsou příčinou třeba migrény. Milé dámy, nás hlava bolí velmi často?!

„MY ME TOO“

Jak já jsem se styděla. Už v první třídě mi rašila pod tričkem ňadérka. Malá, kulatá pevná prsa, pro které bych v pubertě „vraždila“. A ony přišly o několik let dříve. Ke všemu přitahovaly pohledy úlisných „strýčků“. Stala jsem se terčem peprných poznámek. A nejen těch. Kvůli muži učitelky klavíru jsem přestala chodit do hodin. On (kdykoliv si šla učitelka zklidnit nervy z mého brnkání k lednici) se v cukuletu zjevil přede mnou. Šeptal mi, jak by bylo fajn, kdyby se mnou mohl kamarádit. Otíral se o mě. Jako starý, mlsný kocour.
Podtrženo sečteno, celé mé dětství bylo protkáno „me too“. Jako by naší rodině a známým někdo implantoval gen sexuálního predátora. Černá můra osahávání, obtěžování, onanování lítala nad našimi hlavami. A dvakrát mi zalehla do peřin. Bylo mi teprve deset.

SEBETRESTÁNÍ

Jak já jsem se styděla. Kdybych jen byla hodná a poslušná, určitě by se mi to nestalo. V uších mi znělo zaklínadlo můry: „Buď hodná holčička, slib, nikomu to nesmíš říct.“ Zapřisáhla jsem se. Zážitek jsem zasunula hluboko do nitra. Uzamkla ho na sedm západů. A klíč jsem zahodila. Svou probouzející ženskost jsem skryla pod desítky kil sádla. Nasoukala se do černočerných hávů. Zamaskovala se „mužským“ stylem. Pohřbila ji zaživa do hluboké propasti nezájmu.

„ME TOO“ EMOCE

K čemu je dobré otevřít komnatu zneužívání? Má cenu se brodit bahnem pocitů? Zaslechnout šustění křídel můry? Cítit dech predátora u svého ucha? Zažít to znovu?! Takové trauma těžko rozchodíte (vím z osobních zkušeností). Jeho potlačování ovlivňuje partnerský život v dospělosti a sexualitu. Frigidita, nemožnost prožít orgasmus a jiné poruchy doprovázejí pak naše životy. Přitom krásné milování s tím pravým je solí života. Emoce, které tato událost vyvolala, jsou příčinou nemocí. Migréna, zánět slinivky, žaludeční vředy, poruchy příjmu potravin nám ukazují, že je třeba přehodnotit postoj. Propustit emoce ven z vězení. Očistit nejen sebe, ale i naše děti. Aby nekopírovaly doslova a do písmene náš osud. Má cesta z prokletí byla přes kouče www.lucie-konigova.cz. Podaná pomocná ruka od empatických profesionálů mi pomohla vyrovnat se sama se sebou. Vzít na milost své ženství a užít si pohledy mužů. A nejen pohledy, ale i krásný, naplněný vztah. A stát se jednou z týmu a pomáhat dalším na jejich cestě zpátky k sobě.
Pokud v sobě cítíte komnaty zneužívání a bojíte se je otevřít – jsem tu pro vás.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Nadřazuje se! Má vysoké sebevědomí?

Publikováno uživatelem: Klára Paulová
Nadřazuje se! Má vysoké sebevědomí?

Vysoké sebevědomí NEEXISTUJE

Vím, že jen touto jednoduchou větou – „Vysoké sebevědomí neexistuje“ – jsem tzv. zvedla ze židle spoustu z vás. Všichni si teď jistě myslíte, že musím být slepá, když mohu něco takového tvrdit, že lidí s příliš vysokým sebevědomím je kolem nás spousta. Ale je tomu skutečně tak?

V koučinkovém křesle je sebevědomí jedno z nejžhavějších témat. Naposledy si jedna klientka Linda stěžovala: „Mám nízké sebevědomí, a proto se nade mě partner doma neustále povyšuje. Jen jeho názor je ten správný a ten můj pro něj neznamená nic. A ani já pro něj neznamenám nic. Přitom se snažím, dělám pro něj tolik let všechno, co on chce, ale on to nevidí a neváží si mě.“

Představte si, že některé klientky dokonce přijdou i s tím, že si svého partnera vybraly právě proto, že měl vysoké sebevědomí a ony se vedle něj cítily v bezpečí. Dnes si na jeho „vysoké sebevědomí“ stěžují a připadají si vedle partnera zcela nedůležité, velmi se trápí a jsou ve svých rodinách jen páté kolo u vozu.

Pojďme se ale na tuto situaci podívat pod lupou. Ukážeme si, že existují pouze 2 varianty sebevědomí, a to sebevědomí nízké a sebevědomí zdravé.

Nízké sebevědomí a jeho projevy

Klientka Linda, která se podřizuje partnerovým názorům, má skutečně nízké sebevědomí a sama to otevřeně přizná. Projevuje se to u ní zejména nejistotou v rozhodování, neschopností se prosadit, nezná dobře svou vlastní hodnotu. Partnerovi se podřizuje, dělá všechno, co chce on, aby ukázala, jak je ona dobrá, aby konečně uznal její hodnotu. A můžeme o ní říci, že je to žena s nízkým sebevědomím, které se projevuje PODŘIZOVÁNÍM SE druhému.

Má však její partner zmíněné vysoké sebevědomí? Proč se nad ni její partner povyšuje? Proč potřebuje, aby jeho názor ona uznala vždy jako správný? Proč nikdy nepřizná vlastní chybu? Co by se mu stalo, kdyby neměl pravdu? Kdyby jeho názor nebyl nejlepší? Když by ho partnerka neposlouchala? Když partnera nebude jeho partnerka uznávat, bude si myslet, že pro ni nic neznamená. A tak svůj názor tlačí nadřazováním se, křikem, vynucováním, snižováním partnerky a sám sobě dokazuje, že je důležitý a něco znamená. Prostě má moc partnerku ovlivňovat, a to už je pak významný. Partner Lindy ale nikdy otevřeně nepřizná, že má strach z osobního selhání, z toho, že udělá chybu, stejně jako jeho partnerka. Zklamal by a toho se nejvíce bojí. I on je člověk s nízkým sebevědomím, který si jen NADŘAZOVÁNÍM SE nad druhé vlastní hodnotu dokazuje.

Často tak vznikají vztahy, kdy se jeden z partnerů podřizuje a druhý nadřazuje. Tito lidé se k sobě vzájemně přitahují, protože vlastně jeden druhého doplňuje. Ani jeden z nich si nenajde partnera se zdravým sebevědomím, protože jim oběma bude připadat jeho chování nepochopitelné a nebudou si s ním rozumět. Kvůli tomu však lidé s nízkým sebevědomím stále potkávají dokola partnery, s nimiž prožívají často opakovaně stejná trápení.

Zdravé sebevědomí

A co je tedy potom zdravé sebevědomí? Člověk se zdravým sebevědomím zná vlastní hodnotu, nepotřebuje si ji dokazovat povyšováním ani ponižováním vůči druhým. Tento člověk je smířený s tím, jaký je on sám, a uvědomuje si, že jen on sám je zodpovědný za to, jak se cítí a jak nechává druhé, aby se k němu chovali.

Je osvobozený od strachu z vlastního selhání. Ví, že chybovat je běžné a přiznat chybu a poučit se z ní je jednou z vlastností silných. Je si jistý tím, že to, co dělá, dělá správně a jak nejlépe umí právě teď. Je upřímný, nehraje s druhými neupřímné hry, ale zároveň si uvědomuje, že pro vše, co má být vysloveno, existuje pravý čas. Uvědomuje si, že pokud druzí mají názory jiné než on, neznamená to, že jeho názor je špatný. Žije v plném vědomí sám se sebou a nedělá nic, čím by druhým chtěl ublížit.

Proč lidé trpí nízkým sebevědomím

Ať chceme, nebo nechceme, je nutné si přiznat, že nás to naučili doma naši rodiče, protože je to ve většině případů naučili zase jejich rodiče. To, co nás nestihli naučit rodiče, dotáhli autority ve škole či další naši blízcí.

Jak „uzdravit“ nízké sebevědomí?

Existuje již spousta metod, které se zaměřují na pomoc se zvyšováním vlastního sebevědomí, jsou jich plné knihy, pořady na internetu atd. Je jen na vás, jak k tomu přistoupíte a jakou metodu si sami vyberete.

Jednou z metod je i osobní koučink. Výhodami koučinku s koučem je, že je to velmi rychlá a účinná metoda. Kouč již přesně ví, kam vás směrovat a jak nejlépe najít vaši osobní cestu, abyste své sebevědomí na úroveň zdravého sebevědomí získali co nejrychleji.

Gratuluji všem, kteří svého zdravého sebevědomí dosáhli. Současně děkuji všem svým klientkám i klientům, s nimiž jsem jejich proměnu mohla již projít a sdílet s nimi jejich radost a štěstí.

Současně přeji všem, kteří ještě pracujete nebo se chystáte začít, abyste svého zdravého sebevědomíco nejdříve dosáhli. A pokud chcete využít metody osobního koučinku, ráda vám s tím pomohu.

Ing. Klára Paulová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Cesta zpátky k sobě – k ženě

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Cesta zpátky k sobě – k ženě

Ženu v sobě jsem měla úplně potlačenou. Nebyla jsem tu vůbec pro sebe.

Dlouhé roky jsem byla hlavně matkou, manželkou, hospodyní a servismankou pro své okolí. Na sebe jako ženu jsem úplně zapomněla. Úplně jsem ji v sobě potlačila. Neuměla jsem ji v sobě vidět, vnímat, podpořit ji. Koupit jí něco krásného, luxusního a užívat si to. Neměla jsem ve skříni nic pro skutečnou ženu. Žádné krásné šaty, boty na podpatku, žádnou krajku, eleganci. Přišlo mi to zbytečné a škoda utrácet. Neuměla jsem ji v sobě rozvíjet. Neviděla jsem její hodnotu a důležitost ani pro sebe, ani pro své okolí. Mé vnitřní nastavení se mi pak i potvrzovalo v mém partnerství. Partner ve mně viděl jenom matku a „dělnici“, sloužící jenom těm ostatním. Neuměl mě jako ženu podpořit. V mém partnerství se mi intenzivně zrcadlil vztah, který jsem měla sama k sobě. Když mi to celé došlo, proč se necítím dobře a proč se ani ve vztahu necítím jako žena, pochopila jsem, že mám ženu v sobě nastavenou negativně. Dlouhé roky jsem šla sama proti sobě. Našla jsem dvě hlavní příčiny, kde jsem k takovém nastavení přišla, a začala je měnit.

