Kočičí máma

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Kočičí máma

Patřím k těm ženám, co mají rády zvířata. Dlouho jsem dávala přednost čtyřnohému miláčkovi před těmi dvounohými. Jakpak by ne. Oproti tomu s dvěma nožkama mě ten „vícenohý“ miloval upřímnou kočičí/psí láskou. Radostně vrtěl ocáskem. „Pusinkoval“ mě a byl blahem bez sebe nad ohřátou konzervou. Každé jeho „gesto“, pohyb, počin mi dokazoval, jak mě miluje a je vděčný. Je to dvacet let , co mě pobavila věštba na netu. O mně tam psali: „Zrozenec v tomto znamení bude mít při citové krizi tendenci pořídit si zvíře.“ A taky ano.

Bolestivý rozvod mi přivál domů kocourka. „Je to takový chudák opuštěný. A jaký je to mazel,“ stačilo slyšet. V duchu jsem se politovala, i já jsem takový chudák. A naše osudy se spojily. Aby toho nebylo málo, psa jsem si pořídila za potracené dítě. Nedostatek sebelásky jsem léčila oddanou láskou malá chlupatá ZOO.

KOČIČÍ MÁMA

I první klientka byla ze skupiny „Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá a mají hebkou srst“. Strach ze vztahu z ní udělal kočičí mámu. Podobně jako já před léty toužila po lásce, pohlazení od druhých. Mužů se stranila, vyhýbala se jim obloukem. Bála se jich jako zvíře veterináře. Ani sebe neměla ráda. Copak žena, která nedala rodičům vnoučata, nikdo ji nechce, si zaslouží lásku?! Citový deficit si léčila krmením toulavých koček, poskytováním svým chlupatým miláčkům špičkové péče veterinářské.

KOČKA MÍSTO MILENCE

Druhá klientka již tak do extrému nešla, co se týče počtu chlupáčů. Když jí hon na potenciálního milence nepřinesl kýžený výsledek, „přeběhla jí přes cestu kočka“. A ta se stala alfou a omegou jejího života. Oproti manželovi s ní spala v posteli. Nevyhýbala se jí. A nebyla tak konfliktní jako její pubertální dcera. Aby se Micka neokotila, běžela jí pro antikoncepci. Na koučink přišla nešťastná. Zatímco Micina se matkou nestala, její patnáctiletá dcera ano.

ZASE TA NESEBELÁSKA

Setkávám se s mnoha ženami i mimo koučinkové křeslo, které „jen žijí“ pro domácí mazlíčky. Ony, jako kdysi i já, hledají „bezpečnou“ lásku. Důležité nejen pro mě, ale i pro mé klientky bylo uvědomit si právě tuto skutečnost. Mně osobně hodně pomohla sezení s koučem. Uvědomila jsem si, že „můj útěk“ od muže k chlupáčům je pouze a jen MÁ NEDOSTATEČNÁ SEBELÁSKA. Muži mi ji zrcadlili, ukazovali, že se z duše nenávidím. Mini ZOO byla pro mě schovávaná.

MĚJTE RÁDY HLAVNĚ SEBE

Naše empatické koučky jsou tu pro vás. Pomohou vám překonat vaše strachy a obavy. Naučí vás milovat se. Jde to! Je to možné. Já jsem živoucí důkaz. Už nejsem závislá na lásce druhých. Vím, že jsem skvělá taková, jaká jsem, a to mi zrcadlí i můj partner. Romantická procházka Stromovkou ve dvou je to nejkrásnější, co jsem zažila. Ani pejsek, co nás doprovází, mi takový pocit nikdy nedal.

Buďte taky šťastnou a milovanou ženou, stačí si vybrat na www.lucie-konigova.cz/koucove jednu z nás.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Výchovné prohřešky

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Výchovné prohřešky

Geny nevyčůráš. A nejen geny. Ani zajetých výchovných prohřešků se nedá lehce zbavit. Ač jste se zapřisáhli, že nikdy na dítě nevztáhnete ruku. Možná si vybavíte i tu zarputilou přísahu: „Tohle svým dětem dělat nikdy nebudu.“ Uvědomujete si, že pár výchovných už přelétlo.

Prostě děláte vše podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Ale najednou ta ruka sama „vylítne“ a přistane na příslušných partiích dítěte. Každý výchovný záhlavec, pohlavek vás bolí víc než dítě. A morální kocovina s hysterickým výkřikem „Jsem jako má matka!“ je samo o sobě dost sebetrestající.

„RODINNÁ ANAMNÉZA“

Ani mí rodiče nešli pro pár „výchovných“ daleko. Jakpak by ne. Historky mého táty z dětství byly „sado maso.“ Jeho otec nebral výchovu dětí podle Makarenka (ruský spisovatel a pedagog, jehož výchovné názory byly praktikovány v 50. letech). Za křiku „Makarenko Nemakarenko“ vzal, co bylo při ruce, a malý kluk byl bit jako žito. Nejhorší prý bylo „vychovávání“ hadicí a pak řemenem.

JAK VEN Z NECHTĚNÉHO DĚDICTVÍ?

Uvědomění, že zděděný způsob není opravdu váš šálek čaje, je první krok ke změně. I já jsem čas od času, „uklouzla“. Plácnutí na „sedýnku“ mě vždy bolelo daleko víc než syna. Trápily mě černé výčitky. „Jak jsem jen mohla?“ Až mě zaujala kniha (Ne)gramotný rodič (negramotnyrodic.lucie-konigova.cz/kniha/). Jak mi mluvila z duše. Přesně popsala to, co mě trápilo. Ukázala cestu ze zaběhnutých metod.

UNIVERZITA (NE)GRAMOTNÝ RODIČ

Další krok byla univerzita. Rodičovská. Sice jsem nezískala žádný titul ani červený diplom, ale dostala jsem to nejkrásnější, co jsem dostat mohla. Zlepšil se můj vztah se synem. Nastavením pravidel v rodině jsem předešla zbytečným hádkám. I já jsem se naučila dát se na první místo.

Vlastně titul mám: SPOKOJENÁ A ŠŤASTNÁ MATKA. A tyto matky mají ŠŤASTNÉ A SPOKOJENÉ DĚTI. (Negramotnyrodic.lucie-konigova.cz/kurz/)

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Mama hotel – vše pro děti

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Mama hotel – vše pro děti

V posledních letech je v oblibě mama hotel. Oproti mé generaci, kdy jsme vylétli z rodinného hnízda okolo dvaceti, dnes není nic zvláštního, když žijí dospělé děti se svými rodiči. Oproti dětství se změnilo jediné. A to, že matka pečuje o dvoumetrového vousáče nebo mladou dámu s mírami 90-60-90.

UHONĚNÁ, VYŽDÍMANÁ MATKA

Neznáte nějakou takovou ve svém okolí? Zrovna jedna z tet má svůj vlastní „hotel“ tohoto typu. Až je ve věku, kdy by se mohla těšit z pravnoučat. Pečuje o své děti. Denně stojí u plotny. Vaří, peče, smaží. Dva i více druhů jídla. Padesátiletý syn nerad mrkev. Tak mu ji vybírá z polévky. Zato pětapadesátiletý se po ní může utlouci. Zato nemusí rozinky. Další její role jsou pradlena, švadlena, uklízečka, zahradnice, nosič nákupů. A synové? Tráví dny u televize.

KDE UDĚLALA CHYBU?

Vždy poskytovala servis 24 hodin. Jsou ještě malí, aby si sami podali jogurt z lednice. Musí se učit, tak je nebudu zatěžovat. Proč by měli pomoct mýt nádobí? Zvládnu to sama. Zařizovala. Žehlila klukoviny. Domlouvala jim zaměstnání.

DEJTE DĚTEM DŮVĚRU

Učte děti k samostatnosti. Už tříleté děti dokážou nakrmit domácího mazlíčka, vytáhnout prádlo z pračky nebo utřít prach. Ty větší vám mohou klidně připravit nedělní snídani. I když neosolí vajíčka a způsobí spoušť v kuchyni. Nekárejte je. CHVALTE JE!

DEJTE SEBE NA PRVNÍ MÍSTO

Ukažte dítěti, že jste sama pro sebe důležitá. Nezapadejte do role matky pečovatelky. Užívejte si život. Tancujte! Choďte na víno s kamarádkami! Cvičte! Malujte! Čas, který si uděláte pro sebe, se tisíckrát vrátí i rodině. Usměvavá a odpočinutá maminka je k nezaplacení.

PÁR TIPŮ NAKONEC

Úžasným průvodcem nalezení sama sebe vám může být i kniha (Ne)gramotný rodič. Dočtete se pár dobrých rad, jak nastavit chod rodiny, pomůže s nastavením pravidel, ukáže, jak dát dětem mantinely, aniž by z vás udělala despotickou matku: http://negramotnyrodic.lucie-konigova.cz/kniha/. K dispozici je i audio verze.

Ani milovnice online nepřijdou zkrátka: http://negramotnyrodic.lucie-konigova.cz/kurz.

I přesto si nevíte rady, kudy dál? Řešíte obdobný problém nedobrovolného „mama hotelnictví“? Pak se s důvěrou obraťte na naše kouče. Rádi vám pomohou.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

CO POTŘEBUJEME SLYŠET OD MÁMY

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
CO POTŘEBUJEME SLYŠET OD MÁMY

Maminky to myslí se svými dětmi dobře. Dělají to nejlepší, co je v jejich silách. Myslí si, že jejich rolí je být tu pro své děti 24 hodin denně. Pečovat o ně, pomáhat jim, chránit je, zlehčit jim alespoň dokud jsou malé těžký život, který je čeká.

Dávají jim často vše, co nemohly mít samy, protože nechtějí, aby se cítily tak bídně jako ony v jejich věku. Hračky, které viděly jen v zahraničních katalozích. Značkové oblečení a boty, když ony měly jen něco podomácku spíchnuté nebo se cítily jako ve stejnokroji, protože v obchodech nebylo nic k výběru. Laskominy, protože za nich bylo jen pedro, vitacit, salko a kofola.

A zahrnují své děti nejen hmotnými věcmi. Snaží se s nimi trávit veškerý svůj čas, protože jim samotným to scházelo. Scházelo jim jen tak být s mámou, neřešit, smát se a blbnout. Dopřávají tedy dětem různé společné zážitky. Věnují se jim na 100 %, aby jejich děti nestrádaly. A dělají to, i když by potřebovaly třeba jen chviličku jenom na sebe, na partnera.

Jaké rozčarování, když dětem přesto nestačí to, co mají. Chtějí pořád víc. I přes záplavu hraček, elektroniky a zážitků přijdou s tím, že se nudí!

Jak to? Vždyť se jako mámy tak snažily?! Hlavou pak prolétnou věty o nevděčnosti a od chytrých babiček se přichomýtnou upozornění typu: já jsem ti to říkala, že je rozmazlené, přerůstá ti přes hlavu, nejsi dost přísná a důsledná, to je ta tvoje svoboda a nevýchova…

Nejisté maminky pak zachvátí pochyby a ve svém strachu, aby to s jejich dětmi v budoucnu špatně nedopadlo, aby netrpěly, aby se zbytečně nezklamaly, aby byly připravené, přitvrdí. Nastaví pravidla a mety a na své děti tlačí, aby jich dosáhly. Někdy důrazným, hlasitým napomínáním, jindy sladkým citovým vydíráním.

Své děti neustále kontrolují. Vymýšlejí jim co nejvíc kroužků, aby ve světě stačily a měly co nabídnout. Snaží se v dětech vzbudit pocit odpovědnosti, disciplínu, motivaci. Chtějí, aby byly rozumné, spolupracující, nesobecké. A tak je učí potlačovat negativní pocity, vztek, vzdor, pláč, přílišnou radost a fantasmagorické sny. Hlavně být při zemi.

Jaké rozčarování, když děti takto „dokonalé“ nejsou. Nenosí domů samé jedničky. Do kroužků musí být nuceny. Odmlouvají, staví se do opozice, jsou sobecké a rozhodně samy od sebe pomáhat nechtějí, nechtějí plnit žádné otravné povinnosti. Vztekají se, křičí, kopou kolem sebe. Utíkají. Jsou s nimi samé problémy. Neprospívání ve škole. Podivně se oblékají a ty účesy! Anorexie, bulimie. Závislosti na drogách. Až tak? Jak se to mohlo stát?

Co maminky svým dětem neříkají, a ty by to přitom tak ocenily a potřebovaly?

V jakémkoliv věku?

  • JE V POŘÁDKU, ŽE SE TI CHCE I BREČET. VYPLAKEJ SE. JSEM TU. NIC MI NEMUSÍŠ VYSVĚTLOVAT. NEMUSÍŠ MALOVAT POŘÁD SLUNÍČKA, SRDÍČKA A KYTIČKY.
  • JE V POŘÁDKU, ŽE MÁŠ RADOST A SMĚJEŠ SE JEN TAK, ANI NEVÍŠ PROČ. MÁM Z TOHO RADOST.
  • JE V POŘÁDKU, ŽE MÁŠ JINÝ NÁZOR NEŽ JÁ. ŽE SE TI NELÍBÍ STEJNÉ VĚCI JAKO MNĚ. ŽE ŘÍKÁŠ NE.
  • JE V POŘÁDKU, ŽE CHCEŠ BÝT I SAMA. NEMUSÍŠ BÝT POŘÁD PRO VŠECHNY A VŠECHNY CHÁPAT. I TY JSI DŮLEŽITÁ.
  • JE V POŘÁDKU, ŽE DĚLÁŠ CHYBY. BEZ NICH BY SES NIC NEDOZVĚDĚLA A ZŮSTALA STÁT NA MÍSTĚ. DĚKUJI ZA NĚ.
  • JE NORMÁLNÍ, ŽE I V TOBĚ JE ČERNO. ŽE MÁŠ VZTEK A POCIŤUJEŠ ZLOST. JSI ÚŽASNÁ CELÁ. I SE SVÝMI STÍNY. BEZ NICH BYS TO NEBYLA TY.
  • JE V POŘÁDKU, ŽE SE POSTAVÍŠ ZA SEBE A DĚLÁŠ VĚCI PODLE TOHO, JAK JE CÍTÍŠ, I KDYBY TI STOVKY LIDÍ ŘÍKALY, ŽE TO CÍTÍŠ ŠPATNĚ.
  • NA MĚ SE NEDÍVEJ, TY TO O SOBĚ VÍŠ NEJLÍP, SAMA SOBĚ SI PORADÍŠ NEJLÍP. TY VÍŠ, JAK JE TO SPRÁVNĚ.
  • NEJSI TU KVŮLI MNĚ. MOJE SMUTKY A VZTEKY JSOU MOJE, S TEBOU NESOUVISÍ. JÁ SE O NĚ MÁM POSTARAT, NE TY. NEMÁŠ MI DĚLAT RADOSTI A VYVOLÁVAT VE MNĚ POCIT ŠTĚSTÍ. NEMÁŠ MĚ ZACHRAŇOVAT. TO JE MŮJ ÚKOL.
  • AŤ UDĚLÁŠ COKOLIV, RESPEKTUJI TO. TVOJE KAMARÁDY, STYL OBLÉKÁNÍ, KONÍČKY, PRÁCI, PARTNERA, ZPŮSOB VÝCHOVY TVÝCH DĚTÍ. NESOUDÍM A NERADÍM, NEMÁM NA TO PRÁVO. STOJÍM PŘI TOBĚ.
  • JE TO TVOJE CESTA, TAK PO NÍ JDI, I KDYŽ SE ZDÁ TĚŽKÁ A KOMPLIKOVANÁ. JSEM TU, KLIDNĚ PŘIJĎ, V BEZPEČÍ SE MŮŽEŠ VYPLAKAT A JÁ BUDU PLAKAT S TEBOU. NEBUDU TĚ LITOVAT ANI TI PODSOUVAT SVOJE ŘEŠENÍ, BUDU JEN S TEBOU.
  • ANI NA CHVILKU JSEM O TOBĚ NEZAPOCHYBOVALA, ANI NA CHVILKU JSI MĚ NEZKLAMALA.
  • MÁM TĚ RÁDA. BUĎ PŘESNĚ TAKOVÁ, JAKÁ JSI.

Co jste od svým maminek a tatínků potřebovali slyšet vy?

S velkou pravděpodobností to od nich asi neuslyšíte. I to je v pořádku.

Ale protože to potřebujete slyšet, dopřejte si to. Buď sami sobě, svým vnitřním holčičkám a chlapečkům, tohle říkejte, nebo si to i napište.

A pokud jste teď mámy a tátové, začněte to říkat svým dětem.

A pokud se ve starých křivdách pořád babráte a pořád očekáváte, že ti druzí to pochopí a ono se tak neděje, ráda vám v tom pomohu.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Co s tou PŘÍŠERNOU, hodnou holkou?

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Co s tou PŘÍŠERNOU, hodnou holkou?

Už ji nemůžu vystát! Ona je mi pořád v patách. Snaživá, ohleduplná, rozdávající se do poslední kapičky krve. Zahrnuje svět láskou a dobrotou. Ničí mi mé plány. „Jsi sobec. Samé já, já, já a pak dlouho nic a zase jen to tvé já.“ Zuří nad mou snahou „být si vědoma sama sebe. Zachránit sama sebe. Změnit svůj život.“ Prostě hodná holka. Holka na ZABITÍ.

Kdyby byla Hujer, tak vás zasype švestičkami (bio z naší zahrádky, ty kupované jsou samá chemie). Zakryje vlastním tělem, jen aby vám úroda neudělala újmu. Skočí do té povidlovo-švestkové směsi. S nasazením života vás vytáhne z fialové šlamastyky. A už běží (cestou prskaje pecky) pro slivovičku. Na zahnání šoku. Jako by toho všeho nebylo dost, korunu tomu nasadí vařením domácích povidel.

INDIKACE HH (hodné holky) – má osobní zkušenost

  • HH ostatní děti nebijí, jsou bité.
  • HH se ostatních zastane, jí nikdo.
  • HH všechno sní i vypije – váží si práce ostatních.
  • HH všem vychází vstříc – pomáhá všem a vždy (i proti jejich vůli).
  • (Já jsem ke všemu jiskra i pionýrka a my malé pionýrky………… prostě musíme pomáhat a chránit.)
  • HH se pilně učí – na nástěnce „nejlepší žák“ visí ta drzá Jana. Jí si nikdo nevšiml.
  • Jak by mohl, vždyť HH počká, až dospělý domluví, neskáče jim do řeči, neupozorňuje na sebe zbytečně, nekřičí.
  • V dospívání dovolí každému vše, co chce. Protože když si jí někdo všimne (HH se nelíčí, nechodí provokativně oblečená, nedbá o sebe, není svůdná, nevzbuzuje v mužích touhy), no tak logicky, HH se mu odmění. Prostě nikomu neřekne ne!
  • V manželství se HH realizuje ve všech sférách. Výborná kuchařka, pečlivá uklizečka, excelentní milenka (z posledních sil).
  • Nesmím opomenout roli řidičky, nosičky, vychovatelky, učitelky, trpitelky, pradleny, švadleny, krmičky, nákupčí aj.
  • HH stihne pomoct kamarádce v krizi. Ošetřovat nemohoucí tchyni. Zajistit školní výlet pro děti. Půjčit peníze. Podat pomocnou ruku cizímu člověku. Zachránit všechny kočky z útulku. Zavděčit se šéfovi. Pracovat i za ostatní… Aniž by si toho někdo všiml.

KONTRAINDIKACE HH

  • HH zobe antidepresiva nebo pije.
  • HH není šťastná, tolik toho dělá, ale nic ji nenaplňuje.
  • HH je tlustá, dodává si energii dorty.
  • HH je neupravená a nedbá o sebe.
  • S HH přichází emoční zápach.
  • HH nikdo nechápe.
  • HH se cítí zneužívaná, nemilovaná.
  • HH se obětuje lidstvu, planetě, Vesmíru, a nikdo to neocení.
  • A ta drzá, elegantní, sexy Jana jí odloudí manžela.

Milé dámy, pojďte a staňte se těmi sebevědomými ženami, které dostanou, co chtějí. Dejte sbohem té hodné holce, která vás naviguje do vod „zavděčování za každou cenu“. Lásku máte dostávat, ne se kvůli ní zmrzačit. Tým našich kouček vám rád pomůže odpojit se od HH a BÝT SAMA SEBOU A ŠŤASTNÁ.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

5 důvodů, proč se přestat trápit po rozchodu

Publikováno uživatelem: Mariana Bacina
5 důvodů, proč se přestat trápit po rozchodu

Nevím, jak vy, drahé čtenářky a čtenáři, já už jsem pár rozchodů zažila osobně a ve svém okolí to ani nedokážu spočítat. Každý reaguje na danou situaci a vzniklý stres jinak. Když jde o oboustrannou dohodu, tak je to v pořádku, ale co dělat, když málem teče krev?

Většinou víc trpí ten, kterého opustili, a je jedno, jestli je to muž, nebo žena. Pro toho člověka je to šok, cítí křivdu a zradu, že si to nezaslouží, staví se do role oběti, jako by každému říkal:

„Podívejte se na mě, co mi ten druhý udělal, nechal mě tu napospas a já tady teď budu trpět sám, za to všechno, co jsem pro něj dělal, tak se mi takhle odvděčil.“

Zde máte pár důvodů, proč nemá cenu se dlouhodobě koupat v sebelítosti:

  1. Berete si tím spoustu energie, kterou můžete využít jinak a ve svůj větší prospěch. Tím, že budete řešit, proč to udělal a s kým, vám teď vůbec nepomůže, naopak sami sebe budete jen zbytečně trápit.
  2. To, že vás opustil, berte jako příležitost potkat někoho lepšího, pro kterého budete tím pravým a bude to s vámi myslet vážně. Předchozí vztah vnímejte jako zkušenost. Poučili jste se? Supr, je čas jít dál!!!
  3. V žádném případě se nesnažte expartnera získat zpět, budete se před ním jen zbytečně shazovat a podbízet se mu, ale není to dlouhodobé řešení. Jestli se k vám vrátí z lítosti, tak ho to stejně jednou přestane bavit a zas odejde.
  4. Nevnímejte samotu jako trest! My ženy jsme takové pečovatelky, a když nám odejde objekt, o který jsme se staraly, tak najednou nevíme, co máme dělat a pro koho žít, máme pocit marnosti. Využijte ten volný čas –i vy muži –, který teď máte, ve svůj prospěch. Neseďte doma a nekoukejte na televizi (teď jsem si vzpomněla na Brigit Jones J), běžte ven, jděte si zacvičit nebo začněte chodit na kroužky, vzpomeňte si, co jste vždy chtěli dělat a nebyl na to čas.
  5. Poslední důvod je ten nejdůležitější – je to vaše zdraví. Psychosomatika je mocná a pocity křivdy se vám mohou odrazit na vašem zdraví. Křivda je velmi silná negativní emoce a usazuje se ve vašem těle jako jed. Tím, že odpustíte druhému, vyléčíte se od všech svých křivd a uzdravíte svoje fyzické tělo.

Pokud se neumíte sami dostat z bolestného rozchodu, náš tým vám s tím rád pomůže. Nečekejte a nenechte se obírat o drahocenný čas, který vám nikdo nevrátí. Zamilujte se do sebe a ostatní vás začnou milovat taky.

Mariana Bačina – autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Jsem nechtěné dítě

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Jsem nechtěné dítě

Jsem nechtěné dítě. Byla jsem počata v době, kdy bylo rodičům sotva 19 let. Otec měl v kapse čerstvý povolávací rozkaz. A směsice smíšených pocitů, smutku, venkovské zábavy a pár piv ho vedly k první, kterou uviděl. Typické „dám si pozor, neboj“ se jaksi minulo účinky. Zato plného účinku měly proslovy nejen zúčastněných milostného aktu. Na mou osobu. Asi vám to připadne zvláštní, jak by mohlo. Je vědecky dokázáno, že dítě už od 42 dne od početí vnímá. V této době se začíná tvořit soustava neuronů a ty zapisují to, co se děje „venku“.

Syndrom „nechtěného dítěte“ je hluboký šrám na dětské duši. Jako zlá sudička komplikuje celý náš život. Rodiče těchto dětí na ně více křičí. Pro pár facek nejdou daleko. I na atmosféru v rodině má přítomnost „nezvaného hosta“ fatální následky. Otec, vržen do svatby a rodičovství, se stal rodinným tyranem.

CO JSEM SI ODNESLA DO DOSPĚLOSTI:

  • Pocit viny.
  • Lásku si musím zasloužit.
  • Musím být hodná a vstřícná.
  • Za všechno můžu já.
  • Zkazila jsem všem život.
  • Trest si zasloužím.
  • Kdybych nebyla, tolik by netrpěli.
  • Nemám se ráda.

TYPICKÉ RYSY NECHTĚNÉHO DÍTĚTE:

  • Problémy s váhou.
  • Nezapadne do kolektivu.
  • Těžko hledá kamarády.
  • Špatné vztahy s kolegy, šéfy.
  • Deprese a úzkosti.
  • Špatné partnerské vztahy.
  • Podléhají závislostem.

Je na každém z nás, jak se rozhodneme žít. Mně se po životě s antidepresivy vůbec nestýská. Ani po špatných vztazích. Díky týmu úžasných kouček jsem pochopila, že nejsem ta špatná. Pomohly mi od programu sebetrestání. Naučily mě mít se ráda. Úplně se mi změnil život.

Ani pro tebe úděl nechtěné/ho nemusí být permanentkou do Bohnic. Pro mimopražské do Šternberku nebo Kroměříže. Stačí si vybrat kouče z týmu Lucie Königové.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Co nám způsobuje pěstování starých křivd

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Co nám způsobuje pěstování starých křivd

Snad každý z nás sklouzne někdy ke svým starým křivdám, ve kterých se pořádně vykoupe. A pokud si nedokáže křivdy uvědomit a přijmout, může se mu stát, že nepříjemná koupel bude nekonečná. A navíc že ji bude nakonec vnímat jako zcela přirozené prostředí, které si bude chtít vědomě udržovat.

Jak se to stane?

Je nám mizerně, a tak se začneme srovnávat s druhými:

Jak je možné, že těm druhým se daří a mně ne? Že jsou na tom líp snad ve všem? Jak to, že mají ideální vztahy, milující partnery, dokonalé děti a podporující rodinné zázemí? Jak to, že bydlí v krásných domech se zahradou a bazénem, jezdí v luxusních vozech, dopřávají si zajímavé a kvalitní věci a jejich konto není nikdy prázdné? Proč jsou úspěšní ve své profesi a já ne? Proč mají oni dokonalá těla a obličeje, bravurně se orientují v módě a nikdy nejsou out? Jak je možné, že jsou vyhledáváni druhými a po mně neštěkne ani pes? Jak si to „oni“ zaslouží? Jaká je to spravedlnost?

A po těchto „spravedlivých“ lamentacích, které nás přece opravňují útočit na ty šťastnější a úspěšnější, následuje zpravidla řada logických vysvětlení:

No to je jasné. Jsou děti štěstěny. Už se tak prostě narodili. Měli lepší startovací podmínky. Chovali se k nim líp. Jejich rodiny byly harmonické. Majetek a bohatství zdědili. Dobře se vdaly nebo oženili. Pche! To bych uměl taky!

A hned potom ještě upevníme a zvětšíme svoje ubohé postavení:

Jó to já! Měl jsem to sakra těžký. Nikdo se se mnou nemazal. Všechno jsem si musel poctivě vydřít sám. Nikdo mi nepomohl. Já to nikdy nemůžu mít lehký. Vybral jsem si černýho Petra. Všichni mi ubližují a nechápou mě. Jsem prostě jiný. Mám to jinak. Nemá cenu cokoli zkoušet. Je to tak daný. Aspoň o nic a nikoho nepřijdu. Nikdo mi nemůže nic vzít…

DOKONALE UBOHÁ ZA SRDCE CHYTAJÍCÍ OBĚŤ!

A čím hůř na tom budu, třeba si mě konečně někdo všimne a slituje se nade mnou a dodá mi všechno, po čem tak moc toužím a nemůžu to mít! A když to nestačí a nikdo mě neposlouchá a jsem neviditelný, přitvrdím. Jak? Třeba nějakou dobrou nemocí. Nebo nějakou senza katastrofou.

A tak utvrdím zase jen moji závislost na druhých, svoji roli oběti a jedu si v začarovaném kruhu, který se roztáčí do takových rychlostí, že je mi z toho špatně.

Když si člověk uvědomí, že tento kolotoč roztáčí on sám, může to být pro něj hodně nepříjemné a bolestné. Ale na druhou stranu, když změním úhel pohledu:

MÁM TO VŠECHNO VE SVÝCH RUKÁCH! JÁ JSEM TVŮRCE! A když jsem dokázal vytvořit tohle, MŮŽU VYTVOŘIT I PŘESNĚ TO, CO POTŘEBUJI!

A to je velká úleva. Co říkáte?

Nyní se můžete ke všemu postavit jinak. Když vám někdo ukřivdil, ublížil, zastavil na vaší cestě a vy jste se tehdy neuměli ubránit, protože jste byli malí, nezkušení nebo jste ještě nedokázali vše dopochopit, nyní jako moudřejší, dospělý tvůrce se MŮŽETE postavit za sebe.

Můžete sami sobě dopřát, co jste potřebovali tehdy. Můžete sami sobě říct slova, která jste tehdy potřebovali slyšet. Můžete pro sebe udělat to, co jste tehdy očekávali od druhých.

Lehké to zrovna není, ale ráda vám v tom pomohu. Nezpracované křivdy nás totiž vrhají zbytečně do obdobných situací a staví nám do cesty obdobné lidi, jako na jejich počátku.

Pojďte se přestat dívat po druhých a vrhněte se se mnou do vyčištění starých křivd, ať už vás na té vaší cestě nebrzdí.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Singl období přináší i výpadek sexu

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Singl období přináší i výpadek sexu

Neumím být sama – sex

Singl období přináší i výpadek sexu. No, jak se říká, je to lidský a není to vždycky. Lze svoji „neukojenou“ situaci řešit šidítky. Alkoholem. Přejídáním. „Hračkami“ ze specializovaného obchodu. Nebo brouzdáním po seznamovacím serveru. Tak jsem to po rozvodu řešila já.

„No přece nebudeš sama,“ popichovaly mě o generaci starší kolegyně. Jejich revírem byl taktéž seznamovací portál. A celý den strávily domlouváním si randíček. Až teď vidím, co mi zrcadlily. MOJI VLASTNÍ NESEBEÚCTU A NELÁSKU.

V PASTI OXYTOCINU

Ne že by občas nějaký flirt nevyšel. Ale jakmile odezněl pocit z milování, nastal propad hluboko do depresí. Při „tom“ tělo ženy produkuje oxytocin – hormon lásky a důvěry. To je jeden z důvodů, proč ženy těžce nesou odchod milence. Z inteligentních žen se stávají důvěřivé nanynky. A pokud vám muž zrcadlí vaši „nelásku“, dává vám životní lekci. Lehce využije vaše poblouznění ve svůj prospěch.

ÚTĚK PŘED MUŽI

Dalším extrémem je „hra na schovku“. Utéct do svého světa. Zamaskovat ženské rysy. Navenek se tvářit, jak jste v pohodě, ale uvnitř se vaří kotel plný zloby, nenávisti a strachu. Závidíte kamarádkám vztahy, rodiny. Jejich životní karamboly prožíváte s nimi. Přitom skrýváte nenávist a zlost. „Vždyť ony mají lepší život než já.“

DUCHOVNÍ SINGL ŽIVOT

Potřeba pozornosti, lásky a s tím spojené postelové hrátky značí „Nemáš se ráda.“ A pád do tenat „stále hledající“ tě bude znovu a znovu posílat do náruče mužů. Zraňovat tvé srdce, duši. Jedinou cestou ven je naučit se mít se ráda. Oživ své srdce sebeláskou. Dej mu jeho místo na výsluní. Je to tvé srdce. Nikomu jej již nedávej.

Pak už můžeš tvořit. Začít dělat to, co tě naplňuje. Už nepotřebuješ náplast na bolístku ve formě sexuálního partnera. Lásku si dáváš. Lásku máš. V tomto nastavení přichází ten, co ti lásku dá. I tělesnou. A nic si za to nevezme. Neublíží ti. Protože to, co máš vědět, už víš. Došla jsi k poznání, že nejdůležitější pro sebe jsi ty sama.

I ty se staň vědomou ženou. Naučíme tě milovat samu sebe. Očistíme zatěžující programy. Otevřeme dveře do nového života. Naše milé, empatické koučky rády zodpovědí vaše dotazy a domluví si s vámi termín. 

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Proč jsme v životě stále nespokojení?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Proč jsme v životě stále nespokojení?

Proč jsme ve svých životech často nespokojeni a nenaplněni? Proč proplouváme tak nějak nemastně neslaně jednotlivými dny, aniž bychom si je pořádně užili? Proč už v pondělí úpěnlivě stáčíme oči ke kalendáři a netrpělivě vyhlížíme pátek a s ním začínající toužebný víkend? A proč když už dosáhneme nějaké své mety, najednou nevnímáme její hodnotu a místo toho nás zaplaví pocit zmaru a prázdnoty?

Jsme jako ROSTLINY.

Na počátku je semínko. Skryté, malé semínko, které s dychtivostí využívá všeho, co mu umožní vyklíčit a objevit svět. Semínko, které ukrývá specifické a jedinečné vlastnosti a talenty, jimiž pak obohatí celý venkovní prostor. Jak se těší, až bude moci vydat ze sebe to nejlepší! Vůni, krásu, barvy, léčivé silice, chuť a koření, vitamíny, živiny, vlákninu, kyslík, bezpečí, teplo, stín. Slouží celou svou bytostí k tomu, aby naplnilo smysl své existence. Do poslední své chvíle. A i pak má jasný smysl a odkaz pro své následnice.

I my začínáme svůj život jako zárodek, ve kterém je ukrytý náš specifický život, rosteme a vyvíjíme se v dospělého člověka, vytváříme partnerství a dáváme nové životy našim následovníkům.

V čem se ale od rostlin lišíme?

1. Rostliny přesně vědí, KÝM JSOU. Vědí přesně, jakým druhem jsou, nehrají si na jiné květiny a nechtějí vypadat jinak. Takové, jaké jsou, jsou v pořádku. Ta nejlepší verze sama sebe.

2. Rostliny přesně vědí, PROČ TU JSOU. Nesnaží se vyplodit cizokrajné plody a vůně, aby přitáhly pozornost a byly obdivovány. Už to, kým jsou, samo o sobě stačí a je úžasné!

3. Rostliny přesně vědí, CO PRO SEBE POTŘEBUJÍ. Potřebují 5 věcí nezbytných pro život: teplo a světlo, vzduch, vodu, půdu. Nic víc, nic míň.

4. Rostliny přesně vědí, KOLIK TOHO POTŘEBUJÍ. Jestli mají rády stín, nebo hodně světla, chladnější, nebo teplejší klima, kolik potřebují vody, jaké živiny. Nepřejídají se. Jsou v souladu se sebou a svým okolím. Tady a teď!

A jak to máme my?

1. Často hledáme, KDO JSME. Nevíme to. Tolik jsme poslouchali druhé a reagovali na jejich potřeby, že jsme postupně ztratili svoji identitu. Plníme rozkazy a přání někoho jiného, kdo o nás často nemá vůbec potuchy. Snažíme se zavděčit. Snažíme se vylepšovat. A pořád nejsme spokojení sami se sebou. Druzí s námi nejsou spokojeni. Chybí nám vlastní JÁ, kontury a barvy, chuť a šťavnatost. Jsme přešlechtěné a sami sebou vyčerpané odrůdy. Chybí nám OPRAVDOVOST!

2. A kvůli tomu NEZNÁME SVOJE PROČ. Snažíme se všemožně najít ten náš smysl, to naše uplatnění, to naše místo, kde budeme ohodnoceni a budeme úspěšní. A tak přelétáme často jako včelky z kytky na kytku a hledáme a hledáme. Nebo to někdy vzdáme, protože pociťujeme jen marnost.

3. A proto také NEVÍME, CO PRO SEBE POTŘEBUJEME. Jaké jsou naše zásadní hodnoty, které nám přinášejí zdroj energie? Které důležité věci bychom měli upřednostnit před těmi méně důležitými a těmi zcela pro nás nedůležitými? Tyto otázky si raději neklademe. Bolí. Nejsou lehké. A tak často své životy raději naplňujeme v opačném směru.

4. A proto také NEVÍME KOLIK, NEZNÁME MÍRU. Marníme svůj čas prokrastinací, žijeme životy na sociálních sítích, utíkáme sami před sebou, do zábavy, k alkoholu, k drogám, konzumujeme, přejídáme se, nežijeme v partnerství a utíkáme do volných nebo virtuálních vztahů. Žijeme balastem, vatou, a to nás vyčerpává, ochromuje, bere motivaci a chuť. A čas a prostor pak máme jen možná na pár důležitých, nebo spíše urgentních věcí, které nás dotlačí. A ty zásadní věci, které nás mají naplnit? Dát naší existenci smysl? Kde jsou?

Co a kolik toho vlastně ke svému životu potřebujete? Proč tu jste a kým jste?

Zkuste si na tyto otázky odpovědět každý sám. Zkuste být zase tou svou rostlinou. Pokud v tom tápete a nevíte, jak z toho ven, RÁDA VÁM S TÍM POMOHU.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

 

 

ZOBRAZIT VÍCE

TLUSTOPRDKOU NADOŽIVOTÍ?! ANI VY JÍ BÝT NEMUSÍTE

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
TLUSTOPRDKOU NADOŽIVOTÍ?! ANI VY JÍ BÝT NEMUSÍTE

Taky se pořád snažíte zhubnout? A nic! Váha si vás „váží“ až moc. 90–60–90 opravdu nejsou vaše míry. Jen zrcadlí současnou váhu. Ideální váhu. A průměrný počet pokusů v životě zbavit se faldů. Nezoufejte! I já jsem si hubnoucím martyriem prošla. Několikrát. A pokaždé mi jo-jo efekt překazil sny o mně s ideálními mírami. O mně šťastné a milované. Věřila jsem, že štíhlost je vstupenka do lepšího světa. My jsme tvůrci svého života, ať máme nadváhu, či ne.

Na počátku mé cesty jsem o několik desítek kil překonala hranici 1 metrického centu (100 kg). Mizerné vztahy v práci, špatný partnerský vztah a finanční problémy.Po absolvování koučování: váha 85 kg, nová práce, jsem singl a spokojená. 

 OBEZITA = STRES

Jsem jedna z těch vyvolených, co stresy zajídá. Tiše závidím těm „asketům“, již ani nevzdechnou po čokoládovém dortu při psychickém napětí. Zato já si jej s chutí dám. Mé chuťové buňky se pomazlí s čokoládou. A ta jedinečná chuť uchlácholí bolístku na duši – ať tu čerstvou, nebo tu, která čeká, až přijde její čas, aby se připomenula.

Je již vědecky dokázáno, že ženy, které prožily v dětství trauma, mají větší sklony mít míry Věstonické Venuše. A jakákoliv obdobná situace v dospělosti je impulsem pro přejídání, noční nájezdy do ledničky.

MŮJ ČAS DIET versus MŮJ ČAS PŘEJÍDÁNÍ

Už ani nespočítám, kolikrát jsem rozvířené emoce léčila čokoládou. Stačilo málo. Pár jedovatých slov kolegyně ve mně vyvolalo vzpomínku nepřijetí mě (té jiné) spolužačkami. Rozvod rozpoutal přímo noční „žrací“ orgie, které jsem zapíjela vínem – v množství zrovna ne malém. Alkohol podpořil můj apetit. A tak nákup na víkend skončil v mých útrobách za jedinou noc. Kompenzoval lásku, již mi otec nedal (a ex odňal).

HUBNU S KOUČEM

Máte taky obdobné spouštěče k přejídání, jako jsem měla já? Partnerské spory zajídáte svíčkovou s pěti knedlíky, větrník vám vymaže z hlavy náladu šéfa a kyblík zmrzliny je místo milování? Tak mi věřte, že nemusíte utrácet za diety a zázračné pilulky. Cesta ven ze začarovaného kruhu je možná. Otevřete s pomocí kouče 13. komnatu své duše a nastartujte si nový život bez obezity.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Co nás vede do SAMOTY?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Co nás vede do SAMOTY?

Cítíte se někdy sama? Nepochopená, nemilovaná, nedoceněná? Nemáte vedle sebe partnera, o kterého byste se mohla opřít? Nemáte svoji rodinu a děti, které by vám dávaly smysl? Nemáte spřízněné kamarádky, kterým můžete zavolat, když je vám mizerně? Nebo tohle všechno máte, a stejně si přijdete prázdná a osamocená a nevíte proč?

Od malička jsme vychovávány k výkonu. Tohle musíme zvládnout, tamto musíme překonat, tohle vydržet. Vše udělat co nejrychleji, nejlépe i víc věcí najednou a především DOKONALE!

Horší známka než jednička se nepočítá. Jen jedničky jsou akceptovatelné a vyžadované.

S dvojkou cítíme zklamání. Je to jako zbytečné zakopnutí a nepříjemné odření kolena. Jsme samy se sebou nespokojené. Taková hloupá chyba! Za tohle se rozhodně nemůžu pochválit!

Nafouknutá bříška trojky v nás vyvolají přetlak, hlava se naplní výčitkami a větami typu „musím“ a začne v ní bolestivě tepat. Na hrudi je tíha, která nám brání pořádně se nadechnout čerstvého vzduchu. Jako bychom si ho ani nezasloužily. Nejsem dobrá! Leda až po opravě na jedničku…

Čtverka v nás utuží už tím, jak vypadá, pocit nejistoty a vratkosti. Zaplní nás pochybnosti, které nás paralyzují a udržují na místě. Nezvládla jsem to!

Obrovská pětka nás oslepí, máme skoro mžitky před očima. V uších nám zalehne. Zavalí nás jak lavina a přidusí. Přimáčkne k zemi jako toho nejposlednějšího mravence. Má to vůbec smysl? Nejsem dost! Nemám právo na nic. Selhala jsem!

A právě tyto všechny pocity, i když už dávno do školy nechodíme a známky nedostáváme, si samy v sobě v životě dospělého vyrábíme. SAMY SEBE NEUSTÁLE A NEMILOSRDNĚ ZNÁMKUJEME. Vše chceme bravurně zvládat, být v tom dobré, být chváleny. Chceme sedět v první lavici a oceněny pro druhé být připíchnuté na předním místě na nástěnce.

Proč? Když budeme „jedničkáři s vyznamenáním“ a budeme to mít černé na bílém, potvrzené podpisem autorit a stvrzené razítkem, získáme POZORNOST. Druzí si nás budou vážit, zažijeme na chvíli i slávu s pocitem zadostiučinění ve formě aplausu. Budou nás vyhledávat, budou nám dávat smysl veškerého našeho konání a podporovat nás v jeho pokračování.

A díky tomu si zajistíme, že už nikdy nezažijeme pocit samoty. Už nikdy nás nebude trápit prázdnota!

OPRAVDU? OPRAVDU JE TOHLE TA PRAVÁ CESTA?

Právě kvůli tomuto postoji a snaze být nejlepší se totiž značně vymezujeme. Nejen vůči sobě, ale i druhým. Potřebujeme totiž POROVNÁNÍ. A abychom byly vidět, potřebujeme zvítězit. Respektive ty druhé porazit. A co se stane ale potom? Výsledkem je, že vítěz pak stojí na prvním stupínku, ale zcela sám…

Nechci rozhodně nikoho navádět k tomu, aby se raději schoval do průměru, zařadil do davu, kde si zajistí jiným způsobem sounáležitost a bude obklopen spoustou lidí. Ne. Nejde o druhý extrém.

Nejde o to, být stejný a poslušný a skromný a kdovíjaký.

Chci vám všem ženám, ale i mužům říct, že:

  • UŽ TEĎ JSTE SOUČÁSTÍ.
  • NEJSTE SAMI.
  • NEPOTŘEBUJETE BÝT DOKONALÍ.

 

Všichni máme potřebu někam patřit a být druhými přijati.

Ve všech našich odlišnostech a nedokonalostech jsme všichni JEDNO.

  • To, co prožívá jeden, se odráží v nás všech, v celé společnosti.
  • To, co ubližuje jednomu, ublíží v konečném důsledku všem.
  • To, co se naučí a pochopí jeden, pomáhá i druhým.
  • Nemoc jednoho nahlodává pomalu i další lidi.
  • Uzdravení jednoho vede k uzdravení mnoha dalších.
  • Zármutek jednoho zasahuje i druhé, kteří mu mohou pomoci snáze ho zvládat.
  • Radost jednoho zahřívá i druhé, kteří mu tuto radost ještě zdvojnásobí.

JAK TEDY NEBÝT SÁM?

Neuzavírejte se prosím do svých smutků a pochybností o sobě. Nezakrývejte svá selhání a nedostatečnosti. Pojďte si je dovolit prožít a nechat je jít. Odhoďte svá vysvědčení a osvědčení. Přestaňte se honit za dokonalostí. A pojďte v sobě najít jiskřičky a plamínky toho, kým vlastně doopravdy ve své celistvosti jste. Můžeme je spolu nechat v bezpečí rozhořet, tak abyste se sami v sobě i s druhými cítili naplněni láskou a radostí.

Pomůžete tím nejen sobě, ale i druhým.

RÁDA VÁS NA TÉTO CESTĚ PROVEDU. VÁŽNĚ V TOM NEJSTE SAMI.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Největší manipulátor našeho života?

Publikováno uživatelem: Jana Köhlerová
Největší manipulátor našeho života?

Co pro vás znamená slovo maminka? Je to osoba nám nejbližší, nejcennější. Byli jsme s ní spojeni 9 měsíců pupeční šňůrou, dala nám život. Bez mámy bychom v prvních měsících života nepřežili. Máma je zkrátka velmi zásadní člověk v našem životě.

V mé praxi se často setkávám s klienty, u kterých ono silné napojení na svou mámu přetrvává do dospělosti a v některých případech trvá celý život. Na začátku naší práce všichni svorně tvrdí, že jejich dětství bylo v pohodě. Maminka byla hodná, mají s ní stále pěkný vztah. Avšak přicházejí vždy s řadou problémů.

Nejčastější problémy bývají:

  • nejsem dost dobrá;
  • všem se musím zavděčit;
  • jsem zodpovědná za to, jak se druzí cítí;
  • jsem neustále v jednom kole;
  • potýkám se s partnerskými problémy, případně nemám partnera vůbec;
  • atd. atd.

Kde se však vzaly tyto problémy? Odkud pramení? Ano, drtivá většina pramení z našeho dětství. Převzali jsme programy a zkušenosti od našich autorit (rodičů). A nejčastěji to bývá máma, která často řídí náš život i přesto, že jsme již dávno dospělí. Pro většinu je to velmi citlivé téma, protože přirozeně považujeme svou mámu za člověka, který nám pomáhá, je nám oporou, má nás rád. A právě z toho důvodu si často ani neuvědomíme, že právě ona nás do našeho života takto vybavila a vlastně že stále a nenápadně „tahá za naše nitky“.

Proč tomu tak je?

Naše nastavení se přenáší z generace na generaci. A tudíž i naše mámy jsou pod vlivem svých životních zkušeností a zápisů od svých autorit z dětství. Přestože každá maminka dělá pro své dítě, jak nejlépe umí, nemusí to být – a často to také bohužel nebývá – to nejlepší, co může dítěti dát. Často tedy tím prvním manipulátorem v našem životě je právě, „ač nevědomky“, naše máma. Ta nás naučí nechávat se manipulovat, případně manipulovat druhé.

Co s tím můžeme – a nejen my maminky – dělat?

Uvědomit si své nedostatky. Připustit si, že ne vše, co jako máma dělám a říkám, je vždy správné. Dokázat se omluvit. Pěstovat svou sebelásku. Dávat bezpodmínečnou lásku dítěti. Přenechat dítěti zodpovědnost. Respektovat jedinečnost dítěte. Nevím-li si se sebou rady, požádám o pomoc.

Jedině tak své dítě s láskou pustíme a necháme ho žít svůj vlastní, originální životní příběh. Ráda vám pomohu si v sobě uklidit a doprovodím vás na cestě ke šťastnému životu.

 Jana Köhlerová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

 

ZOBRAZIT VÍCE

Nadřazuje se! Má vysoké sebevědomí?

Publikováno uživatelem: Klára Paulová
Nadřazuje se! Má vysoké sebevědomí?

Vysoké sebevědomí NEEXISTUJE

Vím, že jen touto jednoduchou větou – „Vysoké sebevědomí neexistuje“ – jsem tzv. zvedla ze židle spoustu z vás. Všichni si teď jistě myslíte, že musím být slepá, když mohu něco takového tvrdit, že lidí s příliš vysokým sebevědomím je kolem nás spousta. Ale je tomu skutečně tak?

V koučinkovém křesle je sebevědomí jedno z nejžhavějších témat. Naposledy si jedna klientka Linda stěžovala: „Mám nízké sebevědomí, a proto se nade mě partner doma neustále povyšuje. Jen jeho názor je ten správný a ten můj pro něj neznamená nic. A ani já pro něj neznamenám nic. Přitom se snažím, dělám pro něj tolik let všechno, co on chce, ale on to nevidí a neváží si mě.“

Představte si, že některé klientky dokonce přijdou i s tím, že si svého partnera vybraly právě proto, že měl vysoké sebevědomí a ony se vedle něj cítily v bezpečí. Dnes si na jeho „vysoké sebevědomí“ stěžují a připadají si vedle partnera zcela nedůležité, velmi se trápí a jsou ve svých rodinách jen páté kolo u vozu.

Pojďme se ale na tuto situaci podívat pod lupou. Ukážeme si, že existují pouze 2 varianty sebevědomí, a to sebevědomí nízké a sebevědomí zdravé.

Nízké sebevědomí a jeho projevy

Klientka Linda, která se podřizuje partnerovým názorům, má skutečně nízké sebevědomí a sama to otevřeně přizná. Projevuje se to u ní zejména nejistotou v rozhodování, neschopností se prosadit, nezná dobře svou vlastní hodnotu. Partnerovi se podřizuje, dělá všechno, co chce on, aby ukázala, jak je ona dobrá, aby konečně uznal její hodnotu. A můžeme o ní říci, že je to žena s nízkým sebevědomím, které se projevuje PODŘIZOVÁNÍM SE druhému.

Má však její partner zmíněné vysoké sebevědomí? Proč se nad ni její partner povyšuje? Proč potřebuje, aby jeho názor ona uznala vždy jako správný? Proč nikdy nepřizná vlastní chybu? Co by se mu stalo, kdyby neměl pravdu? Kdyby jeho názor nebyl nejlepší? Když by ho partnerka neposlouchala? Když partnera nebude jeho partnerka uznávat, bude si myslet, že pro ni nic neznamená. A tak svůj názor tlačí nadřazováním se, křikem, vynucováním, snižováním partnerky a sám sobě dokazuje, že je důležitý a něco znamená. Prostě má moc partnerku ovlivňovat, a to už je pak významný. Partner Lindy ale nikdy otevřeně nepřizná, že má strach z osobního selhání, z toho, že udělá chybu, stejně jako jeho partnerka. Zklamal by a toho se nejvíce bojí. I on je člověk s nízkým sebevědomím, který si jen NADŘAZOVÁNÍM SE nad druhé vlastní hodnotu dokazuje.

Často tak vznikají vztahy, kdy se jeden z partnerů podřizuje a druhý nadřazuje. Tito lidé se k sobě vzájemně přitahují, protože vlastně jeden druhého doplňuje. Ani jeden z nich si nenajde partnera se zdravým sebevědomím, protože jim oběma bude připadat jeho chování nepochopitelné a nebudou si s ním rozumět. Kvůli tomu však lidé s nízkým sebevědomím stále potkávají dokola partnery, s nimiž prožívají často opakovaně stejná trápení.

Zdravé sebevědomí

A co je tedy potom zdravé sebevědomí? Člověk se zdravým sebevědomím zná vlastní hodnotu, nepotřebuje si ji dokazovat povyšováním ani ponižováním vůči druhým. Tento člověk je smířený s tím, jaký je on sám, a uvědomuje si, že jen on sám je zodpovědný za to, jak se cítí a jak nechává druhé, aby se k němu chovali.

Je osvobozený od strachu z vlastního selhání. Ví, že chybovat je běžné a přiznat chybu a poučit se z ní je jednou z vlastností silných. Je si jistý tím, že to, co dělá, dělá správně a jak nejlépe umí právě teď. Je upřímný, nehraje s druhými neupřímné hry, ale zároveň si uvědomuje, že pro vše, co má být vysloveno, existuje pravý čas. Uvědomuje si, že pokud druzí mají názory jiné než on, neznamená to, že jeho názor je špatný. Žije v plném vědomí sám se sebou a nedělá nic, čím by druhým chtěl ublížit.

Proč lidé trpí nízkým sebevědomím

Ať chceme, nebo nechceme, je nutné si přiznat, že nás to naučili doma naši rodiče, protože je to ve většině případů naučili zase jejich rodiče. To, co nás nestihli naučit rodiče, dotáhli autority ve škole či další naši blízcí.

Jak „uzdravit“ nízké sebevědomí?

Existuje již spousta metod, které se zaměřují na pomoc se zvyšováním vlastního sebevědomí, jsou jich plné knihy, pořady na internetu atd. Je jen na vás, jak k tomu přistoupíte a jakou metodu si sami vyberete.

Jednou z metod je i osobní koučink. Výhodami koučinku s koučem je, že je to velmi rychlá a účinná metoda. Kouč již přesně ví, kam vás směrovat a jak nejlépe najít vaši osobní cestu, abyste své sebevědomí na úroveň zdravého sebevědomí získali co nejrychleji.

Gratuluji všem, kteří svého zdravého sebevědomí dosáhli. Současně děkuji všem svým klientkám i klientům, s nimiž jsem jejich proměnu mohla již projít a sdílet s nimi jejich radost a štěstí.

Současně přeji všem, kteří ještě pracujete nebo se chystáte začít, abyste svého zdravého sebevědomíco nejdříve dosáhli. A pokud chcete využít metody osobního koučinku, ráda vám s tím pomohu.

Ing. Klára Paulová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Proč je důležité umět (v životě) plavat?

Publikováno uživatelem: Jana Köhlerová
Proč je důležité umět (v životě) plavat?

Umět plavat patří k základní gramotnosti člověka. A tak jsem se i já vydala na cestu získání této dovednosti a chodím s dětmi do kurzu plavání. Děti navštěvovaly tyto kurzy již od mala, takže ty jsou jako ryby ve vodě a víceméně se pouze zdokonalují. Já jsem však plavala pouze s hlavou nad vodou styl „à la paní Radová“. Takže jsem začínala doslova od ponoření nosu do vody. S povzbuzováním dětí „mami, to dáš“ nebo „mami, ty jsi úžasná, jak ti to jde“ jsem se však začala rychle zlepšovat. A nyní se učím plavat u dna bazénu a doslova objevuji nové obzory. Je to zkrátka příjemně strávený aktivní čas s dětmi.
Proč to však vyprávím? Uvědomila jsem si, že v přeneseném slova smyslu je důležité umět plavat nejen ve vodě, ale i v životě. Většina rodičů si přeje, aby jeho dítě bylo v životě úspěšné, šťastné a umělo v tom tzv. chodit. Uvědomujeme si však, že dítě vychováváme jen do naší výše, naší osobnostní úrovně? Opravdu totiž bohužel platí, že „nezralá jabloň bude mít opět pouze nezralé plody“.

Jaké jsou tedy základy „plaveckých“ dovedností?

  1. Vnímání sebe sama – umět si naslouchat, vědět, co nám dělá a nedělá dobře, s kým chceme trávit svůj čas, co nás baví a naplňuje.
  2. Bezpečně znát svou sebehodnotu.
  3. Bezpodmínečně se přijímat takový, jaký jsem.

Pokud zvládneme uvedená 3 pravidla, staneme se plavcem, ne-li přímo vládcem svého života. Budeme vědět, že plaveme ve správných vodách. Tam, kde nám je dobře. Budeme-li opravdu ctít uvedená pravidla, dokážeme bez problémů plavat i nějaký čas proti proudu, případně u dna. Stane-li se, že nás proud života zanese tam, kde být nechceme, naše získané dovednosti nás vyvedou zpátky do bezpečí. Budeme mít fyzické i psychické síly na to, vrátit se do toho našeho proudu, kde nám je dobře.

Jak dále zdokonalit svůj „plavecký styl“?

  1. Bezpodmínečně dávat lásku svým blízkým.
  2. Respektovat jedinečnost každého z nás.
  3. Jít vlastním příkladem.

Další důležitou znalostí je cíl naší plavby. Vědět, kam směřuji, kam chci doplout. A i když cíl nemáme zdaleka na dohled, už samotný proces/cesta nám dává pocit neuvěřitelného štěstí a radosti.
Není v životě nic smutnějšího než pohled na množství tápajících „bójek“, kolem kterých čas proplouvá a oni nevědí, kudy se vydat, a v podstatě pouze čekají na přesypání hodin svého života. Bohužel častý pohled na mnoho lidí v naší společnosti. A co je smutnější – jsem-li bójkou, bójkou bude i mé dítě.
Nebojme se tedy plavání, hledejme cíle své plavby a hlavně udělejme ze sebe a svých dětí ty nejlepší plavce pod sluncem! Vždy existují způsoby, jak se to naučit, a vždycky se máme na koho obrátit… na trenéra nebo třeba i na mě – průvodce osobního růstu. 🙂

Přeji všem šťastnou plavbu životem!

 Jana Köhlerová- autorka tohoto článku

Certifiková koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

 

ZOBRAZIT VÍCE

Cesty osudu

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Cesty osudu

Cesty osudu jsou různé. A mě zavály do osobního rozvoje a k práci kouče. Tedy nejdříve jsem se hodně plácala v životě. Překonávala jsem různé překážky – od vyřknutého ortele nechtěného dítěte, týrání od otce přes výsměch spolužáků, rozvod, roli samoživitelky až po vztahy se špatnými muži. Poslední kapkou byla návštěva kartářky. „Je to dobrá čarodějnice,“ posílala mě k ní kamarádka, „ta to umí.“ No uměla! A její pichlavá očka mě probodla. „Máte komplex z mužů. A ten další, co přijde, vám dá pořádné kapky. Vy přitahujete samé lumpy. Toho, co máte doma, si nechte,“ ještě mi doporučila na závěr.
Ta věštba byla poslední kapka do mého poháru sebetrestání.

PROČ PŘITAHUJI „ŠPATNÉ MUŽE“

Mé narození zrovna nebylo moc vítáno. Rodiče, sotva jim oschnul inkoust na občance, už se měli stát maminkou a tatínkem. Samozřejmě že se jim vydaly s vervou na pomoc babičky. A tak mě vychovávaly vychovávané děti. Spíše převychovávané. Babičky věděly nejlépe každičkou věc. Musely mít pod kontrolou každý detail. I o domácnost se postaraly. Jejich názor byl svatý. A každá lobovala za své dítě. Zde se potvrzovalo pořekadlo o dvou kohoutech na smetišti.
A nadměrná péče a starostlivost byla jednou třecí plochou. Další třecí plocha byla ta, že otec „chca nechca“ musel do chomoutu. V rámci dobré pověsti rodiny – Co by tomu řekli lidi? – skončil nedobrovolně v okovech manželství. Marně hledal únik. Nenašel ho ani v alkoholu. Zato viníka svého neštěstí ano. Matku a mě. Nikdy jsem nebyla otcova princeznička. Nikdy jsem nepoznala jeho objetí.

TÝRANÁ ŽENA, NEBO „MATKA“

Otcova nenávist a neláska mě odsoudila ke dvěma možnostem: buď se „dobrovolně“ stát týranou ženou, nebo silnou ženou, jež přitahuje slabochy z druhé strany. Po pravdě jsem žila víceméně se slabochy. Byla jsem jim náhradou za matinky, u nichž hledali synové lásku marně. A milé dámy se chovaly víceméně jako Napoleon v sukních. Pro syny neměly slova pochvaly, pohlazení ani obejmutí. Jen drezúru a tresty.

PŘÍKLAD ZE ŽIVOTA

Jedna moje ex (tchyně) – úžasná to žena, neměla hezký vztah se svým otcem. Vyčítala mu brzkou smrt své mámy, kterou hned po porodu nahnal do obchodu.  Z domu znala jen chlad ze strany otce. Neuměla dát synům najevo lásku.Obejmutí bylo v té rodině cizí.
Já jsem vítač. Svého partnera i syna jsem vždy přivítala objetím a pusou. „To u nás není zvykem,“ poznamenala párkrát tiše. Své syny milovala, ale city skrývala.
Není divu, že její syn celý život hledá lásku. Střídá partnerky, ale naráží vždy na chladné dámy. Generály. Přísné sekernice. Herdek baby.
Její vnuk ji neobejme. Ani jí nedá pusu. Jako malého jej odstrkovala. A pak se slzami v očích jedovatě pronesla: „Ty ho určitě navádíš proti mně. Proč tebe obejme, a mě nikdy?“

VĚŠTBA SE NENAPLNILA

I váš život je možné změnit. Stačí nepodlehnout osudu. Nelitovat se, neplakat nad svým špatným životem. Ani rezignovat, vymlouvat se na to či ono nebo čekat až. Až děti vyrostou. Až si najdu práci. Až mi bude 40 let… Kdy začnete jít krásnou cestou života, je jen na vás. Kompas k výběru partnera nám nastavili rodiče. Ale je v naší moci otočit střelku směrem bezpodmínečná láska, bezpečný rodinný přístav. Důležitý krok je na vás. Vystoupit ze své komfortní zóny. Zapracovat na svém sebevědomí a osobním růstu. Stanu se ráda vaším průvodcem.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Nezralý muž

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Nezralý muž

Dlouho jsem ve vztahu zavírala oči. Odmítala jsem vidět, že místo plnohodnotného partnera mám doma další dítě. V těle dospělého vězel malý kluk. Ubrečený, ufňukaný chlapeček vyžadující pozornost. Čekající, co já udělám, rozhodnu, vyřeším, zařídím, ba i dokonce zaplatím. K tomu má uvařeno, uklizeno. Prostě jako u maminky. Full service. Mama hotel. Jediný rozdíl mezi ním a mými dětmi byl ten, že mé děti spaly ve svých postýlkách a on se mnou. A nejen to.
Svoji jedinou roli matky „trojčat“ jsem zvládala na výbornou. A každá mamka vám potvrdí, že péče o dvě děti plus další v podobě partnera je zatěžující. Skloubit rodinu, děti i práci byl úkol nadlidský. Servis 24 hodin. A pak se večer proměnit ve smyslnou milenku. 
Potřebnou energii jsem hledala v čokoládě.

KDY MUŽI DOSPÍVAJÍ?

Oproti nám ženám si pánové dávají na čas. Je mnoho studií, které řeší, kdy jsou muži
zralí. Jediné, na čem se badatelé lidské duše shodují, je to, že jsou to dvě desítky let a více od plnoletosti. Pro mou zkušenost platí: „Puberta chlapa končí až v urně.“ Dlouho mi trvalo, než jsem procitla. Řešit s partnerem ve věku mého otce například to, co řeším se čtyřletým robátkem, je dost alarmující.

DĚTI S MATKAMI NESPÍ

Synové s matkami nespí. To je koloběh života. V pubertě potomek dospěje, jde vstříc
svému životu. Odklání se od své zploditelky a zaměřuje se na vztahy s dívkami svého
věku. Zakouší čáry lásky. Poznává neznámá zákoutí ženského těla. Dychtivě se vrhá do
sexuálních zážitků. Poznává svou sexualitu. Tak to má být.
A tak i nezralý muž když „dospěje“, vydává se na lov milostných zkušeností. To znamená stejný proces: odklání se od „matičky“ a využívá svých již nabytých znalostí. A „maměnka“ doma pláče. Hroutí se jí svět.
Hoši se ze svých výprav vracejí domů. Do rodinného přístavu. Nabrat síly. Nafasovat čisté prádlo. Přečkat tam milostné zklamání. Totéž dělají i malí velcí chlapáci. Uvědomují si, že mateřskou vlastností je své „děti“ milovat bezpodmínečně a matky jim odpustí vždy. A na to hřeší.

PROČ PŘITAHUJI TAKOVÉ MUŽE? PODÍVEJ SE NA OTCE

Tak proč tedy přitahujeme nezralé muže? Otec je ten, kdo formuje náš partnerský život v dospělosti. Pořád budeme hledat kopie tatínka. Ač teď odmítavě vrtíte hlavou, je to tak. On je uložil hluboko do podvědomí. A střelka kompasu v něm nás vede neomylně k cíli. Mým pravým, dle věštby mého podvědomí, měl být přecitlivělý, nezralý muž, řešící své trable v alkoholu a týráním ženy.
Svému otci jsem odpustila (pustit od sebe) za předurčení mého osudu. Věřte nebo ne, než jsem začala pracovat na osobním růstu. Byla to trnitá cesta a bolestivá.

PŘESTAŇ BÝT SAMARITÁNKOU

Při hledání partnera nelovte v moři rozbouřených emocí. Nezachraňujte každého
trosečníka, který vám šeptá sladká slovíčka. Je to past. Mluvím z vlastní zkušenosti. Po bouřlivém rozchodu s exmanželem (mimochodem nezralým) jsem nahodila udičku do takových vod. Přiznávám, motiv nebyl dobrý. Pomsta. Vytáhla jsem si přímo „nezralého sólo kapra“. Muže specializujícího se na rybářky v rozvodovém emočním kolotoči. Ta zkušenost mě připravila o poslední iluze. Stačilo pár slůvek: „Když mě zachráníš, budu tě milovat.“
Chytat ve stejných vodách jako vždy není také dobré řešení. Rybník vašeho starého
nastavení je plný „nezralých ryb“. Dovolte si zalovit si v krásném, teplém moři, kde plují jen emočně zralí, výstavní sumečci.

SINGL – ČAS PRO SVŮJ RŮST

Nemáte zrovna partnera? Obáváte se výběru, protože jste stejně jako já lovila ve špatných vodách? Dejte si timeout. A pracujte na sobě.
ZMĚNÍM-LI SE JÁ, ZMĚNÍ SE LIDÉ V MÉM OKOLÍ.
Vezměte svůj osud do svých rukou. Přestaňte být loutkou. Staňte se sebevědomou ženou. Vlastní zkušenost je k nezaplacení. Kdybych zůstala v roli „máti“, své psychické výkyvy bych stále řešila dorty, alkoholem, antidepresivy a pak vzala zpět svého „nezdárného synátora“. A cyklus by pokračoval dál. Osud stokilové alkoholičky s podlomeným zdravím mě však neláká. Já jsem na světě, abych vychovala své potomky v lásce.
A JEN ŠŤASTNÉ MATKY MAJÍ ŠŤASTNÉ DĚTI.
Není nic snazšího než kliknout na www.lucie-konigova.cz a společnou prací se dostaneme k moři nekonečných možností a lásky.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Na které místo jste se postavili?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Na které místo jste se postavili?

Když budeš hodná… Když budeš poslouchat… Když budeš rozumná… Když se budeš dobře učit… Když se budeš slušně chovat… Když na sebe nebudeš moc upozorňovat… Co tomu řeknou ostatní… Moc si nevymýšlej… Nefantazíruj… Buď ráda za to, co máš… Buď trochu vděčnější, ostatní jsou na tom hůř… To si nemůžeme dovolit… Musíme šetřit… Mysli na ostatní… Pomáhej druhým… Nemysli si tolik o sobě… Nebuď tak pyšná… Nic o tom nevíš, nemáš žádné zkušenosti, ještě jsi nic nezažila a nedokázala, tak mlč… Nejdříve si ukliď, udělej úkoly a pak si můžeš hrát…

Co jste slýchali vy? Od rodičů, prarodičů, tet a strýců, ve škole? A co bude, když toto všechno splníme? Budou nás ostatní milovat, vážit si nás, budeme víc ocenění? Budeme potom šťastnější? Opravdu?

Když jsem poprvé v jedné knížce četla, že ve svém životě bych měla být na prvním místě já, vše se ve mně vzpíralo a křičelo:

„Cože, vždyť to není pravda. To je přece sobecké. Nejdříve se přece musím postarat o své dítě! To je přece samozřejmé. A manžel se také v některých věcech beze mne neobejde. A musím být také k dispozici svým rodičům. Zaslouží si to. Všechno kolem musí fungovat, domácnost, práce. Potřebuji, aby všichni kolem mne byli šťastní. A pak teprve můžu a budu šťastná i já!“

Jeden dlouholetý, pevně ukotvený omyl.

NYNÍ CHÁPU, ŽE JSEM OPRAVDU ČÍSLO 1 JÁ. Ono je právě sobecké to, že se o sebe nestaráme tak, jako bychom byli na předním místě, neposloucháme se a neplníme si naše potřeby. A proto nejsme a nemůžeme být vnitřně uspokojeni. A proto taky hledáme uspokojení někde jinde. Každý jinak.

A nejčastěji máme očekávání. Nejdříve od partnera. Později ho vyměníme za děti. Máme představu o jakési ideální rodině a usilovně se snažíme tuto představu realizovat. Někdy opravdu až moc usilovně. Až tak, že o ideální rodině a vztazích v ní se nedá ani mluvit.

Jak totiž mohu naslouchat, respektovat a být prospěšná pro druhé, když to nedokážu sama k sobě? Samu sebe přece znám nejvíc ze všech. Vím přesně, co potřebuji, a přece na to nereaguji. Vím přesně, kdy jsem unavená, a přece si neodpočinu. Vím přesně, co mě baví, a přece to nedělám. Až… Ano, až potom, až budu mít na sebe čas.

A najednou zjišťujeme, že vlastně nevíme přesně, kdo jsme, kam jdeme. Jsme nějak nejasně ohraničeni a není nám v tom dobře. A jak se potom vedle nás cítí partner nebo partnerka? Jak nás vidí? Asi sotva jako někoho, s kým chtěli na počátku kráčet společnou cestou. Najednou se naše cesty nějak rozdělují a míjejí, občas na sebe narazíme, abychom se od sebe zase raději rychle vzdálili.

A jak nás vnímají děti? Jako neustále spěchající, se vším nespokojené matky, které zajímá jen jestli mají jejich dítka úkoly, jsou čistě oblečené, učesané, najedené. S otázkami, na které ani nečekají odpověď, a už s dopředu nachystanými dobře míněnými radami na všechno. Jako otce očekávající od svých potomků perfektní výkony, které jim umožní, že nemusí nic řešit a zůstat si ve svém klidu.

Takže, co takhle trochu jinak?

  • Dejte se na první místo.
  • Pečujte s láskou o sebe.
  • Poslouchejte se.
  • Respektujte se.
  • Dělejte, co vás baví.
  • Nebojte se odpočívat.
  • Buďte sami sebou.
  • Mějte se tedy rádi takoví, jací jste.

A potom budete milující. Budete milovat svého partnera nebo partnerku. Budete milovat svoje děti. A budete milovaní – partnerem i dětmi. Budete mít vedle sebe člověka, který se s vámi bude cítit dobře, bude sám sebou, bude respektován a bude respektovat, bude podporován a bude podporovat. Bude vedle vás růst a vy zase vedle něj. Budete se navzájem inspirovat a doplňovat. Jako jin a jang.

A výsledkem bude šťastný, pohodový človíček, který se může odrazit od pevných základů a vyjít s jistotou na svou vlastní cestu.

Pojďte se tedy konečně postavit na první místo. Ráda vám s tím pomohu.

MUDr. Kateřina Otáhalová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Za pohodu doma zodpovídají všichni

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Za pohodu doma zodpovídají všichni

Partnerská souhra ve výchově je základ pro rodinnou harmonii a pohodu.

Pro zdravý vývoj dětí je důležité kvalitní partnerství. Pokud nepanuje mezi rodiči komunikace, soulad, harmonie a pochopení, nemohou se pak shodnout ani na výchovném modelu. To může být příčinou vzniku rodinného chaosu, nedorozumění, nevyřčených očekávání, neshod a napětí. Každý z partnerů si přináší svoje vlastní výchovné metody a různé vzory chování od své původní rodiny. Netýká se to jen samotné výchovy dětí, ale i rozdělení rolí v rodině, péče o domácnost, formy trávení večerů, víkendů, svátků, dovolených apod. Jde o celkový rámec, jak by měla rodina fungovat.

Neexistuje žádný univerzální návod – jak by měla rodina přesně fungovat. Je to kontinuální a tvůrčí práce všech jejích členů. Originální organismus, který se vyvíjí tak,  jak se o něj všichni starají.

Nikde není učebnice s návodem, jak by měla rodina fungovat. Nikde se to na školách neučí. Jenom prožitými zkušenostmi ve své původní rodině. Tam máme veškeré zdroje pro naši představu o fungování rodiny. Časem jsme si jako děti mohli sbírat data i z rodin spolužáků. Tam jsme mohli vidět jiné modely. Inspirující nebo odstrašující. Tímto zážitkovým způsobem a osobními prožitky se nám formovala představa o naší vlastní rodině, kterou budeme jednou zakládat.

Rodina a domov by měly být místem bezpodmínečné lásky, pohody, klidu, porozumění, přijetí a harmonie.

Domov je prostředí pro zdravý duševní i fyzický vývoj nejen dětí, ale všech členů domácnosti. Často je to však místo chaosu, zmatků, průchoďák členů rodiny, „hotel“ na přenocování, samoobsluha u ledničky, kdy se ani všichni členové nesejdou pohromadě. Různě se míjí. Maximálně při štědrovečerní večeři se snaží zasednout k jednomu stolu. Taková vynucená aktivita přináší často nervozitu, vyústěnou v hádky. Bohužel je taková realita velice častá.

Jsou-li oba partneři v souladu s představou o výchově, způsobu vzdělání, mimoškolních aktivit, zapojení dětí do péče o domácnost apod., vzniká dětem optimální prostředí nejen pro jejich zdravý duševní vývoj, ale především se jim příznivě nastavují vlastní vzorce chování. Učí se spolupráci, odpovědnosti, lidskosti, objektivitě, citlivosti, soucitu, rovnocennosti a respektu. Takové prostředí vytváří nejlepší zázemí pro to, aby z dítěte vyrostl kvalitní člověk, který se bude umět nejen o sebe dobře postarat, ale dokáže příjemně soužít i se svým okolím.

Domov je přístav. Vytvořte ho s partnerem takový, aby v něm všichni příjemně regenerovali a rádi sdíleli společné zázemí.

Za pohodu doma jsou zodpovědní všichni členové, již od těch nejmenších. Důležitá je partnerská kompatibilita. Tedy stupeň zralosti obou partnerů a jejich dohodě na pohodovém fungování rodiny. Schopnost najít společnou cestu ve vytvoření šťastného zázemí. Nastavení pravidel, která přinesou klid a pohodu. Způsob, jak najít kompromisy a zvládat vyřešit možné konflikty a nedorozumění.

Pokud dokážeme s naším partnerem vytvořit pevné a flexibilní pouto, otevřené změnám a připravené je společně zvládat, tak nás nikdy nic nemůže zaskočit a překvapit. Domov se tak stane pro všechny členy bezpečným a vyhledávaným přístavem, kam se těší a rádi vracejí.

Pokud byste se chtěli zajímat více, jaké metody, techniky a principy se dají uplatňovat pro zajištění domácí pohody, můžete navštívit veřejné přednášky.

ZOBRAZIT VÍCE

Recept na štěstí

Publikováno uživatelem: Bc. Eliška Bachurová
Recept na štěstí

Značka: SPĚCHÁ k tobě
DOST pro VŠECHNY

Také tě mozek šidí, že teprve až s novým partnerem můžeš být opravdu šťastný? Že až koupě domu ti přinese životní spokojenost? Že až konečně zhubneš těch 8 kilo, tak se budeš moci plně radovat? Že až, až, až…?

Během koučování, díky rozhovorům s vámi a chvílích sama se sebou jsem přišla na to, že všichni v hloubi duše toužíme po tom samém. Po vnitřním KLIDU, LÁSCE a RADOSTI. Jen se liší cesta, kterou nám mozek předkládá k jejich dosažení.

Jenže víš, co ti mozek zamlčel?

Že šťastný a spokojený můžeš být jedině TADY a TEĎ, v přítomném okamžiku. Když čteš tyto řádky, můžeš se rozhodnout je číst s radostí a prožívat pocity štěstí. I když ještě pořád jezdíš tím starým autem, i když ti vztah s partnerkou zrovna nevyšel, i když tento rok splácíš půjčku, i když, i když, i když…

Nový partner, luxusní auto ani vysněný dům totiž není záruka opravdového štěstí.

Pocit spokojenosti a trvalého štěstí začíná nejprve v NÁS samotných, okolní manifestace jsou už jen pouhým doprovodným výsledkem a bonusem.

Vnitřní klid i lásku můžeš sám sobě dopřát už dnes. Nezávisle na vnějších okolnostech.

Ptej se sám sebe: „Co mohu udělat TADY a TEĎ, abych se cítil ještě víc milovaný, klidný a spokojený?“ Možná sám sebe pevně obejmeš nebo se pohladíš. Nebo si uděláš kafe a dáš si nohy nahoru. Třeba se ohlédneš s vděčností zpět, kolik jsi toho už v životě dokázal. Nebo budeš mít chuť jen chvilku sedět a sledovat, co vše krásné okolo sebe už dnes máš. Možná budeš sledovat své děti, jak si hrají, a zapomeneš na chvilku na neumyté nádobí. Věř, že ty sám správně ucítíš, co v danou chvíli potřebuješ.

Své štěstí MÁŠ ve svých rukou.
Užívej si to!

 

Bc. Eliška Bachurová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE