5 zásadních důvodů – proč se bojíme být sami sebou?

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
5 zásadních důvodů – proč se bojíme být sami sebou?

Nejde mi být sama sebou

Nedávno jsem měla klientku na koučinkovém křesle a ta mi říká: „Přežívám. Nejde mi se radovat. Já si nemůžu vzpomenout, kdy jsem se naposledy od srdce zasmála. Já si to vůbec nevybavuji. Není mi do smíchu. Jsem pořád vážná. Nic zásadního se mi v životě neděje, ale přijde mi, že nemám nárok ani právo být spontánní a veselá. Vůbec mi nejde se v životě s blízkými radovat. Emoce raději neprojevuji. Mám je v sobě nějak zablokované. Radost mi úplně zmizela ze života a nevím proč.

Toužíme být sami sebou. Chceme být autentičtí, spontánní, radovat se, uvolněně se smát a sdílet s druhými naše nadšení a horlivost, ale nejde nám to. Proč?

1.Naši radost nesdíleli a nechápali

Vzpomínáte, co se dělo, když jste byli malí a lítali jste, skotačili, hráli jste si, smáli se, nadšeně jste chtěli s blízkými sdílet svoji radost z berušky, která vám lezla po ruce, nebo jste se radovali z toho, jak jste na krupicové kaši vyrobili z másla jezírko, nebo jste se smáli, jak máte na puse vousy z kakaa a chtěli jste dát mamince spontánní kakaovou pusu? Smázli nás: „Neblbni. Uklidni se. Nech toho. Moc se nesměj. Jsi nějaká rozdováděná. Neblbni s tím jídlem. Nech tu berušku, ať jí něco neuděláš…“ Neuměli s námi naši radost vůbec sdílet. Tak jsme si z daných situací zapsali do našeho podvědomí: Blízcí nám nerozumí. Moje sdílení radosti s blízkými je k ničemu. Lepší je se neradovat.

2. Naše radost a smích blízkým vadil

Rodiče byli plni svých starostí. Neměli na nás náladu. Vařili, nakupovali, uklízeli, chodili do práce nebo se zrovna dívali na oblíbený seriál a chtěli mít svůj klid. Tak jim naše radostné skotačení vadilo a otravovalo. Rušilo a rozptylovalo. Tak jsme situaci vyhodnotili po svém a zapsali jsme si do svého podvědomí vzorce: V blízkosti rodičů je lepší se moc neradovat. Mezi blízkými je bezpečnější být vážný a emoce moc neprojevovat. Doma je lepší být tiše. S blízkými není zábava.

3. Když jsme byli radostní a spontánní, tak nám naložili práci

Vzpomínám si, jak jsme si se sourozenci hráli. Smáli jsme se, stavěli jsme si domečky z dek a z našeho pokoje jsme udělali takový bunkr. Nesmírně jsme si to užívali. Bylo to úplné dobrodružství. Tvořili jsme si svůj svět. Přilítla mamka: „Co tady blbnete? Kdo ten bordel bude uklízet? Máte tady nějak moc zábavy, jděte dělat něco užitečného. Nemáte nic pořádného na práci? Máte již hotové úkoly? Ukliďte to a jděte škrábat brambory.“ Přišla emoční sprcha. Zklamání. Vztek. Bolest. Co si podvědomí z takové situace zapsalo: Radovat se v přítomnosti blízkých mi přinese bolest. Moji radost brzy zkazí. Za moji radost budu muset pykat. Je lepší moc radosti a nadšení v blízkosti druhých neprojevovat. Budu-li se moc radovat, přidají mi úkoly a další práci.

4. Budu-li sama sebou, spontánní, mohu zůstat sama

Rodiče bývali zapadlí ve svých starostech, úkolech a denních povinnostech. Z pozice rodiče vím, že je rodičovských úkolů hodně, ale to neznamená, že jsem jako rodič „odsouzen“ již jenom trpět a přežívat pod tíhou povinností a nemohu se smát. Bohužel tak většina rodičů dopadne. Odnášejí to následně děti. Právě tím, že si „dovolí“ být radostní, bezstarostně skotačit a smát se. Obrátí se to následně proti nim. Tak když jsme byli spontánní, vyhnali nás: „Jdi si skotačit někam jinam. Dej mi pokoj. Jestli chceš blbnout, tak jdi do svého pokoje a zavři se tam. Jdi ven a přestaň mi tady zpívat a tančit. Bolí mě z tebe hlava. Jestli chceš být tady se mnou, tak se zklidni.“ V naší hlavě se zapsaly programy: Budu-li se moc radovat, mohu zůstat sama. Budu-li spontánní a uvolněná, pošlou mě pryč. Budu-li šťastná, nedají mi lásku a přijetí.

5. Být sama sebou bolí a je to riziko

Vytvořily se v nás strachy, že zůstaneme sami, nikdo nás nebude mít rád a že je lepší se chovat tak, jak okolí očekává. Přizpůsobit se jejich náladám a nastavení. Neprovokovat rodiče, blízké, partnera, kolegy, šéfa naším smíchem. Tak se z nás postupem času staly emočně ploché bytosti, které si nedovolí radovat se s dalšími, s dětmi, s rodinou. Celé se to opět opakuje dál. Radost dospělým vymizí ze života a chodíme světem jako emočně ploché bytosti s vážným a utahaným výrazem ve tváři, jako klientka, která mě požádala o pomoc.

Naštěstí je možné naše vnitřní nastavení změnit

S paní Lenkou jsme na osobní konzultaci vytahaly z hlavy asi 250 vzorců, tzv. Emočních rovnic, které ji blokovaly se radovat. Po dvou měsících intenzivní práce na sobě se jí opět vrátila radost do života. Přestaly jí dokonce i bolesti hlavy. Uvolněním vnitřních bloků se zbavila tlaků, kterými v sobě proud svých emocí dlouhé roky potlačovala. Přišlo uvolnění, klid a radost.

Programy, které se nám z různých situací v dětství „nahrály“ do hlavy, je možné naštěstí z podvědomí odstranit. Vyčistit a uklidit si v sobě. Radost, smích, nadšení a životní vášeň je energie, která potřebuje naším tělem proudit. Je pro nás jako krev v žilách. Když jí v sobě nedáme možnost proudit, začne naše tělo i duše odumírat.

Vydejte se na CESTU ZPÁTKY K SOBĚ. Pojďte si uklidit ve vašem životě. Pusťte zpátky radost do vašeho těla a celého života. Ráda budu vaším průvodcem. Více k semináři CESTA ZPÁTKY K SOBĚ, najdete ZDE >>>   Těším se na vás, Lucie

ZOBRAZIT VÍCE

Pořád nejsem dost dobrá. Připadám si nedostatečná.

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Pořád nejsem dost dobrá. Připadám si nedostatečná.

Proč se shazujeme? Proč sebe vlastními myšlenkami ničíme? Z čeho to pramení? Jak se těchto destruktivních pocitů zbavit? Narodili jsme se jako krásné, čisté a láskyplné bytosti. Měli jsme otevřenou náruč, se kterou jsme běhali za maminkou, za tatínkem nebo za starším sourozencem, ke kterému jsme vzhlíželi. Toužili jsme s nimi sdílet svět. Radovat se z našich pocitů radosti, co se nám povedlo. Ukázat obrázek, který jsme namalovali, nebo předvést komín z kostek, který se nám napoprvé podařil postavit. Chtěli jsme pofoukat koleno a pomoct od bolesti, když jsme se učili chodit a zakopli jsme. Jednoduše jsme chtěli s těmi nejbližšími sdílet naše radosti i starosti, které jsme prožívali již od prvního nadechnutí.

Co se nám však často dostávalo zpátky:

„Neotravuj. Jdi pryč. Hraj si sám. Neřvi. Nech mě být. Dej mi pokoj. No – dobrý, co jsi namalovala, ale co úkoly do školy? Nefňukej, vždyť ta modřina nic není…“ Tak jsme zklamaní, smutní a plni vnitřní bolesti usoudili, že je něco v nás asi špatně, když nás nevítají také s plnou náručí. Že to není ještě dostatečné, když nemají stejný pocit radosti z našeho výrobku. Že nejsme důležití, když se jdeme podělit o naši bolest a nepřipadá jim rozbité koleno jako dostatečný důvod k slzám. Předali jsme okolí plnou moc a větší právo posoudit hodnotu a důležitost toho, co prožíváme. Tak jdeme životem dál a stále se nám podobné pocity opakují. Vytvořené programy v našem podvědomí dál ovlivňují, co prožíváme.

Shazujeme a znehodnocujeme vlastní úspěchy

Nejsem dostatečná. Musím se víc snažit. Můj úspěch není nic extra. To, co se mi povede, umí každý. Přestali jsme postupně radostně běhat s otevřenou náručí, protože jsme se báli dalších zranění. Tak jsme se rozhodli na sobě pracovat, snažit se a usilovat o to, být lepší. Dokonalejší a konečně dostateční pro naše okolí. Dobře se učit, dělat, co ti blízcí očekávají, aby nás začali konečně láskyplně přijímat. Jediné, po čem jsme toužili, byla bezpodmínečná láska a pocit přijetí. Stejné nastavení jsme si přenesli i do dalšího života, do partnerských vztahů, vztahů s dětmi, do zaměstnání. A tak se jen bojíme, kdy se nám opět potvrdí vnitřní bolest z našeho pocitu nedostatečnosti. 

Již nyní jsem dost dobrá – můj seznam osobních úspěchů

Jak se pocitu nedostatečnosti zbavit? Sepište si seznam, co všechno jste zvládli. Neporovnávejte svůj úspěch s ostatními. Každý sám cítí nejlépe, co vnímá jako osobní úspěch. Pro někoho to může být narození dětí, pro jiného postavení domu. Jiný může vnímat jako osobní úspěch, že dojel sám autem 50 km. Pro jiného to třeba úspěchy být vůbec nemusí. To je jedno. A je to v pořádku. Neexistuje žádný seznam TOP 100 úspěchů a jedině až splním jeden z nich, tak si mohu dovolit říct, že jsem dobrý a úspěšný. Mohu mít svůj vlastní seznam úspěchů. Důležitý je můj pocit.

Každý sám jsme si vlastním posuzovatelem a umíme nejlépe sami posoudit, co je náš úspěch. Protože jsme byli sami se sebou a každý krok v těhotenství, studiu, v řízení auta, stavění firmy nebo domu jsme museli sami udělat. My sami nejlépe víme, kolik nás to stálo úsilí, co vše jsme museli zvládnout, překonat, z jakých komfortních zón vystoupit, kolik odvahy sebrat, abychom toho našeho osobního úspěchu dosáhli.

Každý z nás je úspěšný i jenom tím, že zvládl přijít na tento svět, nadechnout se a dýchat. Máme úspěšné tělo, které nám pomáhá prožít další nový den. Poděkujte si, povzbuďte se, oceňte se za vaše vlastní osobní úspěchy a prožijte si ten krásný vnitřní pocit: „Jsem dobrá. Jsem skvělý.“ Věřte, že ti praví kolem vás to cítí stejně. A jak to vnímají ti ostatní – to neřešte.

Přeji vám krásný, úspěšný den a pokud vás hlava bude stále šidit a posílat staré programy, které vás budou stahovat do pocitů nedostatečnosti, jsem tu pro Vás a mám pro Vás i přímo na míru seminář, který Vás vrátí zpátky k sobě, vnitřní radosti, lásce, klidu a DOSTATEČNOSTI 🙂 Seminář: CESTA ZPÁTKY K SOBĚ více ZDE  >>

ZOBRAZIT VÍCE

Vytvořte si svůj vysněný domov

Publikováno uživatelem: Jana Köhlerová
Vytvořte si svůj vysněný domov

Co se vám vybaví při vyslovení slova DOMOV? Domov pro mnohé z nás znamená místo, kde jsme v bezpečí, znamená jistotu, klid, soukromí. Je to místo, kam se vždy rádi vracíme, kde se cítíme příjemně a uvolněně. Zkrátka není nad „teplo“ domova.

Péče o domov

Rádi o své domovy pečujeme. Muži opravují a vyrábějí. Ženy naopak pečují a zkrášlují. Každý přikládá svou ruku k dílu – k příjemnému bydlení. Staráme se, aby naše zázemí bylo v co nejlepším stavu a útulné. Zkrátka aby se nám v našich domovech krásně žilo.

Domov v nás

Až příliš mnoho energie a času věnujeme tomu, co nás obklopuje. Máme sice vyladěné domy, zahrady, byty, ale přesto nejsme šťastní. Ano – přes veškerou venkovní péči zapomínáme na zvelebování toho, co nosíme uvnitř, ve svých srdcích a hlavách. Nevěnujeme se svým pocitům, myšlenkám, náladám… Doslova letíme životem se zapnutým autopilotem.

Návrat

Což takhle vypnout autopilota? Zastavit se, nadechnout se z plných plic, prodýchat se, a to nejlépe někde venku na čerstvém vzduchu. Vnímat jen sebe a vzduch. Zkrátka začít pečovat i o svůj vnitřní domov.

Stavba

A začít rovnou pěkně od podlahy. Základem pro kvalitní vnitřní bydlení by měla být naše sebehodnota, sebepřijetí. Mít se rád a umět se ocenit, povzbudit. Být sám sobě nejlepším přítelem. To je úplný základ, na kterém pak můžeme stavět dál. Dále můžeme postavit náš talent. Naplnit náš svět smysluplnou činností, která nás bude těšit a přinášet nám radost a v neposlední řadě i peníze. V dalším patře bych věnovala péči výběru toho pravého partnera pro život. A v láskyplném vztahu vytvářet zdravý život pro sebe i pro naše děti. Nakonec přijde střecha, postavená z životních radostí, štěstí, lásky, smíchu, pohody, pozitivní energie… S takovou střechou pak zůstaneme i přes sebevětší průtrž mračen v suchu. Líbil by se vám takový domov?

Dobrá zpráva na závěr! Takový krásný, útulný vnitřní domeček si může vytvořit každý! Avšak jako klasický zděný dům nevznikne jen tak, i tento vnitřní nevznikne bez práce. Taková práce se nám však bohatě vyplatí, a to nejen nám, ale i našemu širokému okolí. Tak pojďme stavět své úžasné domečky!

 

Jana Köhlerová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Ne všechno, co nosíme v hlavě, je naše

Publikováno uživatelem: Jana Köhlerová
Ne všechno, co nosíme v hlavě, je naše

Věděli jste, že některé pocity, myšlenky, které nosíte v hlavě, nejsou vaše? Napadlo vás někdy něco takového? K napsání tohoto článku mě přivedly mé osobní zkušenosti a také zkušenosti s klienty v koučinkovém křesle.

Neinformovaní dospělí

Dospělí si často myslí, že děti při hře nevnímají dění kolem sebe a neposlouchají, co a jak si jejich blízcí sdělují. Případně že tomu přece nemohou vůbec rozumět! Jedná se však o velký omyl!

Vysavače informací

Malé děti jsou doslova jako vysavače: nasávají do sebe vše, co se kolem nich děje. A dokonce zachycují veškeré pocity a nálady svých blízkých, většinou svých rodičů. A protože pro dítě jsou rodiče tím nejdůležitějším, tou zásadní autoritou jeho života, ukládají se informace od rodičů s velkou vahou. A zároveň se stejně velkou vahou mají na další život človíčka zcela zásadní dopad.

Naprostá důvěra

Děti svým rodičům naprosto důvěřují. Vždyť jsou v prvních letech svého života na rodičích zcela závislé. A vše, co přichází od rodičů, považují za pravdu, že to tak prostě je.

Výsledek?

V dospělosti pak mnoho z nás prožívá řadu trpkých životních situací. Zažíváme bolestné pocity, se kterými si nevíme rady, a co je hlavní – vůbec netušíme, proč se nám to děje. Vůbec nevíme, odkud se to vzalo.

A tak máme šílené strachy, úzkosti:

  • z udělání chyby (přitom jsme nikdy žádnou zásadní chybu neudělali),
  • stavíme se do role oběti (přitom nám nikdo neubližuje),
  • cítíme, že jsme chudáci (aniž bychom k tomu měli jediný viditelný důvod),
  • máme pocit, že o nás nikdo nestojí (a kolem je mnoho blízkých, kteří nás mají rádi),
  • přepadají nás pocity smutku (i když se kolem nic smutného neděje).

K zamyšlení

Všechny tyto stavy a pocity jsme nasáli-převzali od svých blízkých (rodičů, prarodičů) a nejsou vůbec naše. S naším současným životem nemají nic společného.

Každý však máme možnost se rozhodnout pro změnu a zastavit to! Zatavit toto destruktivní předávání z generace na generaci a vypustit do světa šťastné a spokojené „děti“, které si budou svůj život užívat!

Jana Köhlerová – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Jak vás ovlivňuje vaše prostředí

Publikováno uživatelem: Bc. Adéla Staňková
Jak vás ovlivňuje vaše prostředí
V koučinku se zabýváme tím, co se děje v hlavě. Tam vše vzniká. Na počátku bylo slovo. Myšlenka. Bez prvotní myšlenky se nestane nic. Proto chceme-li něco změnit, začněme tam – ve své vlastní hlavě. Jak na to, rozebíráme podrobně s klienty v koučinkovém křesle.
Dnes vám chci však nabídnout i jiný úhel pohledu. Jelikož vše souvisí se vším, váš stav mysli se odráží všude v prostředí kolem vás. Je užitečné začít si toho všímat a příznivě ho ovlivňovat ke svému prospěchu. Prostředím myslím vaše „neživé“ okolí, ne ostatní lidi. Nikdy se nesnažte měnit druhého člověka. To je počínání proti vesmírným zákonům a jako takové bude vždy „po zásluze potrestáno“. Každý má právo se rozhodovat podle sebe a jednat sám za sebe, a to i v případě, kdy jste si jisti, že by to pro dotyčného (nebo pro vás:)  bylo lepší jinak. Můžete nabídnout inspirativní myšlenku, podat pomocnou ruku, ale tím to končí. Rozhodnutí je na onom člověku a na vás je ho pouze respektovat.

Co ve svém okolí můžete změnit?

Platí pravidlo, že nejzásadněji vás ovlivňuje to prostředí, ve kterém trávíte nejvíce času. A v takovém prostředí můžete často číst životy ostatních jako v knize. Chcete číst pěkný příběh? Napište si ho podle svých představ. Upravte si okolí podle svých nejlepších představ a pak pozorujte, co to s vámi uvnitř dělá. Tak, jak to máme uvnitř (v hlavě), tak to máme i navenek (kolem sebe). Je jedno, čím začnete, jestli uvnitř, nebo vně, ve finále dojde ke změně obojího.

Máte-li chaos v hlavě, uvidíte ho i kolem sebe. Máte přesně přehled, kde co doma najdete a jdete najisto? Nebo zběsile přehrabujete všechny šuplíky a skříně a jste překvapeni tím, co kde najdete? Líbí se vám místo, kde žijete? Vypadá podle vašich nejlepších představ?

Uděláte-li si doma pořádek, značně se vám uleví. Zbavte se všeho nepotřebného. Nechte si jen to, co se vám líbí a co používáte. Udělejte si ze svého příbytku krásný prostor, ne skladiště. Dnešní doba se vyznačuje přehlceností a stejně to vypadá i kolem vás. Vyčistěte prostor, aby mohl krásně dýchat. Vše se potřebuje obměňovat a čistit. Je to princip života. I buňky v těle se neustále obměňují. Všimněte si, jak to často vypadá u velmi starých lidí. Mají kolem sebe tuny věcí a vzpomínek, na kterých lpí. Jsou doslova obaleni nánosy svého života. Do domu často už nepouštějí ani čerstvý vzduch. To je přesně to, čeho se chcete vyvarovat, pokud chcete zůstat pružní, čilí a zdraví. Zrevidujte své věci a zjistěte, jestli jich skutečně potřebujete tolik.

I bez znalosti principů harmonického bydlení a toků energií pro sebe uděláte mnoho, když budete udržovat domov pěkný, čistý, vzdušný a prosvětlený.

Krása přitahuje pozornost.

Pozornost přitahuje energii.

S dobrou energií se vám dobře žije. Na udržování čistoty a krásy energii sice vydáte, ale mnohem více jí získáte zpět.

Kde trávíte svůj drahocenný čas?

Zamyslete se nad tím, kam chodíte ve svém volném čase. Líbí se vám prostředí, kde trávíte svůj čas? Chodíte tam, kde vás to nabíjí energií? Nebo kvůli druhým či z povinnosti býváte někde, kde vůbec nechcete být? Zjistěte, co vám dělá moc dobře, a často tam pobývejte. Může to být příroda, kultura, historické stavby.

Jak to máte zařízeno v práci?

Líbí se vám prostředí v práci? Lidé často vůbec neřeší, jak to vypadá v pracovním prostředí. Odkroutí si svoje a odcházejí domů. Uvědomte si, kolik času v práci trávíte. Upravte si alespoň to, co upravit můžete. Udržujte si pořádek. Lépe se vám bude pracovat. Když před sebou uvidíte haldy nevyřízených dokumentů, nebude se vám do nich ani chtít. Budete žít neustále s pocitem, kolik je toho ještě nevyřízeno a kolik je toho třeba udělat. Čemu věnujete pozornost, to roste. Dokumenty utřiďte, schovejte a zpracovávejte postupně jeden po druhém.

Vystavte si na oči předměty, které vám dělají dobře: fotky, sošky, amulety, ocenění a diplomy. Některé květiny a kameny umějí pohlcovat škodlivou energii, využijte jich.

Šaty dělají člověka

Čím blíže jdeme k sobě, tím více svůj život ovlivňujeme. Jaké je vaše bezprostřední prostředí ? Do čeho oblékáte své tělo? Jak se v oblečení cítíte?

Pozorujte své pocity, jsou klíčem ke všemu. Cítíte se přesně tak, jak byste si přáli ,nebo jsou vaše představy jiné? Pořiďte si oblečení, které s vámi přesně ladí.

Chcete být například bohatší? Oblékněte se tak, jak si myslíte, že se bohatí lidé oblékají. Choďte tak často a pozorujte reakce okolí. Užívejte si svých pocitů.

Tak jak se cítíte, tak i žijete. Zkuste to. Pokud nevíte jak na to, ráda vám pomohu.

Bc. Adéla Staňková – autorka tohoto článku

Certifiková koučka Emočních rovnic u Lucie Königové. Zde na mém profilu najdete více informací.

Více informací

ZOBRAZIT VÍCE

Proč nevidíme svoji hodnotu. Jak ji najít a neztratit

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Proč nevidíme svoji hodnotu. Jak ji najít a neztratit

„Jsem k ničemu. Nic na mně není. Nic pořádně neumím. Nemám žádnou hodnotu…”  Na koučinkovém křesle slýcháme podobné věty velice často…

Jak najít vlastní hodnotu a již ji nikdy neztratit?

V každé vteřině prožíváme nějaký pocit. Jdeme kolem zrcadla – nic na mně není. Připálíme omáčku – jsem neschopná. Partner nás nepochválí – nejsem dostatečná. Děti jsou protivné a stále něco řeší – nejsem dobrá máma. Šéf není spokojený s mým návrhem projektu – jsem nemožná. Nejdou nám věci podle plánu – jsem k ničemu. Každou chvíli nás sžírají nepříjemné myšlenky a pocity. Chování okolí vůči nám a své nezdary si bereme osobně. Devalvujeme se. Proč? Protože nevidíme pevně vlastní hodnotu. Věříme ničivým myšlenkám, které nám dokola posílá hlava.

Základ dobrého pocitu je vnímání vlastní hodnoty, sebe-hodnoty. Bez ohledu na reakce okolí. Uf, ale jak na to?

Kde je moje hodnota? Kam zmizela?

Vlastní hodnota je informace, která je v každém z nás. Nikde kolem sebe ji nenajdete. Nikdo ji neumí lépe posoudit než každý sám u sebe. Hlavou vám možná proběhlo: „A nebude to ode mě namyšlené.” Ne, nebude. Vnímat vlastní hodnotu je přirozené a zdravé. Vnímat sebe, uvědomovat si sebe a ohodnotit sebe nejenom v tom negativním, ale i v tom dobrém, je totiž v pořádku. Správné. Dokonce je to ohleduplné vůči okolí. Uvidíte, jak si vaši blízcí uleví. Nebudete od nich totiž stále očekávat, důkazy a potvrzování vaší hodnoty. Přestanete si vynucovat dokola zpětnou vazbu: „Jsem pro tebe dostatečná? Myslíš, že jsem jako máma dobrá? Proč doma neoceníte, co tu všechno pro vás dělám? Nevidíte, že se snažím, tak proč moji hodnou a přínos pořád nevidíte? Opravdu si myslíš, že mám nějakou hodnotu?”

Nezatěžujte své okolí, aby vám potvrzovalo vaši hodnotu. To není jejich úkol, ale váš.

Základem všech nedorozumění a vnitřní nespokojenosti je, že nevidíme vlastní hodnotu. Tudíž na to musíme jinak. Primárně je potřeba přijmout sami sebe. Vidět a vnímat svoji hodnotu již nyní. „Již dnes jsem hodnotný člověk, bez ohledu na to, že mi něco ještě nejde a dělám chyby. Nepovede-li se mi něco, moji dosavadní hodnotu to nebere. Naopak zhodnocuji se o novou zkušenost.” Je hodnotnější pes, který umí hlídat dům, nebo kůň, který umí táhnout klády z lesa? Každý z nich má svoji originální hodnotu. Zkusme sebe vnímat jako originální bytosti s jedinečnými hodnotami, schopnostmi a přínosem pro sebe i druhé.

Přijmout sebe bez ohledu na to, jak mě vnímá okolí, je základ. Okolí mě vnímá svými představami a očekáváními. To vůbec nemusím být já, jak mě vidí okolí.

Pokud svým chováním druhému záměrně neškodím, tak proč se stále ohlížet, jak mě okolí hodnotí?

Proč nevnímáme svoji hodnotu a očekáváme její potvrzení od okolí?

Na pocit nedostatečného vnímání sebe nás nastavili v dětství. Ostatní hodnotili, posuzovali, kontrolovali, opravovali, kritizovali, co děláme, a říkali, co bychom měli dělat. Hodnocení přicházelo zvenčí. Naši hodnotu určovali rodiče a další primární autority: „Jsi neschopná. Nic neuděláš pořádně. Nic z tebe nebude. Nic extra neumíš,” a když jsme se snažili vyjádřit svoji hodnotu, tak nás smázli: „Sebechvála smrdí. Nevytahuj se. Moc si o sobě nemysli. Budeš namyšlená a nikdo tě nebude mít rád. To umí každý, namalovat obrázek…” Nepodporovali nás ve zdravém sebevnímání a sebehodnocení. Naši sebehodnotu v nás doslova zašlapali. Vzali si větší právo ji posoudit za nás. Tudíž máme pocit, že pravdu o tom, jací jsme, mají ostatní. Slýchali jsem: „Já tě vidím lépe, jako rodič. Sebe vidíš zkresleně. Já umím lépe posoudit, zdali to děláš dobře.”

Jsme nastavení, že naši hodnotu vidí lépe okolí.

Vše živé i neživé má své místo, svůj smysl a hodnotu pro sebe i ostatní. Již tím, že máme fyzické tělo, které má hodnotu. Podívejte se na sebe. Dotkněte se svých rukou. Pohlaďte si obličej. Obejměte se. Máte hodnotné tělo. Hlavu, krk, ramena, ruce, zrak, díky kterému čtete tento článek a můžete ho číst nahlas i partnerovi. Máte nesmírnou hodnotu. Když se naučíte vnímat sebe, svoji fyzickou hodnotu těla, tak můžete jít dál. Tak jak se naše fyzické tělo narodilo, učilo se chodit a rostlo do plné velikost, stejně je to i s naším osobním potenciálem – vnitřním člověkem. Naše schopnosti, dovednosti, talenty také rostou. Rozvíjíme se a učíme každý den, celý život. Z pokusů, omylů, pozorování, co nás baví a nebaví. Co nám jde lépe. Naši hodnotu ještě víc postupně i zhodnocujeme.

Již dnes máte velkou hodnotu.

Rukama obejmete své blízké. Úsměvem potěšíte lidi kolem sebe. Polibkem dáte lásku. Slovem zahřejete srdce. Smíchem a radostí obohatíte své okolí. Nemusíte hned nic konkrétního darovat, vyrobit, uvařit, postavit, vytvořit… přesto máte hodnotu pro druhé i jako člověk dnes. Začněte ji vidět, vnímat, prožívat, užívat si a cítit již nyní.

Užívat si sebe a vnímat svoji hodnotu je základ, aby si se mnou užívali i mí blízcí.

Pohlaďte se, povzbuďte a usmějte se na svět. Uvařte si něco dobrého. Běžte se projít do přírody. Dopřejte si odpočinek. Jste na světě, abyste tu byli i pro ostatní hodnotní. Ale nejdřív musíte být hodnotní pro sebe. Tak svoji hodnotu již neztrácejte, ale přispívejte jí sobě a dál světu…

Tudíž na tom je potřeba primárně zapracovat. Změnit vnitřní programy v hlavě, aby nám pomohly vidět vlastní hodnotu a rozvíjet svůj vnitřní potenciál. Pokud se vám nebude dařit najít v sobě vlastní hodnotu a stále vás budou ovlivňovat a strhávat dolů vaše vnitřní programy, tak nezoufejte. Umíme vám pomoci se těchto nastavení navždy zbavit a objevit zpátky vaši zašlapanou sebehodnotu. Nejste na to sami. Pomůžeme vám.

Můj certifikovaný tým koučů Emočních rovnic

ZOBRAZIT VÍCE

10 důležitých bodů pro VÁŠ úspěšný rok 2017

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
10 důležitých bodů pro VÁŠ úspěšný rok 2017

Pojďme se společně připravit na rok 2017

Poslední dny v roce ráda trávím bilancováním

Můj vnitřní pocit mi říká: „Netahej do nového roku nic ze starého. Pokliď si v sobě. Vyčisti si „stůl”. Staré nech ve starém roce a připrav se na SVŮJ další rok…” Stejně je tomu pro mě i v tyto dny. Tak jsem si řekla, že se s Vámi podělím o to, jak probíhá můj proces bilancování…

Přemýšlím, poklízím si v sobě, rovnám si myšlenky a ujasňuji si svoji další cestu

Ze vzduchu je příjemně cítit, že jsou všichni kolem klidnější. Mnoho z Vás tráví čas doma, v přírodě, v kruhu svých nejbližších. Díváte se možná na pohádky, sytíte se dobrotami, odpočíváte a užíváte si sváteční atmosféru a čas „ninedělání”. Společenské vědomí je v tyto dny skutečně klidnější a láskyplnější. Tudíž proto je i ideální čas, který využijte i příjemně pro sebe a se sebou.

Zastavte se také jenom sami se sebou

Připravte se příjemně na SVŮJ rok 2017. Jak na to? Můžete se inspirovat z mého aktutální procesu bilancování. Můžeme se do toho nyní pustit společně. 🙂

Nejprve si pojďme uklidit a porovnat rok 2016:

  1. Co se mi v roce 2016 nepovedlo? Proč tomu tak bylo?
  2. Kam jsem se za celý rok dostala? Posunul(a) jsem se někam?
  3. Co jsem se v tom roce naučil(a)?
  4. Co jsem v roce 2016 zvládl(a)?
  5. Využil(a) jsem těch předchozích 365 dní pro svůj rozvoj a ku prospěchu dalších?

Upřímně si odpovězte na všechny výše uvedené otázky

Buďte k sobě maximálně upřímní. Čím přesnější budete v odpovědích, tím lépe si v sobě uklidíte „staré” a nebudete tahat nepříjemné pocity do nového roku. Největší problém můžeme mít s tím, že se bojíme připustit, že jsme udělali nějakou chybu. Chybu bereme jako selhání. Máme pocit, že chyba naši hodnotu snižuje. Ale zkuste se na chybu a selhání, které se vám staly v roce 2016, podívat jinak.

Chyba je jen informace

Díky chybě jsem se naučila, co dělat příště jinak nebo již vůbec nedělat. Díky chybě jsem nyní zkušenější a tím jsem se jako člověk právě zhodnotila. Chyba je jenom informace, která mě posouvá dál. Tudíž právě připuštění chyb v roce 2016 je základ, jak se lépe připravit na rok 2017.

Nyní se pojďme společně připravit na rok 2017:

  1. Jak bych chtěl(a) prožít rok 2017?
  2. Co konkrétně bych chtěl(a) v roce 2017 zažít?
  3. Jak využiji 365 dní pro sebe a ku prospěchu dalších?
  4. Co se chci naučit, poznat, vyzkoušet?
  5. Co bych chtěl(a) v tomto roce vytvořit? Jak využiji osobní kreativní sílu?

Jak se říká: „Jaký si to uděláš, takový to máš…”

To platí i pro Váš rok 2017. Věřte, že to, jaký bude Váš rok, na nikom jiném nezáleží než na Vás. Každý z nás má ve svých rukách moc a schopnost ovlivnit svůj další život. Přesněji řečeno ve svých myšlenkách. O čem přemýšlíme, to tvoříme. Je nezbytné si v sobě a své mysli poklidit.

Poděkujte sobě i svým blízkým za vše, co jste v roce 2016 zvládli

Odpusťte sobě i blízkým vše, co se Vám nepovedlo, nevyšlo nebo se neuskutečnilo. Poučte se z toho. Zvedněte se a jděte dál, do dalšího roku a využijte ho jako příležitost svůj život posunout dál a mít ho stejně tak dobrý nebo ještě lepší. Je to jenom na Vás.

Mně se toho v roce 2016 mnoho podařilo, ale také plno nepovedlo. Je však plno věcí, na které jsem na sebe pyšná a vděčná, že jsem se do nich pustila a zvládla je a jsou ku prospěchu dalším. Jedna z nich je můj nový TÝM koučů ZDE >>

Nemusíte vše zvládnout sami

Tudíž pokud si nebudete vědět rady, jak si v sobě poklidit, udělat si pořádek v hlavě, v sobě a svých myšlenkách… jak se zbavit ničivých myšlenek, starých křivd, pocitů provinění, vnitřní zloby, vzteku, nenávisti, výčitek, strachu a dalších „sžírajících” vnitřních emocí, které Vás jen likvidují a v novém roce určitě v ničem nepomohou, tak mám pro Vás připravený můj speciálně proškolený tým profesionálních koučů, který Vám pomůže. Nemusíte vše zvládnout sami. Požádat o pomoc totiž není slabost, ale naopak znakem síly osobnosti.

Připravte se na svůj rok 2017 co nejlépe

Štěstí přeje připraveným, protože pak bude pro Vás rok 2017 skutečně úspěšný a za 365 dní můžete být na sebe hrdí, co jste dokázali a kam jste se posunuli. Je to jenom na Vás.

Přeji Vám krásný sváteční čas se sebou a v kruhu Vašich nejbližších a těším se s mnohými z Vás na setkání v roce 2017 na mých SEMINÁŘE V ROCE 2017 ZDE >>, prostřednictvím mé knížky (NE)Gramotný rodič ZDE>>  nebo online programu ZDE >> nebo třeba na KOUČINKOVÉM křesle ZDE >>, pokud budete chtít kus na své cestě doprovodit nebo pomoci zvládnout Váš rok 2017 co nejlépe. Jsem tu pro Vás i s mým týmem koučů.

Přeji Vám, aby Váš rok 2017 byl láskyplný, úspěšný, radostný, vzrušující a bohatý…

S láskou Lucie

ZOBRAZIT VÍCE

Byla jsem otrokem Vánoc. Nyní si je opět užívám.

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Byla jsem otrokem Vánoc. Nyní si je opět užívám.

V dětství jsem Vánoce milovala.

Vzpomínám si, jak jsme s mými sourozenci vyrobili na dveře veliký kalendář a každý den jsme odškrtávali dny do Štědrého dne. Pamatuji se, že tam bylo celkem do 24. prosince 58 čtverečků! Štědrý den byl pro nás den přímo magický a těšili jsme se na něj již od října. 🙂

Čekaly nás dárky, sváteční oblečení, slavnostní večeře u svíček, mohli jsme začít jíst cukroví a dokonce i v obývacím pokoji, kam se obvykle celý rok nesmělo nosit jídlo.

Vánoce byly pro nás kouzelné a plné vůně jehličí, pečeného cukroví, františka a světýlek. Milovala jsem zdobení stromečku na Štědrý den při puštěné televizi s pohádkami a nasávala kus živé přírody v panelákovém bytě. Stromeček jsme dokonce jednou měli až do března.

S vlastní rodinou jsem se stala otrokem Vánoc

Jakmile jsem však začala mít vlastní rodinu, postupně jsem se stávala otrokem Vánoc. Místo těšení se od října začal stres a vnitřní tlaky. Abych to vše stihla. Co nakoupit rodině? Vygruntovat byt. Napéct cukroví. Jak zkoordinovat všechny rodinné návštěvy a povinnosti. Z vánoční pohody a klidu se mi tento čas najednou změnil do stresu a sprintem od úkolu k úkolu.

Několik let jsem otročení podléhala a vždycky si slibovala si, že to příští rok změním. Naplánuji, včas nakoupím dárky, s předstihem naklidím… Ale opět jsem do toho další rok zase spadla. Dokonce jsem se těšila, že až děti odrostou, nebudu Vánoce slavit vůbec a raději odjedu na celý prosinec někam do teplých krajů a úplně se od toho blázince izoluji. To by však bylo z extrému do extrému.

Vánoční pohodu si opět užívám

Před několika lety jsem si řekla dost a slíbila si již v říjnu, že moje Vánoce budou již skutečně plné pohody, klidu a vůně, jako jsem je vnímala v dětství. Bylo však potřeba udělat několik opatření a razantních změn. A jelikož se mi za několik let osvědčily, tak se o ně s Vámi ráda podělím, protože fungují.

  • Udělala jsem si seznam, co je pro mě důležité jako symbol Vánoc a co určitě chci prožít.
  • Jít na vánoční trhy a dát si svařené víno. Mít doma živý adventní věnec a velkou zásobu svíček a vonných františků.
  • Stromeček si nazdobit již klidně po Mikuláši a vychutnat si tak jeho vůni po celý adventní čas.
  • S naší rozrostlou rodinou jsme se dohodli, že dárky se budou dávat jenom dětem do 18 let a dospělí si vzájemně darují vánoční hostinu, na kterou každý přinese svůj oblíbený pokrm.
  • I s dětmi jsme si nastavili vánoční limity na dárky a buď mi dají tipy, nebo se nechají překvapit.
  • Gruntování domácnosti, jak jsem ho znala a celé roky kopírovala od své maminky, jsem zrušila.
  • Běžně uklízíme dál, jako celý rok.
  • Setkávám se jenom s těmi přáteli, se kterými je mi skutečně dobře.
  • Pečeme i jenom jeden druh cukroví, jak máme skutečně chuť. Pro radost a pro vůni. A víte, že ho někdy i hned sníme? Ale nesmírně si to užijeme. 🙂
  • Již hlavně žádný otrok pečení.

Poslední měsíc v roce tak jde skutečně již velmi poklidným a příjemným tempem, který využívám na bilancování roku, zastavení se sebou, dětmi, rodinou a přáteli u plápolajících svíček na adventním věnci, svařeného vína, horké čokolády a vychutnávání další symbolů, které k tomu období patří. Vánoce se pro mě opět staly obdobím vůně skořice, cukroví, jehličí a dalších symbolických zážitků, se kterými se vědomě zastavím a nasávám celým svým člověkem. 🙂

Rodina a domov by měly být místem láskyplné regenerace a odpočinku. Tak si ho dopřejme i o Vánocích. Začít musíme každý u sebe. Případné další tipy, jak mít doma se svými nejbližšími pohodu i během celého roku, najdete v mé knížce: (NE)Gramotný rodič >> Může to být i dobrý dárek pod stromeček, pro Vaše blízké. Co víc si přát a sobě a druhým dopřát než láskyplné vztahy, které ozdravují tělo i duši? 🙂 A nejen na Vánoce.

Přeji Vám krásný adventní čas. Naplňte ho tím, co Vám přináší radost a pokoj na duši. 🙂

S láskou Lucie

ZOBRAZIT VÍCE

Proč nám nejde být spontánní?

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Proč nám nejde být spontánní?

Úplně jsem se sebepotlačila a utlumila vlastní vnitřní životní radost a nadšení z mého vlastního bytí. Být spontánní bylo pro mě riziko.

Vše začíná v našem původním „rodinném hnízdě“.

Doma, mezi blízkými jsem nikdy nebyla úplně uvolněná a sama sebou. Nebyla jsem spontánní. Vzpomínám si, že jsem byla doma pořád „v pozoru”, aby nebyl problém. Stále napojená na to, co se děje kolem. To mi dávalo pocit jistoty, že včas vyhodnotím svoje správné chování, aby byl klid. 

Jsem z rodiny 4 dětí a bydleli jsme v panelovém bytě 3+1.

Všechny 4 děti jsme měly jeden malý pokoj dohromady. Tudíž své vlastní zázemí měl každý velmi omezené a vlastně stále bylo potřeba brát ohled na ty okolo. Jestli náhodnou nespí mladší sourozenci, tudíž nerušit v pokoji. Jestli mamka v obýváku neodpočívá, tak tam raději nechodit, aby nebyla naštvaná. Jestli náhodou není potřeba něco uklidit, vynést koš, umýt nádobí, aby nebyl problém. Vzpomínám si, že jsem byla doma pořád „v pozoru”, aby nebyl problém. Kontrolovala jsem svoje chování, abych se vyhnula nepříjemnostem.

Uvědomuji si také, že jsem byla vlastně stále napojená na to, co se děje kolem.

Napojená na okolí, tudíž odpojená od sebe. Tím jsem vyhodnocovala, jak bych se měla nejlépe chovat a byla tak hodná a šikovná holka. Přijímaná a milovaná těmi nejbližšími. Napojení mi dávalo pocit jistoty, že včas vyhodnotím svoje správné chování, aby byl klid. Uklízet, pomáhat, být nápomocná s něčím. Nebo si někam zalézt a nechodit moc na oči. Být tiše a nerušit, když sourozenci spí. Nechat mamku v klidu číst, když si zrovna sedne ke knížce. Večer nerušit rodinu u televize. Napojení na okolí mě však odklonilo od mého vlastního uvolnění a spontánního chování. 

Doma, mezi blízkými jsem nikdy nebyla úplně uvolněná a sama sebou. To se mi pak opakovalo i v partnerství.

Mám pocit, že jsem doma, mezi blízkými nikdy nebyla úplně uvolněná a sama sebou. A když se tak náhodou stalo a člověk projevil spontánní náladu, tak přišlo od rodičů: „Uklidni se. Jsi nějaká moc rozdováděná. Asi nemáš co na práci. Dělej něco pořádného. Neruš. Nekřič. Neotravuj. Nepředváděj se. Dej mi pokoj.” Z těchto reakcí jsem se cítila nepříjemně, provinile a trapně. Plno podobných „ochlazovacích sprch” mé spontánní reakce začalo postupně vytvářet vnitřní bloky v mém autentickém a spontánním projevu. 

Začala jsem si tak vytvářet své vlastní vnitřní programy.

Mé vnitřní programy, které mi z těchto „ochlazovacích sprch“ začaly vznikat byly např.: Když budu v klidu, přijmou mě. Když se budu chovat rozumně a uvědoměle, budou mě mít rádi. Budu-li zodpovědná a ohleduplná, tak budu akceptovaná. Moje spontánnost může být trapná. Projevem své radosti mohu druhého naštvat. Budu-li veselá, druhému to může vadit. Uvolnění je riziko, že přijde problém. Být sama sebou je doma nepřijatelné. Budu-li sama sebou, nebudu blízkým vyhovovat.

Být spontánní bylo pro mě vlastně nebezpečné.

Nedovolovala jsem si tak sama od sebe se srdečně radovat a být spontánní. Případný projev uvolnění a radosti mi šel případně jenom při sdílení radosti a spontánnosti druhého člověka. Začala jsem tak víc jet na vlnách radosti druhých. To mi dovolovalo se trochu radovat. Úplně jsem se sebepotlačila a utlumila vlastní vnitřní životní radost a nadšení z mého vlastního bytí. Nešlo mi být spontánní, abych nepřišla zase nějaká „ochlazovací sprcha”.

Včas přišla změna a já se zpátky umím spontánně radovat 🙂

Naštěstí jsem si před lety uvědomila, že to nejsem skutečně já, kdo se nechce radovat, ale že jde o mé vnitřní nastavení, které mě formovalo v mé původní rodině. Začala jsem na sobě pracovat a odstranila postupně všechny vnitřní programy, které moji spontánnost blokovaly. My sami jsme totiž často dětmi negramotných rodičů, kteří dostatečně nezvládali sebe a své chování vůči nám. I když se snažili dělat to nejlepší, tak to nemuselo být skutečně to nejlepší pro nás.

Vždycky vede cesta z našeho začarovaného kruhu.

Někdy se můžeme točit v kruhu a nechápat, proč nám nejde prožívat a mít v životě to, po čem toužíme. Radost, spontánnost, pocit uvolnění, autenticitu, prožívání štěstí. Když však rozkryjeme své vnitřní nastavení a opravíme následky přístupu našich rodičů k nám, tak se skutečně osvobodíme „od sebe” a můžeme začít naplno rozvíjet svůj osobní potenciál. Cesta k rozvoji sebe začíná v nás samotných.

Na Vaší cestě k osvobození se „od sebe“ Vám může být nápomocná moje knížka: (NE)Gramotný rodič. 

Vede k pochopení proč se nám v životě děje to, co se nám děje. Knížka ukazuje cestu a dává i konkrétní praktické metody, techniky a pomůcky, jak se dostat ze začarovaného kruhu sebe sama. Často jsme totiž děti (NE)Gramotných rodičů, ale nyní je zodpovědnost za náš život již na nás samotných.

Více k mé knize: (NE)GRAMOTNÝ RODIČ >>

ZOBRAZIT VÍCE

Přiznání slabosti je projev vnitřní síly

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Přiznání slabosti je projev vnitřní síly

„To již nedávám“ – je znakem vnitřní zralosti

Přiznání slabosti je projev síly. Trápíme se myšlenkami: „To nedávám. Nezvládám. Nevím, jak dál,“ ale bojíme se je říct nahlas. Nechceme je sdílet. Máme pocit, že se shodíme. Že se „provalí“ naše nedokonalost. Musím být silná. Vždyť přece všechno zvládám a musím zvládnout. Jsem dobrá. Nemůžu to vzdát. Tato zdánlivá vnitřní síla je však často „přestříkaný“ strach z projevu slabosti. Bojíme se přiznat, sobě i okolí, že si nevíme rady, že to již nedáváme. Tak tlačíme silou a snažíme se za každou cenu vše urvat sami. Zlámejme v sobě zásadní mýty. Škodíme tím nejvíc sami sobě a napětí šíříme i kolem sebe.

1. Slabost je znakem méněcennosti

Slabost je přirozená. Každý máme silné stránky a slabé. I některé životní situace a mezníky jdou někomu lépe zvládnout a někomu hůř. Je tudíž normální, že si s něčím nevíme rady a cítíme se slabě a bezradně. Stačí říct: to nedávám. Nemám již sílu. Potřebuji polevit. Musím se zastavit a nabrat sílu. „Zaparkovat“ nějaké aktivity a přehodnotit jejich efektivitu. Momentální projev slabosti hodnotu člověka přeci nesnižuje.

2. Vše musím zvládnout sama

Nemusím vše zvládnout sama. Okolo nás jsou jiní, kteří nám rádi pomohou. Udělají dokonce za nás a mnohem lépe. Uklidí byt. Pohlídají děti. Třeba si nedovedu představit, kdybych si měla zpracovávat účetnictví. Přitom jsem z něj maturovala. Vůbec mě nebaví. Nemám na něj buňky. Moje účetní je však nadšená a miluje čísla a data. Každý jsme se narodili s jedinečnými schopnostmi, které jsou i pro ostatní. Poohlédněte se kolem a to, co nezvládáte, delegujte nebo nedělejte. Je to naopak znak moudrosti, protože umíme pracovat se svojí energií a vydávat ji efektivně.

3. Říct si o pomoc je znakem neschopnosti

Říct si o pomoc je v pořádku. Popovídejte si s partnerem. Svěřte se kamarádce nebo si jděte promluvit s nezávislým člověkem. Je řada míst a lidí, kteří jsou připraveni pomoci a poradit. Zuby si taky doma nevrtáte. Tudíž pokud cokoliv nedokážete vyřešit, tak se rozhlédněte, kdo to již zvládl, a jděte se zeptat, jak se mu to podařilo? Určitě se druhý ve vašich očích neshodí, když se vás zeptá, jak jste zvládla vypěstovat orchideje nebo postavit úspěšnou firmu? Tak se nebojte zeptat i vy.

Na koučinkové křeslo mi chodí čím dál tím víc uhoněných žen, které chtějí vše urvat samy. Mají pocit, že je to jejich silná stránka a znak schopnosti. Ovšem většinou jde o destruktivní bič v hlavě, který je žene jako splašené do úplného vyčerpání. Zastavit se a připustit, že to vše ani zvládat nemusím a nechci, je moudré a znakem vnitřní zralosti.

Přednášky Čechy zde >>

Přednášky Slovensko zde >>

ZOBRAZIT VÍCE

40 let poznání cesty k sobě

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
40 let poznání cesty k sobě

Moje cesta k sobě

Jak žijete, nemusí být váš pravý život. Dá se to změnit.

Konečně jsem sama sebou. Dělám, co mi dává smysl. Kolem mě jsou ti praví, kteří se mnou rezonují. Žádné úsilí není potřeba. Jediné, co je potřeba, je najít tu svoji pravou cestu. Začít se dá kdykoliv. Život může začít i ve 40. 

Prvních 20 let jsem do sebe nasávala vše, co bylo kolem. Vnímala jsem, že tak to v životě chodí. Jak žila naše rodina. Jak se rodiče chovali k sobě. Jak vytvářeli rodinné hnízdo a jak celkově přistupovali k životu. Jsem z rodiny 4 dětí, jako druhorozená. Tudíž moji rodiče měli plné ruce práce se zajištěním chodu domácnosti. Neměli na nás moc času. Snažila jsem se tudíž být hodnou, zodpovědnou a samostatnou dcerou, která nepřidělává starosti. Je poslušná, nápomocná a dělá, co se od hodné dcery očekává. Žila jsem tím, co si přáli ode mne ti ostatní. Chovala jsem se ohleduplně vůči všem okolo, ale vůbec ne k sobě. Neuměla jsem to.

Od 20 let jsem tudíž intenzivně postupně narážela na to, co v životě vnitřně toužím prožívat a jak jsem skutečně nastavená. Přála jsem si být sama sebou a žít v rovnocenném partnerství. Být svobodným dospělým člověkem, který zná svoji hodnotu a umí se přirozeně prosadit. Byla jsem však poslušná dál i v partnerském vztahu. V práci a celkově v životě. Snažila se stále naplňovat potřeby a očekávání všech okolo. Nikdo mě nenaučil, že je správné myslet i na sebe. Neuměla jsem sebe vnímat.

Přišla jsem si nepodstatná.

Cítila jsem, že je něco špatně. Začala pro mě intenzivní cesta osobního růstu a změny. Odklízení mnohých nastavení, která nebyla vůbec v souladu se mnou. Prošla jsem zásadní životní křižovatky. Profesní, partnerské, zdravotní, finanční…

Jsem šťastná, že jsem se na tuto cestu vydala a nevzdala ji. Prošlapala jsem ji i pro mnoho dalších a mohu tak své zkušenosti předávat ve své profesi dál. Zbavit se vnitřních nastavení, která nás nenavádějí na naši pravou cestu, ale přímo nás z ní i odklánějí. Pomáhám dospělým vrátit se k sobě. Najít zašlapané sebevědomí a svoji hodnotu. Předávám rodičům i poznatky, v projektu (Ne)Gramotný rodič, jak dětem nezatarasit cestu k sobě a neničit jejich potenciál, aby jednou v životě také nebloudily.

Sama se cítím lépe než ve 20. Dokonce si to konečně užívám. Osvobodila jsem se od sebe. Vyčistila se od vnitřních nastavení a bloků, které mi nedovolovaly žít můj vlastní život. Ten, který mi dává smysl a ve kterém mám ty správné lidi kolem sebe. Našla jsem konečně sama sebe, a právě taková jaká jsem jsem nejlepší i máma a inspirátorka pro své děti.

 

Mých 40 poznání cesty k sobě:

1. Vím, co chci a co nechci
2. Vím, že si mohu dovolit vypnout a odpočívat
3. Vím, že si mohu vybírat
4. Vím, že mě všichni nemusí chápat
5. Vím, že jít za svým je správné
6. Vím, že jsem jediný, kdo žije můj život a má právo o něm rozhodovat
7. Vím, že vše nemusí být perfektní
8. Vím, čemu má smysl věnovat pozornost
9. Vím, že změnit ve svém životě mohu cokoliv
10. Vím, že řešení vždycky existuje
11. Vím, že je v pořádku nechat některé věci uzrát
12. Vím, že nemusím vše zvládnout sama
13. Vím, že jsou důležité i moje další role v životě – ne jenom máma
14. Vím, proč je důležité investovat i do sebe
15. Vím, že nikomu nemusím nic obhajovat
16. Vím, že být tiše je někdy víc než mluvit
17. Vím, co je dobré nevzdávat
18. Vím, že ten správný partner mě vždycky podpoří
19. Vím, že ti praví zůstanou v mém životě napořád a noví lidé se přidají
20. Vím, že projev slabosti není slabost
21. Vím, že přiznání omylu, moji hodnotu nesnižuje
22. Vím, že nemá smysl s někým trávit čas
23. Vím, že sny a touhy mi ukazují správný směr
24. Vím, že mohu říct NE
25. Vím, proč je důležité naslouchat sobě
26. Vím, že podnikání mi dává svobodu
27. Vím, že nikomu nemusím nic dokazovat
28. Vím, že nikomu nemusím nic vysvětlovat
29. Vím, že mám nárok na cokoliv 
30. Vím, že svoji hodnotu si určuji sama
31. Vím, že nikdy není hotovo
32. Vím, že moje děti mě potřebují vidět šťastnou
33. Vím, že se mohu radovat a není to dětinské
34. Vím, že můj úspěch ty správné inspiruje
35. Vím, že peníze jsou v mém životě důležitým pomocníkem
36. Vím, že učit se od úspěšnějších mě posouvá
37. Vím, koho vedle sebe potřebuji
38. Vím, že je dobré některé věci a lidi pustit a nechat jít svojí cestou
39. Vím, že se mohu svobodně rozhodovat
40. Vím, že mohu i nevědět

Vážím si sebe a znám svou hodnotu. Jsem šťastná, že jsem to nevzdala a našla si svoji cestu zpátky.

Jsem vděčná za osobní poznání, které předávám dál a pomáhám tak najít cestu k sobě i ostatním. Nemusíte na sobě pracovat 20 let. Nemusí to trvat tak dlouho. Jiný může za vás „prošlápnout“ cestu a vám se půjde snáz. Stačí si ty správné průvodce najít. Jsou všude kolem.

Přeji vám, ať najdete svoji cestu k sobě, protože se vám půjde pak životem radostně a uvidíte jeho smysl.

Krásný den, Lucie

ZOBRAZIT VÍCE

Vztah k sobě je základ pro všechny další vztahy

Publikováno uživatelem: lucie.konigova
Vztah k sobě je základ pro všechny další vztahy

Za můj dobrý pocit není nikdo jiný zodpovědný – než já sama. 

Mohu si stěžovat, jak se ke mně partner chová. Jak jsou ke mně děti drzé. Jak si ke mně kolega dovoluje. Jak mě nadřízený nerespektuje. Jak je vše jen na mně. Jak mi nikdo nepomůže. Jak mě všichni okolo jenom využívají. Jak mě nikdo nechápe. Všechny tyto pocity jsou jenom projekce mého vztahu k sobě. Pokud se k sobě nechovám hezky, nedám sebe na první místo, nerespektuji se, neumím říct „NE“, nevěřím si, tak vidím takový přístup ke mně i od mého okolí.

Chování okolí ke mně je jenom projekce mého chování vůči sobě.

Pokud se bojím o sebe opřít, postavit se za sebe a svůj názor, zůstávám ve vlivu názorů, nálad a chování okolí ke mně. Jsem jako loďka na moři, která se potácí ze strany na stranu ve vlivu vnějších podmínek. Větru, vln, útesů a dalších vnějších faktorů. Dokud nepřevezmu 100% zodpovědnost za sebe, své pocity, rozhodnutí, názory, tak budu stále zůstávat ve vlivu okolí. 

Jak se chovám k sobě, jak se o sebe starám, jakým mám k sobě vztah, je zároveň vzorem pro mé děti. Nenaučím-li sebe dát na první místo a budu-li stále poskakovat a obhospodařovat pocity a potřeby druhých, tak zůstanu jenom polotovar. Stejně dopadnou i moje děti.

Je potřeba začít budovat nejdřív vztah k sobě. Nečekat, až mě okolí začne chápat, respektovat a milovat takovou, jaká jsem. Lásku a pozornost si musím začít dávat nejdřív sama. Od okolí mi pak přirozeně začne přicházet. Začnu ji vidět a vnímat.

Příroda, v rámci pudu sebezáchovy každému živému tvoru „naprogramovala“, že se nejdřív musí postarat o sebe. Jak má tonoucí zachraňovat dalšího tonoucího. Nejdřív se musí na hladinu dostat sám, aby se nadechl. Každý tedy musíme začít nejdřív u sebe. Postarat se o svůj dobrý pocit. Naplnit svoji vlastní emoční studánku. To je jen můj úkol. Nikdo jiný není za můj dobrý pocit zodpovědný.

Základem kvalitních vztahů s okolím je kvalitní vztah k sobě.

Jde o celkové uvědomění, které mohu udělat jenom sama se sebou. Kam směřuji? Jaké jsou moje silné stránky – ty podporovat. Jaké jsou moje slabé stránky – ty neřešit nebo delegovat. Respektovat svoje pocity. Naučit se odpočívat. Umět i nic nedělat. Naučit se zastavit. Užít si čas i jenom sama se sebou. Umět dát „nohy nahoru“, i když je rodina doma. Naslouchat svým vnitřním pocitům. Umět si říct o pomoc. Nebát se požádat o radu. Naučit se říkat „NE“. Tyto věci často neumíme. Musíme se je naučit.

Pokud se doma s dětmi nenaučím cítit svobodně, nebudou se ani ony doma s nejbližšími jednou cítit svobodně.

Někdy máme pocit a potřebu se všem zavděčit. Víte proč? Protože se bojíme kritiky. Naši sebehodnotu necháme určovat okolím. Jsme napojení na své okolí a jeho názory víc, než je pro nás prospěšné. Vztah k sobě nám právě proto často nejde budovat, protože je pro nás především důležitý vztah s naším okolím. Ale to je omyl. Je potřeba, aby to bylo obráceně.

Kvalitní vztah k sobě přirozeně buduje kvalitní vztahy s okolím.

Nikdy to není obráceně. Nikdy nemůžu mít krásný vztah k sobě, až když budu mít krásné vztahy s okolím. Případně je to jen „krátkodobé“ šidítko. Napumpuji si svoji sebehodnotu a dobrý pocit tím, jak se ke mně okolí chová, ale to vydrží jen tak dlouho jako vzduch v balónku. Začne postupně zase ubývat, a pokud ho okolí „nedofoukne“, tak mi začne opět klesat. Kde tyto defektní programy vznikly? Opět doma. Rodiče nám jako dětem dávali lásku jen s podmínkami. Cítili jsme, že jsme milováni rodiči, až když jsme něco udělali. Za výsledky. Za výkon. Za známku. Za uklizený pokoj. Za pochvalu paní učitelky. Důkazy zasloužené lásky jsme dostávali od okolí. Nenaučili nás mít bez podmínek.

Bezpodmínečná láska k dětem je učí mít k sobě ten nejlepší vztah.

Více informací získáte:

E-kniha zde >>
Přednáška Čechy zde >>
Přednáška Slovensko zde >>

ZOBRAZIT VÍCE