1. Žena má menší hodnotu než muž

Jsem z rodiny 4 dětí. 3 sestry a jako čtvrté dítě přišel na svět můj bráška. Celá rodina dlouhé roky čekala, kdy se konečně narodí kluk. I mé mladší sestřenice byly samé dívky. Tak jsem dlouhé dětství slýchala kolem sebe smutné konstatování: „A zase holka.“ Tak jsem měla v sobě zapsáno,že holka – žena není tak hodnotná jako kluk. Až když se narodil mé mamince „konečně“ jako čtvrté dítě vymodlený kluk, tak to byla sláva pro celou rodinu. Všichni jásali: „No konečně kluk!“ Hluboko ve mně se zakořenil pocit, že jsou kluci, respektive muži důležitější a hodnotnější. S tímto nastavením jsem narážela dlouhé roky v rodině, partnerství, práci a cítila jsem se méněcenná. Hodnotu sebe jako ženy jsem nevnímala.

2. Moje hodnota ženy je jen v roli matky

V mé rodině jsem viděla jen pečující matky, hospodyně a servismanky. Babičky se staraly o dědečky a vnoučata. Běhaly v teplácích, zástěrách, s taškou s nákupy nebo stály s vařečkou v ruce. Moje maminka se také pořád starala o děti, tatínka, vnoučata a následně o pejsky, zahrádku. Stále pobíhala po domácnosti s hadrem, něco poklízela, stírala, pečovala o všechny kolem sebe, ale nikdy ne sama o sebe jako ženu. Odbývala se v jídle: „Dojím, co zbude.“ Odbývala se v oblečení: „Mně stačí, co mám, je pro mě škoda si kupovat něco nového. Je zbytečné, abych něco za sebe utrácela.“

Neměla jsem kolem sebe žádný vzor ženy, elegantní dámy, která by svoji sebehodnotu vnímala, podporovala ji a pěstovala svoji ženskost. Tudíž jsem ji v sobě neuměla vidět také a nevěděla jsem, jak ji rozvíjet. Dokonce mi přišlo, že když se budu věnovat sobě, koupím si sama něco pěkného, tak ošidím rodinu a děti to třeba bude mrzet. Měla jsem pocit, že šťastná mohu být jenom s dětmi a rodinou. Mé nastavení stahovalo nejen mě dolů, ale zatěžovalo i moji rodinu. Nebyla jsem sama se sebou šťastná.

Tato dvě zásadní vnitřní nastavení mě negativně ovlivňovala dlouhé roky v mém životě. Nemoh lajsem být inspirativní ženou pro svoji dceru ani pro svého syna. Nebyla jsem ženou pro svého muže. V mých zásadních životních vztazích se tak objevili muži, pro které jsem nebyla jako žena také hodnotná. Kvalita a způsob mého života odrážel můj vnitřní pocit mé nedostatečné vnitřní kvality ženy.

Na mé intenzivní cestě zpátky k sobě, na kterou jsem se před několik lety vydala, jsem začala pracovat na své sebehodnotě, sebejistotě, sebevědomí, abych našla svoji vnitřní podstatu a naučila se vidět a přijímat svoji hodnotu ženy. Byla to cesta, ale stála za to. Každý krok byl důležitý, protože mi pomáhal vymanit se z mého destruktivního nastavení. Musela jsem v sobě zlomit mnoho „rodinných mýtů“, které šly proti mně a nedovolovaly mi být sama sebou.

Nyní jsem šťastná, že jsem ženou, a užívám si i kvalitní ženy kolem sebe, které mě inspirují. Již vidím i jejich přidanou hodnotu pro mě. Mám také konečně vedle sebe muže, který mě jako ženu umí podpořit, vnímá moji hodnotu a podporuje mě na mé cestě a je šťastný z mého rozkvětu. Velmi se zkvalitnil můj vztah s mou dcerou i synem. Jsem Lucií a šťastnou ženou, která již ví, že může být nyní, až když je zpátky sama v sobě, tím nejlepším nejen pro sebe, ale i své děti, svého muže a své okolí, jež může na cestě zpátky k sobě – k ženě také podporovat.

Můj projekt CESTA ZPÁTKY K SOBĚ může být přesně pro vás, abyste se dostali opět k sobě a byli sami sebou. Více k mým termínům ZDE

OSOBNÍ kouč a průvodce na vaší CESTĚ zpátky k sobě vám může vaši cestu ještě více urychlit. KONTAKT ZDE

Mgr. Lucie Königová- autorka tohoto článku

Kouč master. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Proč máme pocit, že se k nám druzí chovají jako k „hadru“?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Proč máme pocit, že se k nám druzí chovají jako k „hadru“?

Co se děje, když bereme OHLEDY

Být ohleduplný a laskavý – to nás učili, to jsme často slýchali a za tyto vlastnosti jsme byli také pozitivně hodnoceni, odměňováni a přijímáni. A tak to tak děláme. Snažíme se druhé pochopit, vyjít jim vstříc, pomoct, poradit. Jsme tu prostě pro ně. Takto je to správně.

A PROČ SE TEDY ČASTO NECÍTÍME ALE VŮBEC DOBŘE?

Proč nás napadají myšlenky a zažíváme u toho pocity opačné, než jaké jsme očekávali a pro jaké jsme vlastně vše konali?
Proč se cítíme využití, zneužití, jako kus bezcenného hadru, jako prostředek? Vždyť jsme se přece tak moc snažili?! Vždyť jsme toho tolik pro druhé udělali?! A oni to berou jako samozřejmost. Neocení to. Nevidí to. Neocení a nevidí nás. Když něco potřebují, přijdou a prostě si to vezmou.
Někdy surově a agresivně, někdy s využitím medově sladkých manipulací. A nám je potom mizerně.

Ono je ale jedno, jak se kdo k nám přiblíží a napojí se na nás.
Podstatné je to, že TO MY SAMI SE NECHÁME, SAMI SE NABÍDNEME A POSLOUŽÍME. Jako bychom měli své tělo poseto volně přístupnými vstupy pro nabíječky a různé kabely, které z nás sají, co zrovna jejich majitel potřebuje. Jako bychom byli veřejným bankomatem, do kterého si chodí druzí podle potřeby vybírat.
A někdy jsme tak daleko, že tuto „službu“ neděláme jen pro blízké a ty, na kterých nám záleží, ale i pro jakékoli cizí lidi, náhodné kolemjdoucí.

Uvedu příklad z praxe.

Jedna má klientka prožila situaci, při které na sebe jen celou dobu nevěřícně hleděla, jak jako robot reaguje na zcela cizí, od pohledu ne zrovna důvěryhodnou a evidentně s ní manipulující osobu, jež ji se srdcervoucí historkou, jak je v nouzi a se zdravotními potížemi, žádala o peníze. A ona, protože v peněžence neměla dost peněz – dvoustovka byla málo, šla vybrat k bankomatu další peníze, které jí bezelstně dala, a navíc jí koupila ještě pití a svačinu. Celou dobu s pochopením, ohleduplností a laskavostí. Aby se pak po vykonání tohoto „charitativního činu“ cítila pod psa, chytala se za vlasy a říkala si, jak neuvěřitelně hloupá a naivní je.

Že vám přijde tato historka absurdní a že se vám nic takového nemůže stát? Že tak hloupí a naivní rozhodně nejste?
A možná právě stejně jako moje klientka takto normálně běžně fungujete a přijde vám to zcela v pořádku. S partnerem, s rodiči, s dětmi, s kolegy, s kamarády…
A fungujete tak už opravdu dlouho, překonáváte se a popíráte sami sebe s heslem „VŽDY OHLEDUPLNÁ A LASKAVÁ K DRUHÝM“, že musí konečně přijít takto absurdní situace, abyste se v ní uviděli z nadhledu – kdo jste a jak fungujete.

Z typických pocitů takto nastaveného člověka:

Narážím stále na lidi, kteří potřebují pomoct, které musím zachraňovat, vytáhnout je z problému, dát jim pozornost, lásku, dobrou náladu, energii, víru, čas, peníze. Udělám to, i když se mi nechce, i když jsem unavený, nemám energii, sílu, i když sám bojuji s časem, i když mám sám nedostatek financí. Neumím říkat ne. Měl bych pak ze sebe špatný pocit. Že nejsem laskavý. „Ne“ je přece negativní vůči druhým lidem. Nechci, aby ostatní od mne zažívali odmítnutí. Jak by se s tím srovnali? Lidem by se mělo pomáhat.

Ano, je v pořádku být k druhým laskavý a ohleduplný. Pokud ale nesměřujeme prioritně LASKAVOST A OHLEDY K SOBĚ, pak veškeré naše konání směřující k druhým nás bude zraňovat. Bude totiž poháněno naším ne zrovna čistým motivem. Potřebou zavděčit se, být konečně uznán a oceněn, být přijat a patřit k někomu, nebýt sám, načerpat do sebe skrze „dobré skutky“ radost, štěstí a lásku. Protože jinak v sobě cítím smutek, bolest a samotu.

A tak obraťme naše úpěnlivé oči od druhých a podívejme se na sebe, do sebe. Co potřebujeme? Pozornost, pochopení, pohlazení, odpočinek, lásku? Tak toto všechno, co cpeme do druhých, dejme tentokrát sobě. Zaplňme tím naše prázdné místo, zhojme naše vnitřní rány. Vraťme se k sobě a začněme si zase hrát, jen tak být.

Pak také přirozeně a bez parazitování budeme chtít brát ty pravé ohledy.
OHLEDY K SOBĚ A K DRUHÝM.

Pokud se v tom plácáte sami pořád dokola a dokola a chcete s tím už něco udělat, rády vám v tom pomůžeme. Přesně totiž ze zkušenosti víme, jak na to.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifiková koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Proč je důležité umět (v životě) plavat?

Publikováno uživatelem: Jana Köhlerová
Proč je důležité umět (v životě) plavat?

Umět plavat patří k základní gramotnosti člověka. A tak jsem se i já vydala na cestu získání této dovednosti a chodím s dětmi do kurzu plavání. Děti navštěvovaly tyto kurzy již od mala, takže ty jsou jako ryby ve vodě a víceméně se pouze zdokonalují. Já jsem však plavala pouze s hlavou nad vodou styl „à la paní Radová“. Takže jsem začínala doslova od ponoření nosu do vody. S povzbuzováním dětí „mami, to dáš“ nebo „mami, ty jsi úžasná, jak ti to jde“ jsem se však začala rychle zlepšovat. A nyní se učím plavat u dna bazénu a doslova objevuji nové obzory. Je to zkrátka příjemně strávený aktivní čas s dětmi.
Proč to však vyprávím? Uvědomila jsem si, že v přeneseném slova smyslu je důležité umět plavat nejen ve vodě, ale i v životě. Většina rodičů si přeje, aby jeho dítě bylo v životě úspěšné, šťastné a umělo v tom tzv. chodit. Uvědomujeme si však, že dítě vychováváme jen do naší výše, naší osobnostní úrovně? Opravdu totiž bohužel platí, že „nezralá jabloň bude mít opět pouze nezralé plody“.

Jaké jsou tedy základy „plaveckých“ dovedností?

  1. Vnímání sebe sama – umět si naslouchat, vědět, co nám dělá a nedělá dobře, s kým chceme trávit svůj čas, co nás baví a naplňuje.
  2. Bezpečně znát svou sebehodnotu.
  3. Bezpodmínečně se přijímat takový, jaký jsem.

Pokud zvládneme uvedená 3 pravidla, staneme se plavcem, ne-li přímo vládcem svého života. Budeme vědět, že plaveme ve správných vodách. Tam, kde nám je dobře. Budeme-li opravdu ctít uvedená pravidla, dokážeme bez problémů plavat i nějaký čas proti proudu, případně u dna. Stane-li se, že nás proud života zanese tam, kde být nechceme, naše získané dovednosti nás vyvedou zpátky do bezpečí. Budeme mít fyzické i psychické síly na to, vrátit se do toho našeho proudu, kde nám je dobře.

Jak dále zdokonalit svůj „plavecký styl“?

  1. Bezpodmínečně dávat lásku svým blízkým.
  2. Respektovat jedinečnost každého z nás.
  3. Jít vlastním příkladem.

Další důležitou znalostí je cíl naší plavby. Vědět, kam směřuji, kam chci doplout. A i když cíl nemáme zdaleka na dohled, už samotný proces/cesta nám dává pocit neuvěřitelného štěstí a radosti.
Není v životě nic smutnějšího než pohled na množství tápajících „bójek“, kolem kterých čas proplouvá a oni nevědí, kudy se vydat, a v podstatě pouze čekají na přesypání hodin svého života. Bohužel častý pohled na mnoho lidí v naší společnosti. A co je smutnější – jsem-li bójkou, bójkou bude i mé dítě.
Nebojme se tedy plavání, hledejme cíle své plavby a hlavně udělejme ze sebe a svých dětí ty nejlepší plavce pod sluncem! Vždy existují způsoby, jak se to naučit, a vždycky se máme na koho obrátit… na trenéra nebo třeba i na mě – průvodce osobního růstu. 🙂

Přeji všem šťastnou plavbu životem!

 Jana Köhlerová- autorka tohoto článku

Certifiková koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

 

ZOBRAZIT VÍCE

Cesty osudu

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Cesty osudu

Cesty osudu jsou různé. A mě zavály do osobního rozvoje a k práci kouče. Tedy nejdříve jsem se hodně plácala v životě. Překonávala jsem různé překážky – od vyřknutého ortele nechtěného dítěte, týrání od otce přes výsměch spolužáků, rozvod, roli samoživitelky až po vztahy se špatnými muži. Poslední kapkou byla návštěva kartářky. „Je to dobrá čarodějnice,“ posílala mě k ní kamarádka, „ta to umí.“ No uměla! A její pichlavá očka mě probodla. „Máte komplex z mužů. A ten další, co přijde, vám dá pořádné kapky. Vy přitahujete samé lumpy. Toho, co máte doma, si nechte,“ ještě mi doporučila na závěr.
Ta věštba byla poslední kapka do mého poháru sebetrestání.

PROČ PŘITAHUJI „ŠPATNÉ MUŽE“

Mé narození zrovna nebylo moc vítáno. Rodiče, sotva jim oschnul inkoust na občance, už se měli stát maminkou a tatínkem. Samozřejmě že se jim vydaly s vervou na pomoc babičky. A tak mě vychovávaly vychovávané děti. Spíše převychovávané. Babičky věděly nejlépe každičkou věc. Musely mít pod kontrolou každý detail. I o domácnost se postaraly. Jejich názor byl svatý. A každá lobovala za své dítě. Zde se potvrzovalo pořekadlo o dvou kohoutech na smetišti.
A nadměrná péče a starostlivost byla jednou třecí plochou. Další třecí plocha byla ta, že otec „chca nechca“ musel do chomoutu. V rámci dobré pověsti rodiny – Co by tomu řekli lidi? – skončil nedobrovolně v okovech manželství. Marně hledal únik. Nenašel ho ani v alkoholu. Zato viníka svého neštěstí ano. Matku a mě. Nikdy jsem nebyla otcova princeznička. Nikdy jsem nepoznala jeho objetí.

TÝRANÁ ŽENA, NEBO „MATKA“

Otcova nenávist a neláska mě odsoudila ke dvěma možnostem: buď se „dobrovolně“ stát týranou ženou, nebo silnou ženou, jež přitahuje slabochy z druhé strany. Po pravdě jsem žila víceméně se slabochy. Byla jsem jim náhradou za matinky, u nichž hledali synové lásku marně. A milé dámy se chovaly víceméně jako Napoleon v sukních. Pro syny neměly slova pochvaly, pohlazení ani obejmutí. Jen drezúru a tresty.

PŘÍKLAD ZE ŽIVOTA

Jedna moje ex (tchyně) – úžasná to žena, neměla hezký vztah se svým otcem. Vyčítala mu brzkou smrt své mámy, kterou hned po porodu nahnal do obchodu.  Z domu znala jen chlad ze strany otce. Neuměla dát synům najevo lásku.Obejmutí bylo v té rodině cizí.
Já jsem vítač. Svého partnera i syna jsem vždy přivítala objetím a pusou. „To u nás není zvykem,“ poznamenala párkrát tiše. Své syny milovala, ale city skrývala.
Není divu, že její syn celý život hledá lásku. Střídá partnerky, ale naráží vždy na chladné dámy. Generály. Přísné sekernice. Herdek baby.
Její vnuk ji neobejme. Ani jí nedá pusu. Jako malého jej odstrkovala. A pak se slzami v očích jedovatě pronesla: „Ty ho určitě navádíš proti mně. Proč tebe obejme, a mě nikdy?“

VĚŠTBA SE NENAPLNILA

I váš život je možné změnit. Stačí nepodlehnout osudu. Nelitovat se, neplakat nad svým špatným životem. Ani rezignovat, vymlouvat se na to či ono nebo čekat až. Až děti vyrostou. Až si najdu práci. Až mi bude 40 let… Kdy začnete jít krásnou cestou života, je jen na vás. Kompas k výběru partnera nám nastavili rodiče. Ale je v naší moci otočit střelku směrem bezpodmínečná láska, bezpečný rodinný přístav. Důležitý krok je na vás. Vystoupit ze své komfortní zóny. Zapracovat na svém sebevědomí a osobním růstu. Stanu se ráda vaším průvodcem.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Nezralý muž

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Nezralý muž

Dlouho jsem ve vztahu zavírala oči. Odmítala jsem vidět, že místo plnohodnotného partnera mám doma další dítě. V těle dospělého vězel malý kluk. Ubrečený, ufňukaný chlapeček vyžadující pozornost. Čekající, co já udělám, rozhodnu, vyřeším, zařídím, ba i dokonce zaplatím. K tomu má uvařeno, uklizeno. Prostě jako u maminky. Full service. Mama hotel. Jediný rozdíl mezi ním a mými dětmi byl ten, že mé děti spaly ve svých postýlkách a on se mnou. A nejen to.
Svoji jedinou roli matky „trojčat“ jsem zvládala na výbornou. A každá mamka vám potvrdí, že péče o dvě děti plus další v podobě partnera je zatěžující. Skloubit rodinu, děti i práci byl úkol nadlidský. Servis 24 hodin. A pak se večer proměnit ve smyslnou milenku. 
Potřebnou energii jsem hledala v čokoládě.

KDY MUŽI DOSPÍVAJÍ?

Oproti nám ženám si pánové dávají na čas. Je mnoho studií, které řeší, kdy jsou muži
zralí. Jediné, na čem se badatelé lidské duše shodují, je to, že jsou to dvě desítky let a více od plnoletosti. Pro mou zkušenost platí: „Puberta chlapa končí až v urně.“ Dlouho mi trvalo, než jsem procitla. Řešit s partnerem ve věku mého otce například to, co řeším se čtyřletým robátkem, je dost alarmující.

DĚTI S MATKAMI NESPÍ

Synové s matkami nespí. To je koloběh života. V pubertě potomek dospěje, jde vstříc
svému životu. Odklání se od své zploditelky a zaměřuje se na vztahy s dívkami svého
věku. Zakouší čáry lásky. Poznává neznámá zákoutí ženského těla. Dychtivě se vrhá do
sexuálních zážitků. Poznává svou sexualitu. Tak to má být.
A tak i nezralý muž když „dospěje“, vydává se na lov milostných zkušeností. To znamená stejný proces: odklání se od „matičky“ a využívá svých již nabytých znalostí. A „maměnka“ doma pláče. Hroutí se jí svět.
Hoši se ze svých výprav vracejí domů. Do rodinného přístavu. Nabrat síly. Nafasovat čisté prádlo. Přečkat tam milostné zklamání. Totéž dělají i malí velcí chlapáci. Uvědomují si, že mateřskou vlastností je své „děti“ milovat bezpodmínečně a matky jim odpustí vždy. A na to hřeší.

PROČ PŘITAHUJI TAKOVÉ MUŽE? PODÍVEJ SE NA OTCE

Tak proč tedy přitahujeme nezralé muže? Otec je ten, kdo formuje náš partnerský život v dospělosti. Pořád budeme hledat kopie tatínka. Ač teď odmítavě vrtíte hlavou, je to tak. On je uložil hluboko do podvědomí. A střelka kompasu v něm nás vede neomylně k cíli. Mým pravým, dle věštby mého podvědomí, měl být přecitlivělý, nezralý muž, řešící své trable v alkoholu a týráním ženy.
Svému otci jsem odpustila (pustit od sebe) za předurčení mého osudu. Věřte nebo ne, než jsem začala pracovat na osobním růstu. Byla to trnitá cesta a bolestivá.

PŘESTAŇ BÝT SAMARITÁNKOU

Při hledání partnera nelovte v moři rozbouřených emocí. Nezachraňujte každého
trosečníka, který vám šeptá sladká slovíčka. Je to past. Mluvím z vlastní zkušenosti. Po bouřlivém rozchodu s exmanželem (mimochodem nezralým) jsem nahodila udičku do takových vod. Přiznávám, motiv nebyl dobrý. Pomsta. Vytáhla jsem si přímo „nezralého sólo kapra“. Muže specializujícího se na rybářky v rozvodovém emočním kolotoči. Ta zkušenost mě připravila o poslední iluze. Stačilo pár slůvek: „Když mě zachráníš, budu tě milovat.“
Chytat ve stejných vodách jako vždy není také dobré řešení. Rybník vašeho starého
nastavení je plný „nezralých ryb“. Dovolte si zalovit si v krásném, teplém moři, kde plují jen emočně zralí, výstavní sumečci.

SINGL – ČAS PRO SVŮJ RŮST

Nemáte zrovna partnera? Obáváte se výběru, protože jste stejně jako já lovila ve špatných vodách? Dejte si timeout. A pracujte na sobě.
ZMĚNÍM-LI SE JÁ, ZMĚNÍ SE LIDÉ V MÉM OKOLÍ.
Vezměte svůj osud do svých rukou. Přestaňte být loutkou. Staňte se sebevědomou ženou. Vlastní zkušenost je k nezaplacení. Kdybych zůstala v roli „máti“, své psychické výkyvy bych stále řešila dorty, alkoholem, antidepresivy a pak vzala zpět svého „nezdárného synátora“. A cyklus by pokračoval dál. Osud stokilové alkoholičky s podlomeným zdravím mě však neláká. Já jsem na světě, abych vychovala své potomky v lásce.
A JEN ŠŤASTNÉ MATKY MAJÍ ŠŤASTNÉ DĚTI.
Není nic snazšího než kliknout na www.lucie-konigova.cz a společnou prací se dostaneme k moři nekonečných možností a lásky.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Matka masakr – Jsem matka masakr

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Matka masakr – Jsem matka masakr

Stačilo vyplnit test na internetu http://negramotnyrodic.lucie-konigova.cz/test-zeny/.

A z prohlížeče na mě bliká prachsprostá lež. Matka masakr?! Sorry jako! Tohle napsat o mé osobě! Troufalost. Já pro rodinu dýchám. Žiji jen pro ni. Ani minutu neposedím. Postarám se. Zařídím. Uvařím. Nakoupím. Vygruntuju. Přinesu. Přivezu.
Urážka té, co každé ráno bez řečí nasedne do kolotoče starání a péče. Pozor, jedeme!

  • Vzbudit děti.
  • Připravit snídani.
  • Obléci děti.
  • Dohlédnout na ranní hygienu (tu sama nestíhám).
  • Vyvenčit psa.
  • Nachystat svačiny.
  • Rozvézt do školy.
  • Rychle do práce.
  • Pak pro děti.
  • Rozvézt na kroužky.
  • Nakoupit.
  • Uvařit večeři.
  • Napsat úkoly.
  • Vyprat, vyžehlit.
  • Uložit děti.
  • Debordelizace.
  • Konečně do postele.

Ve vteřině bych padla únavou do náruče Hypnose. Když cítím jeho ruku na svém stehnu, dávající mi jasný rozkaz k rozpustilostem, mám sto chutí zachumlat se do peřin a spát. Jenže ten varovný majáček v mé hlavě hvízdá: „Chlapovi musíš VŽDY vyhovět. Jinak ti uteče.“

Ulehám tedy statečně na znak. Do polohy „matrace“. Vydržím to! Předehru zná jen z opery. Jako vždy se rovnou vrhá do akce. A já trpitelsky čekám, až pán tvorstva zvolá vítězoslavné „Už“. Držím se zuby nehty. Jen aby ze mě nevypadlo to slůvko dříve než jemu. Dotaz „Už budeš?“ jej stoprocentně rozčílí. A já skončím pod sprchou nadávek a přirovnání k hrochovi. Dnes jsem to dala. A neprožitý orgasmus mi dodá čokoládička. Hlavně že je chlap spokojený. Ženská vydrží hodně.

A ráno. Dámy a pánové, kolotoč povinností se právě rozjíždí. Honem honem. Jenže dnes to opět nějak drhne. Jako vždy. Manžel nervózně klepe do stolu. Čeká na snídani. „Hej, hejbni tím tlustým pozadím.“ Řídí „dopravu“ domácnosti vsedě, aniž by mi pomohl, zatímco já lítám jako hadr na holi. Měním plínku, od syna vstřebávám informaci, že do školky musí donést kaštany – které nemáme. Jeho žalostný pláč tiším slovy: „Neřvi pořád, kdo to má poslouchat. Ty jsi uřvanej parchant.“ K tomu všemu se na plotně pálí vejce. Hlučné prásknutí dveří mi oznamuje, že jsem opět selhala. Vždyť mu jeho matka říkala, ať si mě nebere. „Teď máš, co jsi chtěl.“ Ještě vždy polituje. A kritickým okem přejede mou postavu s mírami několikrát přesahujícími míry modelek. Pozastaví se nad mastnými vlasy, propocenými šaty od Vietnamce. Jedinými, co mám.

„Mami, mami“ mě teprve probere. „Bože, po kom jsi tak hloupý? Počkej, já ti jednu fláknu,“ peskuji syna za rozlité mléko.

Možná jsem matka masakr. Víc jsem však zmasakrovaná žena. Rozdala jsem se. Servis 24 před zhroucením. Uhoněná. Utrmácená. Vysílená. Frustrovaná. Nemilovaná. Nešťastná.

TEĎ MATKA ŠŤASTNÁ – Jsem „šťastná to žena“.

  • Vzbudíme děti.
  • Pomazlíme se.
  • Dáme si snídani, co nachystali večer s Božským.
  • Zúčastním se závodů, kdo bude první u dveří.
  • Samozřejmě že děti, já se zdržím v koupelně.
  • Jsem upravená matka.
  • Chůva vyzvedává.
  • Jdu na jógu.
  • Pak na kosmetiku.
  • Uvařím večeři (dnes já, zítra Božský).
  • Děti už mají úkoly napsané.
  • Božský mi pomůže uklidit.
  • Večer si povídáme u sklenky vína.
  • Vášnivě se milujeme.

A ráno. S Božským se loučím polibkem. Snídali jsme společně v klidu. Odstartuji závod v oblékání. A čtu právě došlou SMS od něj: MILUJI VÁS, RODINO. Jsem šťastná. A mé děti taky.

Zázraky se dějí. Stačí jen chtít. Každá z nás je strůjcem svého štěstí. Buď zůstanete provždy matkou masakr, uvláčenou osudem, unavenou životem, hledající radost v čokoládě a víně, nebo zapracujete na přerodu. JEN ŠŤASTNÁ ŽENA MÁ ŠŤASTNÉ DĚTI I PARTNERSTVÍ. Stačí kliknout na http://www.lucie-konigova.cz/koucove/, provedu vás do říše ŠŤASTNÝCH ŽEN.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Na které místo jste se postavili?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Na které místo jste se postavili?

Když budeš hodná… Když budeš poslouchat… Když budeš rozumná… Když se budeš dobře učit… Když se budeš slušně chovat… Když na sebe nebudeš moc upozorňovat… Co tomu řeknou ostatní… Moc si nevymýšlej… Nefantazíruj… Buď ráda za to, co máš… Buď trochu vděčnější, ostatní jsou na tom hůř… To si nemůžeme dovolit… Musíme šetřit… Mysli na ostatní… Pomáhej druhým… Nemysli si tolik o sobě… Nebuď tak pyšná… Nic o tom nevíš, nemáš žádné zkušenosti, ještě jsi nic nezažila a nedokázala, tak mlč… Nejdříve si ukliď, udělej úkoly a pak si můžeš hrát…

Co jste slýchali vy? Od rodičů, prarodičů, tet a strýců, ve škole? A co bude, když toto všechno splníme? Budou nás ostatní milovat, vážit si nás, budeme víc ocenění? Budeme potom šťastnější? Opravdu?

Když jsem poprvé v jedné knížce četla, že ve svém životě bych měla být na prvním místě já, vše se ve mně vzpíralo a křičelo:

„Cože, vždyť to není pravda. To je přece sobecké. Nejdříve se přece musím postarat o své dítě! To je přece samozřejmé. A manžel se také v některých věcech beze mne neobejde. A musím být také k dispozici svým rodičům. Zaslouží si to. Všechno kolem musí fungovat, domácnost, práce. Potřebuji, aby všichni kolem mne byli šťastní. A pak teprve můžu a budu šťastná i já!“

Jeden dlouholetý, pevně ukotvený omyl.

NYNÍ CHÁPU, ŽE JSEM OPRAVDU ČÍSLO 1 JÁ. Ono je právě sobecké to, že se o sebe nestaráme tak, jako bychom byli na předním místě, neposloucháme se a neplníme si naše potřeby. A proto nejsme a nemůžeme být vnitřně uspokojeni. A proto taky hledáme uspokojení někde jinde. Každý jinak.

A nejčastěji máme očekávání. Nejdříve od partnera. Později ho vyměníme za děti. Máme představu o jakési ideální rodině a usilovně se snažíme tuto představu realizovat. Někdy opravdu až moc usilovně. Až tak, že o ideální rodině a vztazích v ní se nedá ani mluvit.

Jak totiž mohu naslouchat, respektovat a být prospěšná pro druhé, když to nedokážu sama k sobě? Samu sebe přece znám nejvíc ze všech. Vím přesně, co potřebuji, a přece na to nereaguji. Vím přesně, kdy jsem unavená, a přece si neodpočinu. Vím přesně, co mě baví, a přece to nedělám. Až… Ano, až potom, až budu mít na sebe čas.

A najednou zjišťujeme, že vlastně nevíme přesně, kdo jsme, kam jdeme. Jsme nějak nejasně ohraničeni a není nám v tom dobře. A jak se potom vedle nás cítí partner nebo partnerka? Jak nás vidí? Asi sotva jako někoho, s kým chtěli na počátku kráčet společnou cestou. Najednou se naše cesty nějak rozdělují a míjejí, občas na sebe narazíme, abychom se od sebe zase raději rychle vzdálili.

A jak nás vnímají děti? Jako neustále spěchající, se vším nespokojené matky, které zajímá jen jestli mají jejich dítka úkoly, jsou čistě oblečené, učesané, najedené. S otázkami, na které ani nečekají odpověď, a už s dopředu nachystanými dobře míněnými radami na všechno. Jako otce očekávající od svých potomků perfektní výkony, které jim umožní, že nemusí nic řešit a zůstat si ve svém klidu.

Takže, co takhle trochu jinak?

  • Dejte se na první místo.
  • Pečujte s láskou o sebe.
  • Poslouchejte se.
  • Respektujte se.
  • Dělejte, co vás baví.
  • Nebojte se odpočívat.
  • Buďte sami sebou.
  • Mějte se tedy rádi takoví, jací jste.

A potom budete milující. Budete milovat svého partnera nebo partnerku. Budete milovat svoje děti. A budete milovaní – partnerem i dětmi. Budete mít vedle sebe člověka, který se s vámi bude cítit dobře, bude sám sebou, bude respektován a bude respektovat, bude podporován a bude podporovat. Bude vedle vás růst a vy zase vedle něj. Budete se navzájem inspirovat a doplňovat. Jako jin a jang.

A výsledkem bude šťastný, pohodový človíček, který se může odrazit od pevných základů a vyjít s jistotou na svou vlastní cestu.

Pojďte se tedy konečně postavit na první místo. Ráda vám s tím pomohu.

MUDr. Kateřina Otáhalová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Za pohodu doma zodpovídají všichni

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Za pohodu doma zodpovídají všichni

Partnerská souhra ve výchově je základ pro rodinnou harmonii a pohodu.

Pro zdravý vývoj dětí je důležité kvalitní partnerství. Pokud nepanuje mezi rodiči komunikace, soulad, harmonie a pochopení, nemohou se pak shodnout ani na výchovném modelu. To může být příčinou vzniku rodinného chaosu, nedorozumění, nevyřčených očekávání, neshod a napětí. Každý z partnerů si přináší svoje vlastní výchovné metody a různé vzory chování od své původní rodiny. Netýká se to jen samotné výchovy dětí, ale i rozdělení rolí v rodině, péče o domácnost, formy trávení večerů, víkendů, svátků, dovolených apod. Jde o celkový rámec, jak by měla rodina fungovat.

Neexistuje žádný univerzální návod – jak by měla rodina přesně fungovat. Je to kontinuální a tvůrčí práce všech jejích členů. Originální organismus, který se vyvíjí tak,  jak se o něj všichni starají.

Nikde není učebnice s návodem, jak by měla rodina fungovat. Nikde se to na školách neučí. Jenom prožitými zkušenostmi ve své původní rodině. Tam máme veškeré zdroje pro naši představu o fungování rodiny. Časem jsme si jako děti mohli sbírat data i z rodin spolužáků. Tam jsme mohli vidět jiné modely. Inspirující nebo odstrašující. Tímto zážitkovým způsobem a osobními prožitky se nám formovala představa o naší vlastní rodině, kterou budeme jednou zakládat.

Rodina a domov by měly být místem bezpodmínečné lásky, pohody, klidu, porozumění, přijetí a harmonie.

Domov je prostředí pro zdravý duševní i fyzický vývoj nejen dětí, ale všech členů domácnosti. Často je to však místo chaosu, zmatků, průchoďák členů rodiny, „hotel“ na přenocování, samoobsluha u ledničky, kdy se ani všichni členové nesejdou pohromadě. Různě se míjí. Maximálně při štědrovečerní večeři se snaží zasednout k jednomu stolu. Taková vynucená aktivita přináší často nervozitu, vyústěnou v hádky. Bohužel je taková realita velice častá.

Jsou-li oba partneři v souladu s představou o výchově, způsobu vzdělání, mimoškolních aktivit, zapojení dětí do péče o domácnost apod., vzniká dětem optimální prostředí nejen pro jejich zdravý duševní vývoj, ale především se jim příznivě nastavují vlastní vzorce chování. Učí se spolupráci, odpovědnosti, lidskosti, objektivitě, citlivosti, soucitu, rovnocennosti a respektu. Takové prostředí vytváří nejlepší zázemí pro to, aby z dítěte vyrostl kvalitní člověk, který se bude umět nejen o sebe dobře postarat, ale dokáže příjemně soužít i se svým okolím.

Domov je přístav. Vytvořte ho s partnerem takový, aby v něm všichni příjemně regenerovali a rádi sdíleli společné zázemí.

Za pohodu doma jsou zodpovědní všichni členové, již od těch nejmenších. Důležitá je partnerská kompatibilita. Tedy stupeň zralosti obou partnerů a jejich dohodě na pohodovém fungování rodiny. Schopnost najít společnou cestu ve vytvoření šťastného zázemí. Nastavení pravidel, která přinesou klid a pohodu. Způsob, jak najít kompromisy a zvládat vyřešit možné konflikty a nedorozumění.

Pokud dokážeme s naším partnerem vytvořit pevné a flexibilní pouto, otevřené změnám a připravené je společně zvládat, tak nás nikdy nic nemůže zaskočit a překvapit. Domov se tak stane pro všechny členy bezpečným a vyhledávaným přístavem, kam se těší a rádi vracejí.

Pokud byste se chtěli zajímat více, jaké metody, techniky a principy se dají uplatňovat pro zajištění domácí pohody, můžete navštívit veřejné přednášky.

ZOBRAZIT VÍCE

Recept na štěstí

Publikováno uživatelem: Bc. Eliška Bachurová
Recept na štěstí

Značka: SPĚCHÁ k tobě
DOST pro VŠECHNY

Také tě mozek šidí, že teprve až s novým partnerem můžeš být opravdu šťastný? Že až koupě domu ti přinese životní spokojenost? Že až konečně zhubneš těch 8 kilo, tak se budeš moci plně radovat? Že až, až, až…?

Během koučování, díky rozhovorům s vámi a chvílích sama se sebou jsem přišla na to, že všichni v hloubi duše toužíme po tom samém. Po vnitřním KLIDU, LÁSCE a RADOSTI. Jen se liší cesta, kterou nám mozek předkládá k jejich dosažení.

Jenže víš, co ti mozek zamlčel?

Že šťastný a spokojený můžeš být jedině TADY a TEĎ, v přítomném okamžiku. Když čteš tyto řádky, můžeš se rozhodnout je číst s radostí a prožívat pocity štěstí. I když ještě pořád jezdíš tím starým autem, i když ti vztah s partnerkou zrovna nevyšel, i když tento rok splácíš půjčku, i když, i když, i když…

Nový partner, luxusní auto ani vysněný dům totiž není záruka opravdového štěstí.

Pocit spokojenosti a trvalého štěstí začíná nejprve v NÁS samotných, okolní manifestace jsou už jen pouhým doprovodným výsledkem a bonusem.

Vnitřní klid i lásku můžeš sám sobě dopřát už dnes. Nezávisle na vnějších okolnostech.

Ptej se sám sebe: „Co mohu udělat TADY a TEĎ, abych se cítil ještě víc milovaný, klidný a spokojený?“ Možná sám sebe pevně obejmeš nebo se pohladíš. Nebo si uděláš kafe a dáš si nohy nahoru. Třeba se ohlédneš s vděčností zpět, kolik jsi toho už v životě dokázal. Nebo budeš mít chuť jen chvilku sedět a sledovat, co vše krásné okolo sebe už dnes máš. Možná budeš sledovat své děti, jak si hrají, a zapomeneš na chvilku na neumyté nádobí. Věř, že ty sám správně ucítíš, co v danou chvíli potřebuješ.

Své štěstí MÁŠ ve svých rukou.
Užívej si to!

 

Bc. Eliška Bachurová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Jak naložit se sobcem

Publikováno uživatelem: Bc. Adéla Staňková
Jak naložit se sobcem

Máte kolem sebe člověka nebo hned několik lidí, kteří myslí jen na sebe? Očekává se od vás, že budete plnit jejich potřeby, a když to neuděláte, jste vy ti špatní? Cítíte se z toho mizerně a vaše nálada klesá pod bod mrazu?

Je důležité umět vybalancovat svůj život tak, abychom zůstali ve středu. Chceme se vyhnout tomu, abychom se na jedné straně nestali my sami sobcem a na straně druhé otrokem sobce. Jak toho můžeme dosáhnout?

Rozpoznejte, co se odehrává

Toto je první a velice důležitý krok. Sobec je většinou zdatný manipulátor. Aby dosáhl svého, použije jakékoli prostředky. Nejúčinnějším prostředkem je vyvolat ve vás pocit viny. Je schopen vyargumentovat, že vy jste ti, kteří vzájemnému vztahu škodí. Může vás donutit uvěřit, že vy jste sobci a on trpitel. Je to nebezpečný stav, proto je potřeba být výjimečně pozorný, obezřetný a vnímavý. Necháte-li se o vlastní neschopnosti a necitelnosti přesvědčovat příliš dlouho, sklouznete do negativity. Odtud je jen malý krůček k tomu, abyste se sobcem stali i vy. Přestanete vidět vlastní světlo a pro přežití uděláte i nepěkné věci, včetně využívání druhých.

Sobec má moc projevovat se jako upír – vysát vás a zároveň nakazit.

Vy máte také svou moc, stejně velkou jako on. Vaším česnekem a stříbrem je schopnost vyčmuchat jeho záměry už na začátku a nedat mu šanci. A i kdykoli později si můžete vzpomenout na své vnitřní světlo, které on přece tak moc nemá rád.

Máte-li pochyby, zeptejte se sami sebe: Přinášejí mi výroky druhého dobrý pocit? Ne? Srážejí mě ke dnu? Tak kdo je tady potom sobec? Začnete-li si pokládat podobné otázky, naučíte se spolehlivě odhalovat pravdu. Sobce poznáte na míle daleko.

Přestaňte hrát jeho hru

Už umíte sobce identifikovat. Teď je potřeba si uvědomit, že pokud vyhovujete jeho požadavkům, v jeho sobeckosti ho neustále podporujete. Škodíte tedy sobě i jemu. Jak bylo řečeno už na začátku, je důležité umět život vybalancovat. Posluhujete sobci a darujete mu velké množství své energie? Kolik se vám jí vrací zpět? Vyrovnaný stav je půl na půl. Dáváte víc než padesát procent energie? Pak svůj výdej srovnejte. Razantně ho snižte. Nechte mu pocítit, jaké to je. Jen tak se může vzpamatovat. Tímto činem začínáte léčit vás oba!

Pozor! Nepleťte si zde pojmy a nenechte se znova obalamutit. Tím, že začínáte myslet více na sebe, se nestáváte sobcem. Stáváte se uvědomělejším člověkem, větší a výraznější osobností. Cokoli, co umíte, se učíte nejprve na sobě. Učíte-li se tím pádem více si vážit sami sebe, umíte si automaticky ještě více vážit i ostatních. Rozdíl je v tom, že už se nenecháte využívat. V tom vězí vaše největší síla. Okamžitě tím roste i vaše hodnota.

Hlídejte si vlastní motivy

Hlídat si vlastní motivy je opravdu důležitá součást celého procesu. Není totiž vaším cílem vyrazit na válečné tažení proti sobci. Vaším cílem je osvobodit svůj život od tlaků jiných – citlivým a smírným způsobem.

Opět se ptejte sami sebe, co přesně je motivem vašeho jednání. Přistihnete-li se, že je tam nějaká negace, ihned přestaňte a změňte své činy. Ani sobec si vaši pomstu nezaslouží. Také ho kdysi někdo kousl, vysál a nakazil. Pamatujete? Cítíte-li se už dostatečně silní a stojíte pevně sami za sebou, můžete zkusit pochválit jeho dobré stránky – ty světlé okamžiky v jeho chování.

Vyzdvihujte to, co je na druhých dobré, a nikdy nepřesahujte své vlastní hranice únosnosti. Řiďte se jednoduchým pravidlem: dělejte primárně to, co je vám příjemné, aniž byste u toho vědomě ubližovali komukoli jinému.

Bc. Adéla Staňková – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Proč „zapadneme“ v roli matky a zapomeneme na sebe – jak z toho ven?

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Proč „zapadneme“ v roli matky a zapomeneme na sebe – jak z toho ven?

„Buď hodná. Dobře se uč. Vystuduj školu. Najdi si dobrou práci. Vdej se, založ rodinu a budeš šťastná a spokojená.“ Intenzivně nás programovali. Naši blízcí pro nás chtěli určitě to nejlepší, ale bohužel nás nepodporovali v tom, být primárně tím, co je naší skutečnou podstatou. Sešli jsme tak ze své cesty. Vedli nás k tomu, být hodným dítětem, pilným studentem, až se z nás staly oddané manželky, zodpovědné a starostlivé matky. Jednou však můžeme narazit na vnitřní otázku: „Měla bych být přece šťastná?! Spokojená. Naplněná vším, co mám. Ale proč tomu tak není?“ Stalo se to, že jsme samy sebe na té naší cestě „ztratily“. Jak z toho tedy ven?

Dcera-manželka-matka – jedna z našich životních rolí. Nejde o naši podstatu bytí.

Každý z nás se narodil jako jedinečná bytost, která přišla na svět se svými vlastními touhami. Máme v sobě talenty, kterými chceme přispívat světu. Tvořit, rozvíjet a dalším lidem něco předávat. Já jsem primárně Lucie, žena, člověk, který cítí, že má i další poslání na tomto světě. Je v pořádku, že nemusím být jenom matkou, ale mohu se realizovat i jinak. Moje touhy jsou rozvíjet potenciál druhých lidí, motivovat, inspirovat, pomáhat žít šťastný život. Jsem tu i pro ostatní. Necítím se naplněná být jenom pro mé děti. Ani ony mě dávno tolik nepotřebují. Nechtějí, abych kolem nich běhala a starala se o ně. Je potřeba včas vnímat, kdy je třeba vydat se na další cestu osobního rozvoje, která prospěje všem.

Roli matky máme jako nejvyšší hodnotu v životě

Spadla jsem do toho až po uši. Viděla jsem model ženy v mé rodině. Babičky, mamka i další ženy v mém okolí byly „matkami“. Sice chodily i do práce, ale žily jenom rodinou. Přitom nebyly ve svém životě šťastné. Byly unavené, utahané, vystresované, uhoněné – matky. Stejný model jsem zkopírovala. Neviděla jsem ve svém okolí ženu, která by se uměla krásně starat i o sebe, svoji ženskost, a dokázala zdravě upřednostnit sebe. Měla jsem v sobě silně zaryté vzorce: Role matky je nejvyšší hodnotou ženy. Jako matka jsem pro rodinu. Jako matka se musím již věnovat primárně dětem a rodině. S těmito silnými vzorci jsem tu Lucii a ženu v sobě úplně zatlačila. Žena je přitom ta nejvyšší role v životě a tu je potřeba rozvíjet. Pro sebe, svého muže i pro děti, aby měly vzor, i pro společnost, která od nás nepotřebuje „matkování“, až z toho doslova zmatkujeme.

Jak z toho ven?

  1. Je důležité si uvědomit, že role dcery, manželky, partnerky, matky, podnikatelky… je jedna z mých rolí, ale není mou podstatou.
  2. Mou vnitřní podstatou jsem já sama.
  3. Uvědomit si, že v sobě máte tu hlavní roli – sebe, člověka, v mém případě Lucii. Nejbližší spřízněnou duši, se kterou denně jsem a prožívám každou vteřinu bytí – samu sebe.
  4. Všechny další role, které mám, jsou „vedlejší role“. Doplněk. Mohou mě částečně naplňovat, ale primárně je potřeba vnímat vnitřní naplnění sebe jako člověka.
  5. Začít vnímat, co mě jako člověka naplňuje. V jakých oblastech se cítím šťastná sama se sebou. Když píšu, mluvím, tvořím krásné dekorace nebo druhým naslouchám nebo jim s něčím pomáhám…

Jako pomůcka k napojování na sebe vám může být nápomocné Základní cvičení k dennímu naplnění sebe sama: Zavřete oči a zhluboka se nadechněte. Představte si něco krásného, co vám dělá radost – výhled na krajinu, člověka, kterého milujete, pohled na rozkvetlou louku, hladinu moře nebo si představte kávu s velkou porcí šlehačky… – a ten krásný a láskyplný pocit do sebe nasajte. Naplňujte sebe sama tímto pocitem několikrát denně. Prožijte ho. Nasyťte se pocitem lásky, klidu – můžete teď hned. Nemusíte na nic čekat. Napojte se na sebe tady a teď. Vnímejte se. Dostali jsme smysly, kterými sytíme nejen naše fyzické tělo, ale i naši duši. Tak je využívejte pro sebe a začněte žít primárně pro sebe, protože z vašeho nasycení budou následně nejvíc těžit i vaši nejbližší – partner, děti i ostatní kolem vás. Dovolte si být skutečně sama sebou.

Pokud cítíte, že jste na sebe zapomněly a chcete se vydat na cestu zpátky k sobě, tím dalším správným vykročením může být můj seminář CESTA ZPÁTKY K SOBĚ >>. Již jsem pro vás prošlápla cestu, jak být sama sebou, a tak vám všechny své další poznatky ráda osobně předám. Těším se na vás. Lucie

Více na přednáškách: Cesta zpátky k sobě

ZOBRAZIT VÍCE

Dospělí kluci a dospělé holčičky

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Dospělí kluci a dospělé holčičky
Už je to nějaká doba, co jsme oslavili osmnáctiny. Od školních lavic nás dělí mnohdy i desítky let. Ze slečen se staly rozumné paní, pečující manželky a milující matky, spolehlivé profesionálky v různých pracovních odvětvích. Z kluků vyrostli solidní pánové, odpovědné hlavy rodin, pilíře nejrůznějších firem a společností. Nebo taky ne. Někteří do dospělosti nedorostli. Nevěděli jak. Nevěděli proč.

 

Báli se. A bojí se dál. A bojí se mnohdy i ti úspěšní „dospěláci“. Před autoritami se z nich najednou stávají MALÉ, USTRAŠENÉ DĚTI. V jejich očích můžeme číst strach, že selžou, že neobstojí, že zklamou. S pláčem na krajíčku, dusivým knedlíkem v krku, bušícím srdcem se buď ustrašeně choulí někde v bezpečném koutku, nebo bezmocně poskakují kolem a úpěnlivě zvedají ručičky, aby se jim dostalo uklidňujícího potvrzení a objetí.

 

I tito dospělí jsou často odpojeni od sebe a jen ČEKAJÍ A REAGUJÍ NA POTŘEBY DRUHÝCH. Nestojí pevně na své cestě. Mnohdy ani před sebou svoji cestu nevidí. Velmi často sleduji právě toto u svých klientů. Chci se s vámi podělit o konkrétní příklad:

 

Klientka, říkejme jí třeba Šarlota, krásná, charismatická, inteligentní a velmi jemná a ohleduplná dáma, 40 let, vdaná, bezdětná. Ano, její základní vlastnost je ohleduplnost – ke všem ostatním: šéfové, rodičům, tchyni, klientům, jen rozhodně ne k sobě samé. Nad sebou drží zdvižený ukazováček, doprovázený pohrdavým úšklebkem, který jí nedovolí ani se zasmát. Budí celkově dojem průsvitné, smutné víly, která raději zapomněla tančit a radovat se na paloučku s druhými vílami.

Při konzultacích jsme vyhledaly řadu destruktivních programů:

… neumím se radovat ze života, neumím být spontánní, nevím, co mě baví, neumím odpočívat, pořád jen makám, potřebuji, aby byli druzí spokojeni, aby se cítili dobře, aby byli šťastní, odmítnutím druhé zraním, zničím, vše vydržím, ustojím, zvládnu, musím vše chápat, jsem rukojmí druhých, jsem pořád jak malá holka, nedovolí mi být sama sebou, organizují mi život, když se vzepřu, mám z toho výčitky, druhé vždy zklamu, taková, jaká jsem, nestačím…

Prošly jsme si spolu i několik velmi silných imaginací:

… Šarlota má kolem krku utaženou smyčku, která ji škrtí, nemůže se nadechnout, vyslovit, je celá paralyzovaná. Ukazuje se, že smyčku jí u krku přidržuje otec. Myslí to s ní dobře, chce ji chránit a kontrolovat. Šarlotě to není příjemné a dál již takhle pokračovat nechce. Otec souhlasí a opatrně a nevěřícně smyčku sundává a zahazuje pryč. Oběma se ulevuje. Šarlota je volná, vdechuje do těla svobodu, radost… Smyčku už si nenechá na krk dát!

A v dalším sezení pokračujeme:

… Šarlota vidí jasně svoji cestu; je krásně duhová a zlatá. Po její pravici vede podobně barevná cesta jejího manžela. Oba dva se ale nad cestami jenom vznášejí a ani jeden nemá odvahu se konečně pevně postavit. Proč? Klientka zjišťuje, že po levici stojí tchyně – velká autorita, která ze své blátivé cesty neustále vskakuje na tu její barevnou, dělá jí tam šlápoty a potom se jako krtek podvrtává pod cestami a vynoří se z druhé strany a ty stejné, ale opatrnější šlápoty dělá i na cestě svého syna. Ani tohle se Šarlotě nelíbí. Tchyně s tím nakonec souhlasí a svoji cestu směřuje konečně jinam. I jí se ulevuje. A Šarlota se svým mužem, který je za to nesmírně vděčný, konečně sestupuje a pomaloučku se dotýká své cesty. Měkce po ní našlapuje a každý krok si nesmírně užívá. Je zpátky. Cítí sebe samu. Celým tělem jí prostupuje zapomenutá radost a klid. Je to velmi silné a dojemné…

Tohle je jen jeden příklad. A není ojedinělý.

• Také si někdy připadáte jako ztracené, nejisté malé holčičky nebo chlapečci?
• Také nestojíte pevně na té své cestě nebo ji ani nevidíte?
• Jste také stále svázáni se svou minulostí a jako „jojo“ odskakujete, kdykoli se autoritám zamane?
• Také se necháváte dobrovolně přiškrcovat a kontrolovat?

TOHLE OPRAVDU DÁLE NEMUSÍTE! Každý z nás se narodil, aby šel vědomě a naplněně po své cestě. A vše, co nás brzdí a svádí z ní sejít, nám nepomáhá, odpojuje nás to od sebe sama.

Ráda vám pomohu se zorientovat, znovu objevit tu vaši cestu a odstranit všechny překážky a brzdy.

MUDr. Kateřina Otáhalová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Kam se vytrácí VÁŠEŇ ze vztahu?

Publikováno uživatelem: Klára Paulová
Kam se vytrácí VÁŠEŇ ze vztahu?

„Už mě s ním nebaví spát. Z našeho vztahu se vytratila vášeň! Prostě vůbec nemám chuť, aby se mě dotýkal. Někdy se mi úplně hnusí představa, že s ním musím spát. Pořád vypadá dobře, ale se mnou to nic nedělá. Už ho asi nemiluju. Je to už jen můj kamarád. Přitom jiní muži mě stále přitahují, jen ten můj už ne.“ Tohle všechno říkají nešťastné ženy, když cítí, že jim jejich partnerství nefunguje, jak by chtěly. Propadají do depresí a mají strach, že emoce, které jsou pro ně ve vztahu tak důležité, se už vytratily.

Spolu pak na koučinkovém křesle začínáme vzpomínat na jejich první zážitky s partnerem. Ženy uznávají, že na začátku bylo všechno krásné. Společně s partnerem prožívali vášeň, toužili po vzájemných dotecích a užívali si veškerý společný čas. Ale tohle všechno je už pryč. Ženy si myslí, že už to nikdy nemůže být takové, pokud se nezamilují do jiného muže. A pak začneme pracovat spolu.

Postupně ženám pomáhám otevřít oči a nastavit jim zrcadlo, čím jsou dnes a čím byly, když potkaly své muže. Jak skvěle se cítily, když se jejich muž do nich zamiloval. Když se zamiloval do OPRAVDOVÉ ŽENY, která ho zcela uchvátila a které by snesl modré z nebe.

Dnes jsou však někým úplně jiným. Převzaly spoustu zodpovědnosti v rodině, často i za muže. Začaly řešit každodenní starosti, kontrolují své emoce, jsou vyčerpané, unavené, postupně ztratily obdiv partnera a jsou zklamané, že nedokážou naplnit stoprocentně všechny své životní role. Svými partnery často i pohrdají, zlobí se na ně a obviňují je ze špatně fungujícího vztahu. Z mužů se stávají „podpantofláci“, kteří pro klid doma udělají vše. Ženy přestávají muže potřebovat, ztrácejí napojení samy na sebe a zapomínají, co znamená být ženou.

A pak to začne všechno dávat smysl. Ženy touží po mužích, kteří je budou obdivovat, milovat a chovat se jako opravdoví muži… a ani si neuvědomují, že svým chováním toto všechno ve svých partnerech ničí. Z mužů i žen se stávají pouze roboti, kteří plní své povinnosti, a jejich partnerský vztah skomírá.

A jak do vztahu vrátit VÁŠEŇ? Dovolte si být ženou a nechte muže být muži.

5 rad, jak začít s návratem vášně do vztahu.

1) Nepotlačujte své emoce

Ženy se od mužů odlišují právě prožíváním emocí a všechno, co dělají, jak se chovají, se od jejich emocí odvíjí. Ve chvíli, kdy se začnou ženy kontrolovat, omezovat své projevy emocí, tlumí svou ženskou energii. Snižováním ženské energie začínáte být pro muže méně přitažlivé.

2) Užívejte si zábavu typickou pro ženy a čerpejte ženskou energii

Společně strávený čas s dalšími ženami napomáhá zesilovat vyzařování ženské energie. Jděte si s kamarádkami třeba zatančit, jeďte na společný holčičí víkend a rozmazlujte se. Mezi ženy, s nimiž byste měly trávit čas, abyste získaly ženskou energii, nezahrnujte vlastní matku. Maminky jsou úžasné, ale pro většinu žen jsou autoritou a nemusíte být schopny se s ní dokonale otevřít ženskosti. Ženská energie přitahuje opravdové muže a probouzí v nich sílu energie mužské.

3) Nechtějte nahradit muži jeho kamarády

Muži od žen nezískají mužskou energii. A aby vás muž přitahoval, potřebuje mít dostatek mužské energie. Nedržte muže doma, nechte ho se dobít mužskou energií, bude pro vás přitažlivější. Muži výborně načerpají svou mužskou energii třeba na sportovních utkáních.

4) Nechtějte, aby se vám muž podřizoval

Čím více se vám bude váš muž podřizovat, ustupovat vašim požadavkům, tím víc bude ve vašich očích klesat jeho hodnota. Nechte muže převzít dávku zodpovědnosti, nekontrolujte ho, nevyčítejte mu, že to dělá po svém. Nesnižujte jeho hodnotu, důvěřujte mu.

5) Naučte se čerpat z mužů kolem energii pro sebe

Energii a pocity, které ve vás vzbuzují muži kolem vás, se naučte přijímat a užívat si je. Nejde o to, abyste s těmito muži propadly tělesným hrátkám, ale abyste si přetvořily to, co cítíte, v energii vlastní. Řekne-li vám cizí muž, že jste krásná, užijte si to sama v sobě, nemusí to hned znamenat, že mu za to musíte být jakýmkoliv způsobem vděčná. Když se tohle naučíte, pomůže vám to rozvinout vaši ženskost.

To, jaký vztah máte, je pouze na vás. Jen vy samy jste schopny změnit ve svém životě to, co se vám nelíbí. A jak na to? Začít musíte u sebe. A pokud na to nechcete být sami, anebo nevíte, kde začít, ráda vám pomohu.

Ing. Klára Paulová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Vztah k sobě je základ pro všechny další vztahy

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Vztah k sobě je základ pro všechny další vztahy

Za můj dobrý pocit není nikdo jiný zodpovědný – než já sama.

Mohu si stěžovat, jak se ke mně partner chová. Jak jsou ke mně děti drzé. Jak si ke mně kolega dovoluje. Jak mě nadřízený nerespektuje. Jak je vše jen na mně. Jak mi nikdo nepomůže. Jak mě všichni okolo jenom využívají. Jak mě nikdo nechápe. Všechny tyto pocity jsou jenom projekce mého vztahu k sobě. Pokud se k sobě nechovám hezky, nedám sebe na první místo, nerespektuji se, neumím říct „NE“, nevěřím si, tak vidím takový přístup ke mně i od mého okolí.

Chování okolí ke mně je jenom projekce mého chování vůči sobě.

Pokud se bojím o sebe opřít, postavit se za sebe a svůj názor, zůstávám ve vlivu názorů, nálad a chování okolí ke mně. Jsem jako loďka na moři, která se potácí ze strany na stranu ve vlivu vnějších podmínek. Větru, vln, útesů a dalších vnějších faktorů. Dokud nepřevezmu 100% zodpovědnost za sebe, své pocity, rozhodnutí, názory, tak budu stále zůstávat ve vlivu okolí. 

Jak se chovám k sobě, jak se o sebe starám, jakým mám k sobě vztah, je zároveň vzorem pro mé děti. Nenaučím-li sebe dát na první místo a budu-li stále poskakovat a obhospodařovat pocity a potřeby druhých, tak zůstanu jenom polotovar. Stejně dopadnou i moje děti.

Je potřeba začít budovat nejdřív vztah k sobě. Nečekat, až mě okolí začne chápat, respektovat a milovat takovou, jaká jsem. Lásku a pozornost si musím začít dávat nejdřív sama. Od okolí mi pak přirozeně začne přicházet. Začnu ji vidět a vnímat.

Příroda, v rámci pudu sebezáchovy každému živému tvoru „naprogramovala“, že se nejdřív musí postarat o sebe. Jak má tonoucí zachraňovat dalšího tonoucího. Nejdřív se musí na hladinu dostat sám, aby se nadechl. Každý tedy musíme začít nejdřív u sebe. Postarat se o svůj dobrý pocit. Naplnit svoji vlastní emoční studánku. To je jen můj úkol. Nikdo jiný není za můj dobrý pocit zodpovědný.

Základem kvalitních vztahů s okolím je kvalitní vztah k sobě.

Jde o celkové uvědomění, které mohu udělat jenom sama se sebou. Kam směřuji? Jaké jsou moje silné stránky – ty podporovat. Jaké jsou moje slabé stránky – ty neřešit nebo delegovat. Respektovat svoje pocity. Naučit se odpočívat. Umět i nic nedělat. Naučit se zastavit. Užít si čas i jenom sama se sebou. Umět dát „nohy nahoru“, i když je rodina doma. Naslouchat svým vnitřním pocitům. Umět si říct o pomoc. Nebát se požádat o radu. Naučit se říkat „NE“. Tyto věci často neumíme. Musíme se je naučit.

Pokud se doma s dětmi nenaučím cítit svobodně, nebudou se ani ony doma s nejbližšími jednou cítit svobodně.

Někdy máme pocit a potřebu se všem zavděčit. Víte proč? Protože se bojíme kritiky. Naši sebehodnotu necháme určovat okolím. Jsme napojení na své okolí a jeho názory víc, než je pro nás prospěšné. Vztah k sobě nám právě proto často nejde budovat, protože je pro nás především důležitý vztah s naším okolím. Ale to je omyl. Je potřeba, aby to bylo obráceně.

Kvalitní vztah k sobě přirozeně buduje kvalitní vztahy s okolím.

Nikdy to není obráceně. Nikdy nemůžu mít krásný vztah k sobě, až když budu mít krásné vztahy s okolím. Případně je to jen „krátkodobé“ šidítko. Napumpuji si svoji sebehodnotu a dobrý pocit tím, jak se ke mně okolí chová, ale to vydrží jen tak dlouho jako vzduch v balónku. Začne postupně zase ubývat, a pokud ho okolí „nedofoukne“, tak mi začne opět klesat. Kde tyto defektní programy vznikly? Opět doma. Rodiče nám jako dětem dávali lásku jen s podmínkami. Cítili jsme, že jsme milováni rodiči, až když jsme něco udělali. Za výsledky. Za výkon. Za známku. Za uklizený pokoj. Za pochvalu paní učitelky. Důkazy zasloužené lásky jsme dostávali od okolí. Nenaučili nás mít bez podmínek.

Bezpodmínečná láska k dětem je učí mít k sobě ten nejlepší vztah.

Více na přednáškách: Cesta zpátky k sobě

ZOBRAZIT VÍCE

Chování rodičů učí, jak to „chodí“ ve vztazích

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Chování rodičů učí, jak to „chodí“ ve vztazích

Jak to „chodí“ ve vztahu se učíme od rodičů

Rodiče ukazují neverbálně, verbálně, jak to „chodí“ ve vztahu a jak se k sobě chovat.

Partnerství rodičů nás nastavilo na naše partnerství. Chování rodičů se nám zapsalo do hlavy: Takhle to ve vztazích prostě „chodí“. Sice se nám to i nelíbilo, bolelo nás, co jsme viděli a prožívali, ale tyto obrazy se nám staly absolutními pravdami. Nasáli jsme do sebe vzorce chování a fungování ve vztahu a sami je pak automaticky kopírujeme. Toužíme se svým partnerem vybudovat svým dětem harmonické zázemí, ale pořádně nám to nejde. Často spolu narážíme.

Rodiče se hádali = v partnerství jsou hádky

Z chování našich rodičů se do našeho podvědomí nahrály vzorce chování a očekávání, které automaticky opakujeme i v našich vztazích. Pokud se rodiče hádali a nedokázali spolu konflikty řešit v klidu, tak to neumíme ani my. Nejde nám se s partnerem domluvit. Hned útočíme nebo se tvrdě bráníme. Neumíme řešit v klidu. Když je chvilku klid, najdeme si nějakou záminku pro další hádku. Nejde nám dlouhodobě udržet pohoda. Z dětství ji neznáme.

Rodiče si spolu nepovídali = s partnerem si nemám o čem povídat

Toužíme s partnerem sdílet. Povídat si. Zažívat romantiku. Vzájemně si sdělovat pocity. Přejeme si, aby nám druhý naslouchal. Díval se nám do očí. Vnímal, co říkáme. Ale když jsme to neviděli doma u svých rodičů, nejde nám to v partnerství. Zůstáváme jen u tužeb a nadějí, že snad někdy se nám podaří takový vztah vybudovat, anebo se tímto pocitem sytíme z romantických filmů a knižních románů. Zůstáváme tak ve vztahu emočně vyprahlí.

Rodiče spolu sami nic nepodnikali = v partnerství si jede každý svou

Táta chodil do práce, doma si četl noviny a v pátek večer chodil na šachy. Máma byla u plotny, chodila na nákup, pobíhala okolo domácnosti a jediný její odpočinek byl spánek. Rodiče jsme spolu něco podnikat viděli maximálně, jak večer seděli u televize. Každý si jel jinak své. Toužíme s partnerem společně podnikat, sdílet zážitky, vyrazit jen tak do kina, na večeři, užít si společný víkend, ale vůbec si to spolu neumíme užít. Je v nás napětí. Nechápeme proč? Jsme nastaveni jinak, než toužíme být.

Náš vztah s partnerem je vzorem pro naše děti. Učí se z něj, jak „funguje“ partnerství. Nasávají vše. To, co vidí, cítí, jaká je atmosféra, jestli je pohoda, láska, objetí, zábava, … Vše to se pro ně stává pravdou. Je na nás, abychom si uklidili ve vztahu. Udělali si pořádek v sobě. Ve svém vlastním vnitřním nastavení, protože to, co jsme si přinesli do vztahu ze svého dětství, se nám s partnerem jen opakuje. Pomozte svým dětem vidět partnerství, které rozvíjí a staví člověka, ale neničí.

Více na přednáškách: (Ne)Gramotný rodič – Jak neselhat jako rodič

ZOBRAZIT VÍCE

Proč je tak těžké VĚŘIT?

Publikováno uživatelem: Bc. Adéla Staňková
Proč je tak těžké VĚŘIT?

Víra hory přenáší a lidi mění. Víra činí zázraky. Věř a bude ti dáno. Víra uzdravuje.

Proč je tak těžké věřit? Protože vírou musíte žít. Buď ji máte, nebo ji nemáte. Není žádný střed. Nemůžete věřit jen napůl. Neexistuje žádný návod, jak se k ní dopracovat. Cestu k ní si musí najít každý sám. A přitom stačí udělat jen jednu jedinou věc. Věřit.

Víra je energií srdce

Srdce dává věci do pohybu. To je ten správný náboj pro uskutečnění vašich záměrů. Bez této podpůrné energie se neděje nic. Co je tím záměrem? Vnitřní přesvědčení. Vědomá i podvědomá, přičemž hlavní slovo má podvědomí. To je hybnou silou všeho. Přesvědčení = víra. Vy se pak můžete divit, proč se vám dějí věci, které ve svém životě vědomě nechcete. Protože vaše podvědomí si o tom myslí své. Všechna vaše přesvědčení jste dobrovolně přijali – z velké části nevědomě – v dětství. Malé dítě ještě věřit umí. Umí to dokonale. Věří všemu, co se mu řekne, a všemu, co se kolem něj děje. Tyto informace jsou v podvědomí uloženy jako čistá pravda. A co je čistou pravdou, o tom se nepochybuje. Tečka. To je síla víry.

Náplň naší práce je ukazovat vám VAŠI pravdu

V koučinku vytahujeme informace z podvědomí a umožňujeme vám vidět vaši osobní pravdu a přesvědčení, která ovlivňují váš život. Velmi často zjistíte, v jaké deziluzi žijete. Jste otrokem své vlastní hlavy. Jakmile se identifikují vaše podvědomá přesvědčení, máte možnost si vytvořit nová. Taková, která vám dělají dobře. Začínáte vědomě tvořit svůj život.

Co je naším společným cílem?

Potřebujeme jak srdce, tak mozek. Ne nadarmo vlastníme oboje. Ve většině případů se však stále učíme, jak je uvést v soulad. Synergie hlavy a srdce vám poskytne neomezené možnosti v tvorbě vlastní reality. Často je člověk obětí omezení své hlavy. Co představují ta omezení? Strach, obavy, zpochybňování. Proto se musíte nejprve dostat přes svou hlavu (více o tom v článku Umění vypnout mozek). Pak se může stát to, že hlava srdci uvěří a oba spojí své síly dohromady.

Přes obavy a strach se také umíme v koučinku dostat. Jak? No přece… Schválně, jak přestanete věřit? Tak, že své přesvědčení zpochybníte. Zpochybníme váš strach. Dostanete jiný náhled a jinou variantu. Nejprve rozpustíme strach. Poté můžete věřit. A tentokrát už tomu, čemu chcete věřit vy sami. J

Princip je jednoduchý

Kde je strach, tam není víra. Začínáte-li zpochybňovat, přestáváte věřit. Absolutní víře se musíte odevzdat, všechno pustit a plně se jí oddat. Je to stav bez špetky pochyb. Nejsnáze se toho dosahuje u situací, které jsou vám tak nějak „jedno“. Dá se říci, že vám ani nezáleží na výsledku. Takto totiž vysíláte čistou energii tvoření nezatíženou chtěním. Jakmile něco chcete, záleží vám na tom. Pokud ke chtění přilnete, vznikají automaticky i obavy, zda to dobře dopadne. Protože si to tak moc přejete. Proto východní učení hlásají, že nemáte na ničem lpět, jinak se život stává utrpením. Ještě jednou: zpochybňujete-li, bojíte se. A jak už víte, obavy nemají s vírou nic společného. Věříte tedy tomu, že se to nestane. Smutný paradox.

Jak se projevila má víra

Uvedu malý příklad, který se mi stal před deseti lety, a tato událost změnila můj život. Při večerním návratu domů jsem zčistajasna prohlásila: „Já bych někdy chtěla vidět jezevce.“ Sama jsem byla překvapená tím, co jsem řekla. Ani jsem nečekala, že bych je mohla vidět. Nečíhala jsem za každým rohem, kdy už nějaký vyleze. Pak se to nějak stalo, do čtvrt hodiny přede mnou přešli přes cestu hned tři. Když to shrnu, věřila jsem, že je možné vidět jezevce, ale nečekala jsem (nevyžadovala), že se to stane. Úplně jsem to pustila.

Buďte konkrétní

Jasně si definujte svá přání. Ujasněte si, co vlastně chcete. Tak jako já jsem si vypřála „jezevce“ – nenapadlo mě tehdy specifikovat, jestli jednoho jezevce, nebo dva jezevce, nebo… a Vesmír mi to vyplnil podle vlastního uvážení.

Pak svým přáním nechte volný průběh. Nechte je žít svým vlastním životem.

Nezbývá než začít zkoušet. S vírou, že to dobře dopadne.

 

Bc. Adéla Staňková – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Nevěříme si, náš názor rodiče nezajímal – tlačili nám svoje

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Nevěříme si, náš názor rodiče nezajímal – tlačili nám svoje

Za vlastní názor nás rodiče smazávali – nedělejte to již svým dětem

Přístup rodičů k dětem má velmi zásadní vliv na jejich budoucí úspěchy nebo životní selhávání. Velmi důležitou etapou je věk náctiletých. Jde o velmi citlivé období, ve kterém se ze závislého dítěte stává dospělý, samostatný jedinec. Avšak řada rodičů v tomto období bohužel selhává. Nejsou schopni přijmout postupnou změnu chování svých dětí. Osobnost dítěte pak nedoroste do zdravě sebevědomého jedince, který dokáže v klidu projevit svůj názor. Vyroste do ustrašeného člověka, který se bojí projevit; nebo naopak své názory tvrdě brání a jeho chování působí ve vztazích destruktivně.

Z křesla kouče

Z křesla kouče řeším všechny možné strachy, obavy a nejistoty se projevit. Říci vlastní názor. Věřit si. Případně řeším druhý extrém – přílišnou výbušnost. Prosazování si svého názoru silou.

Kořeny těchto emočních reakcí se tvoří právě v období dospívání. Chování rodičů mělo na jejich vznik zásadní vliv. Zanechalo velmi bolavé emoční jizvy. Ty způsobují uzavřenost, nebo naopak extrémní výbušnost. Boj o svůj názor. Agresi nebo přílišnou přizpůsobivost. Člověk cítí, že není svobodný ve svém projevu. Bojí se reakcí na sebe a je připravený se bránit nebo ustoupit. Má ve své hlavě napsáno: „Můj názor může druhý odmítnout. Za můj názor mě mohou trestat. Je lepší mlčet. Přizpůsobit se autoritě je bezpečnější. Za názor musím tvrdě bojovat. Své si musím prosadit za každou cenu.“

Jak nás rodiče smazávali

Přišli jsme s nápadem. Napadlo nás začít dělat jinou aktivitu, než kterou našli rodiče. Chtěli chodit do nového kroužku. Nechtěli jsme chodit na klavír. Bavilo nás dělat něco jiného, než co očekávali rodiče. Nadšeně jsme přišli domů a chtěli se podělit o nové poznání. Od svých rodičů jsme však slýchali: „Co říkáš, jsou nesmysly. Kam chodíš na takové hlouposti. Já jsem rodič a vím nejlépe, co je pro tebe správné. Ty nemáš ještě rozum. Dělej to, co ti říkám, nebo bude zle! Budeš poslouchat, jinak máš domácí vězení!“ Rodiče neuměli přijmout jinou pravdu. Cítili se ohroženě. Báli se ztráty vlastní autority.

Jak z toho ven

Sama si pamatuji, jak mě těšilo, že moje děti začínají mít vlastní názor. Že mi i odporují. Že umí projevit i nesouhlas s tím, co říkám. Že dokážou říci: „Mami, ty nemáš pravdu. Mami, já mám jiný názor – vidím to jinak.“ Kde je dáno, že můj názor je pro ně ten nejlepší a moje pravda ta pravá? Jako rodič jsem pro děti „tréninková autorita“, kterých budou v životě potkávat ještě mnoho. Umí-li se tedy zdravě postavit mě, dokážou to i jednou svým dalším autoritám v životě. Nebudou zůstávat jako ovce za jedno a pro klid kývat, když to tak nebudou skutečně cítit. Tudíž nesmazávejte své děti. Nechte je říci svůj vlastní názor. Jde o jejich přirozený vývoj z dítěte v dospělého jedince. V mnohém se můžete sami poučit a obohatit.

Zdravě sebevědomý rodič si rád vyslechne jiný názor. I od dítěte nebo mladšího kolegy. Nebojí se ztráty své autority. Jiný názor je totiž příležitost k dalšímu osobnímu růstu.

Více na přednáškách: (Ne)Gramotný rodič – Jak neselhat jako rodič

ZOBRAZIT VÍCE