Nadřazuje se! Má vysoké sebevědomí?

Publikováno uživatelem: Klára Paulová
Nadřazuje se! Má vysoké sebevědomí?

Vysoké sebevědomí NEEXISTUJE

Vím, že jen touto jednoduchou větou – „Vysoké sebevědomí neexistuje“ – jsem tzv. zvedla ze židle spoustu z vás. Všichni si teď jistě myslíte, že musím být slepá, když mohu něco takového tvrdit, že lidí s příliš vysokým sebevědomím je kolem nás spousta. Ale je tomu skutečně tak?

V koučinkovém křesle je sebevědomí jedno z nejžhavějších témat. Naposledy si jedna klientka Linda stěžovala: „Mám nízké sebevědomí, a proto se nade mě partner doma neustále povyšuje. Jen jeho názor je ten správný a ten můj pro něj neznamená nic. A ani já pro něj neznamenám nic. Přitom se snažím, dělám pro něj tolik let všechno, co on chce, ale on to nevidí a neváží si mě.“

Představte si, že některé klientky dokonce přijdou i s tím, že si svého partnera vybraly právě proto, že měl vysoké sebevědomí a ony se vedle něj cítily v bezpečí. Dnes si na jeho „vysoké sebevědomí“ stěžují a připadají si vedle partnera zcela nedůležité, velmi se trápí a jsou ve svých rodinách jen páté kolo u vozu.

Pojďme se ale na tuto situaci podívat pod lupou. Ukážeme si, že existují pouze 2 varianty sebevědomí, a to sebevědomí nízké a sebevědomí zdravé.

Nízké sebevědomí a jeho projevy

Klientka Linda, která se podřizuje partnerovým názorům, má skutečně nízké sebevědomí a sama to otevřeně přizná. Projevuje se to u ní zejména nejistotou v rozhodování, neschopností se prosadit, nezná dobře svou vlastní hodnotu. Partnerovi se podřizuje, dělá všechno, co chce on, aby ukázala, jak je ona dobrá, aby konečně uznal její hodnotu. A můžeme o ní říci, že je to žena s nízkým sebevědomím, které se projevuje PODŘIZOVÁNÍM SE druhému.

Má však její partner zmíněné vysoké sebevědomí? Proč se nad ni její partner povyšuje? Proč potřebuje, aby jeho názor ona uznala vždy jako správný? Proč nikdy nepřizná vlastní chybu? Co by se mu stalo, kdyby neměl pravdu? Kdyby jeho názor nebyl nejlepší? Když by ho partnerka neposlouchala? Když partnera nebude jeho partnerka uznávat, bude si myslet, že pro ni nic neznamená. A tak svůj názor tlačí nadřazováním se, křikem, vynucováním, snižováním partnerky a sám sobě dokazuje, že je důležitý a něco znamená. Prostě má moc partnerku ovlivňovat, a to už je pak významný. Partner Lindy ale nikdy otevřeně nepřizná, že má strach z osobního selhání, z toho, že udělá chybu, stejně jako jeho partnerka. Zklamal by a toho se nejvíce bojí. I on je člověk s nízkým sebevědomím, který si jen NADŘAZOVÁNÍM SE nad druhé vlastní hodnotu dokazuje.

Často tak vznikají vztahy, kdy se jeden z partnerů podřizuje a druhý nadřazuje. Tito lidé se k sobě vzájemně přitahují, protože vlastně jeden druhého doplňuje. Ani jeden z nich si nenajde partnera se zdravým sebevědomím, protože jim oběma bude připadat jeho chování nepochopitelné a nebudou si s ním rozumět. Kvůli tomu však lidé s nízkým sebevědomím stále potkávají dokola partnery, s nimiž prožívají často opakovaně stejná trápení.

Zdravé sebevědomí

A co je tedy potom zdravé sebevědomí? Člověk se zdravým sebevědomím zná vlastní hodnotu, nepotřebuje si ji dokazovat povyšováním ani ponižováním vůči druhým. Tento člověk je smířený s tím, jaký je on sám, a uvědomuje si, že jen on sám je zodpovědný za to, jak se cítí a jak nechává druhé, aby se k němu chovali.

Je osvobozený od strachu z vlastního selhání. Ví, že chybovat je běžné a přiznat chybu a poučit se z ní je jednou z vlastností silných. Je si jistý tím, že to, co dělá, dělá správně a jak nejlépe umí právě teď. Je upřímný, nehraje s druhými neupřímné hry, ale zároveň si uvědomuje, že pro vše, co má být vysloveno, existuje pravý čas. Uvědomuje si, že pokud druzí mají názory jiné než on, neznamená to, že jeho názor je špatný. Žije v plném vědomí sám se sebou a nedělá nic, čím by druhým chtěl ublížit.

Proč lidé trpí nízkým sebevědomím

Ať chceme, nebo nechceme, je nutné si přiznat, že nás to naučili doma naši rodiče, protože je to ve většině případů naučili zase jejich rodiče. To, co nás nestihli naučit rodiče, dotáhli autority ve škole či další naši blízcí.

Jak „uzdravit“ nízké sebevědomí?

Existuje již spousta metod, které se zaměřují na pomoc se zvyšováním vlastního sebevědomí, jsou jich plné knihy, pořady na internetu atd. Je jen na vás, jak k tomu přistoupíte a jakou metodu si sami vyberete.

Jednou z metod je i osobní koučink. Výhodami koučinku s koučem je, že je to velmi rychlá a účinná metoda. Kouč již přesně ví, kam vás směrovat a jak nejlépe najít vaši osobní cestu, abyste své sebevědomí na úroveň zdravého sebevědomí získali co nejrychleji.

Gratuluji všem, kteří svého zdravého sebevědomí dosáhli. Současně děkuji všem svým klientkám i klientům, s nimiž jsem jejich proměnu mohla již projít a sdílet s nimi jejich radost a štěstí.

Současně přeji všem, kteří ještě pracujete nebo se chystáte začít, abyste svého zdravého sebevědomíco nejdříve dosáhli. A pokud chcete využít metody osobního koučinku, ráda vám s tím pomohu.

Ing. Klára Paulová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Proč je důležité umět (v životě) plavat?

Publikováno uživatelem: Jana Köhlerová
Proč je důležité umět (v životě) plavat?

Umět plavat patří k základní gramotnosti člověka. A tak jsem se i já vydala na cestu získání této dovednosti a chodím s dětmi do kurzu plavání. Děti navštěvovaly tyto kurzy již od mala, takže ty jsou jako ryby ve vodě a víceméně se pouze zdokonalují. Já jsem však plavala pouze s hlavou nad vodou styl „à la paní Radová“. Takže jsem začínala doslova od ponoření nosu do vody. S povzbuzováním dětí „mami, to dáš“ nebo „mami, ty jsi úžasná, jak ti to jde“ jsem se však začala rychle zlepšovat. A nyní se učím plavat u dna bazénu a doslova objevuji nové obzory. Je to zkrátka příjemně strávený aktivní čas s dětmi.
Proč to však vyprávím? Uvědomila jsem si, že v přeneseném slova smyslu je důležité umět plavat nejen ve vodě, ale i v životě. Většina rodičů si přeje, aby jeho dítě bylo v životě úspěšné, šťastné a umělo v tom tzv. chodit. Uvědomujeme si však, že dítě vychováváme jen do naší výše, naší osobnostní úrovně? Opravdu totiž bohužel platí, že „nezralá jabloň bude mít opět pouze nezralé plody“.

Jaké jsou tedy základy „plaveckých“ dovedností?

  1. Vnímání sebe sama – umět si naslouchat, vědět, co nám dělá a nedělá dobře, s kým chceme trávit svůj čas, co nás baví a naplňuje.
  2. Bezpečně znát svou sebehodnotu.
  3. Bezpodmínečně se přijímat takový, jaký jsem.

Pokud zvládneme uvedená 3 pravidla, staneme se plavcem, ne-li přímo vládcem svého života. Budeme vědět, že plaveme ve správných vodách. Tam, kde nám je dobře. Budeme-li opravdu ctít uvedená pravidla, dokážeme bez problémů plavat i nějaký čas proti proudu, případně u dna. Stane-li se, že nás proud života zanese tam, kde být nechceme, naše získané dovednosti nás vyvedou zpátky do bezpečí. Budeme mít fyzické i psychické síly na to, vrátit se do toho našeho proudu, kde nám je dobře.

Jak dále zdokonalit svůj „plavecký styl“?

  1. Bezpodmínečně dávat lásku svým blízkým.
  2. Respektovat jedinečnost každého z nás.
  3. Jít vlastním příkladem.

Další důležitou znalostí je cíl naší plavby. Vědět, kam směřuji, kam chci doplout. A i když cíl nemáme zdaleka na dohled, už samotný proces/cesta nám dává pocit neuvěřitelného štěstí a radosti.
Není v životě nic smutnějšího než pohled na množství tápajících „bójek“, kolem kterých čas proplouvá a oni nevědí, kudy se vydat, a v podstatě pouze čekají na přesypání hodin svého života. Bohužel častý pohled na mnoho lidí v naší společnosti. A co je smutnější – jsem-li bójkou, bójkou bude i mé dítě.
Nebojme se tedy plavání, hledejme cíle své plavby a hlavně udělejme ze sebe a svých dětí ty nejlepší plavce pod sluncem! Vždy existují způsoby, jak se to naučit, a vždycky se máme na koho obrátit… na trenéra nebo třeba i na mě – průvodce osobního růstu. 🙂

Přeji všem šťastnou plavbu životem!

 Jana Köhlerová- autorka tohoto článku

Certifiková koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

 

ZOBRAZIT VÍCE

Cesty osudu

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Cesty osudu

Cesty osudu jsou různé. A mě zavály do osobního rozvoje a k práci kouče. Tedy nejdříve jsem se hodně plácala v životě. Překonávala jsem různé překážky – od vyřknutého ortele nechtěného dítěte, týrání od otce přes výsměch spolužáků, rozvod, roli samoživitelky až po vztahy se špatnými muži. Poslední kapkou byla návštěva kartářky. „Je to dobrá čarodějnice,“ posílala mě k ní kamarádka, „ta to umí.“ No uměla! A její pichlavá očka mě probodla. „Máte komplex z mužů. A ten další, co přijde, vám dá pořádné kapky. Vy přitahujete samé lumpy. Toho, co máte doma, si nechte,“ ještě mi doporučila na závěr.
Ta věštba byla poslední kapka do mého poháru sebetrestání.

PROČ PŘITAHUJI „ŠPATNÉ MUŽE“

Mé narození zrovna nebylo moc vítáno. Rodiče, sotva jim oschnul inkoust na občance, už se měli stát maminkou a tatínkem. Samozřejmě že se jim vydaly s vervou na pomoc babičky. A tak mě vychovávaly vychovávané děti. Spíše převychovávané. Babičky věděly nejlépe každičkou věc. Musely mít pod kontrolou každý detail. I o domácnost se postaraly. Jejich názor byl svatý. A každá lobovala za své dítě. Zde se potvrzovalo pořekadlo o dvou kohoutech na smetišti.
A nadměrná péče a starostlivost byla jednou třecí plochou. Další třecí plocha byla ta, že otec „chca nechca“ musel do chomoutu. V rámci dobré pověsti rodiny – Co by tomu řekli lidi? – skončil nedobrovolně v okovech manželství. Marně hledal únik. Nenašel ho ani v alkoholu. Zato viníka svého neštěstí ano. Matku a mě. Nikdy jsem nebyla otcova princeznička. Nikdy jsem nepoznala jeho objetí.

TÝRANÁ ŽENA, NEBO „MATKA“

Otcova nenávist a neláska mě odsoudila ke dvěma možnostem: buď se „dobrovolně“ stát týranou ženou, nebo silnou ženou, jež přitahuje slabochy z druhé strany. Po pravdě jsem žila víceméně se slabochy. Byla jsem jim náhradou za matinky, u nichž hledali synové lásku marně. A milé dámy se chovaly víceméně jako Napoleon v sukních. Pro syny neměly slova pochvaly, pohlazení ani obejmutí. Jen drezúru a tresty.

PŘÍKLAD ZE ŽIVOTA

Jedna moje ex (tchyně) – úžasná to žena, neměla hezký vztah se svým otcem. Vyčítala mu brzkou smrt své mámy, kterou hned po porodu nahnal do obchodu.  Z domu znala jen chlad ze strany otce. Neuměla dát synům najevo lásku.Obejmutí bylo v té rodině cizí.
Já jsem vítač. Svého partnera i syna jsem vždy přivítala objetím a pusou. „To u nás není zvykem,“ poznamenala párkrát tiše. Své syny milovala, ale city skrývala.
Není divu, že její syn celý život hledá lásku. Střídá partnerky, ale naráží vždy na chladné dámy. Generály. Přísné sekernice. Herdek baby.
Její vnuk ji neobejme. Ani jí nedá pusu. Jako malého jej odstrkovala. A pak se slzami v očích jedovatě pronesla: „Ty ho určitě navádíš proti mně. Proč tebe obejme, a mě nikdy?“

VĚŠTBA SE NENAPLNILA

I váš život je možné změnit. Stačí nepodlehnout osudu. Nelitovat se, neplakat nad svým špatným životem. Ani rezignovat, vymlouvat se na to či ono nebo čekat až. Až děti vyrostou. Až si najdu práci. Až mi bude 40 let… Kdy začnete jít krásnou cestou života, je jen na vás. Kompas k výběru partnera nám nastavili rodiče. Ale je v naší moci otočit střelku směrem bezpodmínečná láska, bezpečný rodinný přístav. Důležitý krok je na vás. Vystoupit ze své komfortní zóny. Zapracovat na svém sebevědomí a osobním růstu. Stanu se ráda vaším průvodcem.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Nezralý muž

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Nezralý muž

Dlouho jsem ve vztahu zavírala oči. Odmítala jsem vidět, že místo plnohodnotného partnera mám doma další dítě. V těle dospělého vězel malý kluk. Ubrečený, ufňukaný chlapeček vyžadující pozornost. Čekající, co já udělám, rozhodnu, vyřeším, zařídím, ba i dokonce zaplatím. K tomu má uvařeno, uklizeno. Prostě jako u maminky. Full service. Mama hotel. Jediný rozdíl mezi ním a mými dětmi byl ten, že mé děti spaly ve svých postýlkách a on se mnou. A nejen to.
Svoji jedinou roli matky „trojčat“ jsem zvládala na výbornou. A každá mamka vám potvrdí, že péče o dvě děti plus další v podobě partnera je zatěžující. Skloubit rodinu, děti i práci byl úkol nadlidský. Servis 24 hodin. A pak se večer proměnit ve smyslnou milenku. 
Potřebnou energii jsem hledala v čokoládě.

KDY MUŽI DOSPÍVAJÍ?

Oproti nám ženám si pánové dávají na čas. Je mnoho studií, které řeší, kdy jsou muži
zralí. Jediné, na čem se badatelé lidské duše shodují, je to, že jsou to dvě desítky let a více od plnoletosti. Pro mou zkušenost platí: „Puberta chlapa končí až v urně.“ Dlouho mi trvalo, než jsem procitla. Řešit s partnerem ve věku mého otce například to, co řeším se čtyřletým robátkem, je dost alarmující.

DĚTI S MATKAMI NESPÍ

Synové s matkami nespí. To je koloběh života. V pubertě potomek dospěje, jde vstříc
svému životu. Odklání se od své zploditelky a zaměřuje se na vztahy s dívkami svého
věku. Zakouší čáry lásky. Poznává neznámá zákoutí ženského těla. Dychtivě se vrhá do
sexuálních zážitků. Poznává svou sexualitu. Tak to má být.
A tak i nezralý muž když „dospěje“, vydává se na lov milostných zkušeností. To znamená stejný proces: odklání se od „matičky“ a využívá svých již nabytých znalostí. A „maměnka“ doma pláče. Hroutí se jí svět.
Hoši se ze svých výprav vracejí domů. Do rodinného přístavu. Nabrat síly. Nafasovat čisté prádlo. Přečkat tam milostné zklamání. Totéž dělají i malí velcí chlapáci. Uvědomují si, že mateřskou vlastností je své „děti“ milovat bezpodmínečně a matky jim odpustí vždy. A na to hřeší.

PROČ PŘITAHUJI TAKOVÉ MUŽE? PODÍVEJ SE NA OTCE

Tak proč tedy přitahujeme nezralé muže? Otec je ten, kdo formuje náš partnerský život v dospělosti. Pořád budeme hledat kopie tatínka. Ač teď odmítavě vrtíte hlavou, je to tak. On je uložil hluboko do podvědomí. A střelka kompasu v něm nás vede neomylně k cíli. Mým pravým, dle věštby mého podvědomí, měl být přecitlivělý, nezralý muž, řešící své trable v alkoholu a týráním ženy.
Svému otci jsem odpustila (pustit od sebe) za předurčení mého osudu. Věřte nebo ne, než jsem začala pracovat na osobním růstu. Byla to trnitá cesta a bolestivá.

PŘESTAŇ BÝT SAMARITÁNKOU

Při hledání partnera nelovte v moři rozbouřených emocí. Nezachraňujte každého
trosečníka, který vám šeptá sladká slovíčka. Je to past. Mluvím z vlastní zkušenosti. Po bouřlivém rozchodu s exmanželem (mimochodem nezralým) jsem nahodila udičku do takových vod. Přiznávám, motiv nebyl dobrý. Pomsta. Vytáhla jsem si přímo „nezralého sólo kapra“. Muže specializujícího se na rybářky v rozvodovém emočním kolotoči. Ta zkušenost mě připravila o poslední iluze. Stačilo pár slůvek: „Když mě zachráníš, budu tě milovat.“
Chytat ve stejných vodách jako vždy není také dobré řešení. Rybník vašeho starého
nastavení je plný „nezralých ryb“. Dovolte si zalovit si v krásném, teplém moři, kde plují jen emočně zralí, výstavní sumečci.

SINGL – ČAS PRO SVŮJ RŮST

Nemáte zrovna partnera? Obáváte se výběru, protože jste stejně jako já lovila ve špatných vodách? Dejte si timeout. A pracujte na sobě.
ZMĚNÍM-LI SE JÁ, ZMĚNÍ SE LIDÉ V MÉM OKOLÍ.
Vezměte svůj osud do svých rukou. Přestaňte být loutkou. Staňte se sebevědomou ženou. Vlastní zkušenost je k nezaplacení. Kdybych zůstala v roli „máti“, své psychické výkyvy bych stále řešila dorty, alkoholem, antidepresivy a pak vzala zpět svého „nezdárného synátora“. A cyklus by pokračoval dál. Osud stokilové alkoholičky s podlomeným zdravím mě však neláká. Já jsem na světě, abych vychovala své potomky v lásce.
A JEN ŠŤASTNÉ MATKY MAJÍ ŠŤASTNÉ DĚTI.
Není nic snazšího než kliknout na www.lucie-konigova.cz a společnou prací se dostaneme k moři nekonečných možností a lásky.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Na které místo jste se postavili?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Na které místo jste se postavili?

Když budeš hodná… Když budeš poslouchat… Když budeš rozumná… Když se budeš dobře učit… Když se budeš slušně chovat… Když na sebe nebudeš moc upozorňovat… Co tomu řeknou ostatní… Moc si nevymýšlej… Nefantazíruj… Buď ráda za to, co máš… Buď trochu vděčnější, ostatní jsou na tom hůř… To si nemůžeme dovolit… Musíme šetřit… Mysli na ostatní… Pomáhej druhým… Nemysli si tolik o sobě… Nebuď tak pyšná… Nic o tom nevíš, nemáš žádné zkušenosti, ještě jsi nic nezažila a nedokázala, tak mlč… Nejdříve si ukliď, udělej úkoly a pak si můžeš hrát…

Co jste slýchali vy? Od rodičů, prarodičů, tet a strýců, ve škole? A co bude, když toto všechno splníme? Budou nás ostatní milovat, vážit si nás, budeme víc ocenění? Budeme potom šťastnější? Opravdu?

Když jsem poprvé v jedné knížce četla, že ve svém životě bych měla být na prvním místě já, vše se ve mně vzpíralo a křičelo:

„Cože, vždyť to není pravda. To je přece sobecké. Nejdříve se přece musím postarat o své dítě! To je přece samozřejmé. A manžel se také v některých věcech beze mne neobejde. A musím být také k dispozici svým rodičům. Zaslouží si to. Všechno kolem musí fungovat, domácnost, práce. Potřebuji, aby všichni kolem mne byli šťastní. A pak teprve můžu a budu šťastná i já!“

Jeden dlouholetý, pevně ukotvený omyl.

NYNÍ CHÁPU, ŽE JSEM OPRAVDU ČÍSLO 1 JÁ. Ono je právě sobecké to, že se o sebe nestaráme tak, jako bychom byli na předním místě, neposloucháme se a neplníme si naše potřeby. A proto nejsme a nemůžeme být vnitřně uspokojeni. A proto taky hledáme uspokojení někde jinde. Každý jinak.

A nejčastěji máme očekávání. Nejdříve od partnera. Později ho vyměníme za děti. Máme představu o jakési ideální rodině a usilovně se snažíme tuto představu realizovat. Někdy opravdu až moc usilovně. Až tak, že o ideální rodině a vztazích v ní se nedá ani mluvit.

Jak totiž mohu naslouchat, respektovat a být prospěšná pro druhé, když to nedokážu sama k sobě? Samu sebe přece znám nejvíc ze všech. Vím přesně, co potřebuji, a přece na to nereaguji. Vím přesně, kdy jsem unavená, a přece si neodpočinu. Vím přesně, co mě baví, a přece to nedělám. Až… Ano, až potom, až budu mít na sebe čas.

A najednou zjišťujeme, že vlastně nevíme přesně, kdo jsme, kam jdeme. Jsme nějak nejasně ohraničeni a není nám v tom dobře. A jak se potom vedle nás cítí partner nebo partnerka? Jak nás vidí? Asi sotva jako někoho, s kým chtěli na počátku kráčet společnou cestou. Najednou se naše cesty nějak rozdělují a míjejí, občas na sebe narazíme, abychom se od sebe zase raději rychle vzdálili.

A jak nás vnímají děti? Jako neustále spěchající, se vším nespokojené matky, které zajímá jen jestli mají jejich dítka úkoly, jsou čistě oblečené, učesané, najedené. S otázkami, na které ani nečekají odpověď, a už s dopředu nachystanými dobře míněnými radami na všechno. Jako otce očekávající od svých potomků perfektní výkony, které jim umožní, že nemusí nic řešit a zůstat si ve svém klidu.

Takže, co takhle trochu jinak?

  • Dejte se na první místo.
  • Pečujte s láskou o sebe.
  • Poslouchejte se.
  • Respektujte se.
  • Dělejte, co vás baví.
  • Nebojte se odpočívat.
  • Buďte sami sebou.
  • Mějte se tedy rádi takoví, jací jste.

A potom budete milující. Budete milovat svého partnera nebo partnerku. Budete milovat svoje děti. A budete milovaní – partnerem i dětmi. Budete mít vedle sebe člověka, který se s vámi bude cítit dobře, bude sám sebou, bude respektován a bude respektovat, bude podporován a bude podporovat. Bude vedle vás růst a vy zase vedle něj. Budete se navzájem inspirovat a doplňovat. Jako jin a jang.

A výsledkem bude šťastný, pohodový človíček, který se může odrazit od pevných základů a vyjít s jistotou na svou vlastní cestu.

Pojďte se tedy konečně postavit na první místo. Ráda vám s tím pomohu.

MUDr. Kateřina Otáhalová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Za pohodu doma zodpovídají všichni

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Za pohodu doma zodpovídají všichni

Partnerská souhra ve výchově je základ pro rodinnou harmonii a pohodu.

Pro zdravý vývoj dětí je důležité kvalitní partnerství. Pokud nepanuje mezi rodiči komunikace, soulad, harmonie a pochopení, nemohou se pak shodnout ani na výchovném modelu. To může být příčinou vzniku rodinného chaosu, nedorozumění, nevyřčených očekávání, neshod a napětí. Každý z partnerů si přináší svoje vlastní výchovné metody a různé vzory chování od své původní rodiny. Netýká se to jen samotné výchovy dětí, ale i rozdělení rolí v rodině, péče o domácnost, formy trávení večerů, víkendů, svátků, dovolených apod. Jde o celkový rámec, jak by měla rodina fungovat.

Neexistuje žádný univerzální návod – jak by měla rodina přesně fungovat. Je to kontinuální a tvůrčí práce všech jejích členů. Originální organismus, který se vyvíjí tak,  jak se o něj všichni starají.

Nikde není učebnice s návodem, jak by měla rodina fungovat. Nikde se to na školách neučí. Jenom prožitými zkušenostmi ve své původní rodině. Tam máme veškeré zdroje pro naši představu o fungování rodiny. Časem jsme si jako děti mohli sbírat data i z rodin spolužáků. Tam jsme mohli vidět jiné modely. Inspirující nebo odstrašující. Tímto zážitkovým způsobem a osobními prožitky se nám formovala představa o naší vlastní rodině, kterou budeme jednou zakládat.

Rodina a domov by měly být místem bezpodmínečné lásky, pohody, klidu, porozumění, přijetí a harmonie.

Domov je prostředí pro zdravý duševní i fyzický vývoj nejen dětí, ale všech členů domácnosti. Často je to však místo chaosu, zmatků, průchoďák členů rodiny, „hotel“ na přenocování, samoobsluha u ledničky, kdy se ani všichni členové nesejdou pohromadě. Různě se míjí. Maximálně při štědrovečerní večeři se snaží zasednout k jednomu stolu. Taková vynucená aktivita přináší často nervozitu, vyústěnou v hádky. Bohužel je taková realita velice častá.

Jsou-li oba partneři v souladu s představou o výchově, způsobu vzdělání, mimoškolních aktivit, zapojení dětí do péče o domácnost apod., vzniká dětem optimální prostředí nejen pro jejich zdravý duševní vývoj, ale především se jim příznivě nastavují vlastní vzorce chování. Učí se spolupráci, odpovědnosti, lidskosti, objektivitě, citlivosti, soucitu, rovnocennosti a respektu. Takové prostředí vytváří nejlepší zázemí pro to, aby z dítěte vyrostl kvalitní člověk, který se bude umět nejen o sebe dobře postarat, ale dokáže příjemně soužít i se svým okolím.

Domov je přístav. Vytvořte ho s partnerem takový, aby v něm všichni příjemně regenerovali a rádi sdíleli společné zázemí.

Za pohodu doma jsou zodpovědní všichni členové, již od těch nejmenších. Důležitá je partnerská kompatibilita. Tedy stupeň zralosti obou partnerů a jejich dohodě na pohodovém fungování rodiny. Schopnost najít společnou cestu ve vytvoření šťastného zázemí. Nastavení pravidel, která přinesou klid a pohodu. Způsob, jak najít kompromisy a zvládat vyřešit možné konflikty a nedorozumění.

Pokud dokážeme s naším partnerem vytvořit pevné a flexibilní pouto, otevřené změnám a připravené je společně zvládat, tak nás nikdy nic nemůže zaskočit a překvapit. Domov se tak stane pro všechny členy bezpečným a vyhledávaným přístavem, kam se těší a rádi vracejí.

Pokud byste se chtěli zajímat více, jaké metody, techniky a principy se dají uplatňovat pro zajištění domácí pohody, můžete navštívit veřejné přednášky.

ZOBRAZIT VÍCE

Recept na štěstí

Publikováno uživatelem: Bc. Eliška Bachurová
Recept na štěstí

Značka: SPĚCHÁ k tobě
DOST pro VŠECHNY

Také tě mozek šidí, že teprve až s novým partnerem můžeš být opravdu šťastný? Že až koupě domu ti přinese životní spokojenost? Že až konečně zhubneš těch 8 kilo, tak se budeš moci plně radovat? Že až, až, až…?

Během koučování, díky rozhovorům s vámi a chvílích sama se sebou jsem přišla na to, že všichni v hloubi duše toužíme po tom samém. Po vnitřním KLIDU, LÁSCE a RADOSTI. Jen se liší cesta, kterou nám mozek předkládá k jejich dosažení.

Jenže víš, co ti mozek zamlčel?

Že šťastný a spokojený můžeš být jedině TADY a TEĎ, v přítomném okamžiku. Když čteš tyto řádky, můžeš se rozhodnout je číst s radostí a prožívat pocity štěstí. I když ještě pořád jezdíš tím starým autem, i když ti vztah s partnerkou zrovna nevyšel, i když tento rok splácíš půjčku, i když, i když, i když…

Nový partner, luxusní auto ani vysněný dům totiž není záruka opravdového štěstí.

Pocit spokojenosti a trvalého štěstí začíná nejprve v NÁS samotných, okolní manifestace jsou už jen pouhým doprovodným výsledkem a bonusem.

Vnitřní klid i lásku můžeš sám sobě dopřát už dnes. Nezávisle na vnějších okolnostech.

Ptej se sám sebe: „Co mohu udělat TADY a TEĎ, abych se cítil ještě víc milovaný, klidný a spokojený?“ Možná sám sebe pevně obejmeš nebo se pohladíš. Nebo si uděláš kafe a dáš si nohy nahoru. Třeba se ohlédneš s vděčností zpět, kolik jsi toho už v životě dokázal. Nebo budeš mít chuť jen chvilku sedět a sledovat, co vše krásné okolo sebe už dnes máš. Možná budeš sledovat své děti, jak si hrají, a zapomeneš na chvilku na neumyté nádobí. Věř, že ty sám správně ucítíš, co v danou chvíli potřebuješ.

Své štěstí MÁŠ ve svých rukou.
Užívej si to!

 

Bc. Eliška Bachurová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Jak naložit se sobcem

Publikováno uživatelem: Bc. Adéla Staňková
Jak naložit se sobcem

Máte kolem sebe člověka nebo hned několik lidí, kteří myslí jen na sebe? Očekává se od vás, že budete plnit jejich potřeby, a když to neuděláte, jste vy ti špatní? Cítíte se z toho mizerně a vaše nálada klesá pod bod mrazu?

Je důležité umět vybalancovat svůj život tak, abychom zůstali ve středu. Chceme se vyhnout tomu, abychom se na jedné straně nestali my sami sobcem a na straně druhé otrokem sobce. Jak toho můžeme dosáhnout?

Rozpoznejte, co se odehrává

Toto je první a velice důležitý krok. Sobec je většinou zdatný manipulátor. Aby dosáhl svého, použije jakékoli prostředky. Nejúčinnějším prostředkem je vyvolat ve vás pocit viny. Je schopen vyargumentovat, že vy jste ti, kteří vzájemnému vztahu škodí. Může vás donutit uvěřit, že vy jste sobci a on trpitel. Je to nebezpečný stav, proto je potřeba být výjimečně pozorný, obezřetný a vnímavý. Necháte-li se o vlastní neschopnosti a necitelnosti přesvědčovat příliš dlouho, sklouznete do negativity. Odtud je jen malý krůček k tomu, abyste se sobcem stali i vy. Přestanete vidět vlastní světlo a pro přežití uděláte i nepěkné věci, včetně využívání druhých.

Sobec má moc projevovat se jako upír – vysát vás a zároveň nakazit.

Vy máte také svou moc, stejně velkou jako on. Vaším česnekem a stříbrem je schopnost vyčmuchat jeho záměry už na začátku a nedat mu šanci. A i kdykoli později si můžete vzpomenout na své vnitřní světlo, které on přece tak moc nemá rád.

Máte-li pochyby, zeptejte se sami sebe: Přinášejí mi výroky druhého dobrý pocit? Ne? Srážejí mě ke dnu? Tak kdo je tady potom sobec? Začnete-li si pokládat podobné otázky, naučíte se spolehlivě odhalovat pravdu. Sobce poznáte na míle daleko.

Přestaňte hrát jeho hru

Už umíte sobce identifikovat. Teď je potřeba si uvědomit, že pokud vyhovujete jeho požadavkům, v jeho sobeckosti ho neustále podporujete. Škodíte tedy sobě i jemu. Jak bylo řečeno už na začátku, je důležité umět život vybalancovat. Posluhujete sobci a darujete mu velké množství své energie? Kolik se vám jí vrací zpět? Vyrovnaný stav je půl na půl. Dáváte víc než padesát procent energie? Pak svůj výdej srovnejte. Razantně ho snižte. Nechte mu pocítit, jaké to je. Jen tak se může vzpamatovat. Tímto činem začínáte léčit vás oba!

Pozor! Nepleťte si zde pojmy a nenechte se znova obalamutit. Tím, že začínáte myslet více na sebe, se nestáváte sobcem. Stáváte se uvědomělejším člověkem, větší a výraznější osobností. Cokoli, co umíte, se učíte nejprve na sobě. Učíte-li se tím pádem více si vážit sami sebe, umíte si automaticky ještě více vážit i ostatních. Rozdíl je v tom, že už se nenecháte využívat. V tom vězí vaše největší síla. Okamžitě tím roste i vaše hodnota.

Hlídejte si vlastní motivy

Hlídat si vlastní motivy je opravdu důležitá součást celého procesu. Není totiž vaším cílem vyrazit na válečné tažení proti sobci. Vaším cílem je osvobodit svůj život od tlaků jiných – citlivým a smírným způsobem.

Opět se ptejte sami sebe, co přesně je motivem vašeho jednání. Přistihnete-li se, že je tam nějaká negace, ihned přestaňte a změňte své činy. Ani sobec si vaši pomstu nezaslouží. Také ho kdysi někdo kousl, vysál a nakazil. Pamatujete? Cítíte-li se už dostatečně silní a stojíte pevně sami za sebou, můžete zkusit pochválit jeho dobré stránky – ty světlé okamžiky v jeho chování.

Vyzdvihujte to, co je na druhých dobré, a nikdy nepřesahujte své vlastní hranice únosnosti. Řiďte se jednoduchým pravidlem: dělejte primárně to, co je vám příjemné, aniž byste u toho vědomě ubližovali komukoli jinému.

Bc. Adéla Staňková – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Proč „zapadneme“ v roli matky a zapomeneme na sebe – jak z toho ven?

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Proč „zapadneme“ v roli matky a zapomeneme na sebe – jak z toho ven?

„Buď hodná. Dobře se uč. Vystuduj školu. Najdi si dobrou práci. Vdej se, založ rodinu a budeš šťastná a spokojená.“ Intenzivně nás programovali. Naši blízcí pro nás chtěli určitě to nejlepší, ale bohužel nás nepodporovali v tom, být primárně tím, co je naší skutečnou podstatou. Sešli jsme tak ze své cesty. Vedli nás k tomu, být hodným dítětem, pilným studentem, až se z nás staly oddané manželky, zodpovědné a starostlivé matky. Jednou však můžeme narazit na vnitřní otázku: „Měla bych být přece šťastná?! Spokojená. Naplněná vším, co mám. Ale proč tomu tak není?“ Stalo se to, že jsme samy sebe na té naší cestě „ztratily“. Jak z toho tedy ven?

Dcera-manželka-matka – jedna z našich životních rolí. Nejde o naši podstatu bytí.

Každý z nás se narodil jako jedinečná bytost, která přišla na svět se svými vlastními touhami. Máme v sobě talenty, kterými chceme přispívat světu. Tvořit, rozvíjet a dalším lidem něco předávat. Já jsem primárně Lucie, žena, člověk, který cítí, že má i další poslání na tomto světě. Je v pořádku, že nemusím být jenom matkou, ale mohu se realizovat i jinak. Moje touhy jsou rozvíjet potenciál druhých lidí, motivovat, inspirovat, pomáhat žít šťastný život. Jsem tu i pro ostatní. Necítím se naplněná být jenom pro mé děti. Ani ony mě dávno tolik nepotřebují. Nechtějí, abych kolem nich běhala a starala se o ně. Je potřeba včas vnímat, kdy je třeba vydat se na další cestu osobního rozvoje, která prospěje všem.

Roli matky máme jako nejvyšší hodnotu v životě

Spadla jsem do toho až po uši. Viděla jsem model ženy v mé rodině. Babičky, mamka i další ženy v mém okolí byly „matkami“. Sice chodily i do práce, ale žily jenom rodinou. Přitom nebyly ve svém životě šťastné. Byly unavené, utahané, vystresované, uhoněné – matky. Stejný model jsem zkopírovala. Neviděla jsem ve svém okolí ženu, která by se uměla krásně starat i o sebe, svoji ženskost, a dokázala zdravě upřednostnit sebe. Měla jsem v sobě silně zaryté vzorce: Role matky je nejvyšší hodnotou ženy. Jako matka jsem pro rodinu. Jako matka se musím již věnovat primárně dětem a rodině. S těmito silnými vzorci jsem tu Lucii a ženu v sobě úplně zatlačila. Žena je přitom ta nejvyšší role v životě a tu je potřeba rozvíjet. Pro sebe, svého muže i pro děti, aby měly vzor, i pro společnost, která od nás nepotřebuje „matkování“, až z toho doslova zmatkujeme.

Jak z toho ven?

  1. Je důležité si uvědomit, že role dcery, manželky, partnerky, matky, podnikatelky… je jedna z mých rolí, ale není mou podstatou.
  2. Mou vnitřní podstatou jsem já sama.
  3. Uvědomit si, že v sobě máte tu hlavní roli – sebe, člověka, v mém případě Lucii. Nejbližší spřízněnou duši, se kterou denně jsem a prožívám každou vteřinu bytí – samu sebe.
  4. Všechny další role, které mám, jsou „vedlejší role“. Doplněk. Mohou mě částečně naplňovat, ale primárně je potřeba vnímat vnitřní naplnění sebe jako člověka.
  5. Začít vnímat, co mě jako člověka naplňuje. V jakých oblastech se cítím šťastná sama se sebou. Když píšu, mluvím, tvořím krásné dekorace nebo druhým naslouchám nebo jim s něčím pomáhám…

Jako pomůcka k napojování na sebe vám může být nápomocné Základní cvičení k dennímu naplnění sebe sama: Zavřete oči a zhluboka se nadechněte. Představte si něco krásného, co vám dělá radost – výhled na krajinu, člověka, kterého milujete, pohled na rozkvetlou louku, hladinu moře nebo si představte kávu s velkou porcí šlehačky… – a ten krásný a láskyplný pocit do sebe nasajte. Naplňujte sebe sama tímto pocitem několikrát denně. Prožijte ho. Nasyťte se pocitem lásky, klidu – můžete teď hned. Nemusíte na nic čekat. Napojte se na sebe tady a teď. Vnímejte se. Dostali jsme smysly, kterými sytíme nejen naše fyzické tělo, ale i naši duši. Tak je využívejte pro sebe a začněte žít primárně pro sebe, protože z vašeho nasycení budou následně nejvíc těžit i vaši nejbližší – partner, děti i ostatní kolem vás. Dovolte si být skutečně sama sebou.

Pokud cítíte, že jste na sebe zapomněly a chcete se vydat na cestu zpátky k sobě, tím dalším správným vykročením může být můj seminář CESTA ZPÁTKY K SOBĚ >>. Již jsem pro vás prošlápla cestu, jak být sama sebou, a tak vám všechny své další poznatky ráda osobně předám. Těším se na vás. Lucie

Více na přednáškách: Cesta zpátky k sobě

ZOBRAZIT VÍCE

Vztah k sobě je základ pro všechny další vztahy

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Vztah k sobě je základ pro všechny další vztahy

Za můj dobrý pocit není nikdo jiný zodpovědný – než já sama.

Mohu si stěžovat, jak se ke mně partner chová. Jak jsou ke mně děti drzé. Jak si ke mně kolega dovoluje. Jak mě nadřízený nerespektuje. Jak je vše jen na mně. Jak mi nikdo nepomůže. Jak mě všichni okolo jenom využívají. Jak mě nikdo nechápe. Všechny tyto pocity jsou jenom projekce mého vztahu k sobě. Pokud se k sobě nechovám hezky, nedám sebe na první místo, nerespektuji se, neumím říct „NE“, nevěřím si, tak vidím takový přístup ke mně i od mého okolí.

Chování okolí ke mně je jenom projekce mého chování vůči sobě.

Pokud se bojím o sebe opřít, postavit se za sebe a svůj názor, zůstávám ve vlivu názorů, nálad a chování okolí ke mně. Jsem jako loďka na moři, která se potácí ze strany na stranu ve vlivu vnějších podmínek. Větru, vln, útesů a dalších vnějších faktorů. Dokud nepřevezmu 100% zodpovědnost za sebe, své pocity, rozhodnutí, názory, tak budu stále zůstávat ve vlivu okolí. 

Jak se chovám k sobě, jak se o sebe starám, jakým mám k sobě vztah, je zároveň vzorem pro mé děti. Nenaučím-li sebe dát na první místo a budu-li stále poskakovat a obhospodařovat pocity a potřeby druhých, tak zůstanu jenom polotovar. Stejně dopadnou i moje děti.

Je potřeba začít budovat nejdřív vztah k sobě. Nečekat, až mě okolí začne chápat, respektovat a milovat takovou, jaká jsem. Lásku a pozornost si musím začít dávat nejdřív sama. Od okolí mi pak přirozeně začne přicházet. Začnu ji vidět a vnímat.

Příroda, v rámci pudu sebezáchovy každému živému tvoru „naprogramovala“, že se nejdřív musí postarat o sebe. Jak má tonoucí zachraňovat dalšího tonoucího. Nejdřív se musí na hladinu dostat sám, aby se nadechl. Každý tedy musíme začít nejdřív u sebe. Postarat se o svůj dobrý pocit. Naplnit svoji vlastní emoční studánku. To je jen můj úkol. Nikdo jiný není za můj dobrý pocit zodpovědný.

Základem kvalitních vztahů s okolím je kvalitní vztah k sobě.

Jde o celkové uvědomění, které mohu udělat jenom sama se sebou. Kam směřuji? Jaké jsou moje silné stránky – ty podporovat. Jaké jsou moje slabé stránky – ty neřešit nebo delegovat. Respektovat svoje pocity. Naučit se odpočívat. Umět i nic nedělat. Naučit se zastavit. Užít si čas i jenom sama se sebou. Umět dát „nohy nahoru“, i když je rodina doma. Naslouchat svým vnitřním pocitům. Umět si říct o pomoc. Nebát se požádat o radu. Naučit se říkat „NE“. Tyto věci často neumíme. Musíme se je naučit.

Pokud se doma s dětmi nenaučím cítit svobodně, nebudou se ani ony doma s nejbližšími jednou cítit svobodně.

Někdy máme pocit a potřebu se všem zavděčit. Víte proč? Protože se bojíme kritiky. Naši sebehodnotu necháme určovat okolím. Jsme napojení na své okolí a jeho názory víc, než je pro nás prospěšné. Vztah k sobě nám právě proto často nejde budovat, protože je pro nás především důležitý vztah s naším okolím. Ale to je omyl. Je potřeba, aby to bylo obráceně.

Kvalitní vztah k sobě přirozeně buduje kvalitní vztahy s okolím.

Nikdy to není obráceně. Nikdy nemůžu mít krásný vztah k sobě, až když budu mít krásné vztahy s okolím. Případně je to jen „krátkodobé“ šidítko. Napumpuji si svoji sebehodnotu a dobrý pocit tím, jak se ke mně okolí chová, ale to vydrží jen tak dlouho jako vzduch v balónku. Začne postupně zase ubývat, a pokud ho okolí „nedofoukne“, tak mi začne opět klesat. Kde tyto defektní programy vznikly? Opět doma. Rodiče nám jako dětem dávali lásku jen s podmínkami. Cítili jsme, že jsme milováni rodiči, až když jsme něco udělali. Za výsledky. Za výkon. Za známku. Za uklizený pokoj. Za pochvalu paní učitelky. Důkazy zasloužené lásky jsme dostávali od okolí. Nenaučili nás mít bez podmínek.

Bezpodmínečná láska k dětem je učí mít k sobě ten nejlepší vztah.

Více na přednáškách: Cesta zpátky k sobě

ZOBRAZIT VÍCE

Jak vyzrát na neopětovanou lásku jednou provždy

Publikováno uživatelem: Bc. Eliška Bachurová
Jak vyzrát na neopětovanou lásku jednou provždy

Mnoho žen a mužů má lásku spojenou s bolestí a utrpením. Pokud jsme se kdysi dávno naučili, že láska bolí, v dospělosti navazujeme vztahy podle tohoto vzorce. Zamilováváme se do partnerů, kteří nejsou schopni nebo ochotni naši lásku opětovat, trápíme se a prožíváme podobné pocity strachu, bolesti a nejistoty zas a znova.

Kde jsme se naučili, že láska bolí?

S láskou, stejně jako se vším ostatním důležitým, jsme se prvotně seznámili ve své původní rodině. Právě máma a táta nám svým vztahem k sobě samým, k sobě navzájem a k nám dětem ukázali, jaká je láska. Zda je radostná, něžná, podporující a pečující, nebo je bolestná, spojená s pocity osamění, prázdnoty a strachu.

Možná jste slýchávali, že pravá láska bolí a že pro pravou lásku musíte i leccos vytrpět. Nebo jste si z dětství odnesli, že pro vás láska není anebo že o lásku druhého můžete lehce přijít. Zkrátka jste se naučili, že láska může přicházet jen zvenčí.

Co vám o lásce doma nejspíš neřekli?

Asi vás to překvapí, ale pravá láska začíná uvnitř každého z nás. Je to láska k sobě. Láska k našemu tělu. Projevuje se zájmem o nás samotné, o naše tělo, o naše myšlenky, o to, co nás těší. Je spojená s tím, že si vážíme svého těla a sebe samých. Dokážeme ocenit, v čem jsme dobří, co se nám povedlo a co na sobě máme rádi. A v neposlední řadě se dokážeme radovat z vlastního smyslu života, kterým je naše vlastní seberealizace.

Jak na lásku zevnitř?

Cesta trvalé lásky začíná uvědoměním si své vlastní krásy a jedinečnosti. Pro začátek se můžete během dne pohladit a pochválit, a dát tak sami sobě pozornost a lásku. Sepište si, čeho si na sobě ceníte, v čem jste dobří a co na sobě máte opravdu rádi. Udělejte si seznam svých kladných vlastností a předností. Zamyslete se, při jaké činnosti jste na sebe nejvíce hrdí, a té se věnujte. Kterou část těla na sobě milujete nejvíce? Tak si ji s láskou prohlížejte. Co vám dělá radost a přináší pocity pohody? Tomu věnujte svůj čas a pozornost.

I když vám to zpočátku může jít ztěžka a bude se vám zdát, že na sobě nevidíte příliš dobrého, vytrvejte a pochvalte sami sebe i několikrát denně za maličkosti, které se vám podařily. Za to, že jste dokázali ráno vstát z postele, že jste se zvládli umýt, že jste dokázali přijet do práce včas. Každý den si udělejte malou radost – procházkou do parku, uvařením dobrého čaje nebo sami sobě namasírujte nožky.

Vím, že to zvládnete. A nezapomeňte: teprve tehdy, když jsme důležití a cenní sami pro sebe, můžeme být hýčkaným pokladem i pro našeho partnera či partnerku.

______________________________

Pokud se v sobě stále zabýváte myšlenkami: „Jak otevřít srdce a nechat proniknout lásku do svého života a přestat myslet negativně? Jak se začít vnímat a svému pocitu věřit? Jak pracovat na sebe-hodnotě a sebe-jistotě?“ Přijďte na seminář, kde najdete svoji cestu:  CESTA ZPÁTKY K SOBĚ >>

_____________________________

 

Bc. Eliška Bachurová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

4 důležité kroky k ABSOLUTNÍMU ODPUŠTĚNÍ

Publikováno uživatelem: Bc. Adéla Staňková
4 důležité kroky k ABSOLUTNÍMU ODPUŠTĚNÍ

Chybovat je lidské, odpouštět je božské. Chcete-li být šťastným člověkem, používejte „božské zákony“.

Často mi lidé vykládají: „To už mám pořešené,“ nebo „Rodičům jsem už dávno odpustil,“ a já jim to ve většině případů nevěřím. Stejně tak byste mohli říci: „Jsem astronaut,“ a přitom jste za celý život neopustili zemskou atmosféru a letěli jste maximálně v letadle. Chápete? Něco prohlásit má úplně jiný charakter než to udělat. Udělat v tomto případě znamená prožít a procítit. Jedině tak získáte stoprocentní jistotu, že jste to opravdu zvládli.

Také se setkávám s tím, že dotyční si prý odpuštění nezaslouží. Dost možná vám udělali tak kruté věci, že jim jen tak odpustit nejde. Odpustit ale neznamená prominout, ospravedlnit nebo souhlasit. Odpustit znamená vypustit, očistit sebe. Očistěte se od jedu, který ve vás druzí zanechali. Ten jed otravuje vás, ne ty, kteří ho do vás vpustili. Jim je kolikrát úplně jedno, že se trápíte. A mnohdy to ani nevědí.

  1. Krok PŘIJETÍ

V první fázi jde o to, abyste přeťali emocionální vazbu. Přestanete se bouřit, vzpírat, plakat, doprošovat se, vztekat se, cítit se vinni. Poodstoupíte o krok stranou a podíváte se na celou věc nezúčastněně. Získáte střízlivý postoj a nadhled. Dojde vám, že hořekováním nic nezměníte, protože už se stalo. Minulost změnit nemůžete. Dostali jste se do prázdného prostoru, nulového bodu. Celou věc přijímáte jako fakt, jakkoli to bolí. Teď můžete říci: „Ano, přijímám tuto skutečnost.“ Druhý vás mohl obrovsky ranit. Vy pouze přijímáte to, že vás ranil. Nebudete před tím utíkat. Nebudete chtít, aby to bylo jinak. Nebudete proti tomu bojovat. Jen to přijetí prožijete.

Teď, když už víte, že s tím nemůžete nic dělat, je možné pocítit klid a mír. Je možné rozproudit zablokovanou energii.

  1. Krok POCHOPENÍ

V dalším kroku uznáte, že se do vašeho života vloudil nějaký negativní program. Něco způsobilo, že se vám stala bolestivá zkušenost. Potřebovali jste tuto zkušenost. Přitáhli jste si ji. Přijímáte tím zodpovědnost za prožitou událost v životě. Nic se vám nestalo náhodou, vše má své příčiny. Vy konkrétní příčinu nemusíte nutně hledat. Stačí vyslat přání, že chcete odstranit vše, čím jste si situaci přitáhli. Zjednodušeně řečeno, chcete odpustit sobě za to, co jste si nevědomě způsobili.

Jestli vám to pomůže, přehrajte si scénář znovu a dívejte se na věc očima druhého. Nedělejte to logikou. Nehledáte argumenty a vysvětlení. Pouze to zkuste procítit.

  1. Krok PROPUŠTĚNÍ

Dostáváte se k samotnému čištění. Uvolňujete vše špatné. Vše, co už nepotřebujete. Už jste pochopili. Teď chcete docílit toho, aby se vaše podvědomí vyprázdnilo. A prázdnota se poté naplní láskou.

Představujte si, jak se člověku, který vám ublížil, dějí příjemné věci. Jak je šťastný. Je to silná káva? Nenechte se odradit. Opakujte tyto představy. Pocity nenávisti a žalu se postupně transformují. Ne vždy je to instantní řešení, ale vždy je účinné. Je trvalé. Potřebujete jen dostatečnou trpělivost, odevzdanost a ochotu odpustit.

  1. Krok PODĚKOVÁNÍ

S poděkováním přichází vaše vděčnost. Dostali jste lekci. Potřebovali jste školu, abyste se posunuli dál. Uvědomujete si, jakou práci jste procesem odpuštění dokázali? Kolik lásky z vás vzešlo? Tím uznáte i sami sebe a budete se mít za tento čin opravdu rádi. Je to vznešený akt. Osvobozující.

Milujte své nepřátele.

Milujete tím hlavně sebe. Vám vaše odpuštění pomůže.

______________________________

Pokud se zabýváte dalšími myšlenkami: „Jak se zbavit pocitu viny, vzteku, zrady, křivd a dalších vnitřních zranění? Jak přestat řešit minulost? Uzavřít ji a jít dál.“ Přijďte na seminář, kde najdete svoji cestu:  CESTA ZPÁTKY K SOBĚ >>

_____________________________

Bc. Adéla Staňková – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

LÁSKA – jak ji procítit a nasměrovat

Publikováno uživatelem: Bc. Adéla Staňková
LÁSKA – jak ji procítit a nasměrovat

Láska je nejmocnější silou ve vesmíru. Uzdravuje, tvoří a dojímá. Láska opečovává. Vše umožňuje. Ničemu nebrání a před ničím neutíká. Je tak silná, že jakýkoli popis se k ní nemůže ani přesně přiblížit. Slova ji nedokážou obsáhnout.

O její důležitosti nikdo nepochybuje. Nikdo, kdo ještě aspoň trošku dokáže cítit. Láska je poslední naděje i první nadechnutí. Láska pomáhá vždy a všude. Každému.

Mějte se více rádi

Myslím, že tato jednoduchá rada neminula nikoho z vás. Někde jste ji viděli nebo slyšeli. A objevuje se poslední dobou stále častěji. Někteří už víte, co a jak. Dokážete s energií lásky úspěšně pracovat. Pociťujete účinky, a to tím silněji, čím déle se této „práci“ věnujete.

Někteří ale netuší, jak to udělat. Co se tím myslí. Bylo by hezké mít se více rád a více ráda. To jistě ano. Ale JAK?

Máme štěstí, že žijeme v dnešní době. Vědění, které se kdysi šířilo jen mezi vyvolenými a vládci, je nyní dostupné všem.

Je možné vyrobit něco z ničeho?

Co když momentálně žádnou lásku necítím? A k sobě už vůbec ne? Kde ji vezmu? Cítím jen smutek a bezmoc…

V každém člověku je láska. Trpělivě čeká, až si jí někdo – vy – všimne. Ona totiž nemá agresivní a dominantní charakter. Proto se stalo to, že byla přehlušena energiemi, které pro vás mají ničivé účinky. Každý zná energii lásky. Jen neví, že je třeba s ní pracovat vědomě! Ona odnikud zvnějšku nepřijde. Uvědomte si to, prosím. Nejsou mezi námi děti štěstěny. Nějací vyvolení. Všichni jsme milováni stejně. Jen jsme se rozhodli to nevidět. A v každém okamžiku máte možnost otevřít oči a spatřit ji.

Začněte představami

Jakýmkoli způsobem zklidněte své tělo. Může to být prodýcháním, meditací, cvičením, procházkou. To proto, aby se negativní energie, kterých můžete být plní, zprůhlednily a pustily vás pod povrch (například pod povrch negativních myšlenek). Je třeba, abyste si uvědomili, že můžete být pouze pozorovatelem všeho, co se děje. Nemusíte být vtaženi dovnitř těchto dějů nebo myšlenek.

Teď si ujasněte, jaký pocit chcete prožít. Vybavte si ten nejláskyplnější pocit, jaký jste kdy v životě měli. Představte si milovanou osobu, novorozené dítě, dojemnou pomoc člověka druhým, cokoli, co rozvibruje vaše srdce. Chvíli ten pocit podržte. Do té doby, než se vám bude zdát, že dále rozvinout ho už nedokážete.

Přesměrujte lásku tam, kam je třeba

A teď přichází ten magický moment. Můžete tuto lásku, kterou právě prožíváte, poslat, kam jen budete chtít. Sobě, jinému člověku, stromu, vašemu psovi, sousedům, domu, celé planetě, celému vesmíru… kam vás jen napadne. Nenásilně a podle potřeby si vyberte příjemce lásky a vysílejte ji směrem k němu. Můžete si pomoci vizualizací. Představte si, jak z vašeho srdce letí milion malých srdíček nebo zlatý provázek, který se natahuje kupředu, aby se propojil s druhým srdcem. Představujte si světlo a teplo. Představujte si barvy. Doporučuji zářivě bílou, zlatou, růžovou, stříbrnou, duhovou. Představujte si proud energie, který vychází z vás a šíří se prostorem. Sami zjistíte, co na vás nejlépe platí. Vychutnejte si ten hřejivý pocit u srdce. Několik minut každý den. V pravidelnosti je to tajemství.

Budete-li lásku vysílat směrem k sobě, což určitě a často dělejte, můžete se zpočátku trošku zdráhat. Zkuste si představit sebe jako malé dítě. Pomůže vám to. To dítě si to zaslouží. Dejte mu maximum své lásky.

Další stupeň se vám zpočátku nemusí vůbec líbit. Nespěchejte na něj. Hrajte si. Pomalu zkoušejte. S láskou k sobě. Pošlete lásku i svým nepřátelům, lidem, které nemáte rádi, kteří vám nějakým způsobem ublížili. Vaše srdce se tím otevře ještě víc. Že si to nezaslouží? Nejde o ně, jde o vaše srdce a to především osvoboďte. Tím, že jim pošlete lásku, jim postupně dokážete odpustit. A na tom záleží. Pročistíte se a budete zářit jako diamant.

Projevujte lásku všude, kde můžete

… To už také všechno znáte. Když se spatříte v zrcadle, usmějte se na sebe. Pohlaďte se. Pečujte o sebe. S láskou se oblékněte, když je vám zima. Zeptejte se sami sebe (nebo ještě lépe vašeho malého dítěte uvnitř), na co máte právě chuť. Trénujte to často. Tak často, dokud se vám nestane, že už to budete dělat automaticky pořád. Už nepůjdete sami proti sobě. S láskou k sobě a ke všem ostatním uděláte to, co je pro vás nejlepší.

Budete překvapeni, že pocit lásky bude neustále růst. Budete ho cítit silněji a silněji. Láska vždy zvítězí. Tak jí pomozte!

S láskou Adéla

 

Bc. Adéla Staňková – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

4 kroky z nespokojenosti. Proč jsme pořád nespokojení?

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
4 kroky z nespokojenosti. Proč jsme pořád nespokojení?

Taky jste se přistihli, že ačkoliv máte v životě skutečně vše, co jste si kdysi přáli: partnera, děti, rodinu, dům, stejně cítíte vnitřní nespokojenost? I když není logický důvod se tak cítit, máte pocit, že vám pořád něco chybí? Jako by ten vnitřní obraz radosti stále postrádal nějaké další části puclíků a nebyl dostatečně dokonalý? Svoji vnitřní nespokojenost svalujete na partnera, že nedostatečně zalil zahradu, děti nepoklidily hračky z obýváku nebo se na vás druhý špatně podíval? Hledáte důvody nespokojenosti kolem sebe?

Proč vidíme spíš nedostatky

Jedním ze zákonů přírody je neustálý vývoj. A protože jsme součástí přírody, je přirozené, že nás tak vede i naše hlava. „Když neuvidím možnost zlepšení, mohu ‚usnout na vavřínech‘. Nedostatky musím vyřešit, abych byl lepší. Nebudu-li řešit nedostatky, zakrním…“ Představte si, že jsem měla i klienta, který měl v hlavě program, že když nebude řešit nedostatky, umře! Byl věčně nespokojený, unavený, utahaný a úplně vyčerpaný životem, protože ho mozek vůbec nepustil se radovat.

Vidět nedostatky je tedy na jednu stranu v pořádku, protože nás to vede se vyvíjet a posouvat. Ale pro kvalitní život není potřeba vidět nedostatky všude. To je naopak likvidační a spíš nás to brzdí a ničí.

Jak začít pracovat na vnitřní spokojenosti?

1. Pojmenuji si jen zásadní nedostatky.

Podívám se na svůj život. Co zásadního mi chybí? Lepší práce, která by mě bavila? Tak jdu hledat talent a případné nedostatky v tom, proč tu svoji práci snů nemám. Nevyhovuje mi moje postava? Tak se podívám, jaké nedostatky mám ve svém životním stylu. Jak jím, jaký je můj pitný režim? Jak se věnuji svému tělu? Je důležité si pojmenovat, co je váš nedostatek, a ten začít příjemně zlepšovat. Hlava vás pak nepovede řešit malichernosti jako nedostatečně umytá okna, nepořádek na zahradě nebo nepoklizené hračky.

Slibte si: „Nedostatky ve svém životě budu odteď vnímat jen v zásadních oblastech, které začnu příjemně zlepšovat.“

2. Je potřeba začít vidět již jako dostatečné to, co máme a vybudovali jsme.

Základem vnitřní nespokojenosti je to, že vše, co máme, již bereme jako samozřejmé. „To, co mám a zvládl jsem, je normální, nic na tom není. Mám dům, partnera, děti a dobrou práci, firmu, ale to má přece každý.“ To, co máme, pro nás přestane být hodnotné. Je potřeba se naučit vidět hodnotu toho, co máme, již nyní.

Poděkujte si: „Jsem dobrý, za to, co jsem zvládnul.”

3. Napište si seznam všeho, co jste zvládli.

Vystudovat školu. Porodit děti. Založit rodinu. Postavit dům. Postavit firmu. Vydělat peníze. Odejít z nefunkčního vztahu. Zvládnout se postavit na vlastní nohy. Opustit jistotu zaměstnání a začít podnikat.

4. Vyjádřete si vděčnost za vše, co máte za sebou a zvládli jste.

Vše, co nyní máte, včetně zkušeností, které jste nabrali, i životní moudrost, kterou jste získali díky svým předchozím rozhodnutím, má obrovskou hodnotu. To, co jste zvládli, není nic samozřejmého, nic, co by přišlo automaticky. Museli jste kvůli tomu ujít pořádnou cestu. Projít nepříjemnostmi. Vystoupit z komfortní zóny. Přijmout zodpovědnost za své rozhodnutí. Zvládnout bolest.

Vše, co máte ve svém životě, jsou výsledky vašich vlastních rozhodnutí a má trvalou hodnotu.

Vnitřní nespokojenost je nejen požírač energie, ale odráží se i v a na našem fyzickém těle. Doslova ho ničí zevnitř a somatizuje se tak v různých zdravotních problémech, které přecházejí až do vážných nemocí.

Zastavte sebedestrukci včas a vraťte zpátky do svého života radost, hravost, lásku a vděčnost. A pokud vám to samotným nepůjde, tak nezoufejte. Rádi vám pomůžeme odstranit z hlavy vaše nastavení, která vám v tom brání.

Jde to a víme, jak na to…

ZOBRAZIT VÍCE

6 kroků, jak se zbavit pocitu zrady

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
6 kroků, jak se zbavit pocitu zrady

„Kašlu na lidi. Jsou mi jedno. Zklamali mě. Zradili mě. Nikomu nevěřím…” zaslechla jsem divokou debatu u vedlejšího stolu, v kavárně. Rozhovor dvou žen byl plný jedu, zla a bolesti.

„Myslela jsem si, že je to hluboké přátelství. Že se o druhého mohu opřít. Svěřit se. Uvěřila jsem, že je to opravdové. Dala jsem důvěru. Otevřela jsem se. Věřila jsem, ale zradil mě. Otočil se zády. Nedodržel slib. Moji důvěru zklamal.” Možná jste podobné pocity s někým zažili. V nejbližší rodině, s partnerem, s kamarádkou, s přítelem, kolegou v práci, nebo dokonce společníkem ve firmě.

Pocit zrazení je zákeřná emoce. Sžírá tělo i duši. Trápí člověka. Stahuje dolů a ničí. Je možné jí podlehnout, uzavřít se před světem a „foukat si na ránu” a dožít jako oběť. Lepší je však za ní udělat tlustou čáru. Vyčistit ji v sobě. Ulevit si. Zvednout hlavu vzhůru a dorůst tak pro kvalitnější vztahy. Ale primárně je potřeba začít u sebe. Zrale a kvalitně v sobě pocity zpracovat a vyčistit.

Jak se zbavit pocitu zrady?

1. Druhý dělal to nejlepší, co myslel, že je nejlepší

Každý se rozhodujeme tak, jak si v daný moment myslíme, že je nejlepší. Jestli cítíte zradu od druhého člověka, tak ji v sobě pusťte. Respektujte jeho jiné rozhodnutí. S vámi to nemá nic společného. Prostě se rozhodl jinak. Dali jste důvěru někomu, kdo nebyl na opravdový, hluboký a vzájemně silný vztah s čistým poutem připravený. Dali jste mu větší důvěru, otevřeli své srdce, ale nebyl schopný vaše vzácné dary přijmout. Neměl na to. Přijměte tento fakt. Hlavu vzhůru a jděte dá. Uvidíte, že vám do cesty přijdou zralejší osobnosti.

2. Druhý mi nechtěl záměrně ublížit

Jednání člověka je primárně v jeho vlastním zájmu. Je to tak vlastně i v pořádku, protože každý musíme nejdřív řešit sebe, své primární potřeby. Jednat v souladu se sebou, abychom přežili. Tudíž si neberte osobně, jestli se druhý rozhodl jinak, než jste očekávali. Primárně vám nechtěl ublížit, ale chránil sebe. Pokud to neuměl zvládnout jinak, než formou „zrady”, nebyl dostatečně vyzrálý své kroky s vámi sdílet jinak. Lépe to neuměl. Jednal nezrale. Zůstaňte nad věcí a pusťte v sobě takového člověka. Nechte ho jít svojí cestou.

3. Prožité zrady rodičů se mnou nemají nic společného

Někdy se nám pocity zrady mohou v životě dokola opakovaně dít. Nechápeme, proč? Z koučinkového křesla vím, že si od rodičů naše podvědomí přebírá i plno nevyřešených rodinných vzorců. Právě i nevyčištěné zrady v našich rodinách nás mohou vnitřně trápit. Pusťte v sobě rodinné zrady – je to problém mých předků a se mnou nemá nic společného.

4. Rozhodnutí druhého je přirozený vývoj situace – nejde o zradu

Jestli se druhý rozhodl jinak, než jste se původně domluvili, jde o vývoj. Život se mění. Každou vteřinu. Může se změnit i chování a přístup druhého člověka. Věřte, že ty vaše pravé spřízněné duše budou již stabilní a zralé osobnosti. Tudíž pocit zrady, který vás pronásleduje, je jenom přirozený vývoj kvality vztahů ve vašem životě. Některé vztahy nám do života přicházejí, abychom se na nich naučili a vyrostli. Pak je potřeba je včas pustit a jít dál. Pokud jste prožili zradu, tak si ji v sobě vyčistěte, udělejte tlustou čáru a využijte tyto informace k tomu, že vyrostete a zhodnotíte sebe pro další a hodnotnější vztahy.

5. Ten kdo vás zradil nestojí za to, abyste se jím trápili

Pokud jste otevřeli své srdce, dali druhému důvěru, ale zradil vás, berte to jako informaci. Zkušenost. Poučte se z toho. Protože ti praví a opravdoví blízcí a přátelé si vaší důvěry váží a nezradí vás a vaše vzájemné pouto budou utužovat. Opusťte postoj zhrzelého člověka. Postavte se k situaci zrale a vyspěle. Přijměte skutečnosti, že jste ještě sami nebyli dostatečně zralí vidět včas kvalitu druhého člověka. Věřili jste někomu, kdo nebyl na na silný a hluboký vztah připravený. Tudíž využijte zkušenost z daného vztahu k osobnímu dozrání.

6. Odpusťte sobě i druhému

Odpuštění je to nejlepší, co pro sebe můžete udělat. Odpuštění neznamená, že souhlasíte s chováním a jednáním druhého. Nemusíte slova „odpouštím ti” ani vyslovit nahlas. Jde primárně o váš vnitřní pocit v sobě. Odpuštění druhému v sobě, ve svém nitru, ve své duši. Uvolnění svírající emoce a vzteku z toho, co se vám stalo. A jak nejlépe odpustit? Právě postupným pouštěním druhého, které zmiňuji v předchozích krocích. Druhý dělal to, co myslel že je nejlepší. Druhý mi nechtěl záměrně ublížit. Rozhodnutí druhého je přirozený vývoj situace. Neberu si chování druhého osobně, ale použiji svoji zkušenost pro osobní dozrání pro kvalitnější vztahy.

Zvládnutí pocitu zrady v sobě může být náročný proces. Není jednoduché všechny bolavé emoce v sobě vyléčit. Někdy to sami nezvládneme a je potřeba vyhledat pomoc. Protože to nejlepší, co pro sebe můžete udělat, je vyčistit svoje vnitřní zranění a zbavit se všech sžíravých pocitů, aby se vám neprojevily ve formě nemocí. Protože nemoce jsou nevyřešené emoce. Rádi vám na vaší cestě k uzdravení vnitřních zranění pomůžeme…

ZOBRAZIT VÍCE

Když pravidla nefungují. Co s tím?

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Když pravidla nefungují. Co s tím?

Co dělat, když pravidla nefungují?

Pokud členové nejsou stále schopni rodinná pravidla respektovat a bojkotují vytváření rodinné pohody, je potřeba aplikovat pravidlo „3krát a pokuta“. Pokuty nejsou strašák, ale potřebný mantinel. Nástroj a pomůcka pro stanovení maximální tolerance.

Důležité je, aby pravidla nebyla vnímána jako „buzerace“, ale cesta k vytváření příjemného prostředí a rodinné pohodě. Když všichni pochopí záměr pravidla, pak zřejmě každý bude rád k vzájemné pohodě přispívat. Hlavně žádná direktiva, výhrůžky, výčitky apod. Jde nám o láskyplné vytváření harmonického domova.

Důležité je pochopit důvod navrženého pravidla

Kontrola po týdnu přináší první zkušenosti, jak se nastavené pravidlo povedlo dodržovat. Tudíž si zase společně sedneme a řekneme si, jak se nám to dařilo. Můžeme přinést další náměty. Třeba dokoupit botník, protože zjistíme, že se všechny boty nikam nevejdou. Rozdělit si služby v kuchyni a stanovit, kdo bude kdy sklízet nádobí. Fantazii se meze nekladou. Každá rodina je originální a může si pravidla upravovat podle sebe. Žádná univerzální pravidla neexistují. Jediné, co je určitě společné ve všech rodinách a u každého člověka, je to, že se chceme v životě cítit dobře.

Dospělým chybí systém a koncepčnost – pomozte dětem získat ty správné návyky a zkušenosti, aby si dokázaly dobře poradit. K tomu pomáhá i pravidlo „3krát a pokuta“.

Možná se mnohým rodičům zdá kruté vnášet do rodiny „pokuty – tresty“, ale to je skutečně jen pomocný nástroj pro vytvoření návyků a určité sebedisciplíny. Jestli skutečně na „pokutu“ dojde je rozhodnutí toho, kdo domluvenou dohodu 3krát poruší.

Když pravidla nefungují, tak přichází: „3krát a POKUTA“

O co jde? Nastavení trestů za jejich trojí porušení. Na domácí poradě si domluvíme rodinná pravidla. Dáme si vzájemně nějaký čas na jejich postupné vyladění a zapracování. Pokud však někteří členové nejsou stále schopni pravidla respektovat a bojkotují vytváření rodinné pohody, je potřeba aplikovat pravidlo „3krát a pokuta“.

Příklad: Nádobí stále není v myčce. Děti pravidelně nestíhají úkoly do domluvených 18:00 hodin. Partner chodí stále pozdě z práce a nedodržuje dohody. Maminka neklepe na dveře, zapomíná a vtrhne vždycky do pokoje apod.

Stanoví se trest-pokuta za porušení

Trest si každý stanovuje sám za sebe. Měl by pro něj být nepříjemný, aby ho maximálně motivovalo 3× skutečně neporušit. Po týdnu až dvou si udělat revizi. Při večeři si opět společně sednout a vyhodnotit, jak to funguje, co by se dalo ještě zlepšit.

Konkrétní tipy trestů

Doma máme pravidlo, že u večeře nebudeme mít u sebe mobilní telefon, abychom se alespoň jednou denně společně zastavili celá rodina a povídali si a vzájemně si naslouchali. Protože se toto pravidlo nedařilo všem dodržovat, dali jsme si trest Kč 100 za porušení. V domácí kasičce nám přibyly již nějaké pokuty, ale v poslední dny skutečně již ani ke stolu s mobilem nikdo nejde a vychutnáváme si tak společné sdílení. Máme i radost, jak se nám to daří dodržet 🙂

Kromě finančních trestů může být například: měsíc bez dat v mobilu, týden bez počítače, 100 dřepů, apod. Je potřeba, aby to dotyčného „bolelo”, respektive, aby ho hrozba „bolavého” trestu vyvarovala pravidlo 3krát porušit.

Taky si v dospělosti dáváme pozor, abychom neporušovali pravidla silničního provozu. Abychom zaplatili složenku a nepřišlo penále. Když necháme děti projít zkušeností přebírat následky svých rozhodnutí, hodně jim pomůžeme do jejich života.

Přestaňte dětem stále „zametat cestičku“. Rodiče často „vyměknou”

Bohužel se často stává, že rodiče „vyměknou” a trest odpustí. To je ale chyba. Tím se celé dodržování pravidel stává nefunkční a nemá to žádný smysl. Děti tak nezískají potřebný návyk a nenaučí se převzít zodpovědnost za své následky. Rodiče se domnívají, že dítěti odpuštěním trestu pomohou, ale to je omyl. Naopak, tím dětem velmi škodí. Z dětí pak vyrostou nesamostatní a prokrastinující jedinci, kteří nebudou mít vnitřní disciplínu a budou se svým životem „plácat” bez vlastního směru a vize. Spoléhat, že „to někdo za ně vyřeší“. Stanou se závislí na autoritách. Svůj osobní potenciál tak nikdy plně nerozvinou.

Dospělým chybí sebedisciplína – v dětství se jí nenaučili. Naráží tak na své vnitřní strachy a pocity neschopnosti.

Na koučikovém křesle mám často dospělé, kteří nezískali ze své rodiny žádné základní návyky ani si neprošli případnými následky své nezodpovědnosti, a až v dospělosti se často dost „tvrdě“ učí následky svého jednání ustát. Půjčí si peníze od banky a nemají v sobě zodpovědnost je splácet. Rodiny tak musí čelit exekucím. Lidé upadají do drogové závislosti, jelikož jako děti nejsou vtaženi do spolupráce, rostou jako dříví v lese a nevědí co se sebou. Dospělí neumějí dotahovat svoje úkoly v práci, vyřešit problém, protože to za ně vždycky nějak vyřešili rodiče. Z dětí pak rostou neschopní a nesamostatní jedinci, v praktickém životě nepoužitelní, kteří nevědí, co se sebou a spoléhají, že „to vyřeší autorita“.

Další náměty, jak neselhat jako rodič se dočtete v mé knize:

Více najdete v mé knize >> (Ne)Gramotný rodič

ZOBRAZIT VÍCE

Láskyplná komunikace

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Láskyplná komunikace

Jak vyladit komunikaci?

Neumíme osobně komunikovat. Buď jeden mluví moc, nebo zase málo. Optimální je pravidlo mluvení 50:50. Když však jednoho něco tíží, řekne: „Potřebuji se vypovídat, prosím, abys mě vyslechl.“ a pak může mluvit i na 100 %. A třetí možnost je, že si řeknu, jestli chci radu od druhého, nebo ne.

Nedávejte nevyžádané rady. 

Stejně na ně druhý není připravený, tudíž je to zbytečné plýtvání energií. Častý problém bývá, že rodiče nechávají povídat děti a vyprávět, co všechno zažily, ale už je neučí, aby se i ony zeptaly na to, jaký den zažil rodič a jaké z toho má pocity.

Tato jednostranná komunikace pak přináší problémy do partnerství.

Protože jsme to doma neviděli, neumíme vzájemně komunikovat a ptát se, jak se druhý má, a naslouchat mu.

Příklad: Povídám si s dcerou. Hlídám, abych mluvila 50 % času já a abych dala i 50 % času dceři. Pokud se dcera potřebuje s něčím vypovídat, poslouchám, nekomentuji. Nedávám nevyžádané rady. Pokud dcera mluví víc, připomenu jí láskyplně 50:50. Pokud mluví málo, vyzvu ji třeba otázkou: „Jak se dneska máš? Jak se cítíš?“

Přínos: Tyto techniky učí komunikaci. Sdělovat přiměřený objem slov a umožnit druhému povídat o svých věcech. Nezahlcovat množstvím řeči, kterou druhá strana nedokáže ani pobrat. Učí citu pro vzájemně vyváženou komunikaci. Povídání, sdělování, a především naslouchání. Vytváří prostor a diskusní podmínky. Nekomentovat, neradit, když to druhý nevyžaduje.

Víte, proč máme jednu pusu a dvě uši?

Dvě uši a jednu pusu máme proto, abychom méně mluvili a více naslouchali. Víte, že někdy uděláme nejvíc jen tím, že umožníme druhému, aby se vypovídal a my mlčíme?

Další náměty, jak vyladit s blízkými láskyplné vztahy najdete v mé nové knize:

Více najdete v mé knize >> (Ne)Gramotný rodič

ZOBRAZIT VÍCE

Pravidla přinášejí klid

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Pravidla přinášejí klid

Proč se bráníme rodinným pravidlům?

1. Pravidla přinášejí klid 

Jako dospělí máme často hrůzu z toho, že bychom doma měli zavádět nějaká pravidla. Stavíme se na zadní a bráníme se. Případně někdo z rodiny prohlásí: „Prosím tě, neotravuj s nějakými pravidly, já chci mít doma klid.“ No právě, pravidla přinášejí klid. Díky rodinným pravidlům si stanovíme co konkrétně, kdo konkrétně a do kdy má udělat. Např. do 18:00 hodin budou mít děti hotové úkoly do školy a připravenou tašku.

2. Pravidla pomáhají

To, že pravidla pomáhají, mnohým vůbec nedochází. Zkusím vám pro lepší pochopení naznačit situaci. Představte si, že bych dneska zrušila pravidla silničního provozu. Přestala by na měsíc fungovat. Na chvilku si to představte. Co vám začne běhat v hlavě? Chaos, zmatek, stres, nejistota. Dokonce nebezpečí. Co a jak tedy bude? Kdo bude mít přednost? Ten silnější? Rychlejší? Jak to bude na křižovatce? To by byl blázinec, co? A víte, že to přesně tak bývá v mnoha domácnostech? Chaos, zmatek, stres, nejistota a napětí. Často to tak vnímají především děti. Nevědí, co mají očekávat od rodičů, až přijdou domů z práce. Tím, že nejsou žádná předem daná pravidla, co se od dětí očekává a do kdy, není jasno a vzniká nejistota a dusno. Pravidla tak pomáhají domácí pohodě.

3. Pravidla předem nastavují vzájemná očekávání

Ani si tedy neuvědomujeme, že nám např. pravidla silničního provozu vůbec klid neberou, ale naopak nám dávají svobodu bezpečného pohybu. Pravidla nám pomáhají. Pokud jste tedy nadšený řidič, vůbec se nemusíte bát, že nedojedete na druhý konec města. Nebojíte se, že na vás číhá na každém rohu nějaké ohrožení. Díky pravidlům, která znají i ostatní účastníci provozu, víme, co od sebe očekávat a jak se na silnici chovat. A díky tomu se cítíme bezpečně. Stejné je to i s pravidly u nás doma. Nastavujeme vzájemná očekávání.

4. Pravidla napomáhají svobodnému pohybu

Řada dalších pravidel, která máme kolem sebe, nám skutečně pomáhá. Víme, kdy mají otevřeno v obchodě. Systém je i v tom, kolik co stojí, a my se cenu výrobku dle nastavených pravidel dozvíme včas. Díky tomu si dokážeme rozvrhnout nákupy a finance, abychom u pokladny zaplatili za to, čehož cenu jsme dopředu znali a pro co jsme se rozhodli. Také nám paní pokladní najednou neřekne, že právě nyní stojí máslo 150 Kč, protože to teď řekla.

5. Pravidla dávají jistotu, co mohu očekávat  

Prostě je dopředu dána cena a my se podle toho rozhodujeme, jestli si zboží koupíme, nebo ne. Pravidla tedy máme v životě všude kolem sebe a obvykle nám přinášejí vnitřní jistoty, klid a možnost se svobodně pohybovat a rozhodovat.

Proč si tedy nenastavit příjemná domácí, rodinná pravidla? Víte, že kde je jasno, není dusno? Proč tedy nepřinést do vaší rodiny klid a pohodu?

Konkrétní námět jak na to, včetně praktických pomůcek k zapracování přímo pro vás, najdete v mé knize nebo na semináři:

>KNIHA>>(Ne)Gramotný rodič

>SEMINÁŘ>>(Ne)Gramotný rodič

Těším se na vás :). Lucie

ZOBRAZIT VÍCE

Jak na puberťáka?

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Jak na puberťáka?

Jak nejlépe zvládnout vztah s náctiletými?

Víte, že to nemusí být boj, ale vzájemně obohacující a radostné období?

Puberta je období přechodu mezi dětstvím a dospělostí. Je potřeba dětem pomoci tuto cestu co nejlépe zvládnout. I sami rodiče z ní mohou mnohé získat a obohatit se. Zda-li dítě dozraje v kvalitního, samostatného jedince, rodiče zásadně ovlivňují. Začít je potřeba u sebe. Chování a projevy dětí totiž jen zrcadlí své rodiče.

Děti jsou samostatné osobnosti. To, že se rozhodnou dělat nějaké věci jinak a jít i svojí vlastní cestou, než kterou si představují rodiče, je v pořádku. Mnohdy je to pro ně dokonce záchrana, že odmítnou a vzepřou se způsobu života svých rodičů.

Hlavni zásady přístupu k náctiletým. Jak na puberťáka:

1. Bezpodmínečná láska

Mám tě rád(a) takového, jaký jsi, bez ohledu na to, že se měníš a chceš i věci jinak. Jiné oblečení, jinak trávit čas, že nepotřebuješ být již tolik doma a jsi i raději s vrstevníky. To je v pořádku. Vím, že to moji roli rodiče v ničem neohrožuje.

2. Respektovat

Máš svůj názor, svůj styl oblékání, hudby, zájmů, i když to není můj styl, tak to respektuji, najdi si svojí vlastní cestu. Respektuji, že vnímáš věci po svém.

3. Naslouchat

Bez komentáře si poslechnu tvůj jiný názor na trávení času, žánr filmů, styl oblékání. Nezavrhuji ho, ačkoliv to není můj styl. (Budete překvapeni i jiným a novým pohledem vašeho dítěte, který vás může hodně obohatit.)

4. Vytvářet dohody

Jasně si stanovit, co od sebe očekáváte. Vytvořit tak „svobodné mantinely“ pro zdravý růst osobnosti dítěte. „Oblékni si, co chceš, ale ať je to prosím čisté. Nalep si na stěnu, co chceš, ale nezatloukej hřebíky. Můžeš si poslouchat hudbu, jakou chceš, jenom ji prosím pouštěj tišeji nebo do sluchátek.“ Nezakazujte. Děti si samy najdou cestu. Vytvořte jen bezpečný prostor pro jejich svobodný projev.

5. Dodržet dohody

Na čem se dohodnete, to dodržte. V období dospívání je „kontrolní radar“ dětí na chování rodičů nejcitlivější. Velice rychle se jim přepočítává vztah k rodiči. Důvěra. Když rodič dodržuje vzájemné dohody, jeho přirozená autorita se posiluje. „Večer v 19 vyrazíme na kolo. V neděli spolu pojedeme nakoupit nové boty. Doma nebudeme nikdo mluvit vulgárně, ani já.“ Co řeknu, to dodržím. Nedělám si „z pusy záchod“.

Jděte vlastním příkladem.

6. Otevřít se změnám

Nechám si poradit v oblékání, technologiích, názorech. Náctiletí jdou často intenzivněji s novinkami a aktuální dobou. V oblasti módy, hudby, technologií apod. Rodiče se mohou mnohému naučit. Zmodernizovat svoje informace a data, která se naučili před desítkami let. Často již ani neplatí. Je dobré se zeptat. Zajímat se. Nahlédnout společně do světa dospívajících. Jít s nimi na film, který se jim líbí. To pomůže i lépe chápat jejich postupný přerod v dospělého člověka. Vzájemný vztah to nesmírně posílí.

Období dospívání pomůžete nejlépe tím, že ho necháte děti prožít. Dáte pocit důvěry, že jste stále nablízku, když se budou chtít poradit. Nechat je, „pustit“, aby si přirozeně našly svojí vlastní cestu. To, že zkouší prvky dospělého světa, je normální. Když jim pomůžeme toto období dobře zvládnout, tak si najdou svoji pravou smysluplnou cestu a dozrají ve zralé dospělé osobnosti. Pokud je v nich jejich přirozený projev ze strany rodičů potlačený, tak se může projevit ve 30 nebo pozdějších letech, kdy může mít mnohonásobně horší následky než jenom obarvená hlava nebo zhoršený stupeň z matematiky.

Podívejte se na své období dospívání?

Jak reagovali vaši rodiče? Jak vnímali vaše oblečení? Komentovali změnu vaší postavy? Změnu hlasu, pleti? Nechali vám prostor si nalepovat svoje idoly nad postelí a nosit módu, která vám byla blízká? Nebo měli časté komentáře a byly mezi vámi boje? Zkuste se zamyslet, co by vám tenkrát od rodičů nejvíc pomohlo? To může být návod, co pomůže nejvíc vašim dětem.

Další náměty, metody, principy a techniky, které staví vztahy s dětmi a vytváří ve vztazích pohodu najdete:

Více najdete v mé knize >> (Ne)Gramotný rodič

 

 

ZOBRAZIT VÍCE

6 praktických námětů na rodinné sdílení

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
6 praktických námětů na rodinné sdílení

Rodinné projekty tmelí rodinu.

Společné projekty učí nejen respektu a hodnotě přínosu práce pro druhé. Přináší všem nezapomenutelné zážitky, na které se vzpomíná celý život.

Tipy na rodinné projekty na celý rok:

1. Degustační čtvrtky

Jednou měsíčně vybereme zajímavou restauraci a jdeme ochutnat nová jídla. Můžeme si dát limit na jednu osobu Kč 300,-. Děti mohou přispět 10 % z kapesného, aby se učily hospodařit. Děti se naučí nebát se zkoušet nové věci. Ochutnat nové kuchyně – thajskou, japonskou, vietnamskou, indickou. Rodina má nové dobrodružné zážitky. Sdílení nového pro všechny. Inspirace si i doma něco nového uvařit.

 

2. Filmové pátky

Vybere se zajímavý film. Rodina se na něj dívá společně. Připraví se občerstvení a vytvoří se příjemná atmosféra domácího kina. Je to příležitost společně sdílet legraci, zajímavé myšlenky z filmu apod. Běžně televizi totiž nemá smysl vůbec pouštět. Je to jenom „časožrout“.

 

3. Společné vaření

Příprava receptů, nákup a vaření – vybere se recept a jede se nakoupit. Každý může mít na starosti část. Předkrm, hlavní jídlo a dezert. Při takové rodinné aktivitě se děti naučí vnímat hodnotu práce pro druhého. Mohou se pak jednotlivé chody obodovat a na konci měsíce vyhlásit šéfkuchaře měsíce!

 

4. Úklid

Doma bydlí a používají koupelnu, kuchyň, obývák a další prostory všichni. Je tudíž potřeba, aby se všichni zapojili do vytvoření příjemného prostředí. Jedna z možností je: rozdělení domácnosti do různých sektorů (kuchyň, obývák, koupelna a WC, …) a každý má na starosti jeden uklidit za týden. Učí respektu vůči pořádku a hodnotě uklizeného prostoru. Zapojí se celá rodina. I chlapci se učí, co je to záchodová štětka a jak se používá.

 

5. Sportovní večery 

Sport je vždycky zábava. Kromě efektu pro zdraví člověka přinese i zážitky ze společného sdílení. Dá se vyrazit na kola, brusle, tenis, plavání. Soutěživé rodiny mohou vyhlásit rodinné turnaje. Někdy stačí i 30 minut na dětském hřišti. Soutěž ve šplhání. Kdo se déle udrží na laně. Nechte děti, ať vymyslí soutěže. Dá se podniknout i ve všední den na večer. Všem prospěje se protáhnout a zablbnout si.

 

6. Večer rodinných her

Zimní večery nebo deštivé letní dny přinášejí skvělé podmínky pro společenské hry. Připraví se dobré nápoje, občerstvení a mohou se hrát různé hry. Zapálí se svíčky, pustí se pohodová hudba a vzniká tak úžasná atmosféra pro rodinné sdílení. Může se vyprávět, vymýšlet různé příběhy apod. Je to skvělá příležitost pro projevení kreativity každého člena. Může se něco vyrábět. Fantazii se meze nekladou. Děti se učí pracovat se svojí kreativitou. Vymýšlet nové nápady, ale především – trávit večer bez televize!

 

7. Kulturní akce

Jednou za měsíc se vyrazí za nějakou kulturou, do přírody. Může to být i jenom poznání zajímavosti z průvodce města. Podívat se na historii místa, kde bydlíme. Nemusí to být vůbec žádná nákladná věc. Kolikrát žijeme v místech, kde neznáme nic z historie. Ani nevíme, co je za naším plotem. Děti se naučí dívat se kolem sebe. Vnímat okolí a krásy, které jsou kolem. Podnítí je to zajímat se o život. Doslova zvednou hlavu ze zajetých kolejí. Připraví se tak na cestování a poznávání.

Další jednoduché osvědčené techniky, metody a principy, které staví vztahy s dětmi, můžete najít v mé knize:

Více najdete v mé knize >> (Ne)Gramotný rodič

ZOBRAZIT VÍCE