Co nám naše TĚLO TRPĚLIVĚ ŠEPTÁ?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Co nám naše TĚLO TRPĚLIVĚ ŠEPTÁ?

Naše kostra toho hodně unese, naše svaly toho hodně vydrží. Rozhodně ale není náš pohybový systém uzpůsoben k tomu, aby nesl všechny starosti světa, starosti naše i ostatních, starosti minulé, přítomné a hlavně budoucí.

Když už toho má tělo dost a není námi vyslyšeno po malých upozorněních, je třeba přitvrdit; začne víc volat o pomoc a někdy musí i hodně zakřičet, abychom se zastavili a zareagovali. Zastaví nás až bolest, nemoc nebo úraz.

Ze své praxe rehabilitační lékařky vidím pořád dokola a stále častěji přetížení vazů a šlach, tenisové lokty, syndrom karpálního tunelu, bolestivá ramena, záněty achilovek z přetížení, ostruhy patních kostí, bolesti kloubů a v neposlední řadě bolesti zad s pravidelnou frekvencí střídání oblasti krční nebo bederní páteře.

Typickým postojem dnešního člověka už snad dávno není postoj vzpřímený.

Hlava je v předsunu a snaží se pod množstvím všech starostí honících se v hlavě s předstihem zajistit všechno budoucí. 

Oči sklopené a sledující pouze pár centimetrů cesty před sebe, protože dohlédnout do dálky se bojí. 

Ramena vtažená až kamsi k uším do obranného postavení před všemi možnými útoky. Nejlépe se schoulit do klubíčka a nebýt.

Prostor pro dýchání omezen jen do horních segmentů plic pod klíční kostí. Na víc není čas. Pro sebe není na víc čas.

Bránice bolestivě stažená a nedovolující nic prožít a strávit bez zažívacích potíží.

Břicho povolené pod tíží všeho, co musíme překousnout a čemu se tělo brání a nechce přijmout za své.

Povolené svěrače, protože už jsme na spoustu věcí rezignovali a nemá to smysl.

Záda ohnutá pod nákladem problémů vlastních i cizích.

Ramena bolestivá a s omezenou hybností, aby se už nemusela hlásit do první linie a vyzvedávat druhé nad sebe a na úkor sebe.

Bolavé lokty a zápěstí, které nám už nedovolují jít za hranici sebe, brát si toho víc, než je možné.

Bolavé kyčle, kolena a hlezna, která nás zcela brzdí, aby nás donutily zastavit se a zamyslet.

Ploché nohy a patní ostruhy, které už neví, jak by pro nás zvýšily oporu a jistotu.

 

Naše reakce na bolest, nemoci a úrazy jsou pak často plné naštvání, že nás tělo brzdí, plné nespokojenosti, že nám přináší problémy, a plné ukřivděnosti, že nás tělo zradilo.

Nějak si při tom všem neuvědomujeme, že to my zrazujeme tělo, že problémy si tvoříme svou urputností a zatvrzelostí opět my a že jsme to právě my, kteří potřebujeme zabrzdit.

Zabrzdit, zrelaxovat, nadechnout se, zaposlouchat se do toho, co nám naše tělo šeptá, a pořádně ho s vděčností obejmout, pohladit a poděkovat mu.

Pokud se svým tělem neustále bojujete, pojďte tuto bitvu ukončit. S radostí vám pomohu nalézt řešení různých vašich psychosomatických obtíží. Vaše tělo se pro vás stane zase oporou a neocenitelným parťákem. Jsem tu pro vás.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

5 důvodů, proč se přestat trápit po rozchodu

Publikováno uživatelem: Mariana Bacina
5 důvodů, proč se přestat trápit po rozchodu

Nevím, jak vy, drahé čtenářky a čtenáři, já už jsem pár rozchodů zažila osobně a ve svém okolí to ani nedokážu spočítat. Každý reaguje na danou situaci a vzniklý stres jinak. Když jde o oboustrannou dohodu, tak je to v pořádku, ale co dělat, když málem teče krev?

Většinou víc trpí ten, kterého opustili, a je jedno, jestli je to muž, nebo žena. Pro toho člověka je to šok, cítí křivdu a zradu, že si to nezaslouží, staví se do role oběti, jako by každému říkal:

„Podívejte se na mě, co mi ten druhý udělal, nechal mě tu napospas a já tady teď budu trpět sám, za to všechno, co jsem pro něj dělal, tak se mi takhle odvděčil.“

Zde máte pár důvodů, proč nemá cenu se dlouhodobě koupat v sebelítosti:

  1. Berete si tím spoustu energie, kterou můžete využít jinak a ve svůj větší prospěch. Tím, že budete řešit, proč to udělal a s kým, vám teď vůbec nepomůže, naopak sami sebe budete jen zbytečně trápit.
  2. To, že vás opustil, berte jako příležitost potkat někoho lepšího, pro kterého budete tím pravým a bude to s vámi myslet vážně. Předchozí vztah vnímejte jako zkušenost. Poučili jste se? Supr, je čas jít dál!!!
  3. V žádném případě se nesnažte expartnera získat zpět, budete se před ním jen zbytečně shazovat a podbízet se mu, ale není to dlouhodobé řešení. Jestli se k vám vrátí z lítosti, tak ho to stejně jednou přestane bavit a zas odejde.
  4. Nevnímejte samotu jako trest! My ženy jsme takové pečovatelky, a když nám odejde objekt, o který jsme se staraly, tak najednou nevíme, co máme dělat a pro koho žít, máme pocit marnosti. Využijte ten volný čas –i vy muži –, který teď máte, ve svůj prospěch. Neseďte doma a nekoukejte na televizi (teď jsem si vzpomněla na Brigit Jones J), běžte ven, jděte si zacvičit nebo začněte chodit na kroužky, vzpomeňte si, co jste vždy chtěli dělat a nebyl na to čas.
  5. Poslední důvod je ten nejdůležitější – je to vaše zdraví. Psychosomatika je mocná a pocity křivdy se vám mohou odrazit na vašem zdraví. Křivda je velmi silná negativní emoce a usazuje se ve vašem těle jako jed. Tím, že odpustíte druhému, vyléčíte se od všech svých křivd a uzdravíte svoje fyzické tělo.

Pokud se neumíte sami dostat z bolestného rozchodu, náš tým vám s tím rád pomůže. Nečekejte a nenechte se obírat o drahocenný čas, který vám nikdo nevrátí. Zamilujte se do sebe a ostatní vás začnou milovat taky.

Mariana Bačina – autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Proč jsme v životě stále nespokojení?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Proč jsme v životě stále nespokojení?

Proč jsme ve svých životech často nespokojeni a nenaplněni? Proč proplouváme tak nějak nemastně neslaně jednotlivými dny, aniž bychom si je pořádně užili? Proč už v pondělí úpěnlivě stáčíme oči ke kalendáři a netrpělivě vyhlížíme pátek a s ním začínající toužebný víkend? A proč když už dosáhneme nějaké své mety, najednou nevnímáme její hodnotu a místo toho nás zaplaví pocit zmaru a prázdnoty?

Jsme jako ROSTLINY.

Na počátku je semínko. Skryté, malé semínko, které s dychtivostí využívá všeho, co mu umožní vyklíčit a objevit svět. Semínko, které ukrývá specifické a jedinečné vlastnosti a talenty, jimiž pak obohatí celý venkovní prostor. Jak se těší, až bude moci vydat ze sebe to nejlepší! Vůni, krásu, barvy, léčivé silice, chuť a koření, vitamíny, živiny, vlákninu, kyslík, bezpečí, teplo, stín. Slouží celou svou bytostí k tomu, aby naplnilo smysl své existence. Do poslední své chvíle. A i pak má jasný smysl a odkaz pro své následnice.

I my začínáme svůj život jako zárodek, ve kterém je ukrytý náš specifický život, rosteme a vyvíjíme se v dospělého člověka, vytváříme partnerství a dáváme nové životy našim následovníkům.

V čem se ale od rostlin lišíme?

1. Rostliny přesně vědí, KÝM JSOU. Vědí přesně, jakým druhem jsou, nehrají si na jiné květiny a nechtějí vypadat jinak. Takové, jaké jsou, jsou v pořádku. Ta nejlepší verze sama sebe.

2. Rostliny přesně vědí, PROČ TU JSOU. Nesnaží se vyplodit cizokrajné plody a vůně, aby přitáhly pozornost a byly obdivovány. Už to, kým jsou, samo o sobě stačí a je úžasné!

3. Rostliny přesně vědí, CO PRO SEBE POTŘEBUJÍ. Potřebují 5 věcí nezbytných pro život: teplo a světlo, vzduch, vodu, půdu. Nic víc, nic míň.

4. Rostliny přesně vědí, KOLIK TOHO POTŘEBUJÍ. Jestli mají rády stín, nebo hodně světla, chladnější, nebo teplejší klima, kolik potřebují vody, jaké živiny. Nepřejídají se. Jsou v souladu se sebou a svým okolím. Tady a teď!

A jak to máme my?

1. Často hledáme, KDO JSME. Nevíme to. Tolik jsme poslouchali druhé a reagovali na jejich potřeby, že jsme postupně ztratili svoji identitu. Plníme rozkazy a přání někoho jiného, kdo o nás často nemá vůbec potuchy. Snažíme se zavděčit. Snažíme se vylepšovat. A pořád nejsme spokojení sami se sebou. Druzí s námi nejsou spokojeni. Chybí nám vlastní JÁ, kontury a barvy, chuť a šťavnatost. Jsme přešlechtěné a sami sebou vyčerpané odrůdy. Chybí nám OPRAVDOVOST!

2. A kvůli tomu NEZNÁME SVOJE PROČ. Snažíme se všemožně najít ten náš smysl, to naše uplatnění, to naše místo, kde budeme ohodnoceni a budeme úspěšní. A tak přelétáme často jako včelky z kytky na kytku a hledáme a hledáme. Nebo to někdy vzdáme, protože pociťujeme jen marnost.

3. A proto také NEVÍME, CO PRO SEBE POTŘEBUJEME. Jaké jsou naše zásadní hodnoty, které nám přinášejí zdroj energie? Které důležité věci bychom měli upřednostnit před těmi méně důležitými a těmi zcela pro nás nedůležitými? Tyto otázky si raději neklademe. Bolí. Nejsou lehké. A tak často své životy raději naplňujeme v opačném směru.

4. A proto také NEVÍME KOLIK, NEZNÁME MÍRU. Marníme svůj čas prokrastinací, žijeme životy na sociálních sítích, utíkáme sami před sebou, do zábavy, k alkoholu, k drogám, konzumujeme, přejídáme se, nežijeme v partnerství a utíkáme do volných nebo virtuálních vztahů. Žijeme balastem, vatou, a to nás vyčerpává, ochromuje, bere motivaci a chuť. A čas a prostor pak máme jen možná na pár důležitých, nebo spíše urgentních věcí, které nás dotlačí. A ty zásadní věci, které nás mají naplnit? Dát naší existenci smysl? Kde jsou?

Co a kolik toho vlastně ke svému životu potřebujete? Proč tu jste a kým jste?

Zkuste si na tyto otázky odpovědět každý sám. Zkuste být zase tou svou rostlinou. Pokud v tom tápete a nevíte, jak z toho ven, RÁDA VÁM S TÍM POMOHU.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

 

 

ZOBRAZIT VÍCE

TLUSTOPRDKOU NADOŽIVOTÍ?! ANI VY JÍ BÝT NEMUSÍTE

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
TLUSTOPRDKOU NADOŽIVOTÍ?! ANI VY JÍ BÝT NEMUSÍTE

Taky se pořád snažíte zhubnout? A nic! Váha si vás „váží“ až moc. 90–60–90 opravdu nejsou vaše míry. Jen zrcadlí současnou váhu. Ideální váhu. A průměrný počet pokusů v životě zbavit se faldů. Nezoufejte! I já jsem si hubnoucím martyriem prošla. Několikrát. A pokaždé mi jo-jo efekt překazil sny o mně s ideálními mírami. O mně šťastné a milované. Věřila jsem, že štíhlost je vstupenka do lepšího světa. My jsme tvůrci svého života, ať máme nadváhu, či ne.

Na počátku mé cesty jsem o několik desítek kil překonala hranici 1 metrického centu (100 kg). Mizerné vztahy v práci, špatný partnerský vztah a finanční problémy.Po absolvování koučování: váha 85 kg, nová práce, jsem singl a spokojená. 

 OBEZITA = STRES

Jsem jedna z těch vyvolených, co stresy zajídá. Tiše závidím těm „asketům“, již ani nevzdechnou po čokoládovém dortu při psychickém napětí. Zato já si jej s chutí dám. Mé chuťové buňky se pomazlí s čokoládou. A ta jedinečná chuť uchlácholí bolístku na duši – ať tu čerstvou, nebo tu, která čeká, až přijde její čas, aby se připomenula.

Je již vědecky dokázáno, že ženy, které prožily v dětství trauma, mají větší sklony mít míry Věstonické Venuše. A jakákoliv obdobná situace v dospělosti je impulsem pro přejídání, noční nájezdy do ledničky.

MŮJ ČAS DIET versus MŮJ ČAS PŘEJÍDÁNÍ

Už ani nespočítám, kolikrát jsem rozvířené emoce léčila čokoládou. Stačilo málo. Pár jedovatých slov kolegyně ve mně vyvolalo vzpomínku nepřijetí mě (té jiné) spolužačkami. Rozvod rozpoutal přímo noční „žrací“ orgie, které jsem zapíjela vínem – v množství zrovna ne malém. Alkohol podpořil můj apetit. A tak nákup na víkend skončil v mých útrobách za jedinou noc. Kompenzoval lásku, již mi otec nedal (a ex odňal).

HUBNU S KOUČEM

Máte taky obdobné spouštěče k přejídání, jako jsem měla já? Partnerské spory zajídáte svíčkovou s pěti knedlíky, větrník vám vymaže z hlavy náladu šéfa a kyblík zmrzliny je místo milování? Tak mi věřte, že nemusíte utrácet za diety a zázračné pilulky. Cesta ven ze začarovaného kruhu je možná. Otevřete s pomocí kouče 13. komnatu své duše a nastartujte si nový život bez obezity.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Co nás vede do SAMOTY?

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Co nás vede do SAMOTY?

Cítíte se někdy sama? Nepochopená, nemilovaná, nedoceněná? Nemáte vedle sebe partnera, o kterého byste se mohla opřít? Nemáte svoji rodinu a děti, které by vám dávaly smysl? Nemáte spřízněné kamarádky, kterým můžete zavolat, když je vám mizerně? Nebo tohle všechno máte, a stejně si přijdete prázdná a osamocená a nevíte proč?

Od malička jsme vychovávány k výkonu. Tohle musíme zvládnout, tamto musíme překonat, tohle vydržet. Vše udělat co nejrychleji, nejlépe i víc věcí najednou a především DOKONALE!

Horší známka než jednička se nepočítá. Jen jedničky jsou akceptovatelné a vyžadované.

S dvojkou cítíme zklamání. Je to jako zbytečné zakopnutí a nepříjemné odření kolena. Jsme samy se sebou nespokojené. Taková hloupá chyba! Za tohle se rozhodně nemůžu pochválit!

Nafouknutá bříška trojky v nás vyvolají přetlak, hlava se naplní výčitkami a větami typu „musím“ a začne v ní bolestivě tepat. Na hrudi je tíha, která nám brání pořádně se nadechnout čerstvého vzduchu. Jako bychom si ho ani nezasloužily. Nejsem dobrá! Leda až po opravě na jedničku…

Čtverka v nás utuží už tím, jak vypadá, pocit nejistoty a vratkosti. Zaplní nás pochybnosti, které nás paralyzují a udržují na místě. Nezvládla jsem to!

Obrovská pětka nás oslepí, máme skoro mžitky před očima. V uších nám zalehne. Zavalí nás jak lavina a přidusí. Přimáčkne k zemi jako toho nejposlednějšího mravence. Má to vůbec smysl? Nejsem dost! Nemám právo na nic. Selhala jsem!

A právě tyto všechny pocity, i když už dávno do školy nechodíme a známky nedostáváme, si samy v sobě v životě dospělého vyrábíme. SAMY SEBE NEUSTÁLE A NEMILOSRDNĚ ZNÁMKUJEME. Vše chceme bravurně zvládat, být v tom dobré, být chváleny. Chceme sedět v první lavici a oceněny pro druhé být připíchnuté na předním místě na nástěnce.

Proč? Když budeme „jedničkáři s vyznamenáním“ a budeme to mít černé na bílém, potvrzené podpisem autorit a stvrzené razítkem, získáme POZORNOST. Druzí si nás budou vážit, zažijeme na chvíli i slávu s pocitem zadostiučinění ve formě aplausu. Budou nás vyhledávat, budou nám dávat smysl veškerého našeho konání a podporovat nás v jeho pokračování.

A díky tomu si zajistíme, že už nikdy nezažijeme pocit samoty. Už nikdy nás nebude trápit prázdnota!

OPRAVDU? OPRAVDU JE TOHLE TA PRAVÁ CESTA?

Právě kvůli tomuto postoji a snaze být nejlepší se totiž značně vymezujeme. Nejen vůči sobě, ale i druhým. Potřebujeme totiž POROVNÁNÍ. A abychom byly vidět, potřebujeme zvítězit. Respektive ty druhé porazit. A co se stane ale potom? Výsledkem je, že vítěz pak stojí na prvním stupínku, ale zcela sám…

Nechci rozhodně nikoho navádět k tomu, aby se raději schoval do průměru, zařadil do davu, kde si zajistí jiným způsobem sounáležitost a bude obklopen spoustou lidí. Ne. Nejde o druhý extrém.

Nejde o to, být stejný a poslušný a skromný a kdovíjaký.

Chci vám všem ženám, ale i mužům říct, že:

  • UŽ TEĎ JSTE SOUČÁSTÍ.
  • NEJSTE SAMI.
  • NEPOTŘEBUJETE BÝT DOKONALÍ.

 

Všichni máme potřebu někam patřit a být druhými přijati.

Ve všech našich odlišnostech a nedokonalostech jsme všichni JEDNO.

  • To, co prožívá jeden, se odráží v nás všech, v celé společnosti.
  • To, co ubližuje jednomu, ublíží v konečném důsledku všem.
  • To, co se naučí a pochopí jeden, pomáhá i druhým.
  • Nemoc jednoho nahlodává pomalu i další lidi.
  • Uzdravení jednoho vede k uzdravení mnoha dalších.
  • Zármutek jednoho zasahuje i druhé, kteří mu mohou pomoci snáze ho zvládat.
  • Radost jednoho zahřívá i druhé, kteří mu tuto radost ještě zdvojnásobí.

JAK TEDY NEBÝT SÁM?

Neuzavírejte se prosím do svých smutků a pochybností o sobě. Nezakrývejte svá selhání a nedostatečnosti. Pojďte si je dovolit prožít a nechat je jít. Odhoďte svá vysvědčení a osvědčení. Přestaňte se honit za dokonalostí. A pojďte v sobě najít jiskřičky a plamínky toho, kým vlastně doopravdy ve své celistvosti jste. Můžeme je spolu nechat v bezpečí rozhořet, tak abyste se sami v sobě i s druhými cítili naplněni láskou a radostí.

Pomůžete tím nejen sobě, ale i druhým.

RÁDA VÁS NA TÉTO CESTĚ PROVEDU. VÁŽNĚ V TOM NEJSTE SAMI.

 MUDr. Kateřina Otáhalová- autorka tohoto článku

Certifikovaná koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Nemohly otěhotnět a nakonec to dokázaly

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Nemohly otěhotnět a nakonec to dokázaly

Pravidelný menstruační cyklus je známkou plodnosti. Správného vývoje ženského těla. Předpoklad počít přírodní cestou. Na koučinku mnoho žen řeší problémy s tím, že nemohou otěhotnět. Podstoupily dobrovolnou anabázi hormonální léčby. Umělého oplodnění. Popíjely bylinné směsi. Ale zázrak se nekonal. Sen o těhotenství se rozplynul. Společným problémem klientek byl nepravidelný menses. Přitom neplodnost je jen strach a obavy z toho, darovat život. Pokud podvědomě máme tyto programy, těžko budeme mít měsíčky měsíc co měsíc. A zplození potomka bude náročnější.

I délka periody, síla krvácení i pocity, kdy máme své dny, vypovídají mnohé o našem přístupu k ženskosti. I o vašem vztahu k matce.

MOJE PRVNÍ PERIODA = POTUPA OD MÁMY

Byl to pro mě šok. Má první menstruace. Pominu-li to, že mi bylo sotva deset let, tak největší trauma mi způsobila reakce mámy. „No to snad ne?“ vyšlo z jejich úst. Tón jejího hlasu byl silně podrážděný. Mimika v obličeji přísná. Vypadala, jako by si myslela: Ta holka musí mít vždy něco extra!! Já se z ní zblázním.

Vrcholem všeho bylo, že si to nechala pro sebe. Druhý den div o mé první rudé periodě nepsalo i Rudé právo (tehdejší noviny). Koho potkala, tomu řekla: „A to víš, že ona už to má?“ Bradou ukazovala mým směrem při slovech „ona“. To vše ve mně vyvolalo utkvělou představu Všichni to na mně vidí. Já jsem ostuda! A i můj obličej se vybarvil do barev krve. Nesnášela jsem svoji ženskost. Nesnášela jsem svůj menses.

MENSTRUAČNÍ POTÍŽE

Mají společný rys. Obavy ze svého ženství. Špatné vztahy s matkou. Frustrující partnerský vztah. Stres.

Nepravidelná menstruace

= strach dospět. Navázat partnerský vztah. Podvědomé odmítání zplodit dítě. Strach ze ženství. Postavení se do opozice k matce.

Bolestivá menstruace

= dlouhodobé stresy, sexuální život bez radosti, odmítání ženské role. Opozice k matce.

UŽÍVEJ SI SVÉ DNY – JE TO DAR

Z popisu mého prvního zážitku nyní lehce uhodnete, jaké „byly“ mé dny. Byly to obtěžující „krámy“. Bolestivé, silné. Byly stejně odporné, jako jsem se cítila sama.

Dámy, važte si toho daru přírody. Jedině vy jste celá žena a díky němu i nositelka života. Milujte se jako žena. A uvidíte, že všechny ty symptomy „odmítání“ zmizí. A cesta k početí bude otevřena i vám.

POMOCNÁ RUKA KOUČE

Je to pro vás ožehavé téma? Stydíte se mluvit o těch ženských věcech? Ale sama si neporadíte? Nebojte se vybrat si empatickou koučku z týmu Lucie Königové na www.lucie-konigova.cz/koučové. Rády vás vyslechneme a najdeme společně cestu z bolesti a stresu. Musím se pochlubit, již jsme několikanásobné „tety“ roztomilých holčiček a chlapečků.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Moje „me too“ – proč je důležité otevřít komnatu zneužívání?

Publikováno uživatelem: Zdeňka Rumlová
Moje „me too“ – proč je důležité otevřít komnatu zneužívání?

Ať si o kampani „me too“ každý myslí, co chce. Nemohu jí upřít, že po jejím proniknutí do našich končin se zvedl i počet žen, které podobné trauma přivedlo až do koučinkového křesla. Poodhalil roušku jejich mlčení, mlžení a studu. A bohužel ukázal, že zneužívání žen, dívek a holčiček je závažný celosvětový problém. Emoce, jež vyvolá, jsou příčinou třeba migrény. Milé dámy, nás hlava bolí velmi často?!

„MY ME TOO“

Jak já jsem se styděla. Už v první třídě mi rašila pod tričkem ňadérka. Malá, kulatá pevná prsa, pro které bych v pubertě „vraždila“. A ony přišly o několik let dříve. Ke všemu přitahovaly pohledy úlisných „strýčků“. Stala jsem se terčem peprných poznámek. A nejen těch. Kvůli muži učitelky klavíru jsem přestala chodit do hodin. On (kdykoliv si šla učitelka zklidnit nervy z mého brnkání k lednici) se v cukuletu zjevil přede mnou. Šeptal mi, jak by bylo fajn, kdyby se mnou mohl kamarádit. Otíral se o mě. Jako starý, mlsný kocour.
Podtrženo sečteno, celé mé dětství bylo protkáno „me too“. Jako by naší rodině a známým někdo implantoval gen sexuálního predátora. Černá můra osahávání, obtěžování, onanování lítala nad našimi hlavami. A dvakrát mi zalehla do peřin. Bylo mi teprve deset.

SEBETRESTÁNÍ

Jak já jsem se styděla. Kdybych jen byla hodná a poslušná, určitě by se mi to nestalo. V uších mi znělo zaklínadlo můry: „Buď hodná holčička, slib, nikomu to nesmíš říct.“ Zapřisáhla jsem se. Zážitek jsem zasunula hluboko do nitra. Uzamkla ho na sedm západů. A klíč jsem zahodila. Svou probouzející ženskost jsem skryla pod desítky kil sádla. Nasoukala se do černočerných hávů. Zamaskovala se „mužským“ stylem. Pohřbila ji zaživa do hluboké propasti nezájmu.

„ME TOO“ EMOCE

K čemu je dobré otevřít komnatu zneužívání? Má cenu se brodit bahnem pocitů? Zaslechnout šustění křídel můry? Cítit dech predátora u svého ucha? Zažít to znovu?! Takové trauma těžko rozchodíte (vím z osobních zkušeností). Jeho potlačování ovlivňuje partnerský život v dospělosti a sexualitu. Frigidita, nemožnost prožít orgasmus a jiné poruchy doprovázejí pak naše životy. Přitom krásné milování s tím pravým je solí života. Emoce, které tato událost vyvolala, jsou příčinou nemocí. Migréna, zánět slinivky, žaludeční vředy, poruchy příjmu potravin nám ukazují, že je třeba přehodnotit postoj. Propustit emoce ven z vězení. Očistit nejen sebe, ale i naše děti. Aby nekopírovaly doslova a do písmene náš osud. Má cesta z prokletí byla přes kouče www.lucie-konigova.cz. Podaná pomocná ruka od empatických profesionálů mi pomohla vyrovnat se sama se sebou. Vzít na milost své ženství a užít si pohledy mužů. A nejen pohledy, ale i krásný, naplněný vztah. A stát se jednou z týmu a pomáhat dalším na jejich cestě zpátky k sobě.
Pokud v sobě cítíte komnaty zneužívání a bojíte se je otevřít – jsem tu pro vás.

Zdeňka Rumlová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE