Dospělí kluci a dospělé holčičky

Publikováno uživatelem: Kateřina Otáhalová
Dospělí kluci a dospělé holčičky
Už je to nějaká doba, co jsme oslavili osmnáctiny. Od školních lavic nás dělí mnohdy i desítky let. Ze slečen se staly rozumné paní, pečující manželky a milující matky, spolehlivé profesionálky v různých pracovních odvětvích. Z kluků vyrostli solidní pánové, odpovědné hlavy rodin, pilíře nejrůznějších firem a společností. Nebo taky ne. Někteří do dospělosti nedorostli. Nevěděli jak. Nevěděli proč.

 

Báli se. A bojí se dál. A bojí se mnohdy i ti úspěšní „dospěláci“. Před autoritami se z nich najednou stávají MALÉ, USTRAŠENÉ DĚTI. V jejich očích můžeme číst strach, že selžou, že neobstojí, že zklamou. S pláčem na krajíčku, dusivým knedlíkem v krku, bušícím srdcem se buď ustrašeně choulí někde v bezpečném koutku, nebo bezmocně poskakují kolem a úpěnlivě zvedají ručičky, aby se jim dostalo uklidňujícího potvrzení a objetí.

 

I tito dospělí jsou často odpojeni od sebe a jen ČEKAJÍ A REAGUJÍ NA POTŘEBY DRUHÝCH. Nestojí pevně na své cestě. Mnohdy ani před sebou svoji cestu nevidí. Velmi často sleduji právě toto u svých klientů. Chci se s vámi podělit o konkrétní příklad:

 

Klientka, říkejme jí třeba Šarlota, krásná, charismatická, inteligentní a velmi jemná a ohleduplná dáma, 40 let, vdaná, bezdětná. Ano, její základní vlastnost je ohleduplnost – ke všem ostatním: šéfové, rodičům, tchyni, klientům, jen rozhodně ne k sobě samé. Nad sebou drží zdvižený ukazováček, doprovázený pohrdavým úšklebkem, který jí nedovolí ani se zasmát. Budí celkově dojem průsvitné, smutné víly, která raději zapomněla tančit a radovat se na paloučku s druhými vílami.

Při konzultacích jsme vyhledaly řadu destruktivních programů:

… neumím se radovat ze života, neumím být spontánní, nevím, co mě baví, neumím odpočívat, pořád jen makám, potřebuji, aby byli druzí spokojeni, aby se cítili dobře, aby byli šťastní, odmítnutím druhé zraním, zničím, vše vydržím, ustojím, zvládnu, musím vše chápat, jsem rukojmí druhých, jsem pořád jak malá holka, nedovolí mi být sama sebou, organizují mi život, když se vzepřu, mám z toho výčitky, druhé vždy zklamu, taková, jaká jsem, nestačím…

Prošly jsme si spolu i několik velmi silných imaginací:

… Šarlota má kolem krku utaženou smyčku, která ji škrtí, nemůže se nadechnout, vyslovit, je celá paralyzovaná. Ukazuje se, že smyčku jí u krku přidržuje otec. Myslí to s ní dobře, chce ji chránit a kontrolovat. Šarlotě to není příjemné a dál již takhle pokračovat nechce. Otec souhlasí a opatrně a nevěřícně smyčku sundává a zahazuje pryč. Oběma se ulevuje. Šarlota je volná, vdechuje do těla svobodu, radost… Smyčku už si nenechá na krk dát!

A v dalším sezení pokračujeme:

… Šarlota vidí jasně svoji cestu; je krásně duhová a zlatá. Po její pravici vede podobně barevná cesta jejího manžela. Oba dva se ale nad cestami jenom vznášejí a ani jeden nemá odvahu se konečně pevně postavit. Proč? Klientka zjišťuje, že po levici stojí tchyně – velká autorita, která ze své blátivé cesty neustále vskakuje na tu její barevnou, dělá jí tam šlápoty a potom se jako krtek podvrtává pod cestami a vynoří se z druhé strany a ty stejné, ale opatrnější šlápoty dělá i na cestě svého syna. Ani tohle se Šarlotě nelíbí. Tchyně s tím nakonec souhlasí a svoji cestu směřuje konečně jinam. I jí se ulevuje. A Šarlota se svým mužem, který je za to nesmírně vděčný, konečně sestupuje a pomaloučku se dotýká své cesty. Měkce po ní našlapuje a každý krok si nesmírně užívá. Je zpátky. Cítí sebe samu. Celým tělem jí prostupuje zapomenutá radost a klid. Je to velmi silné a dojemné…

Tohle je jen jeden příklad. A není ojedinělý.

• Také si někdy připadáte jako ztracené, nejisté malé holčičky nebo chlapečci?
• Také nestojíte pevně na té své cestě nebo ji ani nevidíte?
• Jste také stále svázáni se svou minulostí a jako „jojo“ odskakujete, kdykoli se autoritám zamane?
• Také se necháváte dobrovolně přiškrcovat a kontrolovat?

TOHLE OPRAVDU DÁLE NEMUSÍTE! Každý z nás se narodil, aby šel vědomě a naplněně po své cestě. A vše, co nás brzdí a svádí z ní sejít, nám nepomáhá, odpojuje nás to od sebe sama.

Ráda vám pomohu se zorientovat, znovu objevit tu vaši cestu a odstranit všechny překážky a brzdy.

MUDr. Kateřina Otáhalová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Chování rodičů učí, jak to „chodí“ ve vztazích

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Chování rodičů učí, jak to „chodí“ ve vztazích

Jak to „chodí“ ve vztahu se učíme od rodičů

Rodiče ukazují neverbálně, verbálně, jak to „chodí“ ve vztahu a jak se k sobě chovat.

Partnerství rodičů nás nastavilo na naše partnerství. Chování rodičů se nám zapsalo do hlavy: Takhle to ve vztazích prostě „chodí“. Sice se nám to i nelíbilo, bolelo nás, co jsme viděli a prožívali, ale tyto obrazy se nám staly absolutními pravdami. Nasáli jsme do sebe vzorce chování a fungování ve vztahu a sami je pak automaticky kopírujeme. Toužíme se svým partnerem vybudovat svým dětem harmonické zázemí, ale pořádně nám to nejde. Často spolu narážíme.

Rodiče se hádali = v partnerství jsou hádky

Z chování našich rodičů se do našeho podvědomí nahrály vzorce chování a očekávání, které automaticky opakujeme i v našich vztazích. Pokud se rodiče hádali a nedokázali spolu konflikty řešit v klidu, tak to neumíme ani my. Nejde nám se s partnerem domluvit. Hned útočíme nebo se tvrdě bráníme. Neumíme řešit v klidu. Když je chvilku klid, najdeme si nějakou záminku pro další hádku. Nejde nám dlouhodobě udržet pohoda. Z dětství ji neznáme.

Rodiče si spolu nepovídali = s partnerem si nemám o čem povídat

Toužíme s partnerem sdílet. Povídat si. Zažívat romantiku. Vzájemně si sdělovat pocity. Přejeme si, aby nám druhý naslouchal. Díval se nám do očí. Vnímal, co říkáme. Ale když jsme to neviděli doma u svých rodičů, nejde nám to v partnerství. Zůstáváme jen u tužeb a nadějí, že snad někdy se nám podaří takový vztah vybudovat, anebo se tímto pocitem sytíme z romantických filmů a knižních románů. Zůstáváme tak ve vztahu emočně vyprahlí.

Rodiče spolu sami nic nepodnikali = v partnerství si jede každý svou

Táta chodil do práce, doma si četl noviny a v pátek večer chodil na šachy. Máma byla u plotny, chodila na nákup, pobíhala okolo domácnosti a jediný její odpočinek byl spánek. Rodiče jsme spolu něco podnikat viděli maximálně, jak večer seděli u televize. Každý si jel jinak své. Toužíme s partnerem společně podnikat, sdílet zážitky, vyrazit jen tak do kina, na večeři, užít si společný víkend, ale vůbec si to spolu neumíme užít. Je v nás napětí. Nechápeme proč? Jsme nastaveni jinak, než toužíme být.

Náš vztah s partnerem je vzorem pro naše děti. Učí se z něj, jak „funguje“ partnerství. Nasávají vše. To, co vidí, cítí, jaká je atmosféra, jestli je pohoda, láska, objetí, zábava, … Vše to se pro ně stává pravdou. Je na nás, abychom si uklidili ve vztahu. Udělali si pořádek v sobě. Ve svém vlastním vnitřním nastavení, protože to, co jsme si přinesli do vztahu ze svého dětství, se nám s partnerem jen opakuje. Pomozte svým dětem vidět partnerství, které rozvíjí a staví člověka, ale neničí.

Více na přednáškách: (Ne)Gramotný rodič – Jak neselhat jako rodič

ZOBRAZIT VÍCE

Nevěříme si, náš názor rodiče nezajímal – tlačili nám svoje

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Nevěříme si, náš názor rodiče nezajímal – tlačili nám svoje

Za vlastní názor nás rodiče smazávali – nedělejte to již svým dětem

Přístup rodičů k dětem má velmi zásadní vliv na jejich budoucí úspěchy nebo životní selhávání. Velmi důležitou etapou je věk náctiletých. Jde o velmi citlivé období, ve kterém se ze závislého dítěte stává dospělý, samostatný jedinec. Avšak řada rodičů v tomto období bohužel selhává. Nejsou schopni přijmout postupnou změnu chování svých dětí. Osobnost dítěte pak nedoroste do zdravě sebevědomého jedince, který dokáže v klidu projevit svůj názor. Vyroste do ustrašeného člověka, který se bojí projevit; nebo naopak své názory tvrdě brání a jeho chování působí ve vztazích destruktivně.

Z křesla kouče

Z křesla kouče řeším všechny možné strachy, obavy a nejistoty se projevit. Říci vlastní názor. Věřit si. Případně řeším druhý extrém – přílišnou výbušnost. Prosazování si svého názoru silou.

Kořeny těchto emočních reakcí se tvoří právě v období dospívání. Chování rodičů mělo na jejich vznik zásadní vliv. Zanechalo velmi bolavé emoční jizvy. Ty způsobují uzavřenost, nebo naopak extrémní výbušnost. Boj o svůj názor. Agresi nebo přílišnou přizpůsobivost. Člověk cítí, že není svobodný ve svém projevu. Bojí se reakcí na sebe a je připravený se bránit nebo ustoupit. Má ve své hlavě napsáno: „Můj názor může druhý odmítnout. Za můj názor mě mohou trestat. Je lepší mlčet. Přizpůsobit se autoritě je bezpečnější. Za názor musím tvrdě bojovat. Své si musím prosadit za každou cenu.“

Jak nás rodiče smazávali

Přišli jsme s nápadem. Napadlo nás začít dělat jinou aktivitu, než kterou našli rodiče. Chtěli chodit do nového kroužku. Nechtěli jsme chodit na klavír. Bavilo nás dělat něco jiného, než co očekávali rodiče. Nadšeně jsme přišli domů a chtěli se podělit o nové poznání. Od svých rodičů jsme však slýchali: „Co říkáš, jsou nesmysly. Kam chodíš na takové hlouposti. Já jsem rodič a vím nejlépe, co je pro tebe správné. Ty nemáš ještě rozum. Dělej to, co ti říkám, nebo bude zle! Budeš poslouchat, jinak máš domácí vězení!“ Rodiče neuměli přijmout jinou pravdu. Cítili se ohroženě. Báli se ztráty vlastní autority.

Jak z toho ven

Sama si pamatuji, jak mě těšilo, že moje děti začínají mít vlastní názor. Že mi i odporují. Že umí projevit i nesouhlas s tím, co říkám. Že dokážou říci: „Mami, ty nemáš pravdu. Mami, já mám jiný názor – vidím to jinak.“ Kde je dáno, že můj názor je pro ně ten nejlepší a moje pravda ta pravá? Jako rodič jsem pro děti „tréninková autorita“, kterých budou v životě potkávat ještě mnoho. Umí-li se tedy zdravě postavit mě, dokážou to i jednou svým dalším autoritám v životě. Nebudou zůstávat jako ovce za jedno a pro klid kývat, když to tak nebudou skutečně cítit. Tudíž nesmazávejte své děti. Nechte je říci svůj vlastní názor. Jde o jejich přirozený vývoj z dítěte v dospělého jedince. V mnohém se můžete sami poučit a obohatit.

Zdravě sebevědomý rodič si rád vyslechne jiný názor. I od dítěte nebo mladšího kolegy. Nebojí se ztráty své autority. Jiný názor je totiž příležitost k dalšímu osobnímu růstu.

Více na přednáškách: (Ne)Gramotný rodič – Jak neselhat jako rodič

ZOBRAZIT VÍCE

3 rodičovské omyly, kterým se určitě vyhněte

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
3 rodičovské omyly, kterým se určitě vyhněte

Každý rodič chce pro své děti to nejlepší. Tak se snaží, co mu síly stačí, aby byly děti spokojené a nestrádaly. Bojí se o ně a plno svých strachů pak projevuje negramotným rodičovským přístupem. Víte však, že ta naše rodičovská péče a celé to snažení může být pro naše děti naopak komplikací v jejich životě?

1. Pomáháme
Tou nesprávnou pomocí svým dětem škodíme.

Stále jsme nablízku. Jakmile si naše děťátko neví rady s oblékáním, se zavazováním tkaničky, s domácím úkolem, nebo dokonce s maturitními otázkami, hned jdeme pomáhat. Řeknete si: „No ale na tom přece nic není, to je snad přirozené, že když vidím své dítě, jak se s něčím trápí, tak mu jdu hned pomoci.“ Ano, zní to logicky, téměř svatě. Ale všeho s mírou. Následky „pomáhajících“ rodičů bývají často fatální.

Z koučinkového křesla znám velmi smutné příběhy nyní již dospělých „dětí“ snaživých a pečujících rodičů, kteří chtěli pro své děti také to nejlepší. Jejich nesprávným přístupem z nich však vyrostli nesamostatní, závislí jedinci, kteří si v životě nevěří. Stále podvědomě očekávají, že jim někdo přijde na pomoc. Tak čekají, přešlapují na místě, neumí udělat rozhodnutí a jsou frustrovaní, nebo dokonce v depresi, protože sami sobě nevěří. Tudíž nesprávná pomoc je, když děláme úkoly za naše děti. Dotahujeme jejich nezvládnuté věci, úkoly, povinnosti a nepodporujeme je v samostatnosti a v zodpovědnosti. A to se týká již těch nejmenších. Více se dozvíte na mém semináři Gramotný rodič.

Jednoduchá pomůcka: Pomáhám až ve chvíli, kdy si mé dítě řekne o pomoc. Nechám své dítě, aby si nejdřív samo vyzkoušelo – třeba 5 minut – zavázat tkaničku. Podpořím a povzbudím, že zvládne samo třeba obléknout ponožky. Jdu příkladem, protože když ukážu, že zvládnu, bude se snažit zvládnout také – nazout boty. Pomáhám, až když jde skutečně o život. Nechávám své děti primárně projít osobní zkušeností, a získat tak vnitřní sebejistotu.

2. Radíme
Nevyžádaná rada je k ničemu.

Rodiče si často myslí, že vše vědí lépe. Svou radou chtějí své děti „varovat“. Chtějí jim včas poradit, aby je ochránili. Vzpomeňte si sami, když vám vaši rodiče radili. Bylo vám to příjemné? Byly jejich rady k užitku? Většinou ne. A víte proč? Protože jste na jejich radu nebyli připraveni. Ani jste ji třeba vůbec neslyšeli a nerozuměli jí. Často potřebujeme projít vlastní zkušeností, abychom se v životě rozvíjeli. Jenomže jak mohu své dítě varovat před něčím, čemu nerozumí? „Jez, ať nemáš hlad. Musíš jíst, jinak budeš hladový…“ Tyto věty slyšel jeden muž až do svých 15 let a vůbec nechápal, co mu maminka říká. Protože za ním stále běhala s rohlíkem a šunkou. Až když vyrazil v 15 letech na vandr, tak ucítil, co je to vlastně mít hlad.

Doporučení: Pokud nejde našemu dítěti o život, radu nedávám. Radu dávám až na vyžádání. Šetřím vlastní energii, protože neptá-li se mě mé dítě na radu, tak ji ani nechce slyšet. A když nechce slyšet moji radu, tak ani není připraveno ji poslouchat. Tak proč zbytečně plýtvat energií? To si jděte raději uvařit dobrou kávu nebo se jděte projít se svým čtyřnohým mazlíčkem, protože to pro vás bude mít větší efekt.

3. Staráme se a kontrolujeme
Starat se o úkoly, které patří dětem, je nikdy nenaučí se o jejich úkoly samostatně postarat.

Máme strach, aby se něco našim dětem nestalo. Staráme se o to, aby neměly hlad, aby jim nebyla zima. Aby měly všechny své pomůcky do školy. Tak je kontrolujeme a připomínáme, až si děti zvyknou, že se starat nemusejí. Vždyť se postará maminka nebo tatínek. Tak často někde něco zapomínají, nechávají a neřeší, protože za ně přece vždycky dořeší rodič. Tak proč se snažit? „Prosím tě, zase nemáš všechno do školy. Ještě že jsem na to dohlédla. Nebýt mě, tak máš poznámku. Vidíš, ještě že jsem si tu tvoji tašku na trénink zkontrolovala, jinak by jsi běhal v ponožkách…“ Tento rodičovský přístup je absolutně negramotný.

Můžete se při čtení těchto řádků vnitřně bouřit a nesouhlasit se mnou. Určitě vám vaše postoje neberu, klidně si je nechte a jeďte si v těchto kolejích dál. Je to na vás. Chci vás jen upozornit, že pokud svůj přístup včas nezměníte, vyrostou z vašich dětí neschopní, nesamostatní a často nepoužitelní jedinci, kteří budou stále závislí na tom, kdo se o ně postará. Kdo jim pohlídá věci, aby měli vše v pořádku. Tudíž budou spoléhat na partnera, zaměstnavatele, stát a ostatní kolem sebe a budou společnosti spíš přítěží.

Doporučení: Začít jako dospělí musíme nejdřív u sebe. Když budete mít své věci v pořádku, uklizeno ve svém životě, v sobě, tak se nemusíte bát o své děti. Děti se o sebe dobře postarají, když to uvidí u svého rodiče. Nechte děti projít následkem. Pokud nejde o život a případně bude mít jenom hlad, protože si nevezme svačinu, tak získá cennou zkušenost a na svoji svačinu si již bude myslet. Pokud si zapomene boty na trénink, tak si domluvte, že si ponožky bude prát v ruce a věřte mi, že takový trénink v ponožkách je tak nepříjemná zkušenost, že si na ty své boty do tělocvičny příště určitě vzpomene.

Ustaraný, přepečlivý a ustrašený rodič je postrachem pro své děti. Přijďte na sobě zapracovat, protože věřte, že jako rodiče jsme někdy zbytečně unavení z celé té péče, starání se, kontrolování a servisem, a přitom je to celé na škodu všem. Víte, že to jde vše i jinak? A mnohem efektivněji? Ráda se s vámi podělím o své 20leté osobní i profesní zkušenosti. Těším se na vás osobně na semináři: Gramotný rodič >>.

ZOBRAZIT VÍCE

Jak děti nepřipravit o pocit vlastní hodnoty a důležitosti?

Publikováno uživatelem: Bc. Eliška Bachurová
Jak děti nepřipravit o pocit vlastní hodnoty a důležitosti?

Všechny děti přicházejí na tento svět hodnotné a důležité. Tato malá, krásná stvoření věří sama v sebe, s nadšením objevují nové, tvoří a do všeho se pouštějí s tím, že to dokážou.

… Jak ale děti rostou, jako by se některým sebehodnota postupně vytrácela…

V koučinkovém křesle se pak setkávám s úžasnými dospělými, kteří sami o sobě pochybují, nevěří si a častokrát mají pocit, že nic nedělají dost dobře. Potýkají se také se strachem pouštět se do nového, protože najednou očekávají, že to nedokážou.

Měla jsem možnost dlouhodobě sledovat děti předškolního věku a pravdou je, že už v tomto věku u nich lze vysledovat odlišné vnímání vlastní důležitosti a hodnoty.

Vezměme si příklad šestiletého chlapce, Štěpána. Při vybarvování obrázku Štěpán mezi dospělými prohlásí: „My jsme se doma rozhodli mít miminko až za rok.“ Překvapení dospěláci se ho doptávají: „Jak jste se rozhodli? Snad mamka s taťkou se rozhodli, ne?“ Na to Štěpán odpovídá: „Ne, my doma rozhodujeme společně.“

Ze srdce bych vám přála vidět spokojenost Štěpána, kterému jeho rodiče dopřávají pocit důležitosti. Přirozeně přistupují k němu i k jeho názorům jako k hodnotným.

Štěpánovým uším jsou věty typu: „Jsi ještě malý, tomu nerozumíš.“ nebo „O tom rozhodují jen dospělí.“ docela cizí.

Naopak děti, které tyto věty doma pravidelně slýchávají, poznáte naprosto přesně. Jsou to děti, které poslouchají autority na slovo. Děti, které nepřicházejí s vlastními návrhy, protože se naučily, že autority a dospělí to vždy vymyslí a rozhodnou lépe za něj.

Z těchto dětí vyrostou poslušní dospělí, kteří nadále poslouchají autoritativního šéfa, paní na úřadě nebo svoji manželku. Každé své rozhodnutí si pro jistotu nechají někým potvrdit, protože nevěří, že by se o něčem rozhodli sami za sebe správně.

Někteří z vás mi jistě budou nyní oponovat tím, že přece nemůžete nechat rozhodovat vašeho malého potomka o tom, kdy zplodíte další dítě.

A tak hned podotýkám, že to po vás ani nikdo nechce. Samozřejmě že důležitá rozhodnutí nakonec uděláte vy. Nicméně když dopřejete svému dítěti pocit důležitosti, pocit, že se na rozhodování spolupodílí, že s ním počítáte, že vás jeho názor upřímně zajímá, neskutečně své dítě v jeho sebepojetí podpoříte.

Dáte mu tím ten nejcennější dar. Dar vnímat, že v každém věku jsem HODNOTNÝ a DŮLEŽITÝ.

________________________

Další zásadní principy, jak přistupovat k dětem, aby z nich vyrostli šťastné a láskyplné bytosti, se dozvíte na semináři: GRAMOTNÝ RODIČ – Jak zaručeně uspět jako rodič. Více ZDE >>

Bc. Eliška Bachurová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Dáváte svým dětem dostatek pozornosti?

Publikováno uživatelem: Ing. Eva Šinkmajerová
Dáváte svým dětem dostatek pozornosti?

Co znamená, když vaše dítě leze po památkách, na kterých je výslovně napsáno: Lezení na památky zakázáno!?

Co je to pro vás jako rodiče za informaci? Máte to přejít výchovným napomenutím? Nebo se tomu zasmát? Asi cítíte, že se obojí míjí účinkem. Ale co s tím tedy jiného dělat?

Proč jsi to udělalo? Odpověď: „Sranda, ne?“ Aha, opravdu? Zeptejte se sami sebe, v jakých situacích jste dělali lumpárny? Kdy jste říkali věci, které druhého šokovaly? Kdy jste dělali věci, které byly zakázány? To vzrušení, že vás někdo načape. Že si vás lidé všimnou. Že vás vidí. Co se pak stalo? Možná nic. Možná vám za to někdo vynadal. Možná se na vás podívali s bolavým údivem, jak něco takového vůbec může vyjít z vašich úst.

Proč jste však dělali věci, které se druhému nemusí líbit?

Odpověď je jednoduchá. Chyběl vám dostatek pozornosti od vašich rodičů. Od vašeho okolí.

A pozor, ne pozornost typu, všímám si tě, protože od tebe něco potřebuji. Emičko, pojď umýt nádobí. Jituško, vyndej prádlo z pračky a běž ho pověsit. Jaroušku, běž uklidit rozházené boty do botníku.

Jde o jinou formu pozornosti. Přijdete za svými dětmi a obejmete je. Jen tak. Nemáte k tomu vysvětlitelný důvod. Cítíte to. Cítíte, že chcete obejmout. Zeptáte se svého dítěte: „Jaký jsi mělo den?“ Ale ne ze setrvačnosti, nezúčastněně, protože se to od vás očekává. Abyste přeplnili svou hlavu už tak dost plnou jiných informací. Přestanete dělat vše, co tříští vaši pozornost. I kdyby jen na 3 minuty se v klidu podíváte na své dítě, prohlédnete si ho, jak je krásné (a to nejen fyzicky, ale tím, jaké je, co z něj vyzařuje), a s plnou pozorností se ho zeptáte: „Jaký jsi mělo den?“ Zeptáte se, protože cítíte, že vás to opravdu zajímá. Že to nedokážete procítit? A proč? Protože vás také nikdo neobejme a nezeptá se? Aha – a proč?

Zahrajte si s nimi třeba na klávesy, na kytaru, na flétnu, dělejte s nimi, co vás samotné baví. Ne proto, abyste je to naučili. Prostě jen proto, abyste sobě i jim dopřáli alespoň na 15 min si dát plnou pozornost. Dovolíte-li si déle, tak klidně i déle. Je to jen na vás. Vyloženě sobě i jim dopřejete dožrat se tou vzájemnou bezpodmínečnou pozorností, která vám tolik chybí.

Vnímejte informace, které proudí mezi vámi a dětmi

Cítíte ten hřejivý proud energie, který prochází vaším tělem? Cítíte, jak vám z toho srdce poskakuje? Věřte, že i vašim dětem. V ten daný moment je to vše, co potřebujete. Neexistuje v tu chvíli nic jiného. Jen vy a vaše děti. Spolu.

Vnímejte, co si vzájemně s dětmi vysíláte za informace. Co se opravdu ukrývá za slovy. Co se opravdu ukrývá za činy.

Dovolte svým dětem žít podle vlastních představ. Dovolte sobě žít podle vlastních představ.

Někdy je to jednodušší, než si myslíte.

__________________________________

Další zásadní principy, jak přistupovat k dětem, aby z nich vyrostli šťastné a láskyplné bytosti, se dozvíte na semináři: GRAMOTNÝ RODIČ – Jak zaručeně uspět jako rodič. Více ZDE >>

_________________________________

 

Ing. Eva Šinkmajerová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

 

ZOBRAZIT VÍCE

Jak zvládnout vysvědčení? 5 tipů, jak na to.

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Jak zvládnout vysvědčení? 5 tipů, jak na to.

„To jsem zvědavá, co přinese za vysvědčení. Doufám, že to nakonec vytáhne na vyznamenání. Jestli ne, tak ji přetrhnu…” zaslechla jsem rozhovor dvou žen v kavárně.Sama znám z koučinkového křesla, jak se plno dospělých v dětství snažilo stále uspokojovat své rodiče. Známkami, výsledky z tréninku, uklizeným pokojíčkem, vyneseným košem. Rodičům to však stále nestačilo. Byli věčně s něčím nespokojení. To zanechalo skutečně velmi fatální následky v životě lidí a mají pocit, že jsou nedostateční a nezaslouží si bezpodmínečnou lásku svých blízkých.

Zastavte včas destruktivní přístup rodičů ke svým dětem. Zvládněte zrale vysvědčení svých dětí.

A jelikož se blíží vysvědčení, což je jeden ze „strašáků” dětí, který rodiče i kantoři zbytečně hrotí, tak jsem dala dohromady několik bodů, jak to zvládnout.

1. VYSVĚDČENÍ JE INFORMACE

Závěrečné známky a souhrnné hodnocení školního roku na „magickém papíře”, kterému říkáme „vysvědčení”, berte jako informaci. Co se povedlo a nepovedlo. Co je v příštím roce dobré dělat jinak. Jak se z výsledku poučit. Nechte děti, aby vám samy zhodnotily, jak vnímají své vysvědčení. Co si o něm myslí a jak by samy sebe ohodnotily. Vysvědčení jsou relativní čísla na papíře a často i subjektivní vyjádření jednoho pedagoga. Jiný učitel by vaše dítě viděl a hodnotil jinak. Tudíž berte známky se zralým nadhledem dospělého rodiče a nedělejte z nich zbytečně velkou vědu.

2. VÝSLEDKY DĚTÍ NEJSOU VÝSLEDKY RODIČŮ

Často si z vysvědčení dělají větší hlavu rodiče než samy děti. Mají pocit, že jsou jejich výsledkem jako rodiče. Děti se pak snaží pro rodiče, ale vůbec ne pro sebe. A v tom je často ten hlavní problém a celoroční stres v rodinách se školou a vyústí pak poslední školní den. Ale výsledky dětí jsou výsledkem dětí. Tudíž předejte zodpovědnost za výsledky dětí jim samotným. Dejte si od nich zdravý odstup. Jakmile si děti uvědomí, že známky jsou jejich vlastní vizitkou, budou k nim přistupovat jinak.

3. KAŽDÝ SE SNAŽÍME DĚLAT TO NEJLEPŠÍ

Každý dělá to nejlepší, co v daný moment umí. To se týká i našich dětí. Určitě nechodily během roku do školy, aby šly záměrně udělat chybu při zkoušení nebo napsat schválně písemku z matiky na čtyřku. Tudíž pokud se některý předmět nepovedl, v klidu si zhodnoťte, proč a co je možné pro to udělat v dalším školním roce. Připusťte, že je přirozené, že každému jde něco lépe a něco hůř. V paletě školních předmětů je směs všech možných směrů a oborů a je normální, že k některému předmětu nemá dítě vlohy a nebaví ho. Je tu i další faktor – pedagog. Když neumí děti správně zaujmout a případně ho i samotného práce učitele nebaví, tak to na celkovém výsledku jeho svěřenců zanechá také následky. V hodinách je napětí a stres a to vše má vliv i na výsledky dětí.

4. JDĚTE NA OBĚD NEBO DO CUKRÁRNY A POVÍDEJTE SI

Udělejte si poslední den s vašimi dětmi nějaký příjemný rituál. Popovídejte si, zhodnoťte rok. Zeptejte se dětí, jaký mají pocit ze svých výsledků, z celého uplynulého ročníku a co by si přály pro nadcházející rok ponechat a co změnit. Učte je vnímat sebe. Podporujete v nich sebereflexi. Naslouchejte jim. Poznejte jejich vnitřní svět, co prožívají. Jak se cítí? Poslední školní den je pro mnohé emočně velmi silný a zároveň úlevný. Když se společně zastavíte a popovídáte si a vyjádříte svým dětem bezpodmínečnou lásku, respekt, přijetí a pochopení. Obejmete je, i když jejich výsledek není přesně podle vašich představ.

5. VYSVĚDČENÍ ZA CELOROČNÍ PRÁCI RODIČE

Než začnete hodnotit výsledky svých dětí a „moudře” komentovat známky nad „magickým papírem”, který děti přinesou ze školy, začněte nejdřív u sebe. Jaké vysvědčení byste si dali za svůj celoroční rodičovský přístup? Jak by vás oznámkovaly vaše děti? Jak byste dopadli u rodičovského vysvědčení vy? Nechte své děti, ať vás oznámkují. Začněte nejdřív u sebe. Podívejte, jak i vy sami si plníte své rodičovské úkoly. Věřte, že děti vás jen zrcadlí. Tudíž začít je potřeba nejdřív u sebe.

Vysvědčení rodiče:

Předmět Známka
Bezpodmínečná láska 1–5  
Respekt 1–5  
Přijetí 1–5  
Pochopení 1–5  
Naslouchání 1–5  
Nedávání nevyžádaných rad 1–5  
Objetí 1–5  
Vnímání pocitů dětí 1–5  
Trpělivost 1–5  
Klidné řešení konfliktů 1–5  
Rodinná pohoda pro zdravý růst dětí 1–5  
Harmonický domov 1–5  
Láskyplná komunikace s dětmi 1–5  
Vědomě trávený čas s dětmi 1–5  

Zvládněte zrale závěr školního roku svých dětí. Pravá láska, i ta rodičovská, je bezpodmínečná láska. Bez podmínek, tudíž známky na ni vůbec nemají žádný vliv. Řekněte svým dětem: „Mám tě ráda, takového jaký jsi, bez ohledu na to, jaké známky jsi přinesl na vysvědčení…”

Pokud vnímáte, že vám některý „předmět” jako rodiči příliš nejde, tak nezoufejte, ale začněte na sobě včas pracovat. Právě léto a prázdniny jsou skvělý čas, jak si příjemně osvojit principy gramotných rodičů, aby ten další školní rok byl pro všechny pohodovější. Prosperita dětí je odrazem prosperity rodiče. Tudíž pokud se nedaří dětem, musí na sobě začít pracovat nejdřív dospělí. Na vaší cestě ke zralému rodičovství vám může být nápomocná knížka…

ZOBRAZIT VÍCE

Jak příjemně SLADIT práci a rodinu

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Jak příjemně SLADIT práci a rodinu

Šťastný rodič = šťastné děti
Připusťte, že nemusíte všechno zvládat

Šijeme si na sebe bič. Máme pocit, že jako máma musíme všechno zvládat. Práci, rodinu, děti, péči o domácnost, dokonce i partnerovu spokojenost si bereme za svůj úkol. Když jsou ostatní nespokojení nebo něco není v pořádku, vnímáme to jako vlastní chybu a osobní selhání. Máme pocit nedostatečnosti, neschopnosti a frustrace. Víte, že rodině a povinnostem kolem dětí a domácnosti věnujeme víc energie, než je pro všechny zdravé? Chybí nám pak potřebný čas na sebe a svoji profesní realizaci. Pokud v takové nerovnováze fungujeme několik let, je to cesta k osobnímu vyhoření. Sladit práci a rodinu mohu jen tehdy, pokud vyladím míru vynaložené energie pro rodinu.

 

Řekněte si o pomoc

Je v pořádku si říct o pomoc a připustit, že jsem nespokojená v tom, jak žiji. To není slabost, ale naopak projev vnitřní síly. „To, jak to v mém životě momentálně je, mě nebaví. Nestíhám. Nezvládám. Nemůžu. Nechci takhle dál fungovat.” Pojmenujte to, jak se cítíte. V klidu si napište, co vám ve vaší situaci nevyhovuje a chtěla byste to změnit. Tyto informace máte v sobě, protože když je napětí a nakumuluje se stres, tak to z vás často vylítá v návalu vzteku: „Vše je na mně. Nikdo mi nepomůže. Všichni spoléhají na můj servis. Jsem na vše sama. Když nebudu fungovat, nic nebude.” V této fázi výčitek se většinou stejně nic nevyřeší, tudíž když si připravíte konkrétní seznam těch zásadních věcí, se kterými potřebujete pomoci, vyhnete se podobným výstupům a události ve vašem životě se mohou pohnout pokojnou cestou.

 

Předejte zodpovědnost za plnění potřeb a povinností těm, kterým patří

Projděte svůj seznam společně s rodinou a přerozdělte zodpovědnosti za plnění potřeb a povinnosti těm, kterým patří. Přestaňte dělat úkoly za své děti i partnera. Příprava věcí do školy je povinnost dětí. Domácí úkoly jsou povinnost dětí. Večeře pro rodinu je povinnost každého člena rodiny, tak je potřeba se o ni podělit. Vodit děti na kroužky je povinnost obou rodičů, tak se o ni podělíme. Žehlení partnerových košil je jeho potřeba, a tak si to zajistí. Úklid domácnosti je pro všechny a je potřeba se na něm podílet nebo zajistit paní na úklid, protože je to pro všechny. Jídlo a další nezbytné nákupy do domácnosti je potřeba všech a je potřeba se o ni také podělit. Uvidíte, jak se vám uleví a začnete mít víc času na sebe, svoji práci a profesní realizaci.

 

Zapojte rodinu do spolupráce

Když zapojíte rodinu do spolupráce, pomůže to skutečně všem. Vám se uleví a děti se naučí větší samostatnosti a zodpovědnosti. Budou tak lépe připraveny do života. Role mámy a rodiče není jediná role v životě. Je v pořádku, že se chceme realizovat i profesně. A je dobré, pokud nás děti vidí právě i v jiných životních rolích a ne jenom pobíhající v zástěře. Pokud cítíte, že se v roli mámy dostatečně nerealizujete a potřebujete v životě právě i profesní realizaci, tak tento pocit respektujte. Je to v pořádku a je potřeba ho nepřehlížet a věnovat mu patřičnou pozornost. Zapojení rodiny do spolupráce vám vytvoří víc prostoru pro vaši pracovní oblast.

Pokud budete chtít konkrétní praktické nástroje, jak zapojit rodinu a vytvořit si příjemný rodinný management, najdete je v mé knize nebo se jim budeme intenzivně věnovat na semináři.

>KNIHA>>(Ne)Gramotný rodič

>SEMINÁŘ>>(Ne)Gramotný rodič

ZOBRAZIT VÍCE

Slavnostní křest knihy (NE)GRAMOTNÝ RODIČ – Jak neselhat jako rodič

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Slavnostní křest knihy (NE)GRAMOTNÝ RODIČ – Jak neselhat jako rodič

V pátek, 27. listopadu 2015 se konal v největším rodinném zábavním parku v České republice, Funpark Žirafa v Čestlicích,

slavnostní křest mé knihy:

(NE)GRAMOTNÝ RODIČ – Jak neselhat jako rodič

Kde jinde se má slavit než tam, kde je zaručená zábava pro celou rodinu 🙂

Knížku pokřtila Lucie Křížková Váchová,

moderátorka, modelka a vítězka soutěže Miss České republiky v roce 2003, ale především maminka tříletého Davídka.

 

Jako další „sudičky” byly u křestu:

Michaela Ochotská, Iveta Lutovská

s dcerou Anetkou a mezi dalšími Lucie Koubek a Aleš Kalina – kouč.

 

Konečně kniha, která je potřeba. Doporučuji všem stávajícím i budoucím rodičům.“ Aleš Kalina, kouč a autor metody „Emoční rovnice“

 

„Skvělá a velmi potřebná kniha, díky za ni! Získáte s ní zdravý a otevřený náhled na svět, na sebe sama i na své děti. Dojde vám, že vaši rodiče zdaleka neměli (a nemají) vždy ve všem pravdu. Zjistíte, jaké hloupé a nesmyslné naučené vzorce chování si s sebou vlečete z původní rodiny a jaký vám v životě způsobují zmatek. Pochopíte, že vy sami jste pro sebe tím nejdůležitějším člověkem na světě a že sebeláska je základem radosti, spokojenosti, pohody, vyrovnaných vztahů i úspěšné výchovy dětí. Že děti nemáte? Já taky ne, a přesto mi tato kniha přijde zcela nepostradatelná. Pomůže vám totiž prolomit i nejrůznější rébusy v partnerských vztazích. Neváhejte, opravdu stojí za to.“ Lucie Koubek, jazykový konzultant

Na akci se podíleli partneři, Funpark Žirafa Čestlice (zástupce Zuzana Konůpková), ALTIMA LZ – jednatelka Lenka Zavoralová, Adam Žídek jednatel HARKENSPORT, Lada Žídková – jednatelka Smartholidays.

Kniha (NE)GRAMOTNÝ RODIČ >>

lucie_konigova_krest_knihy (5)

 

 

 

Kniha (NE)GRAMOTNÝ RODIČ >>

 

 

ZOBRAZIT VÍCE

Desatero matek odrostlých dětí – co bych dělala jinak

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Desatero matek odrostlých dětí – co bych dělala jinak

Kdybych mohla vrátit čas, přestala bych chtít vše zvládat sama.

Dělat chyby je lidské, ale opakovat chyby je hloupé. Je dobré se poučit z omylů jiných. Ulehčíte si. Vyhnete se trápení v budoucnosti.

Na koučinkovém křesle mi stále častěji sedí emočně vyčerpané ženy, litují se. Cítí nějakou zradu, křivdu. Děti opustily rodinné hnízdo a ony se cítí samy. Celý svůj život obětovaly rodině a dětem. Staraly se, uklízely, pečovaly, řešily stále nějaké úkoly, povinnosti a co je potřeba zařídit. Žily jenom povinnostmi. Jely v zajetých kolejích a najednou sedí samy v bytě, partner je pořád někde v práci a děti za nimi nepřijdou. Nezajímají se o ně. Nechápou, co se stalo. Bolí je propast v jejich vztahu i s jejich rodinami.

„Nechápu, co jsem dělala špatně? Strašně jsem se snažila být dokonalá a dobrá a bylo to k ničemu. Nechápu, co jsem pokazila.“

Co se vlastně stalo? Tyto ženy v roli mámy zapomněly na radost, sdílení, vychutnávání a pečování o společné chvíle s nejbližšími. Děti se odloučily, protože celý život cítily doma nedostatek lásky a pocitu přijetí. Dětství plné úkolů, povinností a řešení. Rodič byl jen autoritou, která dává příkazy, kontroluje a doslova otravuje život. Přístup rodiče pro ně byl tvrdý a přísný. Nevznikly tak vzájemně láskyplné vztahy, které by se v dalších životních etapách příjemně rozvíjely.

Sestavila jsem desatero, co by všechny tyto ženy dělaly jinak.

Desatero matek odrostlých dětí – co bych dělala jinak 

  1. S dětmi bych se víc mazlila.
  2. S partnerem bych byla parťák – rozdělili bychom si úkoly.
  3. Užívala si víc života a radovala se.
  4. Méně uklízela.
  5. Řekla si o pomoc.
  6. Dovolila bych si projevit svoje pocity – co se mi nelíbí.
  7. Věnovala se i jenom sobě – chodila cvičit.
  8. S dětmi spolupracovala – dělali bychom společně.
  9. Naslouchala problémům dětí a povídala si s nimi.
  10. Přestala bych chtít vše zvládat sama.

Nejde vrátit čas, abychom mohli napravit chyby v minulosti. Každý děláme v danou chvíli to nejlepší, co umíme. Chybu jde však napravit nyní. Připuštěním omylu, komunikací a prací na sobě. I odrostlé děti touží po přijetí a objetí rodiče. To není nikdy zbytečné napravovat. „Promiň, teď již vidím, že bych dělala plno věcí jinak. Tak pojďme spolu najít novou cestu.“ Připustit chybu vás v očích dítěte nedevalvuje, naopak si vás bude víc vážit.

Další poznatky, omyly, rodičovské přešlapy, ale především způsob jak se jim vyvarovat a jak je případně napravit se dozvíte na mých přednáškách a produktech:

>KNIHA>>(Ne)Gramotný rodič

>SEMINÁŘ>>(Ne)Gramotný rodič

 

ZOBRAZIT VÍCE

Rodinná dovolená – skvělý vzdělávací projekt

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Rodinná dovolená – skvělý vzdělávací projekt

Rodinná dovolená můžete být nejen pohoda a zábava, ale zároveň i skvělý vzdělávací a přínosný projekt pro celou rodinu. Nejen, že se na něm děti mohou hodně naučit, ale především si rodiče i víc odpočinou. Obvykle jako rodiče dovolenou vymyslíme, naplánujeme, zorganizujeme a zaplatíme. Máme pocit, že se musíme postarat o blaho všech členů rodiny, aby se jim dovolená líbila a byli spokojení. Ale za pohodu jsou zodpovědní všichni, proto je potřeba zapojit celý tým. Děti obvykle automaticky nenapadne, s čím by mohly být nápomocné. Jakmile je však „vtáhnete do hry“, bude je to bavit. S nadšením začnou spolupracovat a pomáhat.

Plánování 

Každý může mít svou představu. Je dobré sednout si společně ke stolu a říct si, co každý očekává. Někdo ji může vidět jako válení se na lehátku a opalování na sluníčku. Jiný preferuje lyžování od rána do večera a někdo zase třeba kombinaci s pěší turistikou nebo relaxačním centrem. Každý má svou vlastní originální představu, a to je v pořádku. Je tudíž na místě o všech představách a přáních mluvit a optimálně je zakomponovat. Jinak se dovolená může stát pro někoho trápením, ústupky a přežíváním v módu toho nejdominantnějšího. Samotná fáze plánování učí respektu k přání druhého. Vyslechnutí představ. Vytváření prostoru pro sdělení vlastního přání. Vnímání jedinečnosti každého člena. Můžeme si domluvit rodinnou poradu na neděli večer. Každý přinese své náměty. Některé děti se dokáží i aktivně zapojit do vyhledávání destinací na internetu. Stačí jim zadat finanční limity nákladů na ubytování a můžete mít „rodinného agenta“, který vám ušetří čas hledáním nejlepšího pobytu.

Rozpočet a kapesné

Zásadní částí přípravy celé dovolené je rozpočet. Pokud sami nemáme jasno, jaký jsme si vyčlenili rozpočet, tak nás na konci dovolené může nemile překvapit vyčerpaná kreditní karta a prázdná peněženka. Z dovolené se vrátíme unaveni již jen z představy, že budeme muset na vyčerpaný účet dlouho vydělávat. Rozpočet pomáhá všem. Efektivnímu plánování a zároveň hospodaření s rezervami. Pokud si s rodinou neujasníme finanční prostředky, případně participaci dalších členů, tak se sami jako hlavní plátci dostáváme do pasti. Před dovolenou si sedneme a napíšeme, jaké jsou náklady: na ubytování, cestu, jídlo a další předpokládané výdaje. Děti finanční plán učí hospodařit a  vnímat hodnotu peněz. Pokud je vtáhneme do „hry“, bude je to nesmírně bavit. Můžeme některého člena zvolit jak „finančního kontrolora“ čerpání rozpočtu. Nejen, že si bude trénovat matematiku, ale zároveň se naučí skvěle sledovat různé ceny a hodnotu peněz.

Děti je potřeba učit vztah k penězům

Dřív jsem měla pocit, že peníze jsou oblast, kterou nechci děti zatěžovat. Že by si s nimi neměly dělat starosti. Ale opak je pravdou. Když jsem je – jako již velmi malé – seznámila s tím, že na dovolené mají své kapesné 10 EUR, tak bylo jasno. Nepobíhaly, co chtějí vše koupit, ale měly svou peněženku a hospodařily si se svým kapesným podle svého uvážení. Byla to pro ně radost, ne starost. A pro mě jako rodiče také, protože jsem se vyhnula zbytečnými diskusím před každou výlohou, typu: „Mami, to je krásný, můžu si to koupit?“ To se již nedělo, protože děti samy viděly, jaký mají rozpočet kapesného a jestli si to z něj mohou koupit. V klidu se pak dalo procházet před jakoukoliv výlohou.

Spolupráce během dovolené 

V posledních letech si děti samy vybíraly druh dovolené, kde budeme „svými pány“. Byly již otrávené z různých all-inclusive typů hotelů a podobných zařízení. Velice jsem to uvítala. Byla to totiž výborná příležitost pro další učení se na cestách. V rámci plánování jsme si rozdělili služby na obědy a večeře. Většinou po dvou. Každá dvojice vymyslela svůj jídelníček. Nakoupili jsme společně potraviny, každý na své naplánované menu a jídelníček na celý pobyt byl na světě. Díky tomu jsme vždy věděli, kdo má ten den v kuchyni volno a kdo službu. Děti se tak skvěle učí zodpovědnosti, spolupráci a dovednosti celkově se o sebe postarat. Učí se vnímat vynaložené úsilí na přípravu jídla. Co vše to obnáší. Musí se orientovat v nových podmínkách. Vidí, že i rodiče odpočívají. Oliver se pro svou funkci manažera stravování tak nadchnul, že připravil i plán bodování. Chuť jídla, atmosféra, aranžmá, úklid… Vyhlásila se odměna za nejvyšší počet bodů na konci týdne.

Rodinné projekty jsou skvělými příležitostmi, kde se děti mohou hodně naučit. Zdravému sebevědomí, sebehodnotě, respektu, ocenění svého přínosu i přínosu jiného člena rodinného týmu. Finanční gramotnosti a dalším praktickým a užitečným poznatkům pro jejich budoucí samostatný život.

Rodinná dovolená může být skvělá hra, zábava a zároveň přínosná vzdělávací aktivita. Vytvořte svým dětem příležitosti vyrůst v osobnosti. Buďte gramotným rodičem.

Více se dozvíte k metodám a technikám, jak mít s dětmi pohodu, na přednáškách:

(Ne)Gramotný rodič – Jak neselhat jako rodič

Přednášky Čechy zde >>

Přednášky Slovensko zde >>

ZOBRAZIT VÍCE

Jsem k ničemu. Proč se cítíme méněcenně?

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Jsem k ničemu. Proč se cítíme méněcenně?

Jsem k ničemu. Proč se cítíme méněcenně? Odmítali nás.

„Běž pryč, jdi si hrát, nech mě být, neotravuj, dej mi pokoj.“ Přišli jsme k rodičům s otevřenou náručí a dali nám najevo nezájem. Bolelo nás to. Pocit, když nás odmítali, nám vytvořil v hlavě emoční zápisy: „Moje není pro druhé důležité. Otravuji. Zdržuji. Zatěžuji. Jsem k ničemu.“ Tak jsme postupně přestali ukazovat a sdílet, protože jsme se báli bolesti z odmítnutí. V dospělosti se tak bojíme sdílet dál. S partnerem i ostatními. Zůstáváme se svými problémy v samotě nebo máme na sdílení nějaké kamarádky, ale ne ty nejbližší.

Naše potřeby rodiče zatěžovaly.

Toužili jsme po nové tašce. Chtěli jsme s nimi jet na výlet. Chtěli jsme se k nim přitulit. „Počkej, vidíš, že nemůžu. Nemám čas. Mám práci. Neotravuj.“ Neměli na nás čas. Měli plnou hlavu svých starostí. Nezbývala jim síla na nás, chuť, zájem. Měli svého dost. Dali nám tak najevo nezájem. Z takových prožitků se nám v hlavě vytvořily emoční zápisy: „Co říkám, není důležité, moje je nezajímavé, moje věci druhé zatěžují.“ Připadáme si pak k ničemu. Máme pocit, že všichni ostatní mají podstatnější věci, problémy, starosti než my. Že si možná jen vymýšlíme. Utápíme sebe v pocitech méněcennosti a nedostatečnosti.

Naše touhy sdílet – podívat se, co jsme vyrobili, je zdržovalo.

Chtěli jsme rodičům vyprávět. Jaký jsme zažili zážitek. Co se nám líbí. Chtěli jsme se s nimi podělit o krásný obrázek, který jsme namalovali. Dostávalo se nám zpátky: „Počkej, teď nemám čas. Neotravuj mě s nějakými nesmysly. Vidíš snad, že tady dělám něco důležitého.“ Reakce rodičů nás bolely. Z těchto situací se nám v hlavě vytvořily zápisy: „Moje není podstatné. Svými věcmi zdržuji. Na mém není nic zajímavého.“ A nechali jsme si to již pro sebe. Stáhli jsme se. Přestali jsme postupně sdílet. Co se nám pak děje v dospělosti? Svoje si necháváme pro sebe nebo o tom mluvíme jen s „cizími“. Případně si vytvoříme okruh kamarádek, se kterými sdílíme své. S těmi nejbližšími se bojíme. Naše partnerství se nemůže rozvíjet, protože v něm není hlubší komunikace.

Jak z toho ven?

Naše emoční zápisy se nám v životě různě „připomínají“. Nejde nám s partnerem povídat o tom, po čem toužíme. Máme obavu sdělit šéfovi, že bychom potřebovali dovolenou nebo zvýšit plat. Bojíme se odmítnutí. Připadá nám naše – nepodstatné. Kdo je však určovatelem toho, co je podstatné a co ne? Odmítnutí je také v pořádku, nemusí mi být druhý hned k dispozici. Ale odmítnutí nesmí mít vliv na moji hodnotu. To, že na mě druhý nemá momentálně čas, neznamená, že jsem špatný člověk. Když vás emoční zápisy budou více trápit, doporučuji je z hlavy s koučem odstranit. Protože jinak budou brzdit váš potenciál ve všech směrech.

Nezasévejte svým dětem podobné zápisy.

Když nemáme momentálně čas sdílet to, co vám vaše dítě chce ukázat, je to také v pořádku. Můžete ho i odmítnout, ale správně. Říct třeba: „Momentálně nemohu, ale za 10 minut se ti budu věnovat. Mám nějakou práci, ale jakmile ji dodělám, tak za tebou přijdu. Ráda si o tom s tebou popovídám, protože vidím, že je to pro tebe důležité.“ Hlavně svoji dohodu dodržte. Dítě se pak nebude cítit méněcenné. Protože – kdo je posuzovatelem toho, jestli jsou vaše starosti důležitější než ty, co má vaše dítě? Neshazujte jeho problémy. Respektujte je. Vyslechněte je. Udělejte si na své děti čas. Domluvte se, že si o tom třeba u večeře povíte. Nebo se jděte společně projít. Někdy stačí jen pár minut věnování se. Řekněte si, kdy si na něj uděláte čas, a hlavně to dodržte.

Zablokovaný potenciál osobnost nerozvine. Sdílení, svěřování se, povídání o našich tužbách a přáních s nejbližšími jsou nezbytné kroky k rozvoji sebe i partnerství. Podporujte děti v rozvoji jejich potenciálu.

Více na přednáškách: (Ne)Gramotný rodič – Jak neselhat jako rodič

Přednášky Čechy zde >>

Přednášky Slovensko zde >>

ZOBRAZIT VÍCE

Drtili nás – potlačili náš přirozený projev

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Drtili nás – potlačili náš přirozený projev

Drtili nás – znechutili nám tím život

Přístup rodičů k nám nás nastavil na rozvoj našeho přirozeného projevu, nebo na jeho potlačení. Musíš, nesmíš, nedělej, dělej …, jinak bude zle. Nepůjdeš ven. Nesmíš se dívat na televizi. Máš domácí vězení.

Co si myslíme, že je dobře – nemusí být dobře pro děti 

Rodiče to s námi mysleli dobře. I my to jako rodiče vždycky myslíme se svými dětmi dobře. Ale naše forma projevu nemusí dětem dělat dobře pro jejich život. To, jak nás rodiče drtili, nám často znechucovalo život. Nerozumíme pak, proč v mnohých situacích ustoupíme, vyhovíme, sebepotlačíme se, ačkoliv to tak necítíme. Kopírujeme i své výchovné vzorce chování, které na nás rodiče uplatňovali. Chováme se tak automaticky nevhodně často i vůči svým dětem. Společnost prochází vývojem. I přístup k dětem je potřeba měnit. Aktuální doba nepotřebuje „ovce“, ale samostatné, zodpovědné a zdravě sebevědomé jedince, kteří budou znát svoji cestu a po ní půjdou. Takový jedinec bude prospěšný nejen sobě, ale i ostatním.

Dělej, co ti říkám, jinak bude zle

Nutili nás dělat, co sami uznali za vhodné. Třeba to pro nás ani nebylo dobré? Kolikrát jsme sami nevěděli, proč máme pořád cvičit na klavír, když nás to nebavilo. Proč nemůžu jít ven a být s kamarády, kde je mi dobře? Báli jsme se rodičům postavit, tak jsme pro klid cvičili. Sebepotlačili jsme se a ohnuli se. Svoje touhy jsme v sobě zatlačili. Vydrželi to nepříjemné a otravné. Ohýbáme se pak pro klid v životě dál. V partnerství, v zaměstnání a v dalších situacích, aby nevznikl konflikt. Držíme. Zatneme zuby a čekáme, až přejde nepříjemné. Neumíme se postavit. Máme strach z následků.

Poslouchej, nebo ti zakážu televizi

Nutili nás poslouchat a nedovolili říct k tomu svoje. Vynucovali si svoji pravdu silou. Vyhrožováním. Zastrašováním. Zákazy toho, co jsme měli rádi. Chtěli nás přinutit poslechnout za každou cenu. „Budeš poslouchat, co ti říkám, jinak za mnou nechoď. Budeš poslouchat mě, protože já to vím lépe. Když mě neposlechneš, nic ode mě nechtěj.“ Neposlechnutí pro nás znamenalo bolest. Nemožnost si užít, co nás baví. Dostat to, co jsme chtěli. V životě se nám pak stává, že raději poslechneme a sebepotlačíme sebe, protože jinak nám může druhý vzít, co máme rádi. Často i nesmyslné zadání od šéfa, protože se bojíme, že nám vezme prémie. Poslechneme partnera, když jsme na mateřské dovolené, protože máme strach, že nám nedá peníze na nákup. Z pudu sebezáchovy pak poslechneme automaticky, co jakákoliv autorita říká, protože se bojíme prožít bolest z neposlechnutí.

Nehneš se z místa, dokud si to nedoděláš

Rodiče nás drželi ve své moci. Dělali si nároky na naši svobodu. Co si zamanuli, jsme museli dodržet: „Dokud to nesníš, neodejdeš od stolu. Dokud si neuklidíš pokoj, nepůjdeš ven. Nehneš se z domu, dokud nedoděláš úkoly.“ Pořád nám kladli nějaké podmínky. Brali nám svobodu rozvrhnout si své úkoly a zábavu sami. Nejdřív jsme museli splnit nepříjemné, a až potom jsme si mohli dovolit dělat, co nás baví. V životě pak máme pocit, že radost a zábavu si nezasloužíme. Že musíme nejdřív udělat úkoly, a potom až přijde zábava. Jenomže pořád máme nějaké úkoly. Kdy si tedy mohu dovolit se radovat?

Neopakujte destruktivní vzorce chování ve svém životě. Pomozte svým dětem vyrůst ve zdravě sebevědomé osobnosti, které se budou umět i své autoritě přirozeně postavit. Diskutovat s ní, zvládnou konfrontaci, prosadit si v klidu i své a rozvíjet tak svůj životní potenciál. Jaké jsou principy úspěšného rodiče a mnoho dalšího se dozvíte na mých přednáškách.

Více na přednáškách: (Ne)Gramotný rodič – Jak neselhat jako rodič

Přednášky Čechy zde >>

Přednášky Slovensko zde >>

ZOBRAZIT VÍCE

Proč žárlíme? Protože se bojíme

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Proč žárlíme? Protože se bojíme

Žárlivost nás rozežírá – kořeny jsou v dětství

Žárlivost je emoce, která člověka úplně rozežírá. Ničí vztahy. Brzdí potenciál. Blokuje rozvoj. Dokonce je často příčinou rozvratů přátelství, rozchodů i rozvodů. Jde o emoci, která se nám v životě vrací. Zrcadlí situace, které jsme zažívali v dětství. Bolesti a strachy z chování našich blízkých. Přístup rodičů má na vznik žárlivosti zásadní vliv.

Pomozme svým dětem. Vyvarujme je vzniku této ničivé emoce. Dejte jim pravý pocit jedinečnosti, lásky a hodnoty. Každý jsme originální, jedinečná a hodnotná bytost. Každý člověk má silné i slabé stránky. I naše děti. Podporujme jejich schopnosti. Neschopnost není nedostatek. Je to informace, že schopnost je v něčem jiném.

Proč žárlíme? Žárlíme, protože se bojíme

Žárlivost je strach. Cítíme se ohroženi. Bojíme se, že nás druhý přestane mít rád. Že se objeví někdo lepší. Že nás může jiný nahradit. Jde o bolavou emoci, která se nám zapsala do hlavy v dětství z různých situací. Prožívali jsme v nich pocity méněcennosti a nedostatečnosti. Z jakých situací se nám emoce žárlivosti mohly zapsat do naší hlavy?

Druhý mi může vzít lásku

Narodil se nám sourozenec. Rodiče mu poskytovali větší pozornost. Doposud jsme byli pro rodiče na prvním místě, a najednou přišel z ničeho nic někdo další a vzal nám jejich lásku. Nemají na nás tolik času. Věnují se více jemu. Mazlí se s ním. Pořád ho chovají. Jakmile zafňuká, hned k němu běží. Když zafňukám já, okřiknou mě. Nemají mě rádi. Druhý přišel a vzal mi jejich lásku.

Druhý může být důležitější než já

Rodiče si s námi moc nepovídali. Neměli na nás čas. Pořád chodili do práce, vařili, uklízeli a měli nějaké své povinnosti, při kterých se tvářili ustaraně. Jednou za čas k nám přišla návštěva. Rodiče se snažili s přípravou a pak si společně sedli, povídali si a smáli se. Když jsme se k nim chtěli přidat, abychom alespoň trochu nasáli jejich pohodu, tak nás odháněli: „Běž si hrát do pokojíčku. Neotravuj. Nech nás v klidu o samotě. Tady si povídají jenom dospělí.“

Druhý může být lepší než já

Rodiče nás porovnávali. Snažili se nám dávat za příklad ty lepší. Opěvovali úspěch našeho sourozence: „Podívej se, jak je brácha šikovný. Krásně šlape na kole. Snaž se taky. Ty jsi nemehlo.“ Vyzdvihovali našeho zdatnějšího sourozence. Chlubili se s ním. Dávali nám najevo, že jsme nedostateční. Dokonce na obtíž. Nemehla. Nebo nás porovnávali s našimi vrstevníky. „Podívej se na Janičku, ta má hezkou sukýnku. Proč si taky nevezmeš někdy sukýnku a běháš pořád v teplácích?.“

Druhý může mít někoho jiného raději než mě

Rodiče si oblíbili některého sourozence víc. Třeba protože byl větší sportovec. Měli k němu blíž, protože je pojily společné zájmy a aktivity. Cítili jsme se odstrčení. Nemilovaní. Nepotřební a nedostateční. Sourozenec nám vzal pozornost. Byl pro rodiče lepší než já.

Pomozme svým dětem. Vyvarujme je vzniku této ničivé emoce. Dejte jim pravý pocit jedinečnosti, lásky a hodnoty. Každý jsme originální, jedinečná a hodnotná bytost. Lásky a místa je na světě pro každého dostatek.

Více na přednáškách: (Ne)gramotný rodič – Jak neselhat jako rodič

Přednášky Čechy zde >>

Přednášky Slovensko zde >>

ZOBRAZIT VÍCE

Partnerský vztah je vzor pro děti

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Partnerský vztah je vzor pro děti

Kvalitní partnerský vztah je základ pro „svobodné dýchání“ a zdravý rozvoj osobnosti dětí v rodinném hnízdě

Jaký mám vztah k sobě je nejvíc vidět právě na mém partnerském vztahu. Buďto jde o dvě přirozeně zralé osobnosti, které se vzájemně respektují, podporují, rostou a společně rozvíjejí, nebo si ve vztahu vůči sobě kompenzují své nedostatky. Pokud nebudu mít kvalitní vztah se svým partnerem, nebude v harmonii, synergii a v lásce, tak nemohu nikdy vytvořit zdravé partnerské vzory pro děti. Pokud mi s partnerem nefunguje komunikace, konflikty končí hádkami, problémy se strkají pod koberec, jsou časté dohady o peníze, výchovu, narážíme-li na nezájem, nadměrný alkohol nebo dokonce násilí, děti budou jednou ve svém partnerství čelit podobným situacím.

V nefunkčním partnerství si často kompenzujeme dobrý pocit dětmi 

Není-li partnerství kvalitní a funkční, děti se stanou „kompenzátorem“ hodnoty a celým smyslem života. Dávají bezpodmínečnou lásku, která nepřichází od partnera. S tím je potřeba začít něco dělat. Nepřesouvat partnerský problém na děti. Upřednostníme-li děti před partnerem a dáme-li je ve všem na první místo, tak je zatěžujeme. Připadá nám to sice, že jim tím pomáháme, ale my jim spíš často škodíme. Děti se pak cítí zodpovědné za spokojenost maminky nebo tatínka. Mají pocit, že musí být rodiči nablízku. Suplují partnera. Cítí starost za dobrý pocit rodiče. Vnímají, že rodič není ve svém životě šťastný.

Destruktivní manipulační věty

Velice destruktivně pak působí věty rodičů, sdělované svým dětem. Vycházejí z upnutí se na děti, protože nefunguje partnerské pouto. Posbírala jsem je při konzultacích s klienty, kteří cítili vinu za spokojenost svého rodiče. Měli pocit, že mu musí být stále nablízku. Oporou za partnera. Slýchali doma od rodičů např.: „Ty jsi pro mě všechno na světě. Ty jsi můj jediný miláček na světě. Jenom tebe miluji. Vše dělám jenom pro tebe – tak očekávám že mi zůstaneš pořád nablízku. Co bych si bez tebe počala. Ty jsi jediným mým smyslem života. Mám jenom tebe. Ty jsi pro mě jediná jistota. Nevím co budu dělat, až odejdeš z domu, to asi umřu žalem…“ Taková prohlášení rodiče dítě zavazuje. Je manipulováno do pocitů viny, pokud si půjde svojí cestou. Cítí se zodpovědné, přímo jako svoji povinnost, být rodiči stále nablízku. Nemůže pak „svobodně dýchat“ a zdravě rozvíjet svůj vnitřní potenciál. Začít svobodně žít. A’t je jim 5, 15 35 někdy i 50 let.

Děti primárně potřebují cítit lásku, pohodu, klid a jistotu v partnerství svých rodičů

Děti chtějí vidět rodiče šťastné. Ve funkčním vztahu. Radostné. Spokojené. Pokud však cítí, že se jeden z rodičů v partnerství trápí tak se bude snažit svojí přítomností dodávat spokojenost. A naopak, když uvidí funkční partnerství svých rodičů, bude se cítit svobodně a uvolněně. Z jeho břemena spadne tíha a péče o dobrý pocit rodiče. Úkolem dospělých je pečovat o partnerskou zahrádku a vytvářet tak vzor budoucího partnerství pro své děti a nepřenášet na ně tíhu svých nevyřešených partnerských problémů.

Z dětí si děláme často „náhražky“ partnerů

Dětem dáváme na jejich bedra tíhu a zodpovědnost nám doplňovat pozornost a lásku za nefunkčního partnera. Čím budeme mít vyladěnější partnerský vztah, tím volněji se vašim dětem bude dýchat. Zapracujeme-li na kvalitě našeho partnerského vztahu pomůže to nejen nám, ale ulehčíme našim dětem. Vzor našeho partnerského vztahu a vzájemného soužití přebírají automaticky naše děti.

Kvalitní, harmonické a hodnotné partnerství se tak stane pro děti přirozené a budou ho automaticky následovat i ve svém životě.

Více informací získáte:

E-kniha zde >>

120 minutový záznam přednášky zde >>

Přednáška Čechy zde >>

Přednášky Slovensko zde >>

ZOBRAZIT VÍCE

Proč (Ne)Gramotný rodič?

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Proč (Ne)Gramotný rodič?

Celý projekt (Ne)Gramotný rodič se rodil postupně. Přímo se mnou rostl.

Konkrétní principy, omyly, praktické nástroje a techniky jsem střádala a potvrdila si v průběhu posledních let i jejich funkčnost. Vychází nejen z mých rodičovských zkušeností, ale především z mé denní osobní praxe životního kouče, lektora, mentora a poradce pro osobní růst.

Začala jsem si víc a víc uvědomovat, že řeším především následky negramotných rodičů, mých klientů, kterým je 20, 30, ale i 60 a více let. Problémy, se kterými se na mě obracejí, jsou totiž většinou převzaté a automaticky zkopírované vzorce chování a programy, které sami do sebe jako děti nasáli od svých rodičů. V jejich životě se jim pak jen dokola opakují, v různých situacích. Mají problémy ve vztahu k sobě, s partnerem, s dětmi, se svými rodiči. Nevěří si, neumějí najít práci, co je baví. Nemají se rádi. Trpí strachy, obavami, neumí se prosadit, nevěří si. Neví co je baví, jaký je jejich smysl života apod.

Snímek obrazovky 2014-09-22 v 8.52.18

Všechny tyto zkušenosti a skutečné osobní příběhy, mě motivovaly se začít věnovat víc zdroji problémů, příčině, prevenci a osvětě, protože z křesla kouče denně řeším především až jejich následky. Někdy i dlouhé týdny i měsíce se odklízí vnitřní emoční paseka, kterou nepoučení rodiče a další primární autority kdysi způsobili. Určitě všichni dělali to nejlepší, co uměli, ale chyběla jim sebereflexe, informace, další vzdělání, aby dokázali vnímat, zdali je jejich přístup pro děti skutečně to nejlepší.

Problémy dětí jsou jen odrazem problémů dospělých. Když si problém vyřeší dospělý, tak dítě žádný problém nebude zrcadlit. Šťastné dítě je odrazem šťastného rodiče. Vzdělávat dospělé a šířit osvětu pomůže nejen dospělým, ale i dětem, jejich vzájemným vztahům a nastavením do života. Děti svých rodičů nebudou omyly přebírat a přenášet jednou dál na své děti. Principy gramotného rodiče se stanou přirozenou součástí jejich života.

negramotny-rodic-final-2

Prevence, které se tento projekt věnuje je i o uvědomění, kde a jak problémy vznikají. Řeší způsoby, jak jim předejít. Člověk se formuje v rodinném hnízdě. Přebírá generační vzorce, nasává do sebe Emoční rovnice, které jsou často již neplatné až destruktivní. Jejich následky bývají skutečně fatální. Je potřeba začít tedy nejdřív u sebe. Dovychovat sebe, jako dospělé, abychom mohli být těmi správnými, kvalitními inspirátory, rodiči a vzory pro naše děti.

Sama jsem mámou dvou skvělých dětí. Patnáctileté dcery Belindy a dvanáctiletého syna Olivera. Jsou to zdravě sebevědomé a úspěšné osobnosti. Znají svoji hodnotu. Dělají co je baví a mají v tom skvělé výsledky. Nejenže si jdou za svými cíli, ale ony si je již i průběžně plní. Žijí doslova své sny. Staly se pro mě přímo vzory, inspirátory a motivátory i pro moji další osobní i profesní cestu. Vzájemně si tyto energie předáváme. Máme spolu skvělý vztah.

IMG_7115_exposure (kopie)

 

V rámci mé role mámy a celoživotního zájmu o osobní růst jsem sama řešila různé situace, které mě na cestě potkávaly. Učila se je chápat. Přijít na jejich původ. Odstranit „od kořenu“ ze svého života. Dělala jsem plno rodičovských chyb. Kopírovala jsem nevědomě špatné vzorce chování mých rodičů. Myslela jsem si, že dělám to nejlepší, ale přitom to neneslo to pravé ovoce. Šla jsem jako rodič nevědomě a automaticky formou pokusů a omylů. Vnímala následky mého chování. Učila se z chyby a hned je napravovala. Právě i díky mým osobním zkušenostem rodiče, i z mé praxe osobního kouče, cítím velkou potřebu předávat mé poznatky tímto projektem uceleně dál.

Sebevědomí, sebejistota a sebehodnota, které bychom přáli našim dětem, musíme nejdřív ztělesňovat my sami. Principy úspěšného a gramotného rodiče nejsou jen pro vztah s dětmi. Jsou i pro vztah k sobě, ke svým partnerům, blízkým, kolegům i dalším lidem v našem životě.

V roce 2010 jsem se na své profesní křižovatce rozhodla jít již vlastním směrem. Začít podnikat. Být svobodná dělat co mě baví a dává mi skutečně smysl. Odešla jsem po 14 letech na manažerských pozicích z korporace a vydala se na cestu, kam mě to nejvíc táhlo. Do osobního růstu, rozvoji potenciálu, koučinku, pomáhání, motivování a podporování dospělých. V té době jsem již studovala vysokou školu, obor Andragogika – vzdělávání dospělých.

Začala jsem pracovat jako životní kouč. Pomáhala druhým, zorientovat se na svých křižovatkách. Vyvést je z nich ven. Rozvinout jejich vnitřní potenciál. Rozuzlit jejich vnitřní emoční paseku. Tahala jsem denně z hlav stovky vzorců, blokujících programů a destruktivních Emočních rovnic. Pomáhala uklidit vnitřní emoční paseku.

Tyto intenzivní čtyři roky se mi staly zdrojem, ze kterého čerpám dál cenné zkušenosti. Konkrétní fakta a autentické příběhy pro tento projekt a souvisejících vzdělávání dospělých. Osvětu, prevenci, jak předejít tomu, aby jednou děti svých rodičů nemusely hledat pomoc u psychiatrů, psychologů, terapeutů, koučů a dalších pracovníků pomáhajících profesí. Aby znaly svoji životní cestu, svůj smysl a ten přirozeně následovaly.

Co mě téměř denně také v běžném životě zastavuje a potvrzuje tak při pohledu na dospělé a jejich chování vůči dětem, že je potřeba, aby začal každý nejdřív vzdělávat sebe a nevychovával tak nevědomě další klienty.

Projekt (Ne)Gramotný rodič, který nyní obsahuje mé osobní přednášky, DVD záznam z přednášky, e-book a související články a příspěvky na sociálních sítích se bude určitě rozvíjet dál i v dalších formách. Těším se na jeho další vývoj a budu moc ráda, když se stanete jeho součástí.

Více získáte:

E-kniha zde >>
Přednáška Čechy zde >>
Přednáška Slovensko zde >>

ZOBRAZIT VÍCE

Generace přes kopírák

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Generace přes kopírák

Určitě jste si někdy říkali, při pohledu na své rodiče: „Taková určitě nikdy nebudu! Budu jiná!“

„Takhle teda nedopadnu! Můj život bude pestrý a plný zážitků!“
Ale co se stalo? Aniž bychom pro to cokoliv vědomě dělali,
přistihneme se, že se podobáme svým rodičům.

V projevech, které nám samotným kdysi vadily. Řítíme se nejen víc a víc do jejich podoby, ale i do jejich stylu života. Naše reakce jsou jak přes kopírák! Od okolí slýcháme: „Ty už jsi stejná jako tvoje máma“. „Chováš se jako tvůj otec!“.

Vědomě nás doma řadu věcí neučili, a přesto je děláme. Nasávali jsme dění, jako houby. Zakořenilo se hluboko v nás. Vše co se doma dělo, jsme přijímali za vlastní. Jak se k nám rodiče chovali. Jaký měli k sobě vztah. Jak o svůj vztah pečovali. Jak společně řešili problémy. Jak trávili volný čas. Kdo měl doma na starosti finance. Kdo měl poslední slovo.

Atmosféra, rodinné způsoby a zvyklosti se nám nahrávaly do našeho podvědomí. Přijali jsme je automaticky za svoje. Když táta rozhodoval o financích, tak v našem životě budeme očekávat, že o financích bude rozhodovat partner. Pokud máma měla poslední slovo, naší partnerce necháme přirozeně prostor pro poslední slovo a podvolíme se. Mnohdy nám tato nastavení vůbec nevyhovují.

Jedeme v pohodlném a bezpečném automatickém módu generačních, emočních programů. Podvědomá část nám je denně posílá. Řídí náš život. Rozhoduje. Ve vědomé části je vůbec neřešíme. Většinou si je ani neuvědomíme. Jsme kopií svých rodičů nejen ve vzhledu, charakteru, ale postupně i ve stylu života.

Sny a touhy, pro které jsme kdysi žili, pomalu mizí v šedé mlze denních stereotypů. Nechcete se s nimi ještě úplně rozloučit, ale nevíte jak je realizovat. Máte strach? Z čeho? Co vám v tom brání? Kdo vám v tom brání? Okolí? Partner? Výmluvy! Jste to vy sami. Nikdo jiný. Vaše hlava!

Můžete si ale říct dost! Takhle určitě nechci jít dál. Chtěla bych mít naplněný a radostný život. Nechci běžet krysí závod. Z práce pro děti, nakoupit, uvařit a k televizi. Na gauč ke zprávám. Otupovat se vínem, protože se sebou nemůžu vydržet. Změňte svoje programy, které vás omezují. Zkratujte automatické a zastaralé generační emoční proudy a nepředávejte je dál svým dětem.

Co udělat? Zastavit. Zrevidovat emoční programy. Změnit co mi nevyhovuje.

Zorientujte se v mapě svého života. Kde jste? Jdete smysluplně? Cítíte se naplněni? Dáváte příliš úsilí, které vás již vyčerpává? Udělejte si revizi svého života. Uspořádejte si ho. Ukliďte si v něm. Podívejte se na svoje hlavní oblasti: zdraví, práce vztahy a peníze. Máte ve svém životě všechno, co jste chtěli?

Nemusíte bojovat a nosit programy, které nechcete. Přeprogramujte si hlavu a nebuďte další generace přes kopírák. Pomůžete nejen sobě, ale ochráníte i vaše děti.

Nejčastější paralyzující, generační emoční programy bývají: Nejdřív práce, potom zábava. Dělej něco užitečného. Peníze kazí vztahy. Bohatý člověk je podvodník. Starat se o sebe je sobecké. Nejdřív musím myslet na spokojenost okolí a potom až na svoji. Nedělám dost. Vždycky může být můj výsledek lepší. Pochvala je zbytečná. Práce je povinnost. Radost do práce nepatří. Projev přílišné radosti mi může druhý zkazit. Spokojenost mě nerozvíjí.

Buďte sví a jděte svojí vlastní cestou. Každý člověk je jedinečný. Není, nebyl a nebude na světě nikdo druhý, stejný, jako jste vy! Každý jsme unikátní bytost. Tak svoji originalitu rozvíjejte a nebuďte jen další kopií. Využijte vlastní tvůrčí sílu a vykročte dál k vnitřní spokojenosti. Přeji vám hodně štěstí!

Více informací na:

E-kniha zde >>
Přednáška Čechy zde >>
Přednáška Slovensko zde >>

ZOBRAZIT VÍCE

Desatero pohody s dětmi

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Desatero pohody s dětmi

Všichni touží po pohodě. Přejí si, aby byl domov a vztahy v něm, oázou klidu, kde se zregenerují a načerpají nové síly.

Často je tomu bohužel naopak. Atmosféra v domácnostech bývá velmi napjatá. Každý má nějaká nevyřčená očekávání, touhy, přání a potřeby, které neumí sdílet.  Domov se pak stává místem napětí, neklidu, bojů a obhajob svých práv.

Sestavila jsem desatero pohody s dětmi, aby váš domov byl příjemným přístavem, do kterého se budou všichni nejen těšit, ale ve kterém budou i rádi s ostatními sdílet svůj život.

1. Respektujte svoje děti.  Ať je jim 3, 10, 15 nebo 28 let, potřebují váš respekt. Budete-li je respektovat, budou respektovat vás.  Je to jednoduché a prosté. Velký omyl, v nastavení řady dospělých je, že mladší není třeba respektovat.

Pokračování textu

ZOBRAZIT VÍCE

Muž na mateřské? Pro a proti?

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Muž na mateřské? Pro a proti?

 

Určitě je kolem nás plno mužů, kteří by byli na mateřské mnohem schopnější a spokojenější, než leckteré     ženy. Výhodou by bylo, že by vedle nich mohly ženy pokračovat plynule ve své kariéře. Proti snad jedině, že nenakojí, ale i to se dá prakticky vyřešit. Pokračování textu

ZOBRAZIT VÍCE