Dlouho mi trvalo, než jsem si přiznala, že jsem obětí domácího násilí. Možná proto, že jsem v tom žila od dětství. Mám v genech staré generační vzorce, v nichž jsme my ženy–mučednice trpěly pod krutovládou předků. To „rádoby silnější“ pohlaví si dokazovalo svou mužnost na tom slabším. Žila jsem v prostředí pasivního i aktivního týrání. Nadávky, ponižování ze stran otce padaly nejen na hlavu matky, ale i nás dětí. Ani bití v rodině nechybělo. Takové to buranské „vychovávání žen“ bylo víc než zákon.

Domácí násilí – NA DUŠI

Přecházela jsem dlouho partnerovo „pronásledování“. Tedy úplně na začátku mi připadalo velmi romantické, jeho tajné plížení za mnou, náhlé zjevení na kafíčku s kamarádkou. Jak byl starostlivý! Dal si ten čas a obvolával mé známé, kolegyně, jestli neví, kde jsem, když jsem nezvedla telefon.

Tak nějak jsem to přehlížela, viděla jsem v tom zájem o mě. No, láska (u mě i závislost) je slepá.  Mé sebevědomí na nule. A pocit vítězství – mám chlapa.

Trpěla jsem slepotou do narození syna. Celých 7 let pod dohledem dozorce.

Když jsem začala na sobě pracovat, zajímat se o osobní růst a zbavovat se závislosti na partnerovi, role poslušné holčičky, teprve poté jsem zjistila, že s ním být nemůžu. Začala smršť. Zatímco mi těch předchozích sedm let připadalo normálních – dle hesla mé mámy: „Nebije tě, tak proč odcházet?“ – nyní začal kriminál nejtěžšího kalibru. Hlídání každého kroku, lustrace mobilu a mailů. Sice jsem mohla chodit po venku, ale večer nastaly výslechy. Kde jsi byla v tolik a tolik? Já byl doma, a ty nikde. Jen tak náhodou si odběhl z práce. I chvilka poezie byla. Citoval z hlavy mé SMS. A pak rozebíral, co tím básník chtěl říct. Klientův SMS dotaz, kdy může přivézt doklady, byl námět na nekonečný seriál.

Další fází bylo vydírání. „Už nikdy neuvidíš dítě, když se se mnou rozejdeš.“ Ano, syn byla moje slabina. A když už se partner naoko balil, malý brečel u dveří: „Tatínku, neodcházej.“ Pukalo mi srdce a zase jsem nedotáhla do konce akci kulový blesk.

Domácí násilí – NA DUŠI I NA TĚLE

Ale to je jen slabý odvar proti příběhům žen z koučinkového křesla. Ty trpěly léta nejen psychicky, ale i fyzicky.

Irmu tloukl muž přes 20 let, donutil ji k potratu, protože dítě měla být holka a on jako správný macho by prvorozenou dceru mít nemohl. On musel mít syna. Když si přivedl domů milenku, musela jim uvolnit ložnici. On byl takový Jekyll a Hyde. Ve společnosti obletovaný, vítaný muž. Doma běsnící bestie.

Možná i vy prožíváte podobný příběh. Řešíte odchod od tyrana. A stále se motáte v kruhu. Přijďte se se mnou podělit o své osudy. Můžeme společně najít řešení. Zapracovat na strachu a obavách, které se vám honí hlavou. Naučíte se postavit se na vlastní nohy a jít k cestě pohody, lásky a spokojenosti.

Podělte se se mnou o vaše příběhy.

 

Zdenka Rumlová – autorka tohoto článku
Certifikovaná koučka u Lucie Königové. 
„Naučte se mít rádi sami sebe.“
Více informací o autorce zde